Kata Tjuta

Co by kamenem dohodil je od Uluru jeho větší sestřička, o které většina lidí ani neví. Kata Tjuta neboli Mnoho hlav leží 42 kilometrů od Ayers Rock. Když jsme přijížděli, už jsme mnoho od této oblasti nečekali. Ale příjemně nás to tu překvapilo. Nejdříve jsme byli smutní. Zde by bylo svítání o mnoho krásnější. Výhled na rozeklané vrcholy, které se tyčily až 546 m nad terénem, byly velice rozdílné od nedalekého monolitu. I strukturou se lišily, jednalo se o slepenec.

Dojeli jsme přes planinu, které dominovaly pouštní duby až k Walpa Gorge. Soutěska se pomalu zužovala. Hladké rudé stěny se napínaly k nebesům jako mrakodrapy. Svojí výškou dopřávaly stín i vláhu malému potůčku na dně soutěsky. Dostali jsme se zhruba do poloviny, kde cesta končila. Před námi byl jen malý lesík. Byl to neuvěřitelný pohled v této vyprahlé krajinně. Nechali jsme živočichy odpočívat v této oáze a vydali se prozkoumávat další oblasti.

Nedaleko začínalo větrné údolí, do kterého jsme se také chtěli podívat. Zjistili jsme, že procházka údolím nám chvilku zabere a tak jsme hned vyrazili. Roztodivné tvary soutěsek i oněch hlav, které tvořili  Kata Tjuta, nám byly o mnoho sympatičtější než Uluru.

Lada nevěděla kam dřív skočit, kvetlo tu tolik různých pouštních květin. Nemohli jsme se vynadívat. Já jsem stále hledal pouštní ještěry a hady, ale stále jsem neměl štěstí. Nejdříve jsme šli úzkými soutěskami, které na sebe navazovaly. Když jsme vyšli na vrchol jedné soutěsky, otevřel se nám výhled do údolí. Před námi bylo roztroušeno mnoho slepencových monolitů. Bylo rozhodnuto Uluru se může jít zahrabat.

Možná je i dobře, že lidé nemají takový zájem o toto území. Určitě je pro přírodu významnější. Nekončící zpěv ptáků nám v tom dával jen za pravdu. Kata Tjuta je významná i pro domorodé obyvatele. Pravděpodobně více nežli Uluru, stále zde probíhají po nocích rituály. Sešli jsme do údolí, kde pokračovala plejáda rozkvetlých pouštních rostlin.

Netrvalo dlouho a došli jsme k autu. Měli jsme v nohách přes 20 kilometrů rozpálenou krajinou a tak jsme byli unavení. Slunce z nás vysálo mnoho sil, ale i tak jsme si počkali na západ slunce nad tímto rozeklaným skalním útvarem. Doplnili jsme síly vydatnou večeří, po které jsme si užívali západ slunce. Opět bylo nádherné sledovat, jak skály září jasnou barvou.

Chvilku po západu slunce jsme skočili do auta a jeli daleko od hrance národního parku. Chtěli jsme si najít klidné místo na spaní, které bude zadarmo. Takže jsme museli hodně daleko od těchto světoznámých skalních monolitů zapsaných mezi památky UNESCO. Naštěstí jsme v noci nic nesrazili a šli po náročném dni spát. Ono nebylo ani co srazit. Celé tohle území bylo bez velkých zvířat.

7. 8. 2017

Svítání nad Uluru

Západ slunce nad Uluru se nám moc líbil a tak jsme vstali v noci a přesunuli jsme se znovu k  Ayers Rock. Zaparkovali jsme na parkoviště tentokrát pro pozorování východu slunce. Byla nám hodně velká zima, vždyť bylo okolo nuly a omrzlý písek nám křupal pod nohama. Ale náš chtíč vidět znovu zářící monolit byl větší. Klepali jsme se zimou a čekali společně s davy na první záblesky slunce. Už v tu dobu jsme brblali, jelikož se nám úhel pro pozorování Ururu moc nezdál. A měli jsme pravdu, východ slunce jsme si zde opravdu mohli odpustit. Místo pro pozorování východu bylo špatně zvolené z toho důvodu, že kde se první paprsky dne dotýkají  monolitu, tak se nesmějí pořizovat žádné fotografie či nahrávky. Je to přísně chráněná část z rituálních a spirituálních důvodů.  Nicméně už jsme byli na nohou a tak jsme vyjeli k úpatí monolitu. Nejdříve jsme chtěli vyšplhat na vrchol. Ale bylo to zakázané kvůli místním obyvatelům, kteří tak chtěli uctít jednoho zemřelého stařešinu. Oni za zákaz vstupu už bojují spoustu let, aby nikdo na vrchol nelezl. V klidu jsme posnídali a čekali jsme, jestli se najde nějaký odvážlivec, který by zákaz porušil. Okolo postávalo sice několik lidí, ale žádný na ten velký kámen nevylezl.

Vydali jsme se tedy na okruh okolo pískovcového monolitu. Byli jsme rádi, že je chladné ráno, protože okruh má 10,5 kilometru. Není to tedy malý kámen uprostřed pouště. Procházeli jsme se okolo a pozorovali, jak strmé hladké stěny, tak mnohé útvary vytvořené erozí. Mnohokrát jsme se chtěli dozvědět něco více o struktuře, či způsobu vytvoření zajímavých skalních útvarů. Bohužel všude byly jenom cedule s pohádkami, jak jsi dva chlapci hráli s blátem a vznikl tento 348 metrů vysoký monolit, který je 3,6 km dlouhý a 2,4 km široký. Co domorodí obyvatelé určitě nevěděli bylo, že z něj vykukuje jen špička.  Ayers Rock totiž sahá 5 kilometrů pod povrch.

Šli jsme tedy okolo a občas si přečetli pověst spjatou s daným kamenem, či vodopádem. Líbili se nám především bazénky, které voda vytvořila, když stékala z vrcholu. Některá místa byla tak posvátná, že se nemohla fotit. Viděli jsme tu i několik maleb, ale ve srovnání s tím, co jsme mohli vidět v národním parku Kakadu, to nestálo za řeč. Narazili jsme i na místa, která byla posvátná ještě víc. A ty jsme nemohli vidět vůbec. Stezka se vinula širokým obloukem okolo posvátného výchozu pískovce.

Šli jsme pomalu a koukali i po přírodě okolo. Někdy byla půda úplně obnažená, jindy na ní byla suchá tráva. Nejvíce se tu prosazovaly keře mulga tree (Acacia aneura), v nichž se schovávali místní opeřenci.

Jako vždycky se ve stinných místech, kde eroze vytvořila hlubší zářez do horniny vytvořily oázy. Našli jsme jich tu několik. Některé oplývaly i hojností vody. Pro místní domorodé obyvatelé to musel být opravdu dar. Nejen kvůli vodě, ale rostly zde i stromy bloodwood (Corymbia terminalis). 

Poté co jsme si udělali okruh, tak jsme dojeli k informačnímu centru u monolitu. Doufali jsme, že zde do hlavy nalijeme zajímavé informace. Bohužel tu bylo akorát více mýtů. Je pravdou, že zde byly zajímavé informace, jak místní přežívali. Využívali různé rostliny k léčení, či zde byly recepty  k přípravě hada, klokana nebo ostnaté ještěrky. Od tohoto turistického magnetu jsme se s radostí vzdálili do dalšího jedinečného koutu tohoto národního parku.

7. 8. 2017

Kings Canyon

Jen co nás probudilo pouštní slunce vylezli jsme na okraj skaliska. Byla to nádherná podívaná, před námi se rozprostíral začátek pouště Great Sandy Desert. Z níž vystupovala stolová hora. Stále byl pohled ze z hora na onu poušť velice zelený. Což neplatilo poté, co jsme sjeli dolů. Ale než jsme mohli vyrazit pouští ke stolové hoře, museli jsme se nasnídat. Přitom jsme zahlédli našeho prvního divokého psa Dingo. Ti zde žijí již 5000 let a nahradili původní vakovlky. Dinga přivezli původní obyvatelé a on se velice úspěšně adaptoval na místní různorodé prostředí. To Lada mohla potvrdit, jelikož jí vytí dingů několikrát probudilo.

Vydali jsme se posledním úsekem prašné cesty, která nás přibližovala ke stolové hoře. Už nám to tak zelené nepřišlo, rozestupy mezi pouštními duby byly veliké a tráva pokrývala jen část rudé země. Okolo cesty jsme naráželi na podivné plody. Byly jimi pouštní melouny (Cucumis myriocarpus).

Hned jak jsme vyjeli z území původních pánů této pouštní krajiny, objevila se asfaltová silnice a kousek opodál již pobíhal bílý člověk. Zjevně se šel proběhnout od pětihvězdičkového pouštního rezortu na úpatí stolové hory. Na ní se rozkládal národní park Watarrka s věhlasným Kaňonem králů. Tam jsme mířili i my, byl to geologický poklad středu vyprahlého kontinentu. Šplhali jsme na vrchol stolové hory, jejíž podstatou byly zkamenělé písečné duny. Na vrcholu nás čekal nádherný výhled do útrob Kings Canyon. Osvětlené rudé vrcholy pískovce padaly do hloubi kaňonu, kde se rozplývaly v zeleni velkých eukalyptů, které na dně vzdorovaly pouštnímu žáru.

Na vrcholu bylo také pár zakrslejších jedinců eukalyptů, nás ale více zaujali cykasy (Macrozamia macdonnellii). Patří k reliktům místní flóry, jenž odolaly postupnému vysychání kontinentu. Byly v úzkých štěrbinách, kam na ně slunce nemohlo pražit celý den. My jsme touto rozpraskanou krajinou tvořící vrchol stolové hory postupovali dál. Procházeli jsme mezi kopulemi, které tvořily jednotlivé vrstvy pískovce, až k hlavnímu kaňonu.

Překvapilo nás, jak jsou zde stěny vertikálně dolů. Jako kdyby je někdo uříznul laserem. Šli jsme až na hranu nedbaje výstražných cedulí. Přehnuli jsme se přes okraj a uviděli různorodé barvy v řezu pískovce. Bylo to nádherné, vždyť ona stěna měla přes 100 metrů strmě dolů. Skoro celá měla výrazně světlejší barvu nežli stěna na druhé straně kaňonu. V tu chvíli jsme uviděli zhroucený kus stěny pod námi a rychle jsme vycouvali z nestabilního území. I tak nás okraj lákal a vraceli jsme se co nejblíže k němu. Ty výhledy do nekonečné pouště i do útrob kaňonu, kde se eukalypty a cykasy snažily přežít, byly neuvěřitelné.

Šli jsme dál a hned jsme využili možnost sejít do nitra kaňonu. Abychom prozkoumali místo zvané Zahrady Edenu. Kaňon zde byl opravdu úzký, což místní flora i fauna zjevně vítala. Bylo to tu opravdu jak v rajské zahradě. Na dně bylo jezírko, okolo kterého poletovaly grey-headed honeyeater (Ptilotula keartlandi). Byly zde, jak velké eukalypty, tak cykasy i jiné druhy keřů. Bylo tu dokonce i chladno, a tak jsme se tu zastavili na svačinku. Poté jsme vylezli opět na vrchol stolové hory. Dostali jsme se na druhou stranu kaňonu. Z této perspektivy jsme si více uvědomovali rychlost eroze v tomto prostředí. Měli jsme výhled, jak na čerstvě spadlý kus stěny kaňonu, tak na nekonečné kopule na vrcholku stolové hory.

Už jsme se vraceli k hraně stolové hory plní dojmů, vtom nás překvapil překrásný pankáč spinifex pigeon (Geophaps plumifera). Užívali jsme si sním několik minut. Vůbec se nás nebál. Byl jako holuby u nás ve městech, jenomže o mnoho krásnější.

Neušli jsme ani kousek a narazili jsme hned na několik plazů vyhřívajících se na skalách. Měli jsme štěstí a zrovna nikdo nešel, a tak Lada měla čas na to je zdokumentovat. Nebylo jednoduché tu fotit, protože proud turistů neměl konce. S tím jsme ale počítali. Jediné co nás zarazilo byl místní Australan, který si dovezl slečnu zřejmě z Peru a choval se k ní jak otrokář. „Udělej mi fotku! Špatně! Znova! A sedni! Dělej sedni! Foť!„ Nutno říct, že komunikace mezi nimi byla kvůli jazykové bariéře nevalná, ale zanechalo to v nás velice smutný zážitek.

Když už jsme přicházeli k autu tak jsme zde našli keř obsypaný zebřičkami pestrými (Taeniopygia guttata). Byla to nádherná procházka. Naprosto nás okouzlily síly, které dokázaly vymodelovat tak úchvatné místo jako byl Kings Canyon. Večer už se blížil a nás čekal ještě dlouhý přesun. Jeli jsme podél pískovcové stolové hory a poté zatočili na jih. Když jsme si dali poslední zastávku před velkým červeným šutrem, uviděli jsme dinga odpočívat u lavičky. Konečně jsme si mohli prohlédnout ono zvíře, kvůli kterému tu mají  nejdelší plot na světě.

6. 8. 2017

Západ slunce nad Uluru

Dojeli jsme k hlavní silnici, která vedla k Ayers Rock, neboli v domorodé řeči Uluru. Vyhlíželi jsme z dálky onen největší monolit na Zemi, i když jsme věděli, že jsme stále přes 100 kilometrů vzdáleni. A náhle jsme uviděli obrovskou věc na obzoru, zastavili jsme a vyšplhali na rudou dunu. Z ní jsme měli vše kolem jako na dlani. Poznali jsme, že jsme se ukvapili. Byl to jiný ohromný geologický útvar. Stolová hora Mount Conner čněla z pouště velice osamoceně, ale rozhodně tu nebyla osamocená. Další úžasnou podívanou jsme měli za zády. Rudou vystřídala bílá. Vyschlé malé jezero, jenž pokrývala vrstva soli, zde stálo jako památník bývalých obřích vodních ploch. Občas zde nastane zázrak a vydatné srážky spadnou i do této oblasti. Jezera se naplní vodou a do jezer se na chvíli vrátí i život. Časté to ale není. Bezodtoková jezera vždy svůj boj prohrají a pokryje je krusta soli.

Ujeli jsme ještě několik kilometrů a krajina byla stále více rudá. Písek převažoval nad travinami i keři. Jen málo by stačilo, aby vegetace prohrála svůj boj a rudý písek by se zde přesýpal z duny na dunu. Z dálky  jsme viděli duny, které byly z části zarostlé, ale i tak byl vidět jejich charakteristický tvar. Není tu nic stálé. Co tu bude příště? Jezero s bujnou vegetací okolo, nebo jen přesypávající se zrna písku?

Dojeli jsme k pouštnímu městu. Nic co by bylo romantické, byl to moderní resort uprostřed pouště. Zásobovaný potravinami z 1600 kilometrů vzdáleného města. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Co dokáže udělat jeden velký šutr v poušti za 50 let. Je třeba si uvědomit, že toto místo se stalo čtvrtým největším městem Severního teritoria. A to s 1000 obyvateli. Pro Evropana nepředstavitelné. Na území o rozloze 18 x větším nežli Česká republika. Projeli jsme resortem až ke kempu. Opět jsme vykulili oči. Před námi byly travnaté plochy. Postavili jsme si tedy stan na anglickém trávníku uprostřed pouště. Mají tu jediné štěstí, že pod nimi leží obrovské zásoby podzemí vody z pradávných dob. Jsme zvědaví, jak dlouho jim vydrží, když s ní takto plýtvají.

Nastal čas! Blížil se západ slunce. Na hranicích národního parku Uluru – Kata Tjuta jsme zaplatili nemalý peníz za dvoudenní vstupné. Dojeli jsme na parkoviště odkud se pozoroval západy slunce. Chtěli jsme se tu jen zastavit a jet si prohlédnout monolit zblízka. Rychle jsme si to však rozmysleli. Přijíždělo jedno auto za druhým a za chvilku už nebylo kam zaparkovat. Využili jsme tedy onu chvíli, než onen nádherný monolit zaplaví paprsky zapadajícího slunce. Lada začala vařit a já jsem se pustil do dobití kokosu. Ten s námi putoval dobrých 6000 kilometrů. Vůbec mi to nešlo, jelikož jsem neměl dobré nářadí. Lada mezitím uvařila a pak jsme si sedli do auta. Někteří lidé si udělali vyhlídkovou plošinu na střechách terénních vozů. To jsme jim trošku záviděli. Mohli totiž nerušeně koukat na onen největší monolit na světě. Nám před autem stále chodili lidé a dělali si selfie. Kdyby si udělali jednu nebo dvě fotky, tak by nám to nevadilo, ale byli tam i experti, kteří se fotili přes hodinu v kuse. Že se jim z těch póz a umělých úsměvů nezkřiví obličej.

Lada zbývající čas využila pro svoji vášeň. Našla několik kvetoucích pouštních rostlin. Jako byly Honey Grevilleas (Grevillea eriostachya), nebo drobné květy Desert Thryptomene (Aluta maisonneuvei).

Západ slunce nastal. Stíny se prodlužovaly a poslední paprsky dopadaly na Ayers Rock. Skála která je normálně šedá, je zbarvená do ruda díky oxidaci železa v pískovci. Poslední paprsky dne zbarvují monolit do nádherné rudé bary. Jakoby z ničeho nic vystupují na jeho povrch nesčetné rýhy, jak vrásčitá pleť Aborigince posedlého démonem alkoholu.

Dívali jsme se, jak se mění barvy Ururu. Postupně ztrácel svůj jas a měsíc přebíral jeho úlohu. Nastal čas se jít vyspat do stanu, jenž spočíval na anglickém trávníku v poušti.

 

6. 8. 2017

West MacDonnell National Park

Probudili jsme se do chladného rána. Naštěstí slunce vyšlo nad obzor a začalo nám prohřívat prokřehlé kosti. Měli jsme výhled do údolí mezi pohořími, a tak jsme si vychutnávali snídani s okouzlujícím výhledem. Lada tu i našla pár kvetoucích keřů například Harlequin Mistletoe (Lysiana exocarpi). Poté jsme vyrazili do pradávného pohoří.

Nejdříve jsme navštívili Ellery Creek Big Hole. Poté co jsme zajeli do stínu hor, začala nám být zase zima. Holt kam se nedostaly ranní paprsky, byly tři stupně nad nulou. Byl to pro nás opět teplotní šok, vždyť předminulou noc jsme měli víc jak 20 stupňů. Dorazili jsme k průrvě plné vody, opět to byla oáza se vzrostlými stromy okolo. Nicméně podobná té ze včera. Vydali jsme se prozkoumat okolí. Doufali jsme, že na skalách uvidíme vyhřívající se hrady a ještěry. Prostupovali jsme terénem, kterému dominovaly traviny. Byly jimi bochánky Spinifex Grass (Triodia Plectrachne spp.). Občas se některému eukalyptu podařilo vydržet onu výheň mezi skalami. Ale z čeho žil jsme netušili, všude byly rudé skály. Zanedlouho už jsme byli opět na cestě. Třeba budeme mít na ještěry a hady štěstí o kousek vedle.

Vystoupili jsme tedy o pár kilometrů dál u soutěsky Serpentine Gorge. Nečekali jsme, že se tak zapotíme, když jsme se rozhodli pro procházku na vyhlídku. Ještě že bylo stále chladné ráno. I tak jsme byli vcelku zpocení. Stálo nám to ale za to. Výhled do rozsáhlého údolí byl fascinující. I výhled na druhou stranu do soutěsky oplývající vodou byl nezvyklý. Ale pohled do rudé krajiny rozhodně vyhrával. Sešli jsme zpátky pod kopec a opět jsme se vydali blíže k vodě. Nebyla moc čistá a stále nebylo moc teplo. A tak jsme koupání odložili na jednu z následujících zastávek. Nicméně i zde Laděnka objevila kvetoucí rostlinu (Eremophila christopheri).

Bylo zde spousta míst, kde se zastavit. Jedním z nich bylo i Orche Pits, což je místo odkud domorodí obyvatelé získávali jíl pro svoje skalní umění a kresby na tělo. Voda zde odkryla mnoho různobarevných jílových vrstev, jenž se na sebe vrstvily.

Na další zastávce u soutěsky Ormiston Gorge nás přivítal spinifex pigeon (Geophaps plumifera). Byl nádherný. Každý pankáč by měl mít takovéhoto mazlíčka. I zde Lada našla spoustu krásných rostlin, kvetoucích všemi barvami. Vydali jsme se do hloubi další oázy. Nejprve jsme vyšli na západní okraj odkud se nám naskytl pohled do útrob kaňonu. Byl krásný, ale už se začaly vjemy opakovat. Seběhli jsme ke zbytkům vody, kde bylo velké množství uhynulých rybiček. Umírají tady každý rok, podle toho jak hladina ustupuje. Všechno zde čeká na vláhu a mnoho živočichů i rostlin se nedočká. My jsme se ale dočkali krásných výhledů v soutěsce, která nás ozařovala sytě červenou barvou.   

Nastal čas na další přesun tentokrát jsme dojeli na vyhlídku. Před námi se v dálce tyčila jedna z nejvyšších hor pohoří Mt. Sonder s 1380 metry. Když jsme ji viděli chtěli jsme ji pokořit. Vždyť za svého mládí před 300 milióny let, byla vysoká jako Everest. Trošku jsme se zamotali a ještě jsme si zajeli do soutěsky Glen Helen. Byla tu spousta vody, spíše to tu vypadalo jako jezero. U vody byli kormoráni i volavky. Když jsme pozorovali klidnou hladinu nad níž se zrcadlili rudé skály, tak nás pobavila malá kačenka. V klidu si plula po hladině a překvapila volavku. Ta zpanikařila a málem vletěla do rákosí okolo jezera.

Přijeli jsme k naší poslední plánované zastávce. Od kaňonu Redbank vedla cesta na vrchol hory Mt. Sonder. Moc jsme tam chtěli jít, ale nebylo mi moc dobře. A tak jsme se rozhodli, že si tuto výzvu v rámci přežití odpustíme. Zašli jsme si alespoň do soutěsky se vykoupat. Docela rychle nás to přešlo. Voda byla vcelku špinavá. Bylo znát, že už tu stála dlouho. Skryli jsme se alespoň v úzkém kaňonu před sluncem a rozjímali jsme mezi mordou hladinou a rudými skalami. Rozhodli jsme se, že zbytek dne ještě využijeme. Při cestě k autu jsme narazili na canegrass dragon (Diporiphora winneckei), který se vyhříval na kmeni stromu, jenž se tyčil u břehu vyschlé řeky.

Cesta nás nečekala jednoduchá, museli jsme ujet 200 kilometrovou část najednou. Jelikož území patřilo původním obyvatelům. Ještě před cestou jsme museli zaplatit poplatek za průjezd jejich územím. Nemohli jsme na jejich území kempovat a tak nám nezbývalo než jej projet. Cesta byla ze začátku dobrá, ale po padesáti kilometrech skončil asfalt a začala ta pravá divočina. Roleta nás opět naklepávala a tlumiče měly práce až nad hlavu. Ale nebylo to tak strašné. Zažili jsme horší. Cestou se krajina měnila. Nejdříve jsme jeli pohořím, jenž se pomalu svažovalo do rozsáhlého údolí, jemuž dominovala stolová hora. Nebyla to ale hora, byl to kráter Gosse Bluff, který vznikl před 140 mil. let po nárazu asteroidu. 

Pokračovali jsme rudou planinou, v které jsme už mnoho eukalyptů nepotkávali. Všude byla tráva a stromy se držely v skalních rozsedlinách. Moc jsme nezastavovali, jelikož jsme netušili, jak špatná silnice je před námi. Den se také už chýlil ke konci a my jsme byli unavení. Když jsme byli tak v půlce cesty, uviděli jsme na svahu menší požár. Nic výjimečného v této krajině. To co nás zaujalo více byla změna skladby vegetace, když jsme se blížili na kraj horského masivu. Před námi se rozkládala nekonečná rovina, jenž se pomalu měnila v poušť. Nebyla to opět poušť jakou bychom si před stavovali byla žluto-zelená. Nejvíce nás překvapily desert oak (Allocasuarina decaisneana), které v pravidelných rozestupech vyrůstaly ze žlutého koberce uschlé trávy. Na chvilku jsme se zastavili, jelikož před námi jel silniční vlak. Neměl jsem odvahu ho předjíždět. 

Vůbec jsem nic neviděl, vlastně ani ten obří náklaďák. Ale neproniknutelná stěna prachu byla jasným znamením. V tu chvíli přijel z protisměru campervan s mladými roztřesenými Francouzi. Nevypadali nadšeně, když jsme jim řekli, že je čeká horší cesta. A ve chvíli, kdy se dozvěděli, že jsou na začátku své cesty do divočiny vypadali vyděšeně. Mladý hoch, se nechtěl hned vzdát a vyrazil s autem co v takových končinách nemá co dělat. My jsme cestu zdárně přežili a šli spát. Když jsme uléhali viděli jsme, jak francouzský pár cestu vzdal zaparkoval nedaleko nás. Usínali jsme a doufali že, budeme mít další den větší štěstí a potkáme tu pravou poušť s pár hady a ještěry.

5. 8. 2017

Okolí Alice Springs

Nemohli jsme si odpustit brzké vstávání, abychom si užili východ slunce. Znovu to bylo nezapomenutelné. Cestou na jih jsme začali potkávat první známky pohoří, jenž se rozkládá v rudém středu. Konečně něco narušilo monotónnost krajiny. Znovu to tu bylo o něco sušší. Tráva zaujímala stále větší část krajiny. Projeli jsme opět obratníkem kozoroha, okolo kterého jsou pouště po celé jižní polokouli.

Poušť se ale náhle změnila. Přejížděli jsme k hlavnímu pohoří MacDonnell, zase zde začaly být stromy okolo vyschlých řek a potoků. Nejdříve jsme si jeli zařídit nezbytné věci ve městě. Koupili jsme si baterku do dálkového otvírání našeho Mazlíka, pak jsme jeli hledat prádelnu. Přeci jen to bylo pár týdnů, kdy jsme prali naposled a recyklovat oblečení do nekonečna se nedá. Mezitím jsme si zařizovali povolení k vstupu na území domorodců. No nejí to jen tak, měli jsme namířeno do území spadající pod domorodé obyvatele. Takže jsme museli platit za průjezd územím. Je to taková země s vlastními pravidly.

Když jsme všechno nezbytné zařídili vyjeli jsme na vyhlídku nad město. Pozorovali jsme pohoří, kterému vděčilo pouštní město za občasnou vláhu. Jelikož jsme tu byli v zimně, tak teploty byly okolo příjemných 20 stupňů. Byl to neuvěřitelný rozdíl. Stačí dva dny v autě, překonat 1300 kilometrů na jih a vše je jinak.

Vydali jsme se na západ do útrob pohoří, jenž má na délku 650 kilometrů a jeho nejvyšší hora ční do výšky 1531 m. n. m. Byla to prazvláštní krajina. Jakoby hory z posledních sil vzdorovaly nezadržitelnému konci. I je čeká stejný osud jako krajinu kolem. Větry i občasné srážky je zarovnají do stejné úrovně jako nekonečné pláně okolo. Tyčí se tu do výšky jen odolné křemence, které zbarvují hory do červeného odstínu. Je dobré si uvědomit, že tyto křemence jsou bází hor, které se tu tyčily před 300 miliony let do stejné výšky jako Himaláje.

Byl už pozdní večer a my dorazili k Simpsons Gap. To je malý kaňon vytvořený vodní erozí. Říkali jsme si, že se vykoupeme, ale teplota už hodně klesla. Spokojili jsme se s pozorováním volavky a vzrostlých eukalyptů, které měly dost vláhy i stínu, aby vyrostly do obřích rozměrů. Když je tedy srovnáme s ostatní vegetací kolem.

Měli jsme štěstí, Laděnka zahlédla Black-footed Rock-wallaby (Petrogale lateralis). Pozorovali jsme je dlouhou chvíli. Hlavně samici s mládětem, které vystrkovalo hlavu z vaku. Bylo neuvěřitelné, jak mají tito klokani černonozí dlouhý ocas. Vylezlo jich ze skal docela dost, asi už teplota byla příjemná i pro ně. Zjistili jsme, že to žádní hrdinové nebudou, když utíkali i před volavkou. Asi také chtěla naší pozornost. Bylo už pozdě a tak jsme jeli dál. Měli jsme sice v plánu ještě jednu zastávku, ale poté co jsme se dozvěděli, že místní obyvatelé chtějí zase těžké prachy za vstup, tak jsme ji přeskočili. Nakonec jsme dojeli na odpočívadlo a ustlali si do chladného večera.

Přemýšleli jsme o místních obyvatelných. Jak je tu i průjezd jejich územím placený. Když jsme si vzpomněli na muzea v hlavním městě, tak jsme se ani nedivili. Jelikož tu bylo běžné otrokářství i horší věci. Dokázali jsme se vcítit do domorodého obyvatele, který po tisíce let chodil po těchto končinách. Lovil na místech jako Simpsons Gap, kde byl jediný zdroj pitné vody, jak pro něj, tak pro ostatní živočichy. Farmáři přišli a onu jednu z mála možností, kde se napít obsadili. Či znečistili nadměrným chovem. Ne všechna léta tu jsou stejná, někdy může být pár let vlhčí podnebí a pak pár let sucha. A tak rozměrná stáda umírají. Radši sebrat někomu zdroj vody, nežli vidět, jak jim jejich živobytí pomalu umírá na nedostatek vody. To byla pro domorodé obyvatele pohroma. Začali krávy zabíjet a na oplátku skončili v  řetězech nebo mrtví a to s podporou vlády. Předtím se s nimi farmáři také nemazlili. Nejsou bojovným národem. Spíš stovky hašteřivých kmenů, s kterými neměli problém se vypořádat. 

4. 8. 2017

Cesta rudou krajinou

Rozvážně jsme vstali a zařídili nezbytné věci. Nabrali jsme plnou nádrž, kanystr s vodou a vyjeli jsme do středu rudého kontinentu. Nastavili jsme v navigaci jediné větší město uprostřed Austrálie,  bylo jím Alice Springs. Navigace nám řekla, ať jedeme rovně 1072 kilometrů a následně zabočíme doleva. Věděli jsme, že tolik neujedeme a ani ujet nechceme. To by nám zase lezly oči z důlků.

Těšili jsme se na jinou krajinu. Na písečné či kamenité pouště. Vyhlíželi jsme je neustále, ale krajina se moc nezměnila. Stromy začaly být řidčeji od sebe a také byly menší. Ale stále to byla savana. Po mnoha dnech jsme viděli na obzoru bílou oblohu. Celých 400 kilometrů jsme diskutovali, co to je. Až jsme narazili na několik požárů. Na normální mraky si budeme muset ještě několik tisíc kilometrů počkat.  

Cestou jsme narazili na mnoho dravců. Velice hojní tu byli luňák hnědý (Milvus migrans) a luňák hvízdavý (Haliastur sphenurus). Když jsme jeli okolo mršiny, tak se jich do oblak vzneslo i deset. Nás ale více zajímal orel klínoocasý. V momentě, kdy jsme jej zahlédli, tak jsme se snažili zastavit. Několikrát jsme jej vyplašili a pak jsme u kraje silici čekali, jestli se k mršině nevrátí. Většinou nám to bohužel nevyšlo, ale bylo to jediné větší zpestření při monotonií jízdě.

Krom toho jsme mohli obdivovat vlaky na kolech. Některé měly dokonce čtyři přívěsy. Byla to opravdu monstra, která se nedala jednoduše předjet. Naštěstí silnice byla většinou rovná a bez kopců. Po několika stech kilometrech byly všude keře. Jen výjimečně jsme potkali oblast, ve které byly vzrostlejší stromy. Stále to bylo hodně vzdálené pověsti O rudém středu Austrálie. Je pravdou, že půda byla zcela rudá. Nic takového jsme ještě neviděli. Bavilo nás, jak si slunce pohrávalo s barvou země před námi. Když člověk vystoupil z auta a podíval se doprava nebo doleva, tak barva země se měnila v závislosti na dopadu slunečních paprsků. Když jsme se dívali proti slunci, tak zem byla zbarvena skoro až dočerna, ale když jsme měli slunce v zádech, tak se před námi rozpínala rudá krajina.  

Když jsme se dostali na jeden z mála kopců, mohli jsme nahlédnout do krajiny. Pořád jsme se necítili jak ve vyprahlé poušti. Přesto jsme byli na okraji pouště Tanami. Stále tu byly keře a všudypřítomná tráva. Budeme si muset na tu pravou poušť ještě počkat.

Po necelých 800 kilometrech naše cesta skončila u Devils Marbles. Byl nádherný západ slunce a Lada šla obdivovat obrovské žulové kameny naskládané na sebe. Já jsem řešil problém s autem, jelikož nám centrální zamykání vypovědělo službu. Než Lada vyfotila nádherný západ slunce, vyřešil jsem problém a šel jí hledat. Užili jsme si západ slunce ještě jednou spolu a šli vařit. Měli jsme štěstí, že jsme dorazili v normální dobu. Odpočívadlo bylo zcela plné. Ještě, že máme jen malý stan.  

3. 8. 2017