Bylo
to jedna dvě. Byli jsme na správném místě ve správnou dobu. Na
tom jediném při shánění práce na sedech záleží. Druhý den
už jsme vyfasovali vaky na jablka. Byly
o něco menší nežli na kiwi, ale jinak stejné. Také
jsme každý vyfasoval žebřík, abychom se mohli dostat k těm
nejčervenějším kouskům na špičkách stromů.
Opět
jsme dostali instrukce co můžeme sbírat a co ne. Například
jablka musela mít určitou velikost, a ty co byly menší se
nechávali na stromech. Stejně to bylo i s barvou. Jelikož kolem
nás nechodilo milion supervizorů, tak jsme trhali skoro všechno.
Našli
jsme si hezký hostel, abychom měli kde složit naše unavená těla.
Bylo krásně, proto
jsme byli na sadu každý den a
rukama nám prošlo několik tun ovoce. Bohužel
jsme zjistili, že sezona je velice špatná. Jablka byla malá a tak
sen o dobrém výdělku se rozplynul. Jako vždycky, když se jedná
o práci na sadech.
Po
jablkách
jsme chvilku ještě sbírali broskve. To nám chutnalo víc, ale
práce byla horší. Hodě toho bylo shnilého. Museli
se vybírat jen ty největší, takže se toho moc nenasbíralo. Což
je hlavní, když jste placení na kontrakt. Já sem to i odstonal,
protože jsme pracovali i v dešti. V takovém broskvovém sadu to
vypadalo už jako v lese, takže všude větve a spousta listí. To
člověk jen prošel a byl mokrý. Když máte ruce stále nahoře a
voda vám stéká po předloktí do podpaždí a pak dál až k pasu
tak to není příjemné. A lezení po žebříku v zabahněných
botách taky nebylo úplně bezpečné.
Když
jsem stonal, tak Lada jezdila sbírat sama a dost si polepšila.
Jelikož jsme vždy plnili biny v páru, tak neměla šanci plnit
biny stejně rychle jako ostatní. Z tohoto důvodu se dostala na
pozici kontrolora kvality. To obnášelo chození okolo binů a
vybírání shnilých kousků. Dokážete si asi představit, jak
museli broskve rychle hnít, když poprchávalo několik dní v kuse.
Také
dostala speciální kolečko, kterým se určovala požadovaná
velikost kategorií broskví. V praxi to vypadalo, že přišla k
binu a několik minut vyhazovala na zem jednu broskev za druhou. Tuto
práci nedělala sama, ale ještě s jedním „mistrem vyhazovačem“.
Lada se snažila být poměrně mírná, protože věděla, co to
obnáší nasbírat v takových podmínkách jeden bin.
Vyhodili
nás s hostelu, protože vše bylo zarezervované na obří akci,
kterou tento region pořádá. Byla to výstava koňů. A tak jsme se
uchýlili do jiného hostelu. No byly to takové chaoticky rozházené
bungalovy v lesíku, kde
bylo jen kousíček místa, tam
byl stan nebo místo na zaparkování obytného auta. Kuchyň byla
šílená, prostě strašně moc lidí na pár vařičů. O sprše
ani nemluvím. Do lednice jsme si radši nic ani nedávali. Zalezli
jsme si do našeho bungalovu za 300 dolarů na týden a přečkali
noc a šli zas monotonně do práce. Byla to po práci docela nuda,
protože internet spíš nešel než šel. Naštěstí jsme měli už
domluvené bydlení někde jinde a tak týden uběhl vcelku rychle.
Obrovský majitel se s námi rozloučil mocným obětím. Ladu i mně
zvedl do vzduchu se slovy „opouštíte domov moji přátelé“. No
radši jsme mu neřekli, že to děláme strašně moc rádi.
Opustili jsme podivína a
dokončili sběr a začali se hádat o peníze jak tomu bývá s
kontraktory. Bohužel poctivý člověk kontraktora na Zélandu
nedělá nebo
velice vzácně.
Měli
jsme štěstí a během několika dní jsme našli
práci
v továrně. Pro
Ladu to bylo poprvé, kdy šla na „uvedení“ do pracovního
zařazení u pracovní agentury. Což obnášelo shlédnutí několika
videí a následně vyplnění stohů papírů a testů. Vyplňování
testu bylo snad jedno z nejnudnějších
věcí, které jsme na Novém Zélandu prožili. Počítání
příkladu jak pro druhou třídu (kolik je 7+2?, nebo 9-3=?). Ale
pro jistotu lektor každou otázku přečetl a řekl i odpověď. Tři
hodiny neskutečné nudy. Jen zpestření bylo, když jeden uchazeč
o práci tento systém nevydržel, vybouchnul, proč tyto „důležité
věci“ musíme vyplňovat a lektorka ho vyrazila ze sezení.
Pohoda
nastala, dobrá práce a
úžasné
ubytování. Nejdříve o místu odkud píšu tyto řádky. Dívám
se z okna rodinného
domu na Hospital Hill mám
před sebou výhled na obrovské území. Ráno se paprsky odrážejí
od oceánu. Za zpěněnými
vlnkami
se
tyčí 150
kilometrů pobřeží. Někde
jsou útesy
vystupující z moře, jinde
kamenité
pláže. Mladí
si užívají vlny na surfech,
starší se prohánějí na svých plachetnicích a motorových
člunech. Občas sem zavítá zaoceánská výletní loď. Jsou to
obří plující zábavní parky. Když dorazí na pevninu
bohatí lidé se vyřítí do ulic s veterány. Jsou i patřičně
oblečení do oděvů ze začátku dvacátého století. Tehdy
bylo město Napier znovuvybudováno po obrovském zemětřesení do
stylu Arc Deco. Když jsme tu byli poprvé tak se nám tu hodně
líbilo. Žije to tu, je
tu prostě krásně. Dovedl bych si představit zde žít. Máme
přátelské spolubydlící, s
kterými si rádi popovídáme o všem možném. Rádi se scházíme
v kuchyni a prostě si užíváme ten výhled. Strašně se nám líbí
i dekorace, které tu jsou. Má nejoblíbenější je v kuchyni. Ta
je
celá
prosklená a tak můžete plně vychutnávat onen nádherný výhled.
Před jednou z tabulí skla je přiložen starý rám obrazu. Často
se jím díváme na ozářené moře. Takový nádherný obraz by
nikdo nenakreslil.
Během
posledních týdnů jsme si udělali jen několik malých výletů po
okolí. Navštívili jsme Maorskou vesnici, která dominovala oblasti
před příchodem bílých lidí. Zaujal nás článek, který
popisoval, jak se za těch pár set let proměnila okolní
krajina. Místo lagun a bažin ve kterých měli útočiště
rozmanité druhy ptáků, dnes obývají krávy , ovce nebo sady.
Také jsme si udělali auto výlet na místní vrcholek zvaný Te
Mata. Měli jsme z něho výhled na místní zemědělskou krajinu.
Byla to hezká procházka, protože tento vrcholek byl vyzvednut z
mořského dna a místy na povrch vystupovaly škeble. Zbytek volných
chvil jsme věnovali přípravě na další cestování a řešili
resty. Ovšem jedné noci jsme i zažili pořádné vzrůšo. Pán,
který bydlel pod námi v bytě totiž byl přistižen při nevěře.
Manželka, která na to přišla v pozdních večerních hodinách
měla dost slušnou zásobu pikantních slov. Jelikož byla k
neuklidnění, tak celý konflikt přijela řešit i policie.
Práce
v továrně na
konzervy začala
úplně pohádkově. Lada
dělala kontrolorku kvality a já strojního operátora. Byla to
pohodová práce. Mě bavilo opravovat stroje starší nežli můj
otec. Občas je vyčistit, namazat něco vyměnit. Lada zase
kontrolovala jestli ony stroje a následně skupina lidí hrušky
dobře zbaví slupky, jadřince a dalších věcí co byste v
konzervě nechtěli najít. Také
chodila ven z továrny a kontrolovala, které hrušky mohou jít na
zpracování a které ještě musí několik hodin počkat. Hrušky
byly totiž uskladněny ve velkých lednicích a musely
mít správný tlak, aby mohly
jít na zpracování. Tato práce Ladu bavila, protože to obnášelo
chození na čerství vzduch, píchání hrušek
speciálním tlakoměrem a
povídání si s řidiči ještěrek.
Měli
jsme tak dost energie na to si brát přesčasy. Pomáhali jsme čtyři
hodiny na pásu na hruškách, kde se dočišťovali nebo na
broskvích. Bohužel to netrvalo dlouho a po pár týdnech hrušky
došly. Začali jsme pracovat všude možně. Ale byli jsme rádi, že
nějakou práci máme. Většinu lidí vyhodili, ale my jsme se
udrželi. Jsme pracovití, spolehlivý a nejsme blbý. Tak jsme
pracovali s kukuřicí, rajčaty a nakonec s řepou. Bohužel
většinou na páse, kde vybíráme ty špatné kusy. Ale stále
pohoda oproti sběru jablek. Hlavně že je práce, i když je
špatné počasí. Pokaždé,
když projíždíme okolo bungalovů, kde jsme trávili týden
kroutíme hlavou. Někdo platí stejně jako my za to, že přespává
ve stanu pod stromem a my máme takový božský pokoj s nádherným
výhledem a
neomezeným internetem.
Bohužel
máme odpolední směny a tak dorazíme domu až po západu slunce,
ten bychom
si taky dokázali
užívat každý den. Slunný
Napier nikdy nezapomeneme.
28. 2. - 20. 5. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat