Liffey Falls aneb první příběh o půjčeném autu

Po obědě jsme vyrazili na nákupy do města Lauceston, abychom se připravili na desetidenní cestu. Trochu jsem brblal, protože se s Bombou po centru moc dobře nejezdí a Lada se chtěla zastavit na více místech. Přeci jenom je to velké auto. Nicméně jsme vyrazili na cestu. Strejda Vašek měl obavu o to, jestli bude auto startovat, a tak jsme vyrazili k nedalekým vodopádům. Byli jsme domluveni, že nás zachrání, když auto nepojede. Vyjeli jsme na cestu k Liffey Falls. Netrvalo to dlouho a dorazili jsme k pohoří. Rozhodli jsme se využít dobrého počasí a udělali jsme si zajížďku na vyhlídku. Trochu jsme se porozhlídli po místním pohoří a jeli zpátky k vodopádům, které byly na úpatí hor. Dalo nám zabrat nalézt kemp, ale po několika spletitých odbočkách po zablácených cestách jsme k němu dojeli. Bomba se řídila velmi dobře po těchto silničkách v lesích. Dojeli jsme na místo, vztyčili střešní stan a šli spát. Bylo v něm více místa, ale trošku se pohupoval, když jsme se pohnuli. Ráno jsme vyrazili na tůru k vodopádům. Stále nám vrtalo hlavou, jestli nastartujme nebo ne. Vodopády byly pěkné, ale nic výjimečného. Šli jsme zpátky nalézt odpověď na naši otázku.

Zkusil jsem nastartovat a znova a znova. Zkoušel jsem to snad půl hodiny, ale bez úspěchu. Lada šla pro pomoc, jelikož jsme neměli signál, abychom zavolali strýčkovi Vaškovi. Nejdříve šla k lidem, kteří upravovali kemp. Ty nám nepomohli, jelikož nemohou půjčit pracovní auto k nastartování. Naštěstí zde byl ještě jeden člověk s autem. A ten nám chtěl opravdu pomoci. Vzali jsme startovací kabely od strejdy. Ty už také zažily mnoho dobrodružství a moc nefungovaly. Nicméně jsme se pokoušeli nastartovat přes kabely a zase nic. Naštěstí nám přišel jeden člověk, který pracoval na údržbě kempu pomoct. Zjistil, že je baterka v pořádku. Akorát startér je rozbitý. No a jediný způsob, jak vrátit Bombu k životu je nastartovat ji rozjezdem. A tak svolal všechny ze skupiny Green Army, což je dobrovolnická organice starající se o chráněná území. A tak 7 dobrovolníků roztlačovalo Bombu. Nejdříve se couvalo a tlačilo do kopečka a pak rychlé roztlačení po rovince. A už jsme byli na cestě. Rozhodli jsme se udělat malinký výlet na plošinu. Samozřejmě jsme ani jednou nevypnuli motor za celý zbytek dne. Bylo krásné počasí a tak jsme to chtěli využít. Vyjeli jsme na Central Plateau Conservation Area a jeli okolo Great Lake.

Tato oblast je plošina tyčící se do výšky jeden kilometr. Jsou tu rozsáhlé vodní plochy a sem tam vystupuje pohoří čnící pár stovek metrů nad plošinu. Jsou to zbytky po magmatu, které vystoupily o něco blíže k povrchu. Tento unikátní ekosystém je zde velice obvyklý. V této oblasti nejsou hory, jak je to u nás v Evropě. Všechno je tu mnohem starší. Proto zde přežily vlivy živlů jen velmi odolné horniny. Většina sedimentárních hornin je dávno na dně moře. Do výšky se tu tyčí jen nepoddajné horniny vznikající krystalizací magmatu v hlubších částech zemské kůry. Tyto žuly tvoří i zdejší náhorní plošinu. Její ostré hrany vytvarovaly ledovce v dobách ledových. Ledovce vytvarovaly i jezera na povrchu této plošiny.

Nejdříve jsme navštívili malé Pine Lake, kde jsme viděli naše první Pencil Pine (Athrotaxis cupressoides), jenž se dožívají až 1200 let a vyskytují se od nadmořské výšky 800 metrů nad mořem.

Za tímto jezerem už byla ona plošina s jezerem. Jezero obrovských rozměrů bylo v úctyhodné výšce 1030 metrů nad mořem. U jezera bylo pár rybářských chat a jinak nic. Bylo tu úplně pusto. Jen v létě sem zavítají ovce nebo dobytek, který se pase na travnatých sporadicky keři porostlých planinách. Viděli jsme tu i pár starých eukalyptových lesů, ale ne mnoho. Zmizely buď kvůli požárům nebo lidem.

Zaujalo nás i jak tu využívají vodní energii. Než voda dosáhne údolí pod plošinou mají zní energii hned několikrát. Nicméně jsme objeli Great Lake a dojeli do města Lauceston za strejdou a předali mu Bombu, která nestartuje. 

30. 5. - 31. 5. 2017

Freycinet National Park

Než jsme dojeli k našemu cíli, tak jsme se zastavili ve vesničce Bicheno. Byli jsme tam jen chvilku a pozorovali, jak vlny narážejí do nedalekých obroušených skal tvořících útočiště pro malinkatý přístav.

 

Cestou jsme měli štěstí a opět zahlédli orla White-bellied sea eagle. Když jsme se blížili našemu cíli zastavili jsme u majáku, který se nachází na útesu Cape Tourville. Měli jsme krásný výhled na poloostrov, na jehož konci byl cíl naší cesty. Kousek opodál nás strejda Vašek vysadil a my jsme vyrazili na tůru. Ocitli jsme se v národním parku Freycinet National Park. Červeně zbarvená žula vystupovala na povrch úplně všude. I tak se vegetaci podařilo pokrýt ono místo z části zeleným příkrovem. Nejdříve jsme museli obejít Mt. Mayson, abychom se dostali na pláž Hazards, která se nachází na západním pobřeží poloostrova. 

Odtud jsme se vydali zpátky na východní pobřeží, kde byla proslavená Wineglass Bay. Bohužel jsme to museli takhle kostrbatě obcházet, protože byla část cesty uzavřená. A docela nám to trvalo dlouho. Ale rozhodli jsme se, že náš plán nezměníme a konec naší cesty dojdeme v noci. Na pláži Wineglass Bay nás přivítalo velké množství rybiček. Byly mrtvé, většinou. Některé se ještě hýbaly. Strejda nám posléze prozradil, že plují z teplých pobřežních vod na severu Austrálie a zde hromadně umrzají. Musím říct, že takhle přežrané všemožné druhy mořských ptáků jsem ještě neviděl. Především zdejší havrani Tasmanian raven (Corvus tasmanicus) si hostinu užívali.

Na konci pohádkově vypadající pláže, jsme našli kus o něco většího mořského tvora.

Ano je to kus velryby. Před námi byl výstup na pohoří tvořící hlavní část poloostrova. Druhy rostlin se pomalu začaly měnit. Také jsme našli mnoho stop po požárech, které tu prošly. Vůbec se tomu nedivíme, vypadalo to tu velice suše a to jsme tu byli v nejdeštivější části roku. Voda musí velice rychle odtéct puklinami, které jsou v tomto žulovém pohoří všudypřítomné. Bohužel slunce neozařovalo skály, když jsme se dostali nad stromové patro. Jinak by byl pohled na Wineglass Bay nezapomenutelný. Skály v paprscích slunce září červenou barvou, takže struktura žuly vystupující nad povrch je mnohem viditelnější.

Šli jsme dál až na vrchol. Prodírali jsme se křovinami, jenž bojovaly o světlo v místě, kde byla cestička pro turisty. Obecně se nám zdála tůra náročnější nežli na Novém Zélandu. Tam si o to více pečují. Také tam je o mnoho více turistů. Tasmánie je v tomhle ohledu trošku pozapomenuté místo. Říkal jsem si, že co se týče turistiky, je na tom jako Nový Zéland před deseti, nebo spíše dvaceti lety. To nám s Ladou více než vyhovovalo, protože na Zélandu to už bylo na mnoha místech přehustěné turisty i turistickou infrastrukturou. A člověk se cítil jako v umělém parku pro turisty nežli v přírodě.

Nicméně cesta z hory Mt. Graham, která má přes 500 metrů byla zdlouhavá, jelikož se šlo velice úzkou pěšinou. Nebylo vůbec lehké správně došlápnout na roztodivné tvary žuly vystupující na povrch. Důvodem bylo, že jsme se museli prodírat keři bojujícími o světlo nad pěšinou. A v těchto podmínkách se udrželi jen keře, které byly velice nepoddajné. Cestou jsme ještě zahlédli Schouten Island, který je za koncem poloostrova. Měli jsme štěstí západ slunce osvítil skály onoho ostrova a my jsme mohli vidět, jak by to vypadalo, kdybychom měli krásné počasí.

Vstoupili jsme do pralesa, jenž byl ve stínu pohoří. Byla už docela tma, a tak jsme šli, co to šlo nežli jsme viděli úplné prd. Zastavili jsme se, dali si svačinu a vytáhli čelovky. Pomalu, ale jistě jsme sestupovali lesem k pobřeží. Často jsme vyplašili nějaké zvíře, které od nás utíkalo. Ale netušili jsme co. Předpokládám, že to byl jeden z mnoha Pademelonů nebo Wallaby. Došli jsme na pláž a koukali jsme, co nám to křupe pod nohama. Bylo to úplné pohřebiště krabů. Zvláštní to místo. Na jedné straně pobřeží mrtvé ryby na druhé krabi.

Šli jsme dál po pláži na jejímž konci byl kemp. Byli jsme unavení a už jsme akorát dávali jednu nohu před druhou. Jen jsme dávali pozor, aby nás vlny nesmetly. Lada zahlédla něco pohybujícího se na úpatí dun. Šli jsme blíže a uviděli jsem svého prvního Vombata (Vombatus ursinus tasmaniensis). Přišel jsem k němu asi na dva metry, byl úžasný vůbec se nebál a jen tak pomalinku se sunul zpátky do křovin. Byl jsem tak vzrušený, že jsem video, které jsem natočil omylem smazal. Já jsem si nadával do….

Ale měli jsme štěstí Vombatů tu bylo více. Pochutnávali si na výhoncích místní traviny, jenž se plazí po dunách. Natočil jsem si Vombatici i s mládětem. Došli jsme do kempu a šli spát. Akorát nás vyrušilo několik můr. Mají tu opravdu nádherné druhy.

Druhý den jsme došli na konec poloostrova. Byla to pohodová procházka, při které jsme vyrušili jednoho Vombata. Ten utíkal. Byl jako dělová koule rozrážející křoviska. Šli jsme zpátky po pláži plné mrtvých krabů a dál po západním pobřeží. Cesta přes rozsáhlou pláž Hazards byla zdlouhavá, ale netrvalo dlouho a byli jsme u parkoviště. Cestou jsme potkali mnoho Pademelonů a Wallaby. Ten den tu bylo pusto, nikde ani noha. Nebylo hezké počasí a tak místní fauna nebyla vyděšená od zástupů lidí. Na parkovišti už na nás čekal strejda Vašek a vyrazili jsme zpátky do Laucestonu. Při odjezdu na národní park Freycinet zasvítilo slunce a my jsme viděli jak se skály červenají.

Další den jsme strávili v Laucestonu a dávali dohromady auto, které nám strejda Vašek půjčil na cestování. Dávali jsme zpátky na místo výfuk a připevňovali střešní stan. Díky tomuhle autu jménem BOMB jsme zažili nezapomenutelná dobrodružství.

27. 5. - 29. 5. 2017

Národní park Narawntapu

Strejda Vašek nám naplánoval další dobrodružství, tentokrát v Národním parku Narawntapu. Ten se nachází severně od Laucestonu u pobřeží. Počasí nebylo nejlepší, ale to se dá v zimně čekat. Vyrazili jsme z East Head po pláži Badger. Cestou jsme hledali kamenné nástroje domorodých obyvatel, které se zde vyskytují, ale neměli jsme štěstí. Moc dobře se nám nehledalo, jelikož trochu pršelo. Ale nebylo to nic hrozného. Za chvilku bylo po dešti. Vylezli jsme si na duny a pozorovali, jak jsou zelené. Místní vegetace si zde s navátým pískem dobře poradila. Netrvalo dlouho a několika kilometrovou pláž jsme zdolali. 
 

Na konci na nás čekal už strejda s jeho ženou. Dali jsme si společný oběd, při kterém jsme zpozorovali orla White-bellied sea eagle (Haliaeetus leucogaster). Strejda se k nám přidal a šli jsme dále do národního parku zatímco jeho žena Juli přejela na druhou stranu parku, kde na nás čekala. Byla to taková příjemná procházka s přednáškou. Prostupovali jsme místní „Heathland“. Tento ekosystém se vyskytuje na půdách chudých na živiny i vodu. Jsou pro něj typické termofilní organismy. Tato křovinatá a travnatá krajina byla vždy „obhospodařována“ místními domorodci Aboriginci. Vypalovali rozsáhlá území, aby pak na nich mohli snáze lovit zvěř, která se posléze přišla napást na obnažené plochy. Bohužel jsme tu nebyli ve správnou dobu. Na jaře je tato oblast rozkvetlá a plná barev. I tak jsme našli několik kvetoucích keřů, kupříkladu Banksie (Banksia), ale i další květiny. 

Cestou jsme viděli i mnoho travin. Úchvatné květenství má Kangaroo Tail (Xanthorrhoea) neboli klokaní ocas. Po cestě jsme viděli i několik druhů ptáků. Komně mořského orla jsme viděli v místních křovinách malinkatého Silvereye (Zosterops lateralis) a papoušeky Yellow-tailed black cockatoo (Calyptorhynchus funereus xanthanotus), Galah (Eolophus roseicapilla), Sulphur-crested cockatoo (Cacatua galerita). 
 

Konec naší cesty byl po pláži Bakers skoro až do návštěvnického centra. Cestou nás totiž vyzvedla Juli. Dojeli jsme do kempu, který byl obklopen rozsáhlými pláněmi. Všude se to hemžilo skákajícími vačnatci. Byli tu Pademeloni (Thylogale billardierii), kteří jsou menší a tmavší nežli Bennetts Wallaby (Macropus rufogriseus), které jsme potkali u Hobartu na vrcholku hory. Ale i oni tu poskakovali. A nebyli vůbec plaší, zjevně byli zvyklí na hromady turistů. O kousek dál na pláních byli jejich velcí příbuzní Forester kangaroo (Macropus giganteus). Ti mohou dorůst až do výšky jeden a půl metru a mít 60 kilo. V této oáze přírody jsme si udělali párky na grilu a užívali si večer. Čím víc se stmívalo, tím více malých hopsajících stvoření přicházelo. Na konec nás strejda Vašek naložil do auta a jeli jsme po štěrkové cestě parkem. Samotná cesta byla zajímavá, protože byla plná výmolů. Ale nejlepší bylo jak Pademeloni a Wallaby skákali přes silnici. Bylo to jako na safari. Následně jsme jeli zpátky do Laucestonu.

Ráno jsme vyjeli směrem na východ od Laucestonu. Přejeli jsme velké údolí a vydali jsme se do místního pohoří, kterému vévodí hora, tedy spíše plošina s vrcholem Legges Tor s 1572 metry. Okolo ní jsou nepříliš vysoké hory. Zde je hlavní lesnictví. Jsou tu vysázené borovice jako u nás smrky. Ale především eukalypty, které se používají na štěpku. Místní dřevaři je sklízejí po 15 až dvaceti letech. Je to velký rozdíl oproti našemu několika generačnímu lesnictví. Dojeli jsme až do Evercreech Forest Reserve. V tomto údolí lesníci ponechali několik vzrostlých eukalyptů. Opět jsme se nacházeli ve „Wet sclerophyll forest“. Takže jsme procházeli pod stromovými kapradinami a obdivovali mohutné stromy. Zde na Tasmánii se nachází nejvyšší kvetoucí stromy na planetě. Onen velikán, kterého jsme mohli obdivovat měřil úctyhodných 91 metrů. Našli jsme tu i pozůstatky z těžby. Tedy obrovské pařezy v nichž byly zářezy do nichž se vklínily fošny. Ty sloužily jako schůdky. Po nich vyšel těžař do pár metrů, kde vzrostlý strom uřízl. Než jsme odjeli, tak jsme si udělali čaj a to už jsem se prohlížel co mě to svědí. Zase ony! Dvě pijavice mi chtěly sát krev. Naštěstí tyhle se nezakously. Jen se přisály, takže mi po odstranění netekla krev. 
 

Dojeli jsme až na východní pobřeží. Krajina byla úplně pustá, po cestě jsme potkali dvě malé vesnice. A to jsme ujeli asi 150 kilometrů. Je to až neuvěřitelné, jak je to tu málo obydlené. Ono se není čemu divit, když jen v Hobartu žije polovina z půl milionu obyvatel. Udělali jsme si zastávku u jednoho malého přístavu a jeli dál. Ubytovali jsme se v chatě na pobřeží a šli jsme se projít po pláži. Byla to krásná noční procházka. Hvězdy zářily neuvěřitelně jasně a my si užívali zvuk Tasmánského moře. Lada si našla další obrovskou mušli do sbírky a tak byla spokojená. Večer jsme měli poklidný s knížkou u kamen, byla to krásná relaxační chvilka před dvoudenní tůrou po nedalekém poloostrově.

25. 5. - 26. 5. 2017

Setkání s prvními vačnatci

Cesta do Launcestonu na severním pobřeží Tasmánie netrvala ani tři hodinky. Nejprve jsme projeli hornatou oblastí oddělující údolí okolo Hobartu od velkého údolí na jehož konci se nachází Launcestonu. Oblast byla velice rozdílná od Zélandu. Byla pustější. Nebylo tu mnoho vesnic ani půda nebyla intenzivně využívaná. Byly tu hlavně pastviny, ale nebyly tak zelené, spíše zpustlé. Zjevně tady nebylo tolik vláhy a nebylo tu tolik ovcí v ohradách. Potkávali jsme tu hlavně Merino ovečky, které mají našedlou barvu. Viděli jsme i několik lesů. Byly to takzvané „Dry sclerophyll forest“. Tedy suché lesy s převahou eukalyptů, které jsou spíše roztroušeny a netvoří typický deštník po celém lese, jak jej známe z naší krajiny. Je to spíše jak na savaně, kde prostor mezi stromy vyplňují keře, či tráva. Záleží, kde a na jaké půdě roste. Společným jmenovatelem těchto suchých lesů je oheň. Ten se zde pravidelně prožene a nechá za sebou spoušť. Většina stromů jen ohoří a žije dál. Podrost vyroste zase jedna dvě. Strejda Vašek i Juli nás zásobovali informacemi o přírodě, protože jsou blázni do přírody jako my. Dojeli jsme do údolí, kde už byla půda intenzivně využívaná a byly tu ohrady hlavě se skotem, které pokračovaly a až k severnímu pobřeží.

Dojeli jsme do Launcestonu a zaparkovali u pohádkově vypadajícího sídla. To byl náš domov po mnoho následujících dní. Těžko si vzpomenout na všechno co měli v domě. Všude byly artefakty z cest hlavně po australském vnitrozemí. Strejda Vašek nás seznámil, jak s historií domu tak s historií oněch artefaktů, kterých nebylo málo. Krom té přírody má zálibu i v letadýlkách. Některé místnosti byly vyhrazené jen jim. Strejda si sám vyrábí všechny díly. Dvoumetrové létající stroje jsou jeho velkým koníčkem.

Ráno jsme vyjeli směrem k severnímu pobřeží. Prví zastávkou byl Bradys Lookout z něhož jsme měli část rozsáhlého údolí jako na dlani. Zde jsme se poprvé setkali s Laughing Kookaburra (Dacelo novaeguineae). Nejúžasnější na tomto opeřenci je jeho zpěv. Mně nejvíce připomíná vřeštící skupinu opic.

Nedaleko odtud v Notley Hills jsme si udělali procházku v Fern Gully. Toto údolí bylo plné stromových kapradin (Dicksonia antarctica).

Bylo to také místo, kde jsem poprvé vkročil do „Wet sclerophyll forest“, pro něhož je podrost těchto stromových kapradin typický. Stromovému patru tu stále vévodí eukalypty. Tyto jsou jiné, ono je neuvěřitelné množství druhů eukalyptů. V těchto vlhkých lesích dokáží vyrůst během 200 let do skoro 100 metrové výšky. Je to neuvěřitelné, jak dokáží rychle růst.

Zahlédli jsme tu i nějaké skákající vačnatce, ale zmizeli rychle v lese. Opět jsem zjistil, že mně mají zvířátka rádi. Především mojí krev. Nasytil jsem svojí krví první pijavici. Ty mají rády tyto vlhké lesy. Lada měla štěstí, po té jen lezly tři, ale nezakously se.

Vyrazili jsme dál a dojeli jsme do Beauty Point, kde bylo středisko pro chov mořských koníků, ale také zde chovali Ptakopysky (Ornithorhynchus anatinus) a Ježury australské (Tachyglossus aculeatus) jediné živočichy z řádu Ptakořitní. Ptakopiskové jsou opravdu podivní tvorové trochu jako bobři a kachny dohromady. Ale mají spoustu zajímavostí třeba, že jsou to jediní savci co jsou jedovatí. Nebo že vajíčko z kterého se rodí, je velké jako lentilka. Poté, co jsme se na ně dostatečně vynadívali, jak se prohání po akváriu, tak jsme se šli kouknout dál. Jenžury již stepovaly u dveří. Jen, co je otevřela chovatelka, dostaly nášup dobrůtky (kaše z vajec a brouků). Koukali jsme jak tito roztomilí tvorové s mrštným jazýčkem vylizují své misky. Bohužel jsem dorazili do Tasmánie v zimně a tito tvorové jsou zalezlí celou zimu ve svých doupatech. Tak jsme měli radost, že je můžeme vidět, i když byly ochočení jak domácí mazlíčci.

Jeli jsme dál. Přejeli jsme na druhou stranu zálivu a dojeli až k pobřeží. Koukli jsme se na chatu, kterou má Vašek u moře. Nedaleko jsme navštívili jak pláž tak místní maják Low Head Lighthouse. Večer jsme dorazili do Laucestonu a povídali si o přírodě. A také jsme si vychutnávali další dobrůtky od Juli.

23. 5. - 24. 5. 2017