Ráno
jsme nastoupili do autobusu a jeli do Bangkoku. Z cesty jsme toho mnoho neměli.
Kambodža byla jedno velké rýžové pole. Když jsme dorazili k hranicím, tak
jsme se pevně drželi skupiny z autobusu. Nebyla to hranice, byl to neskutečný
chaos. Vzali nám otisky prstů a šli jsme na Thajskou stranu. Neměli jsme moc
čas se koukat doprava či doleva. Ale to co jsme zahlédli nám stačilo. Až teprve
tady jsme viděli pořádné pouliční ňamky, jako byl hmyz v různých
těstíčkách a věci, které jsme v té rychlosti nebili schopni identifikovat.
Matka nesoucí dítě v náručí třímající bambusovou tyč na níž spočívala kapačka. Lidi
bez nohou. Lidi bez nohou a rukou. Lidi bez očí. Válka je strašná. Co tu
provedli rudí Khmérové je stále živé. Ale nejen ti. USA za války ve Vietnamu
zde svrhla o 50% více bomb nežli na Japonsko za druhé světové. A to Kambodža a
USA spolu ani neválčili. Byli jsme na chudé periferii. To nebylo ono turistické
pozlátko okolo chrámů, na které se jezdí dívat celý svět. Všechna příruční
zavazadla jsme si drželi těsně u těla, protože se kolem nás potulovaly děti a
nebili jsme si jisti jejich úmysly.
Vystáli
jsme si tří hodinovou frontu a pozorovali, kolik lidí je vpuštěno do Thajska a
kolik ne. Asi hodinu stál jeden mnich u okénka a stále přesvědčoval ženu za
okénkem, že má všechny potřebné dokumenty. Jeden z patnácti lidí zřejmě neměl
papíry v pořádku a přišla si pro ně ochranka. Docela jsme znervózněli.
Všem z autobusu se podařilo přejít do Thajska. Rázem úroveň všeho stoupla.
I krajina byla jiná. Nebylo to jenom o rýži, byla tu spousta jiných plodin.
Dojeli jsme do hlavního města Bangkoku a autobus nás vysadil na rušné ulici.
Po
pár minutách jsme si vzali taxíka. Opět příběh na dlouho. Panu taxikáři jsme
několikrát ukazovali mapu a adresu, ale nakonec jsem se dostali po skoro
čtyřech hodinách do hotelu. Nikam se nám nechtělo a tak jsme se váleli celý
následující den. Ladě zase neudělala dobře klimatizace v autobusu a taxíku.
Původně jsme chtěli ještě navštívit chrámy v okolí, ale maximálně jsme si
zašli na jídlo a pomalu připravovali zavazadla na odlet do Evropy. Lada pečlivě
zabalovala škebličky, aby se jí cestou nerozbily a pěchovala krosny, abychom
měli co nejlehčí příruční zavazadla.
Bylo
to tady. Náš poslední velký přesun na několik měsíců. Ráno jsme byli brzo na
nohou, protože jsme nemohli nervozitou dospat. Vyrazili jsme tedy s předstihem
na letiště, což se ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Na letišti nás
obeznámili, že jsme na špatném mezinárodním letišti. Tohle velkoměsto se 14
miliony lidmi má totiž hned dvě. Jedno pro Evropu a druhé pro Asii a Austrálii.
Ladě se podlomila kolena, při představě té vzdálenosti druhého letiště a té
nekonečné zácpy ve městě. Běžela ještě jednou ověřit informaci. Vyběhli jsme před
letiště a chytli si prvního taxíka, kterého jsme viděli. Měli jsme necelé dvě
hodiny na to, se dostat na druhou stranu města. Druhé letiště bylo vzdáleno
zhruba čtyřicet kilometrů.
Taxikáři
jsme vysvětlili naší situaci a řekli jsme mu, ať to bere nejkratší cestou po
dálnicích. Naštěstí tu fungovaly placené dálnice velice dobře a nikdo po nich
nejezdil. Byly drahé, ale nám to bylo jedno. Vysypali jsme všechny
zbývající peníze a platili jsme jednu placenou část za druhou. Lada každou
minutu hleděla na taxametr, jak přibývají kilometry, ale i částka a jak se nám
rychle krátí čas do odletu. V hlavě počítala, jestli máme dost peněz
v hotovosti. Nakonec i tento poslední problém dopadl dobře. U odbavení
jsme dokonce stáli 20 min ve frontě. Spadl nám balvan ze srdce.
Odletěli
jsme do Dánska. Letěli jsme Boeingem 787 Dreamliner, Lada si říkala, jestli
náhodou nesetí v letadle, které před několika lety viděla, jak se u
Seattlu montují. Sedačky byly pohodlné a bylo i dostatek místa na nohy. Za těch
třináct hodin jsme koukli na několik filmů i seriálů. Z Kodaně jsme
následně letěli do Prahy, kde nás na letišti vyzvedl Kuba a Adélka. A tím naše
19 měsíců dlouhé dobrodružství skončilo. Byli jsme doma. Nebylo tu tak čisto
jako v Austrálii, ani tu nebyl bordel jako v Thajsku. Prostě ta naše Česká
Republika.
8. 9. - 10. 9. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat