Poslední dny na cestě

Ráno jsme nastoupili do autobusu a jeli do Bangkoku. Z cesty jsme toho mnoho neměli. Kambodža byla jedno velké rýžové pole. Když jsme dorazili k hranicím, tak jsme se pevně drželi skupiny z autobusu. Nebyla to hranice, byl to neskutečný chaos. Vzali nám otisky prstů a šli jsme na Thajskou stranu. Neměli jsme moc čas se koukat doprava či doleva. Ale to co jsme zahlédli nám stačilo. Až teprve tady jsme viděli pořádné pouliční ňamky, jako byl hmyz v různých těstíčkách a věci, které jsme v té rychlosti nebili schopni identifikovat. Matka nesoucí dítě v náručí třímající bambusovou tyč na níž spočívala kapačka. Lidi bez nohou. Lidi bez nohou a rukou. Lidi bez očí. Válka je strašná. Co tu provedli rudí Khmérové je stále živé. Ale nejen ti. USA za války ve Vietnamu zde svrhla o 50% více bomb nežli na Japonsko za druhé světové. A to Kambodža a USA spolu ani neválčili. Byli jsme na chudé periferii. To nebylo ono turistické pozlátko okolo chrámů, na které se jezdí dívat celý svět. Všechna příruční zavazadla jsme si drželi těsně u těla, protože se kolem nás potulovaly děti a nebili jsme si jisti jejich úmysly.

Vystáli jsme si tří hodinovou frontu a pozorovali, kolik lidí je vpuštěno do Thajska a kolik ne. Asi hodinu stál jeden mnich u okénka a stále přesvědčoval ženu za okénkem, že má všechny potřebné dokumenty. Jeden z patnácti lidí zřejmě neměl papíry v pořádku a přišla si pro ně ochranka. Docela jsme znervózněli. Všem z autobusu se podařilo přejít do Thajska. Rázem úroveň všeho stoupla. I krajina byla jiná. Nebylo to jenom o rýži, byla tu spousta jiných plodin. Dojeli jsme do hlavního města Bangkoku a autobus nás vysadil na rušné ulici.

Po pár minutách jsme si vzali taxíka. Opět příběh na dlouho. Panu taxikáři jsme několikrát ukazovali mapu a adresu, ale nakonec jsem se dostali po skoro čtyřech hodinách do hotelu. Nikam se nám nechtělo a tak jsme se váleli celý následující den. Ladě zase neudělala dobře klimatizace v autobusu a taxíku. Původně jsme chtěli ještě navštívit chrámy v okolí, ale maximálně jsme si zašli na jídlo a pomalu připravovali zavazadla na odlet do Evropy. Lada pečlivě zabalovala škebličky, aby se jí cestou nerozbily a pěchovala krosny, abychom měli co nejlehčí příruční zavazadla.

Bylo to tady. Náš poslední velký přesun na několik měsíců. Ráno jsme byli brzo na nohou, protože jsme nemohli nervozitou dospat. Vyrazili jsme tedy s předstihem na letiště, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Na letišti nás obeznámili, že jsme na špatném mezinárodním letišti. Tohle velkoměsto se 14 miliony lidmi má totiž hned dvě. Jedno pro Evropu a druhé pro Asii a Austrálii. Ladě se podlomila kolena, při představě té vzdálenosti druhého letiště a té nekonečné zácpy ve městě. Běžela ještě jednou ověřit informaci. Vyběhli jsme před letiště a chytli si prvního taxíka, kterého jsme viděli. Měli jsme necelé dvě hodiny na to, se dostat na druhou stranu města. Druhé letiště bylo vzdáleno zhruba čtyřicet kilometrů.

Taxikáři jsme vysvětlili naší situaci a řekli jsme mu, ať to bere nejkratší cestou po dálnicích. Naštěstí tu fungovaly placené dálnice velice dobře a nikdo po nich nejezdil. Byly drahé, ale nám to bylo jedno. Vysypali jsme všechny zbývající peníze a platili jsme jednu placenou část za druhou. Lada každou minutu hleděla na taxametr, jak přibývají kilometry, ale i částka a jak se nám rychle krátí čas do odletu. V hlavě počítala, jestli máme dost peněz v hotovosti. Nakonec i tento poslední problém dopadl dobře. U odbavení jsme dokonce stáli 20 min ve frontě. Spadl nám balvan ze srdce.

Odletěli jsme do Dánska. Letěli jsme Boeingem 787 Dreamliner, Lada si říkala, jestli náhodou nesetí v letadle, které před několika lety viděla, jak se u Seattlu montují. Sedačky byly pohodlné a bylo i dostatek místa na nohy. Za těch třináct hodin jsme koukli na několik filmů i seriálů. Z Kodaně jsme následně letěli do Prahy, kde nás na letišti vyzvedl Kuba a Adélka. A tím naše 19 měsíců dlouhé dobrodružství skončilo. Byli jsme doma. Nebylo tu tak čisto jako v Austrálii, ani tu nebyl bordel jako v Thajsku. Prostě ta naše Česká Republika.

8. 9. - 10. 9. 2017

Angkor hlavní sídlo Khmerské říše

S prvními ranními paprsky jsme nastoupili do rikši a vyjeli na okružní jízdu ke chrámům. Nejdříve jsme si ovšem museli zařídit celodenní vstupné. Po vystání fronty si nás u okénka vyfotili a předali nám papírovou průkazku. První zastávkou byl komplex  Angkor Wat ze dvanáctého století. Přešli jsme lávku přes kanál a směřovali k chrámu. Jeho věže se přibližovaly a cestou jsme potkávali menší starobylé objekty. Když jsme došli k chrámu zarazilo nás, jak je hodně zničený. Z dálky vypadal jako kdyby přestál všechny ty roky bez velké úhony.

Ale z blízka bylo vidět, jak hodně toho prožil. Našli jsme pár míst, kde byly stále patrné fresky. Byly zde i některé kompletní sochy, ale mnoho jich nezbylo. Postupovali jsme komplexem a procházeli jednotlivé části. Dokonce jsme zavítali i do horního patra věže z kterého bylo vidět, jak je komplex obklopen pralesem. Muselo to být neuvěřitelně nádherné místo před mnoha staletími. Několikrát jsme se zastavili u lidí, kteří vatovými štětečky restaurovali části maleb. Říkali jsme si, že než dokončí celý komplex, tak budou moci začít znovu.

Při cestě zpátky jsme potkali skupinu makaků, kteří si udělali z motorky odpočívadlo. Zanedlouho jsme se potkali s naším doprovodem, který nás vysadil u dalšího chrámového komplexu. Byl jím Angkor Thom nejdříve jsme přejeli po mostě, který vedl přes kanál chránící komplex. Řidič nám cestou zastavoval, abychom si mohli udělat fotky a při tom nám vyprávěl historii míst. Zmínil se i o tom, jak Francouzští kolonisté zplundrovali jednotlivé chrámy. Cestou jsme viděli mnoho slonů, kteří vozili turisty mezi památkami.

Poté jsme zavítali ke chrámu Bayon, který na nás udělal dojem svým vyobrazením obličejů. Věže měly tvar čtyř obličejů hledících na všechny strany.

Byla tu spoustu památek, které jsme navštívili. Těžko to všechno popsat. Byly jimi Baphuon, Phimeanakas, Tep Pranam, Prasat Preah Palilay. Všechno byly úžasné stavby se svojí tajemnou energii. Cestou jsme viděli i jednoho neobyčejného ptáka, byl jím dudek chocholatý (Upupa epops).

Také jsem tu našel pavouka velkého jak dlaň. Lada ho nechtěla vyfotit tak jsem se toho musel ujmout já, ale nechtělo se mi to zaostřit. Lada nebyla moc nadšená, když jsem jí řekl, ať k němu dá ruku, aby bylo vidět jak je velký. Ale je to statečná holka.

Velice se nám také líbila Zeď slonů, kde bylo mnoho vyobrazení těchto velkolepých zvířat. Jeli jsme dál k dalším z menších chrámů Thommanon, Chau Say Tevoda Temple a Ta Keo. Nedaleko jsme si dali oběd, který byl velice dobrý. Už mě tu ani nepřekvapilo, že jsem měl v jídle kus plastového pytlíku.

Konečně jsme přicházeli k chrámu, který byl stále pohlcen džunglí. Na chrám Ta Prohm jsem se těšil více nežli na  Angkor Wat. Mnohé části byly pobořené. Některé drželi jen díky kořenům, které obepínaly starobylé zdi. Ono spojení živých stromů vyrůstajících z kdysi prosperujícího chrámu, bylo naprosto úchvatné. Dlouho jsme se procházeli tímto chrámem a obdivovali jednotlivé mohutné stromy spočívající na ruinách civilizace.

Je zajímavé se kouknout na chrámové komplexy ze satelitních snímků. Je to jediný pralesa v okolí. Zbytek údolí je nekonečné rýžové pole. Zjevně jen díky posvátnosti místa to tu není vykácené celé. Pár set let nazpátek by okolo chrámů nebyl ani kus pralesa. Teď je pohlcen. Ono uvědomění si pomíjivosti civilizace. Toho, jak málo stačí, aby se vše okolo proměnilo v prach. Ta tíha času v které lidský život nic neznamená. To je to hlavní, co si z tohoto místa odnášíme.

Byli jsme vyčerpaní z vedra a vydali se k hotelu. Plácli jsme s sebou do bazénu a přemýšleli. Než k nám přišla ukecaná Australská důchodkyně ze Sydney a vymlela nám díru do hlavy.

7. 9. 2017

Siem Reap

Probudili jsme se dřív a pozorovali bouři, která přinesla mohutné přívaly deště a blesky krásně osvětlovali celý pokoj. Počítali jsme každou minutu do odletu letadla. Vůbec se nám nechtělo do toho deště. Vytáhli jsme si nepromokavé věci a vyrazili. Nic jiného nám nezbývalo. Přišli jsme mokří na letiště a snažili se ze sebe oklepat a vyždímat co nejvíce vody z našich věcí. Nastoupili jsme do letadla a vzlétli. 

 Poté, co jsme přistáli v Kambodžské provincii Siem Reap na nás dýchla minulost. Vypadalo to tu jak z archivních záběrů České televize. Museli jsme si zaplatit vstup do země v amerických dolarech a pak si celníci vzali naše pasy. Sedělo vedle sebe 15 úředníků v armádních uniformách a házeli si pasem od člověka k člověku, který do pasu přidal podpis nebo razítko. Jejich obličeje byly velice nepohostinné. Ale nakonec nám flákli pasem o pult a mohli jsme jít. Oficiálně je Kambodža konstituční monarchie, ale za nitky tu stále tahají bývalý vůdci rudých khmérů, kteří mají na rukách hodně krve. Byli jsme moc rádi, že na nás čekal člověk od hotelu s rikšou. Dopravil nás do hezkého hotelu s bazénem. Bazén na hotelu to je základ. Jinak se u rovníku špatně odpočívá.

Odpoledne jsme zašli do centra, kde bylo museum plné informací o místní historii. Cestou jsme šli parkem, ve kterém byly vzrostlé stromy. Nečekali jsme, že uprostřed města potkáme několik stromů naprosto obalených netopýry. Radě jsme okolo nich prošli v rychlosti, protože jsme nechtěli schytat nemilé překvapení ze stromu. Pokusili jsme se načerpat alespoň základy. Ale bylo toho opravdu hodně. Vždyť jsou tu dochovány chrámy ze začátku sedmého století. My jsme přiletěli za tím nejznámějším chrámem Angkor Wat, který pochází z 12. století. Ale zjistili jsme, že tu toho uvidíme mnohem a mnohem více. Střídala se tu jedna mocná říše za druhou a stavěla monumenty překonávající čas. I náboženství se zde vystřídala mnohokrát.

Je to zajímavý pohled do historie. Jak může tak úspěšná civilizace skončit jako jedna z nejchudších zemí na světě. Civilizace přicházejí a odcházejí, podle toho, jestli se dobře starají a využívají své zdroje. Jen čas ukáže, jak to dopadne stou globalizovanou plýtvavou  civilizací naší doby.

Vyšli jsme z muzea s hlavami jak pátrací balón. Bylo strašné vedro a dusno. Vzali jsme si tedy rikšu, která nás dovezla na tržiště. Lada si to užívala, prodejci na ní hulákali a předváděli svoje zboží. Líbila se jí ta spousta věcí, které si může ošahat nebo si k nim přivonět. Každá ulička měla svoje kouzlo. Několikrát se zastavila u šál a zkoumala, jak jsou udělané. Neodolala a koupila několik dárků. Také chtěla přivést nějaké dobré koření, abychom jsme si mohli přivést kousek místní kuchyně také do Čech.

Já jsem se chtěl držet stranou, ale moc mi to nešlo. Stačilo popojít pár metrů a už mi cpali nějaké věci. Holešovická tržnice je tak klidné a prostorné místo v porovnáním s tímto. Ale mělo to tu svoje kouzlo. Prošli jsme mnoho úzkých uliček plných zboží. Chvíli jsme se zastavili a pozorovali, jak několik lidí porcovalo obrovské kvádry ledu. Nejhorší ulička byla ta s jídlem. Tam to opravdu smrdělo. Z paměti nám jen tak nezmizí pohled na prasečí hlavu, která byla obsypána mouchami. Neměl jsem daleko k tomu, aby se mi zvedl žaludek. Potkali jsme mnoho turistů, kteří byli sinalí v obličeji, jedna paní jen tak tak vyběhla na ulici a blinkla si.  Pomalým krokem jsme šli do hotelu a pozorovali jsme ruch na ulicích.

Večer jsme si opět užívali u bazénu, ale trochu jsme se tu báli všudypřítomných komárů. Mohou přenášet zákeřné choroby a nám se nechtělo znovu onemocnět.

6. 9. 2017

Poslední dny na Phuketu

Vyměnili jsme si opět role a blbě začalo být Ladě. Další dva dny strávila v pokoji a já se šel občas někam projít, nebo si zaplavat. Ale nenašel jsem dobrá místa na šnorchlování, ani jsem se v moři neosvěžil. Moře totiž mělo teplotu chcanek. Ladě jsem donesl dobrý čerstvý džus, který posléze vyzvracela. Druhý den jsme šli k doktorovy, protože byla zcela dehydratovaná, nic v sobě neudržela. Plácli jsme se přes peněženku, Lada dostala antibiotika a další léky. Já jsem se párkrát prošel po městě a na vyhlídku. Lada pozorovala z postele makaky. Kradli věci perzonálu hotelu. Jednou jsme slyšeli „Help Help Help!“ Pán nechal otevřené okno a měl dospělého samce v pokoji. Malý Thajec se ho pokoušel vyhnat holí, ale moc mu to nešlo. Pokojové občerstvení také neubránil. Lada byla i rozladěná z pokojských. Myslely si o ní, že asi spadla z višně, když po nich chtěla, aby uklidily koupelnu.

Ladě bylo po antibiotikách lépe a tak vylezla z pokoje. Došli jsme do města a schovali se před prudkým deštěm. Stáli jsme pod stříškou a sledovali, jak místní sbírají vodu do lavorů a kýblů. Netrvalo to ani 20 minut a měli vypráno, všechnu tu špínu a chemikálie vylili na chodník před své stánky. Nechtělo se nám čekat na konec deště. Vyrazili jsme zpátky do hotelu. Proběhli jsme po chodníku, ze kterého se zatím stala malá dravá říčka, která unášela spoustu věcí. Vyždímali jsme oblečení a zalezli do postele. Když přestalo pršet, Lada se vydala na nákupy perel a jiných drobností. To už jí bylo dobře.

Večer jsme se vydali na vyhlídku a pozorovali západ slunce nad Phi Phi. Byl to okouzlující poslední večer. Na vyhlídce jsme našli historické fotky ostrova. Bylo neuvěřitelné, jak se během pár let prales pod vyhlídkou změnil. Bylo tu pár domků  u pobřeží a teď se zde tísnil jeden dům vele druhého. Ty  postupně vytlačovaly hotelové komplexy. Bohužel jsme nestihly ani polovinu toho, co jsme chtěli, ale aspoň něco. Ráno jsme dostali zadarmo snídani, což rozhodně nevylepšilo naší spokojenost s hotelem, kde nešel ani internet. A o hygieně ani nemluvě. Vypluli jsme za krásného rána. Cesta ubíhala rychle a my jsme za chvilku už byli v hotelu ve městě Phuket.

Večer pro nás přijel taxík a vezl nás na sever ostrova. Nasedli jsme na naši loď. Byla to replika lodi džunka. Pluli jsme vstříc západu slunce nad národním parkem Ao Phang-nga. Plavba probíhala v klidu a pohodě. Neustále jsme něco jedli a popíjeli. Ke konci roztáhli plachtu a nechali džunku unášet větrem. Byli jsme docela zklamaní, jelikož jsme chtěli doplout k národnímu parku a vidět jeho vyhlášené strmé útesy. Museli jsme se spokojit s klidným unášením lodi po větru. Jeden mladý muž to považoval za tak romantické místo, že poklekl na přídi na koleno a požádal svojí milou o ruku.

Já jsem si zkazil zbytek cesty svojí nenažraností. Vzal jsem si jednohubku a snědl jí. Jak chutnala další jídla nevím, jelikož silná chuť zázvoru vše přebila. Nemohl jsem jí dostat s pusy ještě celý další den. Po krásném západu slunce jsme se vrátili na hotel.

Následující den nás čekal poslední přesun na sever ostrova k letišti. Sice jsme měli úplně jiné plány, ale ty se měnili každý den, podle toho, jak moc bylo Ladě blbě. Když jsme zavítali do hotelu, tak jsme vyhráli hlavní výhru. Pokoj který jsme si objednali byl plný. Dostali jsme tedy třikrát dražší apartmán za stejnou cenu a užívali si dva dny v luxusu. Opět jsme hojně využívali bazén. Měl příjemnou teplotu, byl čistý a měli jsme ho tři kroky z pokoje.

Moře bylo oproti tomu jako chcanky. Byl to opravdu smutný pohled na pláž pokrytou plastem a jiným bordelem. Když jsme šli do moře, tak se o nás otírala kotvící lana lodí a báli jsme se šlápnout na dno. Mohlo tam být opravdu všechno. Od plastových lahví počínaje až po rozbité skleněné lahve konče. Preferovali jsme tedy apartmán s bazénem, kde jsme si to užívali. Vždy jsme si zašli k pláži na něco dobrého a vrátili se. Občas jsme zahlédli i nějakou tu ještěrku na stromech.

Následující den nás čekal poslední přesun na tomto ostrově. Pěšky s krosnama na zádech jsme došli k hotelu pár metrů do letiště. Ubytovali jsme se, dali jsme si studenou sprchu a vydali jsme se k národnímu parku Sirinat. Zde jsme se šli projít na korálový útes a také jsme si šli zašnorchlovat. K našemu udivení jsme viděli hezké korály i mnoho ryb. Viditelnost však nebyla valná. Potkali jsme zde i netopýry visící na vrcholcích stromů. Vedro nás znovu přemohlo. Šli jsme se připravit do hotelu na přesun do jiného státu.

30. 8. - 5. 9. 2017