Největší solné jezero na světě Salar de Uyuni

3:30 ráno začínáme balit. V křečích nasedám do auta a jedeme vstříc největšímu solnému jezeru na světě. Tuto vražednou hodinu jsme si nevymysleli mi. Jeli jsme na vyhlášené svítání nad solným jezerem. Pozorovatelnou byl ostrov Incahuasi, který byl uprostřed solného jezera Salar de Uyuni. Začínalo mi být o trošku líp a Laděnce začínalo být zase hůř. Zastavili jsme, zaplatili vstup a šli jsme šplhat do kopce. Mnoho světla nebylo, ale i tak jsme mohli obdivovat les mohutných kaktusů.

Chvilku potom, co jsme vyšli začalo svítání. Chtěl bych říct, že to bylo super, ale dost nás to zklamalo. Nicméně jsme se mohli konečně pokusit, dohlédnout na konec solné pláně. Někde to šlo, jinde splývala s obzorem. Byla obrovská a do toho jsme se procházeli mezi obrovskými kaktusy. Bylo to neuvěřitelné. Některé měly deset metrů a byly různě rozvětvené. Různorodost tvarů neznala konce. Některé byly v plném květu. S bílím pozadím nekonečné solné pláně to nemělo chybu.

Kochali jsme se dlouho. Neměli jsme kam spěchat. Čekala nás snídaně a Laděnce začínalo být špatně a já to vyřešil po svém. Když nic nepůjde dovnitř, tak nic nepůjde ani ven. Ale být takhle dehydratovaný na poušti není dobrý nápad. Tak jsem si alespoň srkl čaje. Řidič nám rukama a nohama oznámil, že si máme obejít ostrůvek. Vyrazili jsme a Laděnka sotva ušla půl kilometru a už hledala kámen, za který by se schovala. Kuře nás dostalo oba.

Trošku jsme poodjeli od davů a zkoušeli fotky z perspektivy. Neměli jsme na to moc náladu, ale když už jsme tu byli tak jsme si přeci pár fotek udělali. Potom co jsme si trošku zablbli, tak jsme šli k divnému útvaru na jezeře. Solná krusta měla prazvláštní tvar. Stále nám vrtá hlavou, jak asi vznikla. 

Dojeli jsme k turistickému centru Salaru de Uyuni. Před vchodem bylo obrovské množství vlajek. Chvilku nám trvalo, než jsme našli malinkou českou vlaječku. Kousek odtud byl památník Dakaru. Samozřejmě, že byl ze soli. Bylo hezké být na místě, kudy se jezdí tento slavný závod.

Popojeli jsme kousek a už jsme byli pryč ze solného jezera. Vjeli jsme do vesnice Colchani a píchli jsme pneumatiku. Náš profesionál zjistil, že má vyfouknutou rezervu, která byla hladká jak dětská prdelka. Chvilku se sním spolucestující hádal, jelikož odmítal jet na tak sjeté pneumatice. A tak jsme čekali, než sežene ve vesnici pomoc. Šli jsme do města a koukali jsme co mají na místním tržišti. Byla zde spousta různorodých suvenýrů od krásných teplých svetrů až po vyřezávané věci ze dřeva. Po dvou hodinách jsme konečně vyjeli. Nekecám! Ujeli jsme 200 metrů a 15 metrů před benzínkou mu došel benzín. Ten člověk byl Pat a Mat v jedné osobě. Neměl ani jak přelít benzín z kanystru do nádrže, takže zase hledal pomoc. Byli jsme hrozně rádi, že je město blízko. S tímhle člověkem bychom nechtěli uvíznout ani kilometr od města, natož několik set kilometrů.

Ještě nás dovezl k vrakovišti vlaků. Chvilku jsme se procházeli a obdivovali staré stroje. Nedaleko od nás byla armáda, která měla netradiční cvičení. Všude okolo byly hromady odpadků. Širé okolí připomínalo skládku. Vojáci se tedy ujali popelařiny a sbírali do pytlů bordel. S kterými běhali a házeli je do vagónů. Zajímavé cvičení. Náš řidič opět nezklamal a ztratil se ve městě. Takže ho museli najít a dovést ho do restaurace, kde jsme měli oběd. To, co přišlo potom byl vrchol chaosu. Nikdo nevěděl nic a my jsme měli zaplacenou zpáteční jízdu do San Pedro de Atacama. Hodinu trvalo, než Santos našel turistickou kancelář, pro kterou pracoval. Pak jsme se dozvěděli, že další informace dostaneme za dvě hodiny, všechny věci máme nechat v kanceláři bez zámku, kde nikdo nebyl a máme se jít projít po městě. Město Uyuni se nám nelíbilo a ani nám nepřipadalo bezpečné. Zůstali jsme tedy v kanceláři a čekali. Chvíli jsme si i trávili běháním na záchod. Endiaron nechtěl zabírat. Celkově vzato nám Bolivijci nepřirostli k srdci. Jejich pohostinnost byla na bodu mrazu a chtěli z nás jen ždímat peníze. Snad to bylo jen politickou situací, s kterou byli domorodí obyvatelé nespokojení.

S jásotem jsme přijali zprávu, že jedeme jiným autem a s jiným řidičem nazpátek. Cesta byla o dost klidnější, a tak jsme klimbali. Jeli jsme přes San Cristóbal, kde byl obrovský důl na stříbro. Poté jsme jeli do Alota Canton a nakonec do Villa Mar. Ubytovali jsme se a dostali jsme hnusnou večeři. Nedali nám ani vodu či čaj. Už nám to bylo jedno. Stejně bychom se posrali. Naprosto hotoví jsme šli spát.

13. 12. 2019

Cesta mezi skalními útvary od Villamar Mallcu až po hotel ze soli

Ráno jsme při snídani obdivovali vycpaného pásovce. Doufali jsme, že se nám poštěstí a na nějakého narazíme. Než jsme vyjeli tak jsme zápasili se záchodem. To že dveře jen tak tak zakrývaly sedícího člověka na záchodě, bychom ještě přežili. Ale někdo hodil toaletní papír do záchodu, čímž ho ucpal. Tady v poušti se totiž pokakaný toaletní papír hází do koše vedle záchodu. Skoro pokaždé tyto koše přetékaly, takže nám chvilku trvalo, než jsme si na to zvykli. Vyrazili jsme z městečka, kterým protékal malý potůček. Tvořil zde životadárnou oázu. Z městečka nás musela propustit jedna místní paní. Samozřejmě že za nějaký ten peníz. A tak jsme si ji alespoň vyfotili. Myslíme si, že je to poslední generace, co bude v hojném počtu nosit tradiční oděv.

Popojeli jsme kousek ke skalním útvarům. Byli jsme tam první, a proto jsme měli klid. Ale ne na dlouho za námi jelo mnoho aut s turisty. Využili jsme té chvíle a šli prozkoumat okolí. Zprvu jsme nenašli nic zajímavého, jen nějaké bobky. Takže jsme se přidali k ostatním a obdivovali skály ve tvaru poháru, velblouda nebo opice.

Okolo skal rostly malé keříky a moje oblíbená azorela nahloučená. Laděnku více zaujala drobná kvítka. Měla modrou a červenou barvu. Překvapilo nás, že můžou přežít v takové pustině.

Kousek odtud byla Italia Perdida, což jsou také skalní útvary. Byly krásné, ale oproti tomu, co jsme tu honili, to nebylo nic. Viscacha jižní (Lagidium viscacia) skákala hbitě po skalách. Tohle roztomilé a huňaté zvířátko bylo na nás tak hodné, že se po dvou kolech nahánění okolo skály zastavilo a nechalo se vyfotit.   

V autě jsme se tísnili jen chvilku. Zastavili jsme se u laguny Vinto, kde jsme pozorovali husy a plameňáky. Ti nebyli tak barevní jako u jezera, které jsme navštívili den předtím. Bylo tu ale o dost více vegetace.

Opět jsme popojeli pustým údolím, až jsme narazili a malinkou farmu Estancia Catal. Všude okolo se proháněly lamy a alpaky. Měly na uších střapečky a okolo krku zvonečky. Všude běhala spousta mláďat a dožadovala se od maminek čerstvého mléka. Procházeli jsme touto idylickou farmou ke kaňonu.

V údolíčku byla spousta svěží trávy. Stačilo však vylézt pár metrů na skálu a krajina byla skoro bez života. Zahlédli jsme tu akorát kaktusy a několik pichlavých rostlinek. Znovu jsme měli štěstí a zahlédli jsme na skalách viscachu jižní.

Slunko začínalo mít sílu a nad planinou se začala tvořit prachová tornáda. Rozhodně to nebyli malincí raráškové. Do takového bychom nechtěli vkročit. 

Přesunuli jsme se k Mirador Cañon de Alota. Odtud byl krásný výhled na řeku. Klikatila se sto metrů pod námi. Místní jí říkají anakonda, protože řeka se zelenými keříky a trávou okolo vodního toku podle nich tak vypadá. Asi jsme žvýkali málo koky.

 Jeli jsme k vesničce Villa Alota. Z ničeho nic se zde vynořila zemědělská oblast. Samozřejmě, že ne ve smyslu zemědělství v Evropě. Prostě tu byla malá políčka a něco se tu snažilo růst. Byly to zatím jen malé rostlinky, ale v minulosti živily celou oblast. Quinoa znamená v jazyce Inků „matka zrno“. Po kolonizaci to šlo s touto rostlinkou z kopce. Nyní jí svítá na lepší časy merlík čilský (Chenopodium quinoa), je totiž čím dál oblíbenější. Jako doplněk stravy USA nebo v Evropě. Na druhou stranu místní si radši koupí levnější špagety či rýži a drahý merlík čilský pošlou veganům do Evropy.

Na oběd jsme dostali rýži se zeleninou. Vyloženě další typický kulinářský recept z pouště. Jeli jsme dál na sever zeleným údolím, až jsme narazili na vesničku San Agustin. Opět jsme zaplatili mýtné a jeli dál. Naši spolucestující dali místním dětem lízátka. Prckové z toho byli docela na větvi. Sem civilizace ještě zcela nepronikla. Působilo to v této pustině jako zázrak. Z nebe začaly padat kapky deště. Naštěstí jich bylo jen pár, nechtěli bychom, aby cesta byla blátivá. Protože náš řidič v nás nevzbuzoval ani trochu dojem profesionála, který ví, co dělá. Za chvilku začínala deštivá vysokohorská zima, která je v lednu a únoru. Lehce se pak může stát, že auto na rozblácených silnicích uvízne.

Byli jsme v autě namačkaní víc jak dvě hodiny. Už nám bylo docela blbě. Byli jsme proto moc rádi, když nás řidič vypustil ven. Ocitli jsme se ve vesničce, jejímž středobodem byla železnice. Připadalo nám, že se tu čas zastavil před sto lety. Byli zde všechny potřebné stroje pro obsluhu parních lokomotiv. Pouštní klima je uchovalo velice dobře. Občas tu stále jezdí nákladní doprava, ale náklad už táhnou modernější stroje. Dali jsme si pivo a obdivovali jsme výtvory z kaktusového dřeva.

Jeli jsme planinou až k horám. Podél nichž jsme se blížili k cíli naší cesty. U cesty pěstovali quinoa, na které si pochutnával nandu Darwinův (Rhea pennata). Konečně jsme dorazili do hotelu. Vypadal honosně vešli jsme dovnitř, ale nikdo tam nebyl. Po více jak půl hodině hledání kohokoliv, jsme se ubytovali sami a šli na procházku. Nad hotelem rostly obří kaktusy. I když nám nebylo nejlíp museli jsme je vidět. Echinopsis atacamensis nám vyrazily dech. Jejich impozantní velikost doplňovaly nádherné bílé květy. Je neuvěřitelné, že dokážou na poušti vyrůst do desetimetrové výšky. Místní jejich nádherné, důlkované dřevo používají ve stavebnictví.

Vesnička nás moc nezaujala, a tak jsme šli do hotelu ze soli. Po bližším zkoumání jsme nejen chodili po soli, ale i jsme spali na posteli ze soli. Stůl byl ze soli, stěny byly ze soli no prostě všechno. Tedy až na sprchu a záchod naštěstí. Najedli jsme se a šli jsme spát. Já jsem tu noc nezamhouřil oka. Bohužel tomu nebylo kvůli tomu, že jsem se nemohl dočkat rána. Celou noc jsem strávil v křečích na záchodě. Večeře mi nesedla. A vinu dávám tomu nedodělanému kuřeti.

12. 12. 2019

Národní park Eduardo Avaroa Andean Fauna v Bolívii

Brzo ráno jsme vstali a vyrazili na náš první a poslední organizovaný výlet. Bohužel jsme neměli dost odvahy, si půjčit auto a jet na vlastní pěst. Politická situace v Bolívii byla stále dosti nestabilní. Čekali jsme asi tři čtvrtě hodiny před hotelem, než nás vyzvedl velice nesympatický řidič. Obratem jsme vyjeli k bolivijským hranicím. Stoupali jsme do kopce vstříc vulkánům Licancabur a Juriques. Za hodinu jsme byli o dva kilometry výše. Dali jsme si snídani a šli bojovat s úředníky na hranici. Fronta byla dlouhá a zima nám pomalu zalézala do morku kostí. Přeci jenom jsme byli 4 500 metrů vysoko. Byli jsme rádi, že jsme neměli problémy jako spolucestující z Jihoafrické republiky. Ti museli zaplatit ještě tučnou částku za vstup do země.

V okolí nebylo nic živého. Jen lidé a bordel po nich. Nad námi se tyčily skoro šest kilometrů vysoké vulkány. Hrály mnoha barvami, tak jsme měli alespoň co pozorovat. Koukali jsme, jak z bolivijské strany jede jeden jeep za druhým. U jednoho jsme si říkali, že byl rád, že vůbec dojel. Samozřejmě si přijel pro nás. Řidič Santos byl malinký človíček, který neuměl ani slovo anglicky. Na první pohled to nebyl žádný průvodce. Jen člověk, kterému dali auto a řekli jeď. Naše zavazadla dal na střechu a pořádně zabalil do plachty. Byli jsme připravení se vydat na prašné cesty náhorní plošiny.

Nasoukali jsme se v sedmi lidech do auta a vyjeli. Jelikož jsme jeli se dvěma staršími páry, tak jsme je nechali sedět vepředu. My jsme se tísnili na sedačkách vzadu. Seděli jsme bokem, jelikož jsme neměli kam dát nohy. Měli jsme před sebou čtyři dny velice nepohodlného cestování.

Když jsme projeli dalšími hranicemi a následně hranicemi národního parku Eduardo Avaroa Andean Fauna, tak jsme konečně vyrazili poznávat Bolívii. Jako první jsme jeli k Laguna blanca. U pobřeží rostlo pár rostlinek, ale jinak byla pustá. Měla nádhernou barvu. Hladina se skoro ani nehnula a odrážely se v ní vulkány a duhové hory v okolí. Popojeli jsme k dalšímu jezeru. Laguna Verde byla úplně bez života. Doufali jsme, že tu uvidíme plameňáky, ale nic tu nebylo. Prý to tu nemají rádi. Voda je velice bohatá na olovo a arzén.

Byli jsme překvapení, že jsme tu potkali lamy vicuñi (Vicugna vicugna). Mnoho na pastvu toho neměli. Jeli jsme dál okolo skalních útvarů vynořujících se z písečné duny. Nazývají je tu Desierto Salvador Dalí, podle slavného umělce. Nám jsou tyto přírodní umělecká díla bližší nežli umělcova práce. Bohužel jsme od nich byli hodně daleko.

Další zastávkou byly Termas de Polques, rozkládající se na břehu jezera. Bylo to úchvatné místo. Rychle jsme vběhli do horkých bazénků. Byli jsme dokonce tak rychlí, že nás nestihli ani s kasírovat. Bazénky nebyly příliš horké, a proto jsme v nich vydrželi docela dlouho. Na dně byla spousta kamínků, které příjemně hřáli do chodidel. Jen když jsme vylézali, tak jsme si málem na schodech vymlátili zuby, jak to klouzalo.

Výhled na hladinu jezera a hory za ní byl k nezaplacení. Když nás výhled trošku omrzel, tak jsme pozorovali malou skupinu plameňáků, která se procházela mělkým jezerem. Nastal čas oběda. Uvařili výtečný oběd, což nám zlepšilo náladu. Nasoukali jsme se opět do auta a vyrazili.

Nastalo odpoledne a sluníčko prohřívalo náhorní plošinu. V autě začalo být nesnesitelné vedro. Spolucestující původně z Indie, který nikdy nezavřel ústa se dožadoval klimatizace. A tak jí náš řidič Santos zapnul. Během chvilky se vyvalil z klimatizace písečný mrak, který nás začal všechny dusit. Dobrá nálada po obědě nás rychle opustila. Jeli jsme tedy náhorní pouští s otevřenými okénky. Prášilo se nám neustále do auta, ale nic jiného nám nezbývalo. Naštěstí jsme zanedlouho zastavili u Sol de Mañana. Což byla aktivní oblast, jaké známe z Islandu. Ze země se kouřilo a také tu bublalo bahénko. I tady měla Laděnka problém udržet v sobě obsah žaludku. Smrdělo to tu pěkně.

Začalo nám být trochu špatně. Byli jsme ve výšce 4 960 m.n.m. Pravidelně jsme si šňupali vodičku od šamanky, ale moc to nepomáhalo. Zkusili jsme tedy žvýkat kokové listy, které nám dal řidič. Byl to hnus! Ale co by člověk neudělal pro zdraví. Pod námi se tyčil jeden z hlavních cílů Laguna Colorada. Měli jsme na ní krásný výhled. Její rudá barva se vymykala standardnímu vnímání krajiny. Byl to obraz z jiného světa.

Sjeli jsme půl výškového kilometru k jezeru. Vyrazili jsme pomalinku na procházku. Spolucestující Zubejda ani nevylezla z auta, jak jí bylo špatně. Byli jsme rádi, že se pohybujeme ve vysokých nadmořských výškách už delší dobu. Kochali jsme se jezerem a poté jsme sešli dolů k plameňákům. Byly jich tisíce. Nádherná zvířata v nádherné krajině. Byla to pastva pro oči. Je neuvěřitelné, jaké odstíny barev dokáže příroda vytvořit a zkombinovat. Co víc k tomu napsat, prostě jeden z deseti nejlepších zážitků během naší tříměsíční cesty Jižní Amerikou.

Pozorovali jsme zde tři druhy plameňáků, kteří se od sebe lišili barvou a zobákem. Byli jimi plameňák andský (Phoenicoparrus andinus), plameňák chilský (Chilean flamingo), plameňák Jamesův (Phoenicoparrus jamesi). Bylo krásné pozorovat zamilované tanečky párů. Jak se jejich krky proplétají. Sedli jsme si u břehu a pozorovali jejich ladný let nad hladinou. Přistávání bylo okouzlující. Za letu šlapali na prázdno až se dotkli hladiny. Udělali pár rychlých kroků a stáli vele ostatních. Řidič už na nás čekal, a tak jsme šli do naší prašné sauny na čtyřech kolech. Jen jsme otevřeli dveře, tak Santosovi uletěla skoro všechna zásoba koky. Nebyl z toho nadšený.

Dojeli jsme do městečka Mallcu a ubytovali jsme se. Pokojík byl hezký, na to, v jaké pustině jsme byli. Akorát nám jaksi zapomněli říct, že krom vody si máme s sebou vzít i toaletní papír. To je tady tuze vzácná komodita. Naštěstí se naši spolucestující nad námi slitovali a podělili se.

11. 12. 2019