Ráno jsme se opět probudili do krásného dne bez mráčků a šli se znovu
vykoupat k vodopádu Wangi. Zase jsme zkusili jít pod vodopád, ale proud
vody tu byl moc silný. Proud který vodopád vytvářel se nedal překonat a ze strany
byl přístup také obtížný. Když už se člověk dostal pod vodopád, tak už se
nedalo mluvit o příjemné masáži. Docela to bolelo. Naštěstí tu byl o třicet
metrů dál menší vodopádek. Vylezli jsme po skalách do pětimetrové výšky. Tam
byla vyhloubená díra od tekoucí vody. Vlezli jsme do soukromého bazénku a
užívali si teplou vodu. Vyvěrala ze skalního masivu a byla o 5 stupňů teplejší.
Netrvalo dlouho a do bazénku přišli mladé macaté Němky. Bylo po klidu a tak
jsme vyrazili na cestu. Stavili jsme se na pláni, kde byla velká termitiště. Termiti (Isoptera) si zde staví obří termitiště,
některá mají výšku až čtyři metry.
Nás také zaujala termitiště, která
měla tvar plochých desek. Říká se jim magnetická termitiště, protože mají hranu orientovanou ve směru sever
– jih. Díky tomuto směru na ně nedopadá tolik slunečního záření v nejteplejší
části dne. To zaručuje optimální teplotu v termitišti. Jsou to úchvatné stavby.
Kam se ně hrabe lidstvo se svými mrakodrapy.
Tím naše putování národním parkem Litchfield
skončilo a přesunuli jsme se dále na sever, kde bylo hlavní město Severního
teritoria Darwin. Nejdříve jsme jeli zařídit novou náhradní pneumatiku. Jelikož
jsme byli stále na okraji města, tak jsme zajeli do Charles Darwin National Park. Odtud se nám naskytl
pohled na město, které nezná zimu. Ale jinak jsme tu nic zajímavého neviděli.
Akorát zbytky po bunkrech pro letadla.
Darwin byl prvním místem na které zaútočili Japonci, když napadli Austrálii za
druhé světové války.
Když jsme dojeli do centra uviděli jsme
krom výškových budov i ty historické. Město bylo malé, ale centrum bylo hezky
kompaktní. Jedno z nejhezčích v Austrálii. Vydali jsme se do přístavu, kde jsme
si dali jednu z nejlepších zmrzlin v našem životě. Nutno podotknout, že taky tu
nejdražší. Prošli jsme okolo velkého bazénu s vlnobitím a záviděli lidem, jak
se koupou. Jít do moře zde není jen tak. Krokodýli mohou připlout odkudkoli.
Většinou ale pronásledují ryby, když je příliv a tak se zde lidé koupají v moři
při odlivu.
Poodjeli jsme z centra a našli si
neplacené parkoviště. Rozhodli jsme se pro procházku parkem Bicentennial. Moc
jsme toho nenachodili. Bylo poledne a my jsme sotva lapali po dechu. Vedro nás
spalovalo. Nacházeli jsme se u dvanácté rovnoběžky, tedy necelých 1400
kilometrů od rovníku. I tak tu krajina byla velice zvláštní. Člověk si spojuje
oblasti okolo rovníku s deštnými pralesy a nikdy nekončícími srážkami. Tady to
bylo jiné. Na obloze ani mráček a krajina byla vysušená. Savana se rozkládala i
zde na severním cípu kontinentu. Stačilo by jen málo, aby tady byly jen deštné
pralesy. Kdyby se srážky rozložily do celého roku, bylo by to tu úplně jiné. Je
zajímavé si uvědomit, že ve stejné vzdálenosti od rovníku je bujný amazonský
prales a zde bojují o vláhu jen ty nejtvrdošíjnější druhy.
Opustili jsme pobřeží s plážemi i
mangrovovými porosty a vydali se do botanické zahrady. Bylo zde mnohem
příjemněji. Zavlažovaná zahrada oplývala vzrostlými stromy, které vytvářely
chladný stín. Mohli jsme tu vidět nádherné teplomilné rostliny z různých koutů
světa, ale nás nejvíce zaujali místní hadi. Jen co jsme vlezli do botanické
zahrady, uviděli jsme na obrovském stromě nádhernou dospělou krajtu. Byl jsme z
toho úplně nadšený až do doby, než jsme zjistil, že byla plastová.
Nicméně
jsme šli dál a obdivovat krásy botanické zahrady. Když jsme šli po úzkém
chodníčku, který obklopovalo křoví, tak Lada vyjekla a vyskočila do vzduchu. To
už nebyl plastový had. Lada místo toho, aby uskočila stanou, dopadla skoro na
hada. Ten se chtěl jen dostat na druhou stranu chodníku. Z botanické jsme se
vydali zpátky k autu, protože Laděnka viděla všude hady, což jí nedělalo dobře.
Nabrali jsme zásoby, novou pneumatiku a vydali jsme se do velkého
národního parku Kakadu. Už byl večer, ale i tak jsme se zastavili na jednom z
mála kopců v okolí. Kam jsme dohlédli byla bývalá pastvina, která byla místy
podmáčená. Hrozně jsme se těšili do tohoto národního parku. Je opěvován jako
jeden z nejhezčích v Austrálii. Ale to uvidíme až další den. Vydali jsme se k
jednomu z mála levných kempů. Když jsme odbočili z hlavní, tak jsme hned
zjistili, že to nebude jen tak. Začali nám kameny bouchat do podvozku a roleta
i jemné písky byly dost zrádné. Otočili jsme to na prvním místě, kde to šlo a
vrátili se na hlavní. Rozhodli jsme se vyspat na zastávce pro kamiony. Udělali
jsme si klokaní maso se zeleninou a poslouchali savanu kolem. Maso bylo trošku
tužší, ale chutnalo nám. Rozhodli jsme se přespat pro jistotu v autě. Což byla
velká chyba. Takové vedro jsme v životě nezažili. Propotili vše okolo nás.
Opravdu strašná noc.
31. 7.
2017