Zařazovali
jsme se pomalu, ale jistě do pracovního procesu. Byli jsme po práci
docela unavení a tak jsme neměli náladu na nic jiného nežli
odpočívat. Práce byla vskutku různorodá. Spíše to bylo
seznamování s tím, kde co je. Jak se co dělá. Začali jsme tím,
že jsme dělali snídaně pro lyžařské skupiny z hostelu. Pak byl
náš program všelijaký. Někdy jsme uklízeli hostel jménem
Gimli, jindy jsme jeli tunely na sever do Siglufjörðuru uklidit
apartmán. Když bylo hodně lidí v kavárně, tak jsme pomáhali
tam. Ani jsme se nerozkoukali a naši zaměstnavatelé odjeli na
několik dní na dovolenou. Naštěstí tu byl vždy někdo zkušený,
kdo nám poradil co a jak.
Když
jsme měli chvilku čas, tak jsme ho trávili v našem novém domově.
Jedná se o dvoupatrový podsklepený starý dům s plechovou
střechou. Také stěny jsou obloženy plechem. Myslím, že podobný
severský styl najdete i v Grónsku. My jsme měli pro sebe celé
horní patro. Tři ložnice, obývák, kuchyň, jídelnu a koupelnu.
Vše bylo moderně zrekonstruované. Byl to pro nás opravdový šok.
Bylo to nesrovnatelné s tím, v čem jsme bydleli ze začátku na
Novém Zélandu. Jediné co bylo trošku horší byla koupelna.
Jelikož do ní vedly velice nízké dveře, do kterých jsem často
bušil hlavou. Naštěstí už jsem si zvykl se shýbat.
Ve
volných chvílích jsme sháněli auto. Většinu volného času
jsem trávil prohledáváním internetových stránek. Psal jsem
mnoho dotazů majitelům, kteří mi neodpovídali. Tentokrát jsme
byli zcela rozhodnuti věnovat výběru auta dostatek času. Neměli
jsme v plánu, aby nám po 800 kilometrech vybouchnul motor, jako to
bylo s Bongem, když jsme dorazili na Nový Zéland. Několikrát
jsme jeli i do autobazarů v Akureyri, ale nenašli jsme, co jsme
chtěli. Postupem času jsme byli zoufalejší a tím i ochotnější
přidat prostředky na koupi auta. Nebylo to totiž jednoduché. Měli
jsme vysněné malé auto s pohonem na všechna čtyři kola s
dostatečnou výškou podvozku. Po těch byla velká sháňka na
severu Islandu. Takže se dny měnily v týdny a týdny v….
Práce
pokračovala a my jsme konečně dostali sociální identifikační
číslo tedy kennitalu. Konečně jsme byli v místním systému a
mohli jsme si zajít do banky, či si zařídit paušál s levným
voláním a internetem. Bez tohohle čísla se tu prostě nehnete. V
práci si nás pomalu, ale jistě dělili. Já jsem šel pod křídla
majitele a Lada pod křídla majitelky. A tak se naše pracovní
povinnosti začali měnit. Takže jsme se v práci moc nepotkávali.
Já jsem byl na hotelu, chatkách či na některém z mnoha projektů
majitele a Lada byla v kavárně.
Netrvalo
dlouho a měli jsme energii na malé procházky po práci. Okolo nás
se stále rozprostíraly zcela zasněžené hory. Jen zde v údolí
na pobřeží se klubaly první jehnědy. Občas půdu prorazily i
první květy jarních cibulovin. Přesto jsme stále procházeli
okolo nahrnutých hromad sněhu ze zimy. Pomalu odtávaly, ale
opravdu jen pomalu. Vždyť lyžaři stále mohli dojet po úbočích
hor až do údolí. Jednou nás nohy zanesly do přístavu, kde jsme
objevili obrovskou kost z velryby. Bylo to úchvatné, ale přáli
jsme si ji vidět naživo.
Hned
vedle kavárny začíná dvoukilometrová pláž. Je to ideální
místo, kde si pročistit hlavu po práci. Je pokrytá černým
jemným pískem. Ten tvoří duny, jenž jsou porostlé travou. Je to
jedno z míst, které je chráněné kvůli množství hnízdících
ptáků. Čas od času sem chodíme a rádi si sedáme na lavičku z
naplavených kmenů, které připluly odněkud ze Sibiře. Pohled
přes fjord na zasněžené hory nás vždycky uklidí a doplní nám
energii. Často se tu setkáváme s mrtvými ptáky, ale mrtvého
delfína jsme nečekali. Asi se mu stala osudným jedna z rybářských
sítí nebo lodní šroub. Přeci jenom by si z něj kosatka ukousla
víc.
23.
4. - 13. 5. 2018
