Cesta na severní ostrov

    (Ruapehu)

Poslední týden na jižním ostrově nám vůbec neutíkal. Odpočítávali jsme každou hodinu do našeho odjezdu ferry na severní ostrov a říkali si, že v městě Blenheim jsme si vybrali veškerou smůlu, co jsme jen mohli. Ale také, že jak ulice Blenheim street v Christchuch, kde jsme kupovali první auto a i město Blenheim mají v názvu BLE. A něco na tom bude… V hostelu s námi bydlela jedna Češka, která když se dověděla, že se budeme přesouvat, tak se k nám pěkně vetřela a využila nás jako „levné taxi“ mezi ostrovy. Říkali jsme si, že nám kupa lidí poslední týden také pomohla, tak že uděláme někomu také radost. Ale problém byl v tom, že jsme si nebyli jisti, jestli se k nám do auta vejde. Po pečlivém sbalení věcí a zahrání si puzzle jsme vše naskládali do kufru a na jednu a půl zadní sedačky. Soňa ani nečekala, že bude mít jednu sedačku jen pro sebeJ Den před odjezdem, jsme si ještě vyměnili pár ostřejších emailů s naší bývalou šéfkou. Také jsme jí nahlásili, že výplaty nebyly zcela v pořádku. To samé udělali i kluci z Anglie, kteří den před odjezdem také odpočítávali každou minutu.

V den odjezdu jsme brzy ráno vyskočili z postele jak laňky a nemohli jsme se dočkat, až zamáváme ostrovu a budeme se těšit na další budoucnost na severním ostrově. V Pictonu jsme měli check in hodinu před vyplutím, kterou jsme strávili snídaní v autě a pozorováním východ slunce. Byla jsem trochu nervózní z toho, abych správně s autem najela na trajekt. Což proběhlo bez problémů, ale byli jsme trochu nervózní z toho, že kluci parkují na jiném podlaží než mi. Původně jsme se domlouvali, že pojedeme společně z města Wellington do Touranga. Ale nakonec jsme se rozhodli, že každý pojedeme po své ose a sejdeme se u města Rotuara.  Naše první cesta po zaparkování auta v podpalubí vedla na nejvýše dostupné místo na palubě, ze které jsme měli výhled na město Picton. Ferry zatroubila na odjezd, nastartovala lodní motory a my cítili, jak vyplouváme. Plní radosti, že konečně po několika týdnech tvrdé práce, za kterou jsme nebili patřičně ohodnoceni, jsme se těšili na cestu do neznáma. Loď proplouvala Marlborough sounds a nám se naskýtaly neskutečné pohledy na mnoho poloostrovů a ostrovů s krásnými vilkami, stanicemi na chov mušlí a ryb. Jelikož mě čekala dlouhá cesta přes skoro celý severní ostrov, tak jsme tuto krásnou krajinu pozorovala s horkou kávou v ruce.

Jakmile jsme vyjeli na otevřené moře, tak se můj žaludek hlásil ke slovu a já skoro celá zelená jsem byla ráda, že si můžu v prostoru pro cestující sednout a zavřít oči. Jakmile jsme se vzdalovali od břehu, tak vlny nepatrně rozhoupaly trajekt a mě se začalo chtít spát a zvracet.

 Opět jsme si vzpomněla, jak mi bylo skvěle při zpáteční cestě ze Skandinávie, když jsme měla trochu hladinku a nepociťovala jsme, jak se trajekt hýbe. Na sedačce jsme na chvilku usnula a byla jsem ráda, že jsme nikoho nepozvracela, ani Marka nalevo ani Billa napravoJ. Během mého spánku šel Marek udělat několik fotografií z paluby. Mě se začalo dělat opět dobře, když jsme připlouvali k městu Wellington.

 Byla jsem ráda, že sedím v kajutě a můžu si užívat pohled na město. Marek totiž přišel z paluby totálně vymrzlý, protože tam foukal silný vítr. Ne nadarmo se říká hlavnímu městu wind Wellington.

S Markem jsme se dohodli, že já přejedu přes Wellington, pak někde zastavíme, nabereme benzín a pak že pojede on, abych si mohla užít cestu. Přes Wellington jsme chytili zelenou vlnu a nikde jsme se nezdržovali, před sebou jsme totiž měli zhruba 7 hodin jízdy a druhý den jsme měli jít již do práce.

Kousek za Wellingtonem jsme Markovi našeho nového mazlíka a začala se kochat měnící se krajinou. Byli jsme rádi, že naše závoznice většinu cesty prospala, takže jsme o ní nevěděli a byli jsme rádi, že moc nepovídá. Naše cesta nejprve vedla po západním pobřeží severního ostrova. Marka zhruba prvních 100 km nebavilo, protože musel neustále zpomalovat kvůli městům a opravám na silnicích. Já jsem nám pro zpestření cesty dělala DJ a obměňovala jsme cédéčka s hudbou z osmdesátekJ. Několikrát jsme se cestou pobavili nad stády krav nebo ovcí, které byly odlišeny několika barvami na jejich zadnicích. S Markem jsme vymýšleli, k čemu ty barvy mohou sloužit. Asi po dvou hodinách naší klidnou cestu přerušilo troubení auta za námi. Marek se hned vyděsil, jestli neporušil nějaký předpis. Pak jsem si ve zpětném zrcátku přečetla spz auta –  ACZ 689 – Ještě v Pictonu při čekání jsme si vymysleli pomůcku na zapamatování spzky kluků: A (Praha) CZ(Česká republika) 689 (šedesát devítka se sněhulákem) a bylo nám jasné, že nás kluci dohnali.

Po krátkém protažení nohou jsme dále pokračovali směr Touranga. Bohužel kluky jsme záhy ztratili z dohledu, protože nám cestu zkřížil nadměrný náklad (vezl nějaké trafo) a semafory. S klukama jsme byli domluveni, že si dáme společně pozdní oběd u největšího jezera Taupo. V klidu jsme tedy pokračovali po vlastní ose. Velice se mi líbilo údolí řeky Rangitikeki, která byla ponechána v původním korytě a vytvářela nespočet meandrů a slepých ramen. Minuli jsme také Makohine Viaduct, který byl součástí trati z Wellingtonu do Aucklendu a byl dostavěn v roce 1902. Jelikož Marek řídil, tak jsme měla čas studovat mapu a rozhodli jsme se, že zastavíme na nějaký lookout. Do oka mi padl Kawatau Lookout, protože z něj měl být výhled na Ruahine Forest Park.

Po té co jsme na něm zastavili, tak jsme zjistili, že krásný výhled do krajiny z něj byl v roce 1970. Nyní byly všude po obvodu vyhlídky vzrostlé stromy, které znemožňovali výhled. Abych měla alespoň nějakou obstojnou fotku, tak jsme šla směrem k plotu, který ohraničoval pastvinu. Přelezla jsem plot, udělala pár fotek a přelézala jsem zpátky, když v tu chvíli jsem málem šlápla do několika dní mrtvé ovce. Když jsem přicházela, tak jsem si jí vůbec nevšimla, jen jsem si říkala, co to tu tak smrdí. Hned jsem upozornila Marka ať do ní nešlápne, protože se chtěl také podívat alespoň trochu do krajiny. Ale on mě zřejmě nevnímal, protože šel směrem k ní a maximálně dva kroky od ní se jí neskutečně lekl. Také ji z dálky nezaregistroval. Ještě teď, když to píšu, tak se musím smát. Je vidět jak mě někdy (ne)vnímá, když na něj mluvím.

Blížilo se pozdní odpoledne a my se těšili, že konečně pojedeme okolo nejvyšší hory severního ostrova. Tou je hora Ruapehu, která měří 2797m a je aktivní stratovulkán. Okolo této hory se nachází národní park Tongariro, který je vyhledávanou turistickou destinací jak pro zimní sporty, tak pro horolezce.  Tato sopka je také známa díky velmi proměnlivému počasí, což využívají třeba vojáci pro tréning přežití v přírodě. Součástí národního parku je také hora Ngauruhoe, které mnozí z vás jistě znají. Byla totiž použita jako filmová předloha Hory osudu z filmové trilogie Pán prstenů. Na obě hory jsme z auta měli krásný výhled, protože v okolí je z větší části jen keřové patro. Několikrát jsme zastavovali a horu si fotografovali. Také nás uchvacovaly písečné duny a vítr jak si s pískem pohrával. Několikrát se mi i naskytl pohled na vytvarovaná asi pískovcová tělesa, která byla skryta v nenápadných údolích. Jednotlivé skály hrály mnoha barvami, a byly na nich vidět jednotlivé obroušené vrstvy. Několik kilometrů jsme také projížděli borovicovou a eukalyptovou monokulturou. Podél silnice se táhli asi šestimetrové pruhy svěží zelené trávy. Úplně jsem si představovala, jak z lesa vyskočí zvěř, aby se mohla napást.

Když jsme se blížili k jezeru Taupo, tak nám začali přicházet několik desítek minut staré zprávy od Dana. Zjistili jsme, že jsme jeli v oblasti bez mobilního signálu a tím pádem, z Markova telefonu nešla odeslat žádná zpráva (Danovi přišla zpráva po 3 dnech). Tím pádem jsme se opět minuli na cestě a dohodli jsme se, že se uvidíme až u hostelu. V klidu jsme tedy projeli po pobřeží jezera Taupo a v městě Rotorua mi Marek předal řízení. Po celém dni řízení již byl unavený, protože od rána najel víc jak 550km. Což byl do té doby jeho osobní rekord. Město Rotorua je proslavené především díky geotermální aktivitě. Nachází se zde mnoho gejzírů, jezírek s bublajícím blátem, termálních pramenů a jezer. Toto město se dá i po čichu bez problémů poznat.

Konečně jsme se po celodenní plahočení blížili k Městu Touranga. Před námi bylo pár posledních kilometrů v serpentýnách, když v tu chvíli se mi na zadek auta začal někdo lepit. Proto jsem trochu sešlápla pedál s plynem. Auto se začalo opět přibližovat, ke všemu na mě začalo blikat dálkovými světli. Všichni v autě jsme si říkali co to je za debila. V úseku, kde byla mírná zatáčka, mě auto předjelo. V tu chvíli jsme s Markem vybuchli smíchy. Před námi se totiž opět objevila spz ACZ 689. Připadalo nám i vtipné, že jsme se během té cesty několikrát minuli, ale do Tourangi jsme dojeli nastejno. Pro mě to bylo poměrně pohodlné, že nás kluci dojeli, protože jsme si nebyli jisti, kde přesně hostel leží. Přes Tourangu jsem se klukům držela těsně za zadkem. Z toho důvodu jsem pravděpodobně porušila několik silničních předpisů jako, že jsem ve městě jela 70 km/h nebo že jsem do křižovatky vjela skoro na červenou. Několikrát jsme měla co dobrzdit, protože kluci nějak zapomněli blikat, když někam zabočovali. No nakonec jsme dojeli k hostelu, ale nastal problém, kde zaparkovat. Nejprve jsem zaparkovala na prasáka na dvorku hostelu, takže pár aut by nemohlo vyjet. Proto po asi třech obkrouženích hostelu jsem byla nucena zaparkovat na hlavní ulici a doufala jsem, že do druhého rána se mazlíkovi nic nestane. 

2. 5. 2016

Naše průsery pokračovaly

Práce nadále pokračovala, Lada již dělala supervizora a dohlížela, jestli 20 letí Němci a Francouzi sbírají rychle a kvalitně víno. Spočívalo to v tom, že procházela za zády jednotlivých lidí a případně jim řekla, v čem se mají zlepšit. Pokud někdo nestíhal z důvodu, že byl pomalý nebo měl na svém úseku mnoho hroznů tak mu pomohla. Někteří pomalí už uměli i české slovíčko „šup šup“. V některých dnech se stávalo, že bylo více úseků než sběračů a tak měla za úkol sběrače přemisťovat k lidem, kteří zaostávali za ostatními. Bylo důležité, aby se linie hýbaly rovnoměrně, protože pak kluci s binama museli na loudy čekat.  Někdy i sběrače na víc posílala zkontrolovat již sebrané řádky, protože někteří za sebou nechávali mnoho kvalitních hroznů. Jednou, když přišli nový sběrači, tak jim vysvětlovala, jak co mají dělat a na co si mají dát pozor a v té chvíli jeden řekl „ No to bude dnes prča“ a Lada mu odvětila „ Jé ty jsi z Čech“ a on zrudnul. Takhle jsme se seznámili s Donaldem, který nám v následujících pár dnech dělal společnost jak v práci, tak v kempu. Po práci kontrolora byla Lada vždy vyčerpaná, protože mezi řádky nalítala mnoho kilometrů a nechápala, jak někteří lidé nemohou pochopit jednoduché pokyny např. „No leaves in the bin“,nebo co mají a nemají sbírat.

Blížila se doba konce sezony sběru vína, jelikož trvá přibližně měsíc. Já už jsem se jen smál, když jsem snad po milionté slyšel „Heyden STOP Heyden“. Kluci se začínali stále více hašteřit. Riley se dožadoval pozornosti a neustále diskutoval o věcech, jako kolik boxů potřebují sběrači na úsek. Já už jsem ke konci neměl sílu to poslouchat, protože o tak triviální věci se přece nedá diskutovat každý den půl hodiny. 

Náš šéf Tom nám navrhl, jestli nechceme dělat u něj na baráku, než začne sezona stříhání vinné révy na podzim. Souhlasili jsme s tím, že peníze potřebujeme. Jeden den po práci na vinici jsme se jeli kouknout na Tomův „barák“ a něco mu pomoct.  Když jsme se blížili k oblasti, kde měl barák, tak v nás začalo trnout. Neblaze jsme předvídali, že se blížíme k místu, o kterém jsme si mysleli, že do něho nikdy více nevkročíme a budeme se mu vyhýbat obloukem. Ano jeho „barák „se nacházel v osadě Flex mill. Když jsme dojeli k baráku, tak jsme se měli otočit, jet pryč a ušetřit si nervy. Bohužel jsme opět byli moc důvěřivý a ochotně jsme mu začali pomáhat. Večer po práci jsme si s Tomem, Danem a Billem z Anglie dali nějaké panáky a víno. Bill se zeptal Toma, jestli není mezi  Heydenem a Rileym je něco víc. A Tom mu to potvrdil. Lada hned na mě „Já ti to říkala“. Hned mi začalo běhat hlavou desítky situací, při kterých mi to mělo docvaknout, ale nestalo se tak. Byl sem dost překvapený a mám takový pocit, že na „Heyden STOP Heyden“ nikdy nezapomenu. Kdybyste to slyšeli, jak jemným hláskem to Riley říkal: D

(Tahle raritka přečerpávala vodu do tanku na vodu)

Posledních pár dní na vinici už bylo dost divných Tom ani nepřijel do práce a nechal všechnu organizaci jen na Ladě a mě. Přičemž všichni čekali na plat, protože z ničeho nic změnili týdenní výplatu na dvoutýdenní. A oprava první výplaty se stále odkládala, sliby typu musíme zařídit nový software na spravení chyb ve vyplácení, software je dobrý, ale počítač pomalý pracujeme na zrychlení počítače, další a další kecy. Když konečně přišel čas na výplatu, byl poslední den sběru hroznů. Koukli jsme se, co nám zaplatili a hodně jsme divili. Minimální mzda, vše osekané jak jen to bylo možné, chybějící hodiny a další chyby ve vyplácení. Tak jsme se už nasrali a chtěli vše spravit a také jsme přestali pracovat na Tomově baráku, naštěstí to byly jen 3 dny, kdy jsme se dozvěděli, že jako myslí, že budeme pracovat celý den jen za ubytování.

 A to ještě šlo, týden před námi na Tomově baráku již začali pracovat Dan a Bill z Anglie, ti co mají skoro stejnou Hondu CRV jako my. Byli dohodnutí na platových podmínkách 25 dolarů za hodinu, jelikož jsou zruční a Bill je instalatér. Tak dělali sprchu a záchod, protože v té zbořenině nebyl. A do dnešní doby nemají ani cent. Já jsem tam odstraňoval plaňky, které kryly stěny chajdy, jelikož byly totálně ztrouchnivělé. A nejen ty i trámy na nichž spočívala střecha, byly shnilé. Tak jsem rád, že jsme odešli, než jsme začali opravovat střechu. Já jsem ještě demoloval verandu a Lada se snažila udělat vnitřek obyvatelný, jelikož před námi tam bydlelo nějaké strašné prase. Když jsme ničili verandu tak za námi přijela stará paní. Jak to že ničíme historický barák, že je 140 let starý. Ano to je na zdejší poměry úctyhodný věk v oblasti, kde byl Flex mill bylo podobných budov více. Poprvé, když jsme jeli kolem tak jsme radši přidali na plyn, aby nám nevykradli auto, a teď jsme dokonce v té oblasti i bydleli, vypadalo to jako divoký západ z nějakého westernu. Jen chyběl chlápek sedící na zápraží v houpacím křesle se slámou v puse a s koltem nízko u pasu. V této budově, kde každý den jsem se uhodil 5 krát do hlavy kvůli dveřím, které měl i Bilbo Pytlík větší, jsme strávili ještě několik dní čekajíce na splnění dalších planých slibů o zaplacení a spravení již podělaných plateb. V přístřešku jsme se začali cítit jak ve vězení, protože nám Tom několikrát slíbil, že se zastaví a vše probereme. Bohužel se tak nestalo a jediné co nám zbývalo, bylo pálení jeho verandy v kamnech, aby nám nebyla zima. Při pálení verandy mi hlavou probíhaly příběhy o českých cikánech, kteří dostali byt, prodali centrální topení a začali si v kamnech topit parketami. Topení v kamnech byl i důvod abychom si mohli na kamnech něco uvařit a osprchovat se čůrkem teplé vody ve sprše. Mimochodem sprcha byla bez tlaku, protože se Tomovi zdálo pár dolarů jako moc velká investice. Jelikož jsme byli v baráku uvězněni pod příslibem vyrozumění, tak jsme si ani nemohli udělat v okolí žádný výlet a jen jsme čekali jak idioti. V té době tam s námi byl i Donald, který si stále naše šéfy obhajoval. Co asi teď dělá ten naivní klučina.

Naše okupace místa byla provázena každonočním probuzením. Měli ho na svědomí myši prohánějící se těsně vedle našich hlav a požírajících naše zásoby. Po pár dnech jsme to vzdali a začali hledat jinou práci. Kluci z Anglie našli práci na severním ostrově na zabírání kiwi, ale ještě jsme chtěli chvilku zůstat a dohlédnout na to, že nám zaplatí. Dny jsme trávili čekáním na opravu výplaty. Psaním dalších dokumentů kdy a co jsme dělali v práci. Lada vytvářela přehledné tabulky, ve kterých se i blbec musel naprosto orientovat. Vše bylo i rozděleno barvami, ale byla to naprostá ztráta času. Byli jsme rádi, že na řešení problémů nejsme sami. Každý den jsme si porovnávali s klukama zprávy, co jsme dostali a společně jsme si klepali na čelo, že asi někdo ve společnosti by potřeboval zavřít do cvokhausu. Bylo pár večerů, kdy jsme tu situaci i párkrát pěkně zapili. Jednou jsme šli s kluky do hospody na kulečník a kouknout se na zápas ragby. Billa moc nepotěšilo, že jsem po ochutnávce jeho úžasného piva za 20 dolarů jemu vysvětlil, že chutná jako pivo smíchané s čajem babiččina zahrádka, ale prostě tak chutnalo. Jiný den jsme se trošku picli i slivovicí co jsem přitáhnul z naší domoviny a byla to docela sranda učit Angličany češtinu. Dokonce už zvládají pár základních slovíček taky už umí hrát Prší. Po 6 dnech u Toma jsme to vzdali a jeli s kluky do jednoho backpekru ve městě, kde slibovali práci na týden, což bylo ideální.

 První den jsme zaplatili ubytování na týden, bohužel jsme neměli s Ladou stejný pokoj, ale týden se dá v klidu přežít, když je práce. Ale nebyla. Každý den jsme slyšeli, zítra práce bude, ale nestalo se tak. Na farmě se jim porouchal nějaký stroj a součástky z Holanska jsou trochu z ruky. Nechápu, proč slibovali práci. I mě je jasné, že složitá oprava nebude ze dne na den. A tak jsme si dali týden odpočinku před odjezdem a zařídili jsme si internet do mobilu. Tak můžeme komunikovat lépe se světem.  A také jsme si udělali jednu procházku do místních kopců do Whinter Hill Farm Park. Zde jsme měli krásný výhled na údolí plné vinné révy a město Blenheim.

Také jsme koukali na krásně se zařezávající erozní rýhy v tomto parku. V některých údolích se snažili tyto rýhy odstranit těžkou technikou a opět terén zarovnat. Kdyby radši řešili, proč k tomu došlo než následky. A abych nezapomněl, furt jsme se hádali o peníze, což nás hodně vyčerpávalo.

11. 4. - 1. 5. 2016