Vstávali
jsme za tmy, protože jsme potřebovali dojet na jednu z hlavních
turistických destinací v národním parku Kakadu. Byly jimi vodopády Gunlom.
Jako všechno v národním parku, byly hodně daleko. Když jsme překonali 130
kilometrů, z čehož značnou část po prašných silicích, už bylo na
parkovišti u vodopádů několik desítek lidí.
Vzali
jsme si věci na koupání a vyrazili na vrchol vodopádů. Chvilku nám trvalo najít
cestu, protože zde nejsou nadšeni přívalem turistů k tomuto vodopádu. Je
to ale pochopitelné. Gunolm je jediný vodopád, kde se dá legálně koupat na jeho
vrcholu. Koupání nahoře je prý dobré, ale to hlavní je výhled do údolí. Když
jsem viděli fotku z tohoto vodopádu, bylo nám jasné, že tohle chceme zažít
taky. Vyšplhali jsme na vrchol a byli jsme dost splavení i když jsme celou dobu
šli ve stínu. Mohli jsme se při odpočívání kochat výhledem do nekonečné savany.
Když jsme se dostali k vodopádům, bylo tu poměrně dost lidí. Naštěstí
tekoucí voda utvořila na vrcholu mnoho bazénků. Nejprve jsme si vybrali ten
s nejhezčím výhledem. Nebyl sice moc hluboký, ale to panorama stálo za to.
Strávili jsme dlouhou chvíli cachtáním se a zíráním do útrob národního parku
Kakadu. Bylo to přesně takové, jaké jsme si to představovali.
Netrvalo
dlouho a přicházelo více a více lidí. Plavali jsme z bazénku do bazénku a
přitom jsme museli překonávat vyhlazené kamenné stupně, jenž oddělovaly
bazénky. Některé byly dost prostorné i hluboké pro všechny okolo. Jen už z nich
nebyl takový výhled. Když jsme se dostatečně osvěžili, rozhodli jsme se pro
procházku v okolí horního stupně vodopádu. Nejdříve jsme šli na hranu
odkud byl opravdu krásný výhled. Našli jsme tu i ještěra. Byl docela malý, ale
nebál se nás. Nedivili jsme se, protože když se rozhodl popoběhnout, tak jsme
nestačili ani mrknout a byl o několik metrů dál. Zřejmě patřil do skupiny rock
dragon (Ctenophorus).
Následně jsme šli
protiproudu a kochali se různými druhy stromů i keřů, které rostly u
životodárného vodního zdroje. Dokonce jsme tu našli i nádherné červené šídlo (Anisoptera). Když jsme sešli k bázi vodopádu zahlédli
jsme postarší lidi, jak jsou zaneprázdněni sledováním něčeho v křoví. Byl
jsem nadšen a hned jsem si hada natáčel a fotil. Lada mezitím odešla do
bezpečné vzdálenosti a pozorovala situaci z zpovzdálí. Udělala dobře, přeci
jenom to byl jedovatý lesser black whipsnake (Demansia verstigiata).
Rozhodli jsme se odejít od vodopádu a
dali si oběd na trávě nedaleko parkoviště. Netrvalo dlouho a 30 metrů od nás začal
hlasitý povyk. Další had se rozhodl jít na procházku. Od té doby jsem se každou
minutu otočil a zkontroloval situaci kolem. Tohle nebylo místo na klidný
piknik. Následně jsme si udělali pár zastávek nedaleko od vodopádu, ale mnoho
jsme toho neviděli. Našli jsme tu akorát skály a savanu. Udělali jsme si výlet
na jeden lookout, který jsme měli po cestě na asfaltovou silnici. Bohužel nás
procházka rozpálenou krajinou dost zklamala. Když jsme se celý zpoceni dostali
na kýžené místo, tak jsme viděli leda cestu po které jsme přijeli.
Vydali jsme se z národního parku Kakadu
na jih. Byli jsme spíše zklamaní. Byly tu obří plochy plné savan s pár
močály, neviděli jsme tu žádné pěkné soutěsky, kde by bujel život jako
v tropech. Také jsme tu nepotkali žádné nové druhy z ptačí říše.
Musím říct, že nebýt krokodýlů a výhledu z vrcholu vodopádu Gunlom, tak to
bylo úplné zklamání. Přeci jenom to byl největší národní park v Austrálii
a my jsme měli lepší pocit z národního parku Litchfield kousek odtud.
Vydali jsme se do dalšího národního parku
Nitmiluk. Navazoval na jižní část
národního parku Kakadu. Zde jsme si zajeli ke Katherine Gorge, hnedka jsme
byli okouzleni. Na začátku soutěsky byly stromy ověšeni netopýry. Dokonce jsme
našli jednoho usušeného, který stále posmrtně držel větev a nehodlal se jí
pustit.
Už byl pozdní
večer a tak nám nebylo takové vedro, když jsme šplhali na vrchol soutěsky. Řeka
se klikatila pod námi ve svém korytu. Cesta nás vedla okolo hrany a tak jsme
mohli obdivovat výhledy. I tady nahoře na plošině byly akorát skály a občas
nějaký ten strom či keř.
Nemohli jsme se
nabažit krajiny kolem. Byl to velký rozdíl oproti rovinám v Kakadu. A tak jsme
šli dál a dál. Nevšímali jsme si, že sluníčko už zašlo za obzor. Zanedlouho
padla tma a my jsme byli uprostřed naší cesty. Vytáhli jsme čelovky a pomalu
šli. Nemohli jsme spěchat terén byl velice obtížný, samé kameny a průrvy.
Mnohokrát jsme za těch 5
kilometrů ztratili cestu, ale zase jsme ji našli. Bylo
krásné slyšet netopýry létající kolem našich hlav. Lovili tak neuvěřitelně
potichu. Úžasná stvoření. Když jsme šli oním naprosto vyprahlým terénem tak nás
šokoval jeden živočich. Byla jím ropucha. Nedokázali jsme uvěřit, že tady vtom
vyprahlém skalnatém území může být obojživelník. Následně jsme zjistili, že
jsme jí měli probodnout hůlkou. Byla to totiž ropucha
obrovská (Rhinella
marinus). Další hřebíček do rakve místnímu ekosystému. Byla převezena z Jižní
Ameriky, aby požírala škůdce na třtinových polích. Teď je rozšířená i na
místech jako je toto. Tisíce kilometrů od třtinových polí, kde měla „pomáhat“.
Došli jsme
k autu a vyrazili o kus dál. Byla sice noc, ale nechtěli jsme utrácet za
kemp. Vždyť jsme se koupali za posledních pár dní tolikrát, že jsme ani
nesmrděli. To bylo velice neobvyklé.
2. 8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat