Západ slunce nad Uluru se nám moc líbil a
tak jsme vstali v noci a přesunuli jsme se znovu k Ayers Rock. Zaparkovali jsme na parkoviště tentokrát
pro pozorování východu slunce. Byla nám hodně velká zima, vždyť bylo okolo nuly
a omrzlý písek nám křupal pod nohama. Ale náš chtíč vidět znovu zářící monolit
byl větší. Klepali jsme se zimou a čekali společně s davy na první záblesky
slunce. Už v tu dobu jsme brblali, jelikož se nám úhel pro pozorování Ururu moc
nezdál. A měli jsme pravdu, východ slunce jsme si zde opravdu mohli odpustit. Místo
pro pozorování východu bylo špatně zvolené z toho důvodu, že kde se první
paprsky dne dotýkají monolitu, tak se
nesmějí pořizovat žádné fotografie či nahrávky. Je to přísně chráněná část z rituálních
a spirituálních důvodů. Nicméně už jsme
byli na nohou a tak jsme vyjeli k úpatí monolitu. Nejdříve jsme chtěli vyšplhat
na vrchol. Ale bylo to zakázané kvůli místním obyvatelům, kteří tak chtěli
uctít jednoho zemřelého stařešinu. Oni za zákaz vstupu už bojují spoustu let,
aby nikdo na vrchol nelezl. V klidu jsme posnídali a čekali jsme, jestli se najde
nějaký odvážlivec, který by zákaz porušil. Okolo postávalo sice několik lidí,
ale žádný na ten velký kámen nevylezl.
Vydali jsme se tedy na okruh okolo
pískovcového monolitu. Byli jsme rádi, že je chladné ráno, protože okruh má 10,5 kilometru . Není
to tedy malý kámen uprostřed pouště. Procházeli jsme se okolo a pozorovali, jak
strmé hladké stěny, tak mnohé útvary vytvořené erozí. Mnohokrát jsme se chtěli
dozvědět něco více o struktuře, či způsobu vytvoření zajímavých skalních
útvarů. Bohužel všude byly jenom cedule s pohádkami, jak jsi dva chlapci
hráli s blátem a vznikl tento 348
metrů vysoký monolit, který je 3,6 km dlouhý a 2,4 km široký. Co domorodí
obyvatelé určitě nevěděli bylo, že z něj vykukuje jen špička. Ayers Rock totiž sahá 5 kilometrů pod povrch.
Šli jsme tedy okolo a občas si přečetli
pověst spjatou s daným kamenem, či vodopádem. Líbili se nám především bazénky,
které voda vytvořila, když stékala z vrcholu. Některá místa byla tak posvátná,
že se nemohla fotit. Viděli jsme tu i několik maleb, ale ve srovnání s tím, co
jsme mohli vidět v národním parku Kakadu, to nestálo za řeč. Narazili jsme i na
místa, která byla posvátná ještě víc. A ty jsme nemohli vidět vůbec. Stezka se
vinula širokým obloukem okolo posvátného výchozu pískovce.
Šli jsme pomalu a koukali i po přírodě
okolo. Někdy byla půda úplně obnažená, jindy na ní byla suchá tráva. Nejvíce se
tu prosazovaly keře mulga tree (Acacia aneura), v nichž se schovávali
místní opeřenci.
Jako vždycky se ve stinných místech, kde
eroze vytvořila hlubší zářez do horniny vytvořily oázy. Našli jsme jich tu
několik. Některé oplývaly i hojností vody. Pro místní domorodé obyvatelé to
musel být opravdu dar. Nejen kvůli vodě, ale rostly zde i stromy bloodwood (Corymbia terminalis).
Poté co jsme si udělali okruh,
tak jsme dojeli k informačnímu centru u monolitu. Doufali jsme, že zde do hlavy
nalijeme zajímavé informace. Bohužel tu bylo akorát více mýtů. Je pravdou, že
zde byly zajímavé informace, jak místní přežívali. Využívali různé rostliny k
léčení, či zde byly recepty k přípravě
hada, klokana nebo ostnaté ještěrky. Od tohoto turistického magnetu jsme se s
radostí vzdálili do dalšího jedinečného koutu tohoto národního parku.
7. 8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat