Práce nadále pokračovala, Lada již dělala supervizora a
dohlížela, jestli 20 letí Němci a Francouzi sbírají rychle a kvalitně víno. Spočívalo
to v tom, že procházela za zády jednotlivých lidí a případně jim řekla, v
čem se mají zlepšit. Pokud někdo nestíhal z důvodu, že byl pomalý nebo měl
na svém úseku mnoho hroznů tak mu pomohla. Někteří pomalí už uměli i české
slovíčko „šup šup“. V některých dnech se stávalo, že bylo více úseků než
sběračů a tak měla za úkol sběrače přemisťovat k lidem, kteří zaostávali
za ostatními. Bylo důležité, aby se linie hýbaly rovnoměrně, protože pak kluci
s binama museli na loudy čekat. Někdy i sběrače na víc posílala zkontrolovat
již sebrané řádky, protože někteří za sebou nechávali mnoho kvalitních hroznů.
Jednou, když přišli nový sběrači, tak jim vysvětlovala, jak co mají dělat a na
co si mají dát pozor a v té chvíli jeden řekl „ No to bude dnes prča“ a
Lada mu odvětila „ Jé ty jsi z Čech“ a on zrudnul. Takhle jsme se seznámili
s Donaldem, který nám v následujících pár dnech dělal společnost jak
v práci, tak v kempu. Po práci kontrolora byla Lada vždy vyčerpaná, protože
mezi řádky nalítala mnoho kilometrů a nechápala, jak někteří lidé nemohou
pochopit jednoduché pokyny např. „No leaves in the bin“,nebo co mají a nemají
sbírat.
Blížila se doba konce sezony sběru vína, jelikož trvá
přibližně měsíc. Já už jsem se jen smál, když jsem snad po milionté slyšel
„Heyden STOP Heyden“. Kluci se začínali stále více hašteřit. Riley se dožadoval
pozornosti a neustále diskutoval o věcech, jako kolik boxů potřebují sběrači na
úsek. Já už jsem ke konci neměl sílu to poslouchat, protože o tak triviální
věci se přece nedá diskutovat každý den půl hodiny.
Náš šéf Tom nám navrhl, jestli nechceme dělat u něj na
baráku, než začne sezona stříhání vinné révy na podzim. Souhlasili jsme
s tím, že peníze potřebujeme. Jeden den po práci na vinici jsme se jeli
kouknout na Tomův „barák“ a něco mu pomoct. Když jsme se blížili k oblasti, kde měl barák,
tak v nás začalo trnout. Neblaze jsme předvídali, že se blížíme k místu,
o kterém jsme si mysleli, že do něho nikdy více nevkročíme a budeme se mu
vyhýbat obloukem. Ano jeho „barák „se nacházel v osadě Flex mill. Když
jsme dojeli k baráku, tak jsme se měli otočit, jet pryč a ušetřit si
nervy. Bohužel jsme opět byli moc důvěřivý a ochotně jsme mu začali pomáhat. Večer
po práci jsme si s Tomem, Danem a Billem z Anglie dali nějaké panáky
a víno. Bill se zeptal Toma, jestli není mezi
Heydenem a Rileym je něco víc. A Tom mu to potvrdil. Lada hned na mě „Já
ti to říkala“. Hned mi začalo běhat hlavou desítky situací, při kterých mi to
mělo docvaknout, ale nestalo se tak. Byl sem dost překvapený a mám takový
pocit, že na „Heyden STOP Heyden“ nikdy nezapomenu. Kdybyste to slyšeli, jak
jemným hláskem to Riley říkal: D
(Tahle raritka přečerpávala vodu do tanku na vodu)
Posledních pár dní na vinici už bylo dost divných Tom ani
nepřijel do práce a nechal všechnu organizaci jen na Ladě a mě. Přičemž všichni
čekali na plat, protože z ničeho nic změnili týdenní výplatu na dvoutýdenní. A
oprava první výplaty se stále odkládala, sliby typu musíme zařídit nový
software na spravení chyb ve vyplácení, software je dobrý, ale počítač pomalý pracujeme
na zrychlení počítače, další a další kecy. Když konečně přišel čas na výplatu,
byl poslední den sběru hroznů. Koukli jsme se, co nám zaplatili a hodně jsme
divili. Minimální mzda, vše osekané jak jen to bylo možné, chybějící hodiny a
další chyby ve vyplácení. Tak jsme se už nasrali a chtěli vše spravit a také
jsme přestali pracovat na Tomově baráku, naštěstí to byly jen 3 dny, kdy jsme
se dozvěděli, že jako myslí, že budeme pracovat celý den jen za ubytování.
A to ještě šlo, týden
před námi na Tomově baráku již začali pracovat Dan a Bill z Anglie, ti co
mají skoro stejnou Hondu CRV jako my. Byli dohodnutí na platových podmínkách 25
dolarů za hodinu, jelikož jsou zruční a Bill je instalatér. Tak dělali sprchu a
záchod, protože v té zbořenině nebyl. A do dnešní doby nemají ani cent. Já
jsem tam odstraňoval plaňky, které kryly stěny chajdy, jelikož byly totálně
ztrouchnivělé. A nejen ty i trámy na nichž spočívala střecha, byly shnilé. Tak
jsem rád, že jsme odešli, než jsme začali opravovat střechu. Já jsem ještě
demoloval verandu a Lada se snažila udělat vnitřek obyvatelný, jelikož před
námi tam bydlelo nějaké strašné prase. Když jsme ničili verandu tak za námi
přijela stará paní. Jak to že ničíme historický barák, že je 140 let starý. Ano
to je na zdejší poměry úctyhodný věk v oblasti, kde byl Flex mill bylo
podobných budov více. Poprvé, když jsme jeli kolem tak jsme radši přidali na
plyn, aby nám nevykradli auto, a teď jsme dokonce v té oblasti i bydleli,
vypadalo to jako divoký západ z nějakého westernu. Jen chyběl chlápek
sedící na zápraží v houpacím křesle se slámou v puse a s koltem
nízko u pasu. V této budově, kde každý den jsem se uhodil 5 krát do hlavy
kvůli dveřím, které měl i Bilbo Pytlík větší, jsme strávili ještě několik dní
čekajíce na splnění dalších planých slibů o zaplacení a spravení již podělaných
plateb. V přístřešku jsme se začali cítit jak ve vězení, protože nám Tom
několikrát slíbil, že se zastaví a vše probereme. Bohužel se tak nestalo a
jediné co nám zbývalo, bylo pálení jeho verandy v kamnech, aby nám nebyla
zima. Při pálení verandy mi hlavou probíhaly příběhy o českých cikánech, kteří
dostali byt, prodali centrální topení a začali si v kamnech topit parketami.
Topení v kamnech byl i důvod abychom si mohli na kamnech něco uvařit a
osprchovat se čůrkem teplé vody ve sprše. Mimochodem sprcha byla bez tlaku,
protože se Tomovi zdálo pár dolarů jako moc velká investice. Jelikož jsme byli
v baráku uvězněni pod příslibem vyrozumění, tak jsme si ani nemohli udělat
v okolí žádný výlet a jen jsme čekali jak idioti. V té době tam s námi
byl i Donald, který si stále naše šéfy obhajoval. Co asi teď dělá ten naivní
klučina.
Naše okupace místa byla provázena každonočním probuzením. Měli
ho na svědomí myši prohánějící se těsně vedle našich hlav a požírajících naše
zásoby. Po pár dnech jsme to vzdali a začali hledat jinou práci. Kluci
z Anglie našli práci na severním ostrově na zabírání kiwi, ale ještě jsme
chtěli chvilku zůstat a dohlédnout na to, že nám zaplatí. Dny jsme trávili
čekáním na opravu výplaty. Psaním dalších dokumentů kdy a co jsme dělali v práci.
Lada vytvářela přehledné tabulky, ve kterých se i blbec musel naprosto
orientovat. Vše bylo i rozděleno barvami, ale byla to naprostá ztráta času.
Byli jsme rádi, že na řešení problémů nejsme sami. Každý den jsme si
porovnávali s klukama zprávy, co jsme dostali a společně jsme si klepali
na čelo, že asi někdo ve společnosti by potřeboval zavřít do cvokhausu. Bylo
pár večerů, kdy jsme tu situaci i párkrát pěkně zapili. Jednou jsme šli
s kluky do hospody na kulečník a kouknout se na zápas ragby. Billa moc
nepotěšilo, že jsem po ochutnávce jeho úžasného piva za 20 dolarů jemu
vysvětlil, že chutná jako pivo smíchané s čajem babiččina zahrádka, ale
prostě tak chutnalo. Jiný den jsme se trošku picli i slivovicí co jsem
přitáhnul z naší domoviny a byla to docela sranda učit Angličany češtinu.
Dokonce už zvládají pár základních slovíček taky už umí hrát Prší. Po 6 dnech u
Toma jsme to vzdali a jeli s kluky do jednoho backpekru ve městě, kde
slibovali práci na týden, což bylo ideální.
První den jsme
zaplatili ubytování na týden, bohužel jsme neměli s Ladou stejný pokoj,
ale týden se dá v klidu přežít, když je práce. Ale nebyla. Každý den jsme
slyšeli, zítra práce bude, ale nestalo se tak. Na farmě se jim porouchal nějaký
stroj a součástky z Holanska jsou trochu z ruky. Nechápu, proč
slibovali práci. I mě je jasné, že složitá oprava nebude ze dne na den. A tak
jsme si dali týden odpočinku před odjezdem a zařídili jsme si internet do
mobilu. Tak můžeme komunikovat lépe se světem.
A také jsme si udělali jednu procházku do místních kopců do Whinter Hill
Farm Park. Zde jsme měli krásný výhled na údolí plné vinné révy a město
Blenheim.
Také jsme koukali na krásně se zařezávající erozní rýhy v tomto
parku. V některých údolích se snažili tyto rýhy odstranit těžkou technikou
a opět terén zarovnat. Kdyby radši řešili, proč k tomu došlo než následky. A
abych nezapomněl, furt jsme se hádali o peníze, což nás hodně vyčerpávalo.
11. 4. - 1. 5. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat