Cesta přes vnitrozemí

Vyrazili jsme do Reykjavíku. Rozhodli jsme se jet přes vnitrozemí. Počasí nám nepřálo a trochu zasněžilo. Mysleli jsme si, že to nebude problém, ale myslet znamená hovno vědět. Cesta byla z počátku bez problému. V našem fjordu panovalo hezké počasí. Měli jsme proto hezké výhledy na ostré štíty hor. Přes hory jsme projeli v pohodě. Zatočili jsme před Blönduós do vnitrozemí na silnici F35.

Ze začátku se jelo bez sebemenších problémů. Když jsme se blížili k pěti stům metrů nad mořem, tak začalo být více sněhu. Nebylo to nic hrozného, ale vítr nám udělal čáru přes rozpočet. Nafoukal tu trošku sněhu, co napadla do vyhloubených kolejí. Na cestě tedy bylo nejvíce sněhu z celého okolí. Některé prohlubně byly plné sněhu nebo vody.

Než jsme dojeli k Hveravellir utekla spousta času. Vyhýbání se hlubokým místům a časté dření podvozku o sníh, nás hodně zpomalovalo. Někdy jsme jeli krokem. Kola se protáčela, jelikož jsem měl stále letní pneumatiky. Ale myslím, že by mi zimní pneu v tomhle částečně rozbředlém a hutném sněhu moc nepomohlo. Dokonce jsme potkali kolonu aut, kterou vedlo auto velikosti golfa. Zjevně ho vytáhly džípy, které za ním jely. 

V Hveravellir jsme se prošli po geotermálních vřídlech a chvilku si odpočinuli v jediném přístřešku v širokém okolí. Debatovali jsme co dál. Ptal jsem se lidí, kteří se ocitli ve stejných problémech. Cestu projeli, ale museli občas něco objet. Nahromaděný sníh nebo obrovské kaluže se projet nedaly. Museli trochu odbočil z cesty a ono zahloubené místo objet. Podle utrhaných plastů nám bylo jasné, že to nebude jednoduché. Rozhodli jsme se to risknout. Bylo před námi nejméně 50 velice obtížných kilometrů.

Honza mi dělal navigátora. Vyrazili jsme vstříc náročnému terénu. Napíšu to takto. Kdybych se měl znovu rozhodovat, tak bych to otočil.  Hlavně proto, že jsme měli s sebou malého prcka a mohli jsme tam zůstat. Výhledy nebyly nikterak oslňující. Ale onu potemnělou atmosféru to mělo. Těžké mraky se snášely nad územím, kde skoro nic neroste. Monotónně se střídající světlé a tmavé barvy, drhnutí podvozku o sníh a prokluzování kol. Když o tom tak zpětně přemýšlím. Co bychom si mohli víc přát od Islandského vnitrozemí? Myslím že nic, to je to, co sem láká mnohé dobrodruhy.

Trvalo nám to dlouho, než jsme se dodrncali přes planiny. Původně jsme se chtěli zastavit v Kerlingarfjöll. Bohužel na to nebyl čas, ani odvaha se probíjet vedlejší silnicí, k těmto horám plným geotermálních vývěrů. Kousek od odbočky k nim začala cesta pozvolna klesat. Sníh se vytrácel a nám stoupala jak rychlost, tak dobrá nálada. Zvládli jsme to.

Když jsme dojeli na asfaltovou silnici u vodopádů Gullfoss, tak jsme si všichni oddychli. U vodopádů nebyla ani známka po sněhu. Panovalo tu příjemné podzimní počasí. Lenka se těšila na Geysir a tak jsme ho nemohli opomenout.

Vyrazili jsme k němu. Byl krásný jako vždy. Malý bráška Geysiru tryskal každých pár minut. Zase jsme u Strokkuru strávili krásné chvíle. To se prostě neokouká.

Ráno jsme se vydali do národního parku Þingvellir, kde se od sebe odděluje severoamerická a euroasijská litosférická deska. Prošli jsme se průrvou, která je důsledkem onoho jevu. Také jsme zde navštívili místo, kde hlasovali místní vůdci. Považuje se za první parlament na světě. Byl velice příjemný den. Břízy se začaly zbarvovat a slunečný den jen podpořil onu paletu barev v našem okolí.

Co nás s Laděnkou zaujalo nejvíce, byla místní řeka. Těstě před vodopádem bylo velké hejno lososů. Zjevně byli na konci své cesty proti proudu. Asi už měli po páření, a tak už je čekala jenom smrt. Bylo to nádherné zpestření. Ještě jsme je tu totiž neviděli.

Dojeli jsme do Reykjavíku a provedli jsme Lenku s Honzou po centru. Potom jsme je odvezli na letiště a popřáli jim šťastnou cestu. Druhý den jsme totiž museli do práce, a tak nás čekala ještě šestihodinová cesta zpátky.

16. 9. -17. 9. 2019

Začátek podzimu s Mrňkama

Nestačili jsme ani zaregistroval léto a už byl podzim. Vršky hor se zahalily pod sněhový polštář a údolí se zbarvila do zlatavých barev podzimu. V tomto krásném ročním období nás poctili návštěvou Mrňkovi. Vyzvedli jsme je v Akureyri a přivezli k nám. Večer jsme pokecali a nechali jsme je odpočinout. Cestovali s malinkým Matouškem okolo Islandu. Takže jsme jim dopřáli trochu pohodlí a odpočinku.

Ráno nebylo přívětivé počasí, trochu jsme se prošli městem a šli jsme se prohřát do bazénu. Ony bazény hrají na Islandu mnohem větší roli nežli v Čechách. Je to takové místo setkávání všech generací. My jsme zalezli do horkých bazénků a Matoušek si užíval brouzdaliště pro prcky. Netrvalo dlouho a s Honzou jsme se vydali na tobogán. Ani nevím, kdy naposled jsem na něm byl. Už je to dlouho. Strávili jsme tam docela hodně času. Mysleli jsme si, že to Matouška přestane brzo bavit, ale mýlili jsme se. Zašli jsme na polévku a dortík do kaféčka a pak jsme měli siestu. Večer jsme měli klidný a probrali jsme spoustu věcí.

Ráno jsme se vydali na sever poloostrova. Nejdříve jsme dojeli do Ólafsfjörður, kde jsme zabočili do vnitrozemí. Stoupali jsme do hor, až nás přivítal sníh. Matouškovi se to moc líbilo. Nás spíše uchvacovali nádherné výhledy. Počasí bylo perfektní. Užívali jsme si to. 

Zastavili jsme několikrát během chvilky. Výhledy za sedlem byly totiž ještě lepší než výhledy předtím. Aut jsme moc nepotkali a hory jsme měli jen pro sebe. Sjeli jsme o pár set metrů, níž a už jsme byli zase v podzimní krajině. Opět jsme projížděli okolo nenápadné farmy Deplar pro milionáře. S pozadím zasněžených hor vypadala skvostně. 

Projeli jsme severem poloostrova, až jsme se dostali do Siglufjörðuru. Zamířili jsme do místního muzea, které je zasvěcené zlaté éře lovu sleďů. Matouška očividně nejvíce zaujaly rybářské lodě, do kterých si mohl i vlézt a prozkoumat je. Než jsme všechno prošli schylovalo se k večeru. Trochu jsme se prošli po městě a vyrazili domů. Ráno nás čekal velký den.

28. 8. - 15. 9. 2019

Ásbyrgi a Húsavík

Ráno jsme vyrazili na procházku nad kemp, kde byl skalní výchoz. Počasí nám nepřálo, ale rychle se měnilo. Z mírného deště se za chvilku stal liják, následovaný slunečným počasím. A to všechno během necelé hodiny. Když jsme dorazili na skalní římsu, tak stále poprchávalo. Stačilo ale pár minut počkat a mraky se přehnaly. Otevřel se nám krásný výhled na Ásbyrgi. Vychutnali jsme si ho stejně tak, jako borůvky na cestě zpátky k autu.

Jeli jsme okolo pobřeží a zastavili jsme se u útesů, kde hnízdí papuchalkové. Bohužel jsme na ně neměli štěstí. Vyrazili jsme tedy do hlavního města pro pozorování velryb. Húsavík je malé, turisticky velice přetížené městečko. Nicméně je zde co dělat, mají tu spoustu věcí po čem lidé touží. Pozorování velryb, muzeum, krásné lázně. A samozřejmě spoustu služeb okolo. My jsme se sem vydali především za místním muzeem o velrybách.

Bylo úchvatné. Nejdříve jsme si dali kávu v místní klihově a pak jsme vyrazili do útrob muzea. Měli zde kostru snad od každého druhu velryby, která se okolo Islandu vyskytuje. Krom běžných informací o každém druhu, zde byli i některé perličky, které z hlavy jen tak nedostaneme. Velice drsný byl krátký film o velrybářích z padesátých let. Ony obrovské parní pily, které porcovaly tyto obří tvory na kusy. Obrovské kusy masa či tukových vrstev byly porcované obřími kosami. Musela to být šílená práce. Na konci filmu nás zarazil její autor. Byl to snímek z Barrandovských ateliérů o tom, jak místní pracující lid pilně buduje světlé zítřky.

Jiná věc byla ohledně hluku v mořích. Odnesli jsme si z toho takové přirovnání. Je to jako byste celý svůj život poslouchali jen ševelení větru. A váš hlas by se dostal 700 kilometrů daleko. Nyní díky množství motorů už vás neuslyší nikdo. Místo ševelení větru máte konstantní technoparty. Už se nedivíme, že mnohé druhy páchají hromadné sebevraždy.

Jiné zjištění zas bylo o korýších, kteří se rádi usídlují na kůži velryb. Nevěděli jsme, že jsou hlavě ve studených vodách. A při migraci velryb do teplých vod bez planktonu jim odpadají. Bylo toho mnohem víc. Zajdeme si sem určitě znovu, jelikož se to všechno nedalo vstřebat.

Zbytek dne jsme strávili v luxusních lázních Geosea. Cachtali jsme na útesu a pozorovali jsme severní ledový oceán z teploučké vody. Bylo to opravdu příjemné. Mohli jsme pozorovat ruch na moři. Lodičky, které jely, nebo se vracely z pozorování velryb pendlovaly mořem. Temné mraky na obzoru kontrastovali s pohodou, jenž jsme prožívali. Čas nastal a našich pár dní volna bylo fuč. Jeli jsme domů a další dny pokračovaly v běžném režimu.       

27. 8. 2019

Severo východ

Poloostrov Langanes byl naším hlavním cílem. Těšili jsme se na mnoho ptačích druhů a na pozorování velryb, které jdou spatřit z tamních útesů. Vyrazili jsme po štěrkové silnici a pozorovali jsme okolí. Mnoho jsme toho ale neviděli. Byl silný vítr. Tudíž sponzorovat výtrysk velryby v rozbouřeném moři, bylo takřka nemožné. Zkusili jsme tedy štěstí u pobřeží. Hledali jsme tuleně. Bohužel také nic, ale našli jsme na pobřeží velrybu. Měla to tedy už hodně dlouho za sebou, ale aspoň něco. Pobřeží bylo poseté naplaveným dřevem, tady už ho nikdo nesbírá jako za starých časů.

Jeli jsme dál až k našemu cíli. Byl jím sloup vystupující z moře, na němž byla jedna ze dvou kolonií terejů bílých (Morus bassanus) na Islandu. Udělali zde zajímavou plošinu vystupující z útesu. Mohli jsme tedy dojít blíže ke sloupu v moři. Pro někoho by to mohl být i adrenalinový zážitek, jelikož podlaha byla akorát ze železných roštů. A jelikož nám pěkně foukalo tak se i pěkně hýbala. Mě to ale bylo jedno, pod námi byli nádherní terejové. Pozorovali jsme je, dokud jsme nebyli úplně zmrzlí.

Dojeli jsme na konec 40 kilometrů dlouhého poloostrova a zastavili jsme u majáku. Vylezli jsme na hranu útesu a zkoušeli zahlédnout mořský život. Neviděli jsme nic. Stejně tomu bylo i na pevnině, jelikož poloostrov byla jedna velká ovčí pastvina. V některých místech to spíše vypadalo jako kamenitá pláň bez života, ale to je tady bohužel běžné.

Poloostrov byl neobydlený, ale nebylo tomu tak dlouho. Zajeli jsme se kouknout do vesnice Skálar, kterou obyvatelé opustili. Byla rozsáhlá. Všude byly zbytky budov. Nebyly ani staré, hodně z nich bylo betonových. Říkali jsme si proč tak rozsáhlou vesnici opustili lidé. Vodu měli, místo na pastvu také. Později jsme se dozvěděli, že byl problém v místním molu. Vždy když ho postavili, tak ho mocné vlnobití zbořilo. Vinu dávali místním klimatickým podmínkám. Tedy tomu, že léto je tu tak krátké a proměnlivé, že beton nestihl nikdy pořádně vyzrát. A tak to vzdali a přesunuli se. Založili vesnici Þórshöfn na severním začátku poloostrova.

Vyrazili jsme zpátky a navštívili znovu Þórshöfn. Dali jsme si jídlo a vyrazili na sever. Zastavili jsme se Raufarhöfn, kde měli takový místní stonehenge. Jelikož ho postavili před pár lety, tak nás neoslovil. Vyrazili jsme krajinou, ve které nebyl ani strom. Spíš vypadala vypaseně a velice degradovaně. Vítr zde moc půdy nenechal. Na to, že jsme byli u pobřeží, tak krajina spíše vypadala jak pusté vnitrozemí. Místní farmáři by od nás určitě nedostali pochvalu. U obce Kópasker, jsme viděli hodně sesuvů, ale to bylo zřejmě zemětřesnými roji, které jsou tu časté.

Byli jsme kousek od našeho oblíbeného národního parku Ásbyrgi. Rozjeli jsme se tam i když bylo již pozdě, tady opravdu nebylo, co k vidění. Při západu slunce jsme ještě stihli navštívit naše oblíbená místa v kaňonu. Udělali jsme dobře, jelikož druhý den ráno nás nepřivítalo hezké počasí.

26. 8. 2019

Krafla

Ani jsme nestihli vyjet z našeho fjordu a už jsme měli krásný zážitek. U přístavu v Akureyri plavali vorvaňovci anarnak (Hyperoodon ampullatus). Je to malý druh velryb, který se občas vyskytuje v mělkých vodách.

Mířili jsme původně do vnitrozemí, ale počasí nám změnilo plány. A tak jsme se vydali prozkoumat severovýchodní pobřeží. Které je označováno jako turisticky neprobádaný kraj. Nejdříve jsme se ale k němu museli dostat. Vyjeli jsme na východ směrem k Mývatnu a cestou jsme se zastavili u našich oblíbených vodopádech Goðafoss.

V Mývatnu nám chyběla jedna důležitá oblast k prozkoumání. A to byla lávová pole sopky Krafla. Byla ještě velice čerstvá, a proto jsme se chtěli podívat, jak vypadají. Parkoviště bylo od polí docela daleko a chvilku jsme zápasili s větrem, než jsme k nim došli. Ale už z dálky jsme cítili, že jsme na horké půdě.

Narazili jsme na jezírko, ze kterého se kouřilo. Jeho břehy byly pokryté vykrystalizovanou sírou. Laděnka opět ocenila odér linoucí se nitra země a rychle obešla skvostné jezírko.

Vyrazili jsme do lávového pole. Z hlubších průrvy se linul kouř, který nám jasně připomínal, co se tu nedávno stalo. Zdejší lávové pole se nám zamlouvalo. Nebylo tak monotónní. Především co se týkalo barevnosti, ale i struktury. Některé části byly do bíla jiné do června. Samozřejmě že převažovala černá jako obvykle. Na ní se zase vyjímaly mechy a lišejníky.

Části, které byly blízko dýmajících míst, měly zajímavou strukturu, jako by pomalu tekly. Měly různé bary. Byly bílé, hnědé i červené. Opravdu to bylo nejzajímavější lávové pole, kde jsme na Islandu byli. A že už jsme jich pár viděli.  

Mysleli jsme, že na takovém místě potkáme maximálně mech či lišejník. Ale to jsme se přepočítali. Narazili jsme na celé hejno bělokurů. Málem jsme je přehlédli. Protože neměli zimní zbarvení a na lávovém poli neuvěřitelně splývali.     

Pokračovali jsme na východ. Zastavili jsme akorát na kávu v Hjáleigan kaffihús. Kde bylo i nádherné muzeum v drnových domcích. Káva byla dobrá, muzeum bylo hezké, ale na co nezapomeneme, byl místní hlídací pes. Zdejší ovce si přišla pro podrbání a potloukala se kolem parkoviště. Při odjezdu jsme zjistili proč. Vyhledávala auta s koulí, o níž si drbala hlavu a rohy. Ale stačili jí i nárazníky nebo blatníky. Naštěstí nám auto nepoškrábala, a tak jsme jí nechali drbat se dál. Projeli jsme městečkem Vopnafjörður a zastavili jsme se až v kempu v Þórshöfn.

25. 8. 2019