Lady práce a výlety okolo Aucklandu

Lada od začátku dělala pokojskou v hotelu. Čili vyfasovala uniformu, prodělala dvoutýdenní tréning aby si zopakovala, jak se leští kohoutky, prkýnka a dělají se trojúhelníčky na toaleťáku…. Každý den začínal naprosto stejně. Ranním brífinkem. Čili supervizorky stále dokolečka opakovali, jak se musí drhnout sprchy, vysávat pod postelemi a používat chemikálie. No co si budeme povídat, většinu věcí jsem z toho dělala jen, aby se neřeklo, protože na to nebyl čas. Chemikálie jsem sice používala, ale jelikož to byly dryáky a ať člověk používá rukavice nebo ne, tak se mu postupně změnila kůže na rukou. A pro změnu z prostěradel jsem měla sedřené klouby někdy až do krve, záleželo to podle toho, jak zrovna byla prostěradla navoskovaná.

Po ranní promluvě jsem vyfasovala seznam pokojů, které budu mít na starosti. Ten se skládal zhruba z 18 pokojů (8 hodin práce) ještě proběhlo odškrtávání, které pokoje jsou volné, a může se s nimi začít. Když byl pomalý start, tak to v kanceláři vypadalo jak na tržišti, jelikož někdo mohl začít se 7 pokoji a někdo neměl ani jeden. Proto se handloval pokoj za pokoj. Jelikož hotel měl dvě křídla jedno staré, kde většina pokojů byla se dvěmi postelemi a nové jen s jednou postelí, tak se nikomu do toho starého křídla nechtělo. A dalším důvodem byl rozměr postelí a prostěradel. Jelikož v hotelu se naprosto nehrálo a rozdělování prostěradel podle velikostí, tak to někdy vypadalo, že malé postele se mohou omotat pomalu na třikrát, tak u velkých pro změnu půl metru chybělo. Byla to vždy sázka do loterie, jestli to vyjde nebo ne. V lepším případě prostěradlo vyšlo přesně na milimetr, v horším se muselo jít pro jiné. Jinak v hotelu bylo několik druhů pokojů – s jednou posteli, se dvěma, apartmány.

Jinak kolektiv byl opět rozmanitý. Kolegyně byly převážně z Fidži, Filipín a Argentiny. Naštěstí měly všechny docela dobrou angličtinu, protože většina z nich již měla rezidenci. Nejvíce komu jsem nerozuměla, byla supervizorka maorského původu. Tato obří žena někdy vydávala tak podivné zvuky, že jsem si říkala, jestli na mě mlaská nebo to bylo nějaké specifické slovo k uklízení. Po několika týdnech se mi na ní stačilo jen podívat a naprosto jsem věděla, co budu muset napravit.

Týdny utíkaly a kolektiv se také neskutečně rychle obměňoval. Někdo přišel na tréning, ani ho nedokončil a byl zase fuč. Což hlavní vedoucí neskutečně rozčilovalo.  Se stálým týmem jsem si docela rozuměla. Když někdo potřeboval pomoct, nebo jsem čekala, než se mi uvolní pokoje, tak jsem pomohla a oni pak zase mě. Někdy v kanceláři dostali špatné informace, v kolik hodin mají hosti dorazit a pokoje se museli uklízet ve velkém spěchu. Což jsem neměla ráda, protože to znamenalo neustálé pendlování mezi patry hotelu s velmi pomalými výtahy a několikrát za směnu změněný seznam pokojů na uklízení. Ve spěchu se mi stávalo, že jsme narazila na skoro všechny ostré hrany v pokoji a následně se mě holky v šatně ptali, jestli to mám z domu nebo z hotelu. Co si budeme povídat, někdy jsem se praštila tak úspěšně, že mi modřiny vydrželi i dva týdny. Převážně ty, co jsem si udělala o kliky u dveří a měla jsem i jednu hezkou na čele o futra.

Někdy byly dny, že jsme se nestačila za celý den ani napít, a některé se naopak vlekli neskutečně pomalu, že jsme stačili s kolegy prodiskutovat soustu věcí. Jak o cestování, tak i o životě na Zélandu. Některé dny jsem přišla naprosto vyřízená. Jedním důvodem byla samotná práce, která je opravdu fyzicky namáhavá a druhý důvod byl, že jsem byla unavená z lidí. Neustále se usmívání na hosty, mě vyčerpávalo, hlavně, když jsem rostla z některých nápadů supervizorek. No co si budeme povídat, zítra mě čeká posledních 18 hajzlíků a velmi se mi uleví, až odevzdám uniformu a v hotelu budu jen spát a ne uklízet. 

Další výlet jsme absolvovali na západní pobřeží asi hodinu od našeho bydliště. Pláž Piha je proslavená svým černým pískem. A tak jsme se šli po ní projít. Dokonce nám svítilo i sluníčko a tak bylo pěkně teplo, ale na koupání to ještě nebylo. Po procházce na pláži jsme vylezli na skálu, která dělila pláž na dvě poloviny. Měli jsme krásný výhled na lidičky brouzdající se po pláži. 

A najednou slyšíme češtinu. Přisedl si k nám pár, který zrovna přiletěl. A tak jsme jim dali pár rad do života a kam se podívat a čemu se vyvarovat. No kecali jsme dobrých tři čtvrtě hodinky. Následně jsme si udělali ještě výlet na druhou stranu pláže a prošli jsme se po útesu. Tady jsme se taky zasekli a pozorovali vlnobití narážející do skalisek. Voda vystřikovala nejméně deset metrů vysoko a občas nám uštědřila lehkou spršku. Už pár hodin po odjezdu mě začali pálit strašně stehna. Měl jsem je totálně spálené. Idiot jsem se nenamazal a Lada se mi smála.  Dokonce bylo vidět, jak mi popraskali buňky a vylila se mi krev do kůže. O pár hodin později přišla řada na Ladu. Vypadala jak panda a také měla spálené ruce. Holt tady pod ozónovou dírou se nevyplácí podceňovat sílu sluníčka. 

Těsně před odjezdem jsme si zajeli na sever zkusit šnorchlovat. Bohužel počasí nám moc nepřálo a byli dost velké vlny. Takže viditelnost byla okolo 5 metrů. Pučili jsme si vybavení za šílené prachy a dostali jsme šílené vybavení. Jediné co bylo dobré, byl neopren. Ten se opravdu hodil ve vodě o teplotě 16 stupňů. No vyrazili jsme do vln, já dal Ladě lehkou instruktáž. Která nepadla na úrodnou půdu. Ladě furt teklo nějakým způsobem do šnorchlu a tak se nesoustředila na mě nebo na potápění. Ale chvilku jsme si to i užívali. Já vzal Ladu za ruku a šnorchlovali jsme asi 20 minut. Viděli jsme několik druhů rybiček proplouvající mezi mořskými řasami. Krásně se vlnily za toho dle vlnobití. Pak Lada začala panikařit. Začala mít mořskou nemoc a neustálé problémy s vodou ve šnorchlu to jen zhoršili. Chvilka nepozornosti nás zahnala až moc blízko ke skalám. A tak jsem musel na ní i trochu křičet ať pohne zadkem. Nebyl čas na to otálet, vzal jsem jí za ruku a táhnul od skal pryč. Nakonec se nám podařilo obeplout skály. Ale plavání proti vlnám s tak debilními ploutvemi nám dalo zabrat. Ladu chytla křeč do nohy, což byla poslední kapka. Mířili jsme ke břehu a Ladu už žádné ryby nezajímali jen být co nejdřív na souši. Nakonec jsme to zvládli bez větších problémů. Ale potřeboval jsem vysvětlení, jak přišla k mořské nemoci. To mi hlava nebrala. Tak mi Lada vysvětlila, že jak se koukala na ty krásné řasy kroutící se ve vlnách. Začalo se jí dělat blbě. Já jsem ještě jednou zalezl do vody a uviděl jsem tam trnuchu velkou přes metr. To mi stačilo a vylezl jsem z vody i s neoprenem mi byla kosa. Obou nám to stačilo a vydali jsme se zpátky do velkoměsta. 

Cestou jsme ještě zastavili v městečku Puhoi. Tohle to město totiž založili Češi. Jedná se o jednu ze dvou vesnic založenou jinou národností nežli Angličany. Dozvěděli jsme se, že česky teda neuměli, jelikož to byli Němečtí Češi. A kdyby jim nepomohli na začátku Maorové tak by umřeli hlady. Není jednoduché udělat z pralesa prosperující hospodářství.

Práce nám po dvou měsících pomalu končila. Já jsem odpočítával poslední hodiny v zácpách. Lada zase kolik jí zbývá umýt záchodů. Těšili jsme se na cestování. Vše bylo naplánované. Tak uvidíme, co se z toho splní a co ne. Pravděpodobně další příspěvek bude za měsíc a půl, protože máme program dost nabitý. 

12. 9. - 4. 12. 2016

Markova práce a první výlety v Aucklandu.

Velkoměsto nás přivítalo s otevřenou náručí. Nejdříve jsme se ubytovali v krásném, ale také drahém hostelu Ponsonby Manor. Hostel byl v historickém domě hned vele kostelíka na hlavní ulici Ponsonby. Tato historická část Aucklandu je nejkrásnější z celého velkoměsta. Stále si drží svůj půvab z dob minulých. Užívali jsme si ubytování a přitom hledali práci. Naštěstí se neopakoval scénář z Whangarei. Lada měla práci do pár dnů a já za týden bez problémů. Než jsme začali pracovat, udělali jsme si výlet na nejvyšší sopku ve velkoměstě. Rozhlíželi jsme se po našem dočasném domově. Shodou okolností jsme posléze našli ubytování, co by kamenem dohodil od této sopky zvané Mt. Eden.

Nejdříve jsem dostal práci v agentuře, která rozposílala lidi na stavby, kde uklízeli nebo přenášeli věci. No prostě ta podřadná práce, kterou nechce nikdo dělat. Práce mi nevadila. Byl jsem občas hodně unavený, ale dalo se to. Hlavní problém byl, že člověk musel být v 6:30 v agentuře a neměj jisté kdy a zda vůbec bude mít práci. Takže čekání třeba dvě hodiny na práci za nic mě upřímně dost štvalo. No holt jsme imigranti… I tak jsem se dostal na zajímavá místa. Především se mi líbilo pomáhání na stavbě obřích stanů na festival, který se odehrával na molu v centru. Měli jsme krásný výhled na Sky City.

V tu dobu už jsem bojoval o další práci. Kterou jsem nakonec vybojoval. Jednalo se o pomocníka pro Auckland City. Nejtěžší byla komunikace po telefonu s mojí referentkou, která byla ze Skotska. Řešit něco s takovouto ženou bych měl problém i v češtině a možná bych ji i nazval pár hanlivými slovy. Ale řešit něco s takovouto ženou v „Angličtině“ jestli se ten dialekt, který chrlila z úst, k tomu ještě dal přiřadit. To bylo na hranici mých možností.

 Byl jsem v divizi pro sport a začínal jsem jako „držák“ lana. Začínal jsem spolu s Owenem, který byl mým parťákem po celé dva měsíce. Klučina byl z Anglie a mněl úžasnou srozumitelnou angličtinu. Další člověk, který mi hodně pomohl se zdokonalit v jazyku. Tímto bych mu chtěl moc poděkovat.  Každopádně práce spočívala v držení lana, které sloužilo pro nakreslení rovných čar pro sportovní události. Takže ohraničení hřiště, závody a další.

Poté jsme i udržovali hřiště v dobrém stavu. Tedy plnili jsme díry pískem nebo hlínou s travním semenem. Nebo jsme pokládali travní koberec či sekali trávu. No nic složitého větší flákačku jsem v životě nezažil. Když pršelo tak jsme se jen flákali v autě. Náš šéf nám vždy řekl „hlavně zůstaňte suchý hoši“.  A že tu prší hodně často. V pátek nám dal často vědět dvě hodinky před koncem práce, abychom se dostavili na schůzku. Ta probíhala v uvolněné atmosféře nad „basou“ piv. Ještě že se tu po dvou malých může řídit. Většinou jich ale bylo o něco víc. Já jsem samozřejmě nikdy neřídil… Nejhorší na tom byly přesuny od jednoho hřiště k dalšímu hřišti. Jak už sem psal o Aucklandu je to město zácp. Práce měla pro mě další pozitivum nejen, že jsem na Zélandu začal opět řídit. Nejprve teda automat, ale teď jsem k tomu přidal i manuál. Opět musím poděkovat Owenovi, který se zhostil být mým učitelem jízd. A také dvorním překladatelem. Díky ti bez tebe by to nebyla taková pohoda.

Výletů jsme mnoho nestihli, protože jsme neměli s Ladou ve stejné dny volno. Ale i tak jsme něco stihli, jeden z výletů byl na opačnou stranu zálivu od Sky City. To jsme měli odtud jako na dlani. Nedivili jsme se, že Maungauika sloužila jako pevnost chránící nejdůležitější přístav Nového Zélandu.  Cestou jsme potkali i válečnou loď, která držela ochrannou ruku nad tímto místem.

Jeden večer po práci jsme si udělali rychlí výlet. Bylo to po místech, které jsem navštívil díky práci a chtěl jsem je ukázat i Ladě. Byli jsme na dvou sopkách, jedna byla nedaleko od našeho ubytování. A pásli se okolo všude ovce, ale i krávy. To nebylo ani tak neobvyklé, že nedaleko centra byly pastviny na svazích vyhaslých sopek. Tato sopka One Tree Hill měla i svoji hvězdárnu. Byla určitě nejhezčí ze věch v Aucklandu. Navštívili jsme i její menší sestřičku Mt. Wellington, ale ta nás tak neokouzlila. Ještě jsem Ladu zavezl okolo St Heliers, kde jsou nejhezčí pláže ve městě.

Jeden den po práci jsme si zašli do přístavu. Přilákala nás oslava 75 výročí od založení námořnictva. Šli jsme po přístavu a koukali na válečné lodě. Byli tu i z Ameriky, Číny nebo Japonska. Tyhle lodě neplánovaně pomáhali v Kaikouře, kde bylo týden před oslavou ohromné zemětřesení, a evakuovali město. 

12. 9. - 4. 12. 2016