Cesta za prací do Napier

Vydali jsme se hledat práci do největšího města na jižním ostrově. Cesta byla dlouhá, a tak jsme vyrazili poměrně brzo. Qeenstown jsme jen projeli a mířili rychle na východ. Je zajímavé, jak se podpora turismu liší region od regionu. Tady jsme jeli dvě hodiny a nenarazili jsme ani na jedno odpočívadlo, kde bychom se mohli nasnídat. Narazili jsme až u jezera Dunstan na veliké odpočívadlo. Bylo přeplněno lidmi, kteří zde žili a hledali práci v místních sadech. Ještě, že nežijeme v autě. Asi jsme nějací zhýčkaní, ale to byl na nás moc veliký squat. Najedli jsme se a jeli dál.

Zastávka v Lindiss pass nás očarovala. Byl to parádní pozůstatek vnitrozemí stepi, jenž se zde tvořila ve srážkovém stínu mohutných Novozélandských Alp. Všude byla akorát travina Chionochloa tussocks. Byl to poslední druh ekosystému, který jsme zde neviděli. Koukali jsme se, jak slunce ozařuje tussockové pláně. Byli jsme naplněni. Konečně jsme si mohli říct, že jsme viděli všechno co jsme chtěli. Ano mohli bychom tu trávit celá desetiletí a stále bychom neviděli vše z téhle úchvatné rozmanité biosféry okolo nás. Ale v rámci možností jsme byli nad míru spokojení.

Jeli jsme dál a kochali jsme se naším posledním putováním v rozlehlém údolí. Najednou Lada zahlédla podivuhodné geologické útvary. Bohužel jsme je viděli jen z dálky, ale i tak nás trojrozměrné jílové struktury omámily. Jeli jsme planinou, kterou se kdysi proháněli velcí ptáci Moa.

Zastavili jsme se až u jezera Tekapo, kde jsme si udělali malou procházku okolo břehu a šli se podívat na místní kostelík.

Dorazili jsme až na předměstí města Christchurch, kde jsme si našli kemp zadarmo. Skoro celý týden jsme chodili do knihovny a hledali práci. Nikdo se neozýval a nám už docházeli peníze. Zajeli jsme proto do místního bazénu s vířivkami a při relaxaci jsme se rozhodli jet dál. Nevím, co nás to popadlo. Ještě jsme nezačali ani pořádně hledat práci a už jsme měli zase myšlenky putovat dál. A tak se i stalo. Kočovali jsme na sever.

Bohužel to nešlo přímo, protože cesta byla stále zavalená po obrovském zemětřesení a tak jsme si udělali několikahodinovou objížďku vnitrozemím. Jeli jsme mnoha údolími a přejeli několik sedel. Až jsme dorazili do údolí řeky Wairau jenž nás dovedla až k Tichému oceánu. Tam už to bylo kousek k našemu dobře známému kempu u přístavu Picton, odkud jsme druhý den jeli na severní ostrov. Bohužel jsme měli lístky na noční přesun a tak jsme toho moc neviděli. V hlavním městě jsme také nepobyli ani pět minut a jeli dál na sever. Mířili jsme k městu Napier, které slibovalo okamžitou práci na sadech. Jeli jsme v noci, abychom stihli další den ještě sehnat práci. Bohužel už jsem byl unavený a tak jsme to zatočili k jednomu kempu u pohoří Ruahine. Ráno jsme nemohli absolutně vstát a tak jsme nestihli nic zařídit.

Byl před námi víkend a tak jsme se rozhodli, že ho využijeme. Kousek od Napier bylo místo zvané Cape Kidnappers, kde jsme se již jednou neúspěšně snažili pozorovat Tereje Australského (Morus serrator). Byl nádherný den a tak jsme se vydali na mnohakilometrový pochod po pláži. Ten den jsme neměli sebemenší problémy s velkými vlnami, které by nám znemožňoval cestu podél útesů. Ani útesy na nás nepadali prostě pohoda. Jen kolem nás prosvištělo pár lidí na motorkách a čtyřkolkách. Vzápětí nás o dost pomaleji předjel traktor s valníkem plným lidí. Když pomineme toto byla to příjemná procházka po pláži pod vysokými útesy. Došli jsme k první kolonii. Byli překrásní. Bylo vidět, že se jim tu daří. Spousta mláďat se snažila vzlétnout a odpoutat se od zemské gravitace. Máchali křídly jak smyslů zbavení a připravovali se tak na první let. Šli jsme ještě dál na okraj Cape Kidnappers, kde byla hlavní kolonie na vysokém útesu. Byli tu opravdu ve velkém počtu přitom tahle kolonie tu vznikla poměrně nedávno. První přiletěli okolo roku 1870 a teď je jich tu přes 8000 párů. Vzali jsme si pár peříček a šli zpátky po pobřeží. Víkend nám končil a začali starosti se sháněním práce.

18.2. - 27. 2. 2017

Cascade Saddle a Dart glacier

Probudili jsme se mezi prvními a vyrazili. Byl nádherný den, ani mráček. Konečně! Cesta vzhůru může začít. Šli jsme svým rychlím tempem, jenž jsme velice často přerušili, protože ty výhledy byly neuvěřitelné. Celé to údolí na jehož počátku byl výhled na nádherný ledovec. Cestou jsme přeskakovali mnohé potoky, ale bylo to jednoduché. Když jsme došli na konec jednoho úseku údolí a zatočili jsme doprava, konečně jsme nabraly ten správný směr k ledovci Dart. Travnaté údolí se změnilo na štěrkovou morénu. Šli jsme po následcích onoho rychlého odtávání ledovce. Bylo to jako se procházet po mrtvole. Ale co končí jiné zas začíná.

Za pár let tu bude travnaté údolí jako všude. Zanedlouho už nebude na Novém Zélandu ani jeden údolní ledovec, tedy ten jenž se plazí z vrcholků až do údolí. Dorazili jsme na začátek ledovce, byl opět pokryt silnou vrstvou štěrku. Další, na který byl velice smutný pohled z blízka. Stále máme před očima nádherný ledovec Svartisen z Norska, který sice také odtával, ale i jeho konec měl onu nádhernou blyštící se barvu ledu. Obešli jsme tedy tento černý pozůstatek oné krásy a šplhali se nahoru. Občas to bylo nebezpečné. Po ústupu ledovce morény sklouzávaly do údolí, kde si je brala voda. Když jsme překonávali tyto sypké sesuvy, tak jsme rozhodně neměli pevnou půdu pod nohama. Jeden špatný krok a letěli bychom dolů i s lavinou kamení. Stezka zde byla také vtipně značená, jelikož mnohdy chyběla. Protože si onen kus, kde byla, si zrovna udělal výlet dolu do údolí. Zanedlouho jsme vyšplhali dostatečně vysoko, aby se nám rozevřel pohled na majestátný vrchol ledovce Dart. Bylo to nádherné. Seděli jsme a pozorovali, jak jedna lavina za druhou sjíždí ze strmých stěn vrcholů do ledovcového karu. Bylo pěkné vidět i tu část, kdy se ze sněhu na vrcholu stává led, jenž se pomalu sune do údolí tvaruje ho do onoho tvaru písmene U.

Šplhali jsme dál do sedla Cascade Saddle. Občas jsme zahlédli i zbytky sněhu. Ale oněch 40 centimetrů stále nikde. V sedle bylo nádherně. Rozevřel se nám výhled do údolí. Pod námi byla příkrá stěna, která padala hluboko dolů. Sedli jsme si a kochali se. Jen jsme si říkali, takové krásné místo a nejsou tu papoušci Kea. A vtom jeden přiletěl. Byl neobvykle drzí a chtěl se nám podívat do batohů. Museli jsme si je patřičně bránit. Po té, co jsme se pokochali rozhodli jsme si výlet ještě prodloužit. Jelikož jsme neměli ten správný úhel a pohled na nejvyšší horu tohoto pohoří. Šli jsme ještě výš a sněhu tu začalo přibývat, v některých místech bylo opravu oněch 40 centimetrů, ale jen tam, kde to vítr nafoukal. Sníh rychle odtával a tak bychom jsme se nedivili, že to tu včera mohlo být zajímavé.

Šli jsme ani ne hodinku a dorazili k sestupu do údolí. Tam ne. To bychom už zpátky nedorazili. Otočili jsme se a vyšli jsme na jeden kopeček porostlý travou. Rozevřel se nám pohled na který jsme několik dní čekali. Oněměli jsme krásou toho místa. Okamžiku, kdy na horách byl čerstvý sníh a blyštil se jak diamant. Ledovce slézající z majestátného pyramidového vrcholu Mt. Aspiring 3027m.n.m dávali všemu okolo ten správný rozměr a řád. Strávili jsme na onom místě dlouhé chvíle a rozjímali. Co jsme za ten rok stihly vidět, co jsme všechno zažili. Něco bylo dobré, něco špatné, něco úžasné, ale i smutné. Ale jedno víme jistě ŽIJEME NAPLNO!

Pomalu jsme scházeli do Cascade Saddle a pak k úpatí ledovce Dart. Procházku údolím jsme si užívali a šli pohodovým tempem. Vždyť jsme toho za poslední měsíc po přírodě naběhali ažaž. Sníh tál velkou rychlostí a tak se potůčky, které jsme ráno překračovali jedna dvě stali dravými říčkami. Lada to už vzdala a neztrácela čas vyhledáváním vhodných kamenů po kterých by přeskákala a šla přímo.

Nádherné počasí se podepsalo i na obsazenosti chaty. Ještě, že jsme si nechali na postelích věci. Bylo úplně plno. V noci jsme nemohli spát, protože velká skupina Izraelců se chovala jako divoká zvířata. Hrůza. S láskou jsme vzpomínali na onu sněžnou bouři, která vyhnala všechny lidi z hor a my jsme je měli skoro jen pro sebe. Ráno nás zase ty zvířata z Izraele nasrali, protože probudili celou chatu. Ty hovada neuměli ani zavřít dveře bez toho, aby s nimi třískly. Zjevně nevěděli k čemu slouží taková ta páčka na dveřích zvaná klika. No, jak vidíte jeden den je úžasně druhý ne. Potěšila nás Kanaďanka, která nám řekla, že takový den je požehnání a měla pravdu. Vyrazili jsme do dalšího nádherného dne.

Měli jsme před sebou dlouhou cestu zpátky. To co jsme šli dva dny, jsme chtěli stihnout za jeden a k tomu jsme skoro ani nespali. Dokud byl v údolí stín, tak se šplhalo do Ress Saddle dobře. Ale pak jsme museli hodně rychle vytáhnout kraťasy. Na vrcholku sedla jsme si ještě zašli na kopec a kochali se výhledy, které nám zůstaly první dny skryty pod příkrovem mraků. V chatě pod sedlem jsme si hodinku odpočinuli a vyrazili dál. Cesta byla dobrá šli jsme většinou z kopce, ale když jsme dorazili do údolní nivy tak to bylo horší. Byla dost podmáčená a tak jsme šli pomalu byli jsme už dost unavení. Posledních pár kilometrů už jsme se jen modlili, abychom už byli u auta. Ale když jsme se ohlédli zpět, viděly jsme ono nádherné údolí. Vždy nám to dodalo energii jít dál. Autem jsme popojeli kousek k jezeru Wakatipu a kempovali jsme tam.

  

 16. 2. - 17. 2. 2017

Pokračování Rees-Dart Track

Ráno jsme vstali a užívali si krásné ráno. Říkali jsme si, kde je to špatné počasí s kterým tak hrozili. Stačilo pár hodin a začalo mrholit. Pár lidí se v chatě ukázalo, ohřálo se a šlo dál. Nezáviděl jsem jim to. Začínalo být opravdu hnusně. Teplota šla prudce dolů. Pozorovali jsme, jak na vrcholcích přibývá sníh. Krásně se dalo pozorovat, jak každou hodinou je sněhová čára o několik desítek metrů níž a níž. Dokonce zavítal do údolí i papoušek Kea, který si většinou libuje ve vyšších nadmořských výškách. Den jsme strávili lenošením a staráním se o oheň. Dělali jsme i psychickou oporu páru. Občas jsme se pozastavili, co všechno pár táhl nahoru. Měli s sebou i vajíčka a víno. Bylo znát, že přecenili svoje síly a hlavně zkušenosti. Jak jsme pochopili zkušenosti měli z Patagonie, kde spali v horských hotelech a kam jim přinesli všechny zásoby. A aby to nebylo málo slečna z USA byla po vážné nemoci. Zjevně nedávno zvítězila nad rakovinou. Taková mladá holka sotva o pět let starší než já. Byl to jejich první výlet po její nemoci a tak byli oba dva dost přešlí z toho, že se jemu něco stalo.

Snažili jsme oněm nešťastníkům pomoc jak to šlo, myslím, že tuhle zkušenost budou mít v paměti zarytou hodně dlouho. Hlavně po té, co přišel místní správce chaty. Ranger mu říkat nebudeme, to by byla pro ostatní urážka. Přišel večer a zjevně si chtěl akorát zkontrolovat, kdo je v chatě. Zda je vše zaplaceno a jít si po svých. Ale to mu Belgičan s nohou jako slon překazil. Nejdříve se chtěl vymluvit, že zůstane pár dní v chatě a rozchodí to. Belgičan po něm chtěl i zkontrolovat zranění, ale zjevně neušil ani jak se dává první pomoc. Největší prdel nastala, když přišel s papírem pro zaznamenání zranění. Neustále se u toho smál jak blázen. Pro nás to byla taky docela sranda, hlavně při pohledu na vyděšeného Belgičana, který byl odkázán na pomoc toho týpka. Ten si myslel, že už z těch hor nevyleze živý. 

Šli jsme spát. Ráno nás probudil zvuk vrtulníku. Rychle jsme vstali a rozloučili jsme se s párem. Měli opravdu hezkého Valentýna. Mraky se na chvilku rozestoupily a helikoptéra vzlétla nad zasněžené hory. Docela jsme jim to záviděli, museli mít krásný výhled. Později jsme se dozvěděli, že měl kotník rozlámaný a byl na několika operacích.

Odpoledne se začali po sněhové vánici trousit první lidé. Rozhodli jsme si udělat také malou procházku. Musel jsem jednomu klučinovi z Japonska ukázat kouzlo, jak se přikládá do kamen. Zjevně tento nástroj pro neandrtálce viděl poprvé.

Ušli jsme jen kousek od chaty a uviděli potok ve kterém tekla voda zbarvená jako rtuť. Hned jsme si říkali. Aha tak to nebyl hrom co jsme včera slyšeli. Byl to sesuv. Byl docela blízko chaty. V těchto mladých horách opečovávaných ledovci je to běžné. Díky tomu tu také bylo tak málo lidí. Normálně se dá tento track projít druhým údolím zpátky. Ale tato trasa je již několik let zavřená. Obrovský sesuv přehradil údolí a vytvořil zde nové jezero v roce 2014. Když jsme přišli do chaty už moc prostoru na rozjímání nebylo. Chata se slušně plnila.

Další den bylo už pěkně, ale furt to nebylo ono. Stále bylo dost mraků, které zahalovaly vrcholky hor. Rozhodli jsme se tedy si udělat procházku údolím, které je zavalené sesuvem. Nejdříve jsme chtěli jít k ledovci u chaty, ale onu odbočku jsme nenašli. Později jsme se dověděli, že trasa k ledovci byla také poznamenaná sesuvem a hlavně zimní lavinou, která rozdrtila most přes řeku. A opravdu se nám nechtělo brodit s vodou až po prsa. Prošli jsme tedy dál do útrob nádherného údolí. Bylo to tu mnohem krásnější nežli na Greenstone tracku. Ledovce se plazily z vrcholů a ostré skály čněli z údolní nivy. Nebylo tu ani známky po skotu a tak to tu vypadalo skoro nedotčeně. V dálce jsme viděli most, který jsme se rozhodli přejít. Byl v dost zanedbaném stavu. A když jsme ho přešli marně jsme hledali jakoukoliv známu po stezce. Ale nenašli jsme nic jen těžko prostupný prales ve strmém kopci. Neměli jsme mapu ani kompas a tak jsme to radši otočili zpátky na louky toho krásného horského údolí. Když jsme se vrátili do chaty Japonec všem vyprávěl jak šel do sedla, kam jsme měli namířeno. Ale otočil to, protože se bál o život. Nahoře nasněžilo 40 centimetrů sněhu.

14. 2. - 15. 2. 2017

Rees-Dart Track

Čekala nás cesta údolím, kterou jsme měli zdolat zhruba za šesti hodin. Bylo to tedy jen tak tak, abychom došli za světla (vycházeli jsme po druhé odpolední). Říkali jsme si, že to má být údolím, proto to dáme rychleji. O moc rychleji to nešlo. Říční niva byla dosti podmáčená. Pochod byl na mnohých místech dost vyčerpávající. Některá podmáčená místa jsme se snažili obejít, ale i tak jsme většinou skončili po lýtka ve vodě. Proč jsem si jen myslel, že tu bude vysypaná cestička pro důchodce? I když nám to dávalo zabrat byli jsme rádi, že tu není přecpáno a máme celé horské údolí jen pro sebe. Když jsme tedy nepočítali stádo krav. A pár lidí na koních na začátku údolí. Potkali jsme i jednu výpravu s terénními auty, ale ta zmizela jedna dvě.

 

Naštěstí naše putování mokřinami skončilo po pár hodinách. Zlom nastal vstupem do národního parku Mt. Aspiring, jenž se rozkládá okolo druhého nejvyššího pohoří na Novém Zélandu. Byl před námi most, za nímž pokračovala příjemná, udržovaná stezka pralesem. Pomalu jsme stoupali do pohoří podél dravé říčky. Překročili jsme několik krásných horských luk, až jsme se po 19 kilometrech dostali do našeho cíle. V Shelter Rock Hut jsme potkali pár lidí, dokonce i jeden pár, který se rozhodl spát ve stanu. Měli docela kuráž. Začalo se rychle měnit počasí. Vítr foukal a déšť si taky nebral servítky.

My jsme zalezli do chaty, uvařili si a rychle šli spát. Ráno jsme se z chaty vypotácely jako poslední. Pršelo a proto nebylo kam spěchat. Počasí bylo dost proměnlivé chvilku deštivo chvilku sluníčko a tak jsme vyrazili údolím do sedla. Byla to pohodová pozvolná cesta, při níž jsme obdivovali blyštící se mokrá skaliska kolem nás. Na vrcholky hor jsme nedohlédli a den měl zajímavou potemnělou atmosféru. Na konci bylo dost suti, zjevně zde odtál ledovec před pár desítkami let. Do sedla jsme to neměli moc daleko, ale začalo nám více pršet a mraky byly hodně nízko. Mnoho jsme z krajiny okolo nás neviděli. Obdivovali jsme aspoň bystřinu zařezávající se do údolí do kterého jsme sestoupili.

Pokračovali jsme stále vpřed a předběhli pár, který přečkal noc ve stanu. Docela se terénem plácali. Nebylo to lehké ani pro nás. Ale říkali jsme si, že by jim více vyhovoval chodníček pro důchodce. Sestupovali jsme údolím celkem rychle. Když jsme sestoupili, mohli jsme obdivovat spodní část ledovců, která nebyla zakryta mraky sedícími na vrcholcích. Přešli jsme dočasný most, který na zimu sundávají kvůli lavinám a pokračovali v sestupu. Po delší době jsme uviděli u paty jedné hory lesík. Cesta vedle přímo k němu. Zanedlouho jsme už byli v chatě. Rychle jsme se o šplouchly a šli vařit. Dorazili jsme dost brzo a tak jsme se rozhodli pro malinkatý výlet okolo.

 

V tom přišla sama holka z páru, jenž jsme předběhli. Vypadala hodně nervozně a vyděšeně. Hned se ptala po tom, jestli tu je Ranger nebo někdo další. Bylo to jasné, něco se stalo. Nikdo kromě nás tam nebyl, tak jsme vzali vše potřebné a šli zachraňovat. Vypadalo to, že si její muž někde při sestupu zvrtknul kotník. Šli jsme první, protože ona šla, jako když sere a maluje. Zanedlouho jsme ho potkali vypadal docela dobře, když pomineme, že sesouval po zadku z hory dolů. Nechali jsme ho tedy sestupovat jeho stylem a došli jsme mu pro krosnu, kterou zanechal někde nahoře. Rozdělili jsme si do batohů co v ní měl. Nemohli jsme věřit vlastním očím. Pánev, hrnec a další vybavení. Do kuchyně v baráku dobrý, ale tahat se s tím do hor? Blázni. Donesly jsme to do chaty a šli zpátky. Dávali jsme na ně pozor a také jsme mu pomáhali překonat nejhorší úseky. Jako bylo překonání horského potoku. Připravili jsme s Ladou dřevo a zatopili. Já jsme šel do potoka pod chatou a nabral ledovou vodu. Aby si mohl onen nešťastník chladit oteklou nohu. Takový obrovský otok jsme ještě totiž neviděli. Nakonec jsme byli v chatě jen my čtyři. Bylo to příjemné. Klid a pohoda. Oslavil jsem tedy svoje třicáté narozeniny záchranou člověka.

12. 2. 2017

Slípky Takahē

 

Ráno nás přivítala opět pořádná kosa. Stan byl opět totálně ozmrzlý. Lada se mi svěřila, že jí zima během noci i několikrát probudila a proto se ke mně v noci tolik tulila. Každopádně jsme vyráželi hodně brzo a přesunuli jsme se do města Te Anau, jenž je vstupní branou do tohoto rozsáhlého území zapsaného v UNESCO. Zaparkovali jsme to před místní ochranářskou kanceláří a posnídali jsme. Náhodou jsme zjistili, že je tu mají ptačí voliéry se slípkami Takahe (Porphyrio hochstetteri). Nenechali jsme si to ujít a šli jsme rovnou do Te Anau Bird Sanctuary Walk na krmení těchto prapodivných ptáků. Paní Rangerka měla připravenou hezkou řeč nejenom ke slípkám, ale i k ostatním vzácným opeřencům.

Myslelo se, že slípky  vymřeli na konci 19. stol.. Okolo roku 1948 je znovuobjevil doktor Geoffrey Buckland Orbell v nedalekém pohoří obklopeného jezerem Te Anau. Zbyla jich tam poslední stovka. Jsou to největší chřástalovití ptáci na světě, kteří ztratili schopnost létat jako ptáci kiwi. Jsou zapsáni v červeném seznamu IUCN. Jejich hlavní obživou je místní travina Chionochloa tussocks z které jedí pouze listovou pochvu. Tento velice specifický jídelníček jim poskytuje obživu přes zimu, kdy travinu vyhrabávají v horských údolích. Během letních měsíců se živí i ostatními rostlinami, které se nacházejí v alpínském pásmu.

  
Bohužel i tento opeřenec naprosto ztratil obranyschopnost vůči predátorům. A to za pouhých 8000 let co se dostal na Nový Zéland z Austrasie. Člověk by řekl, že s takovým zobákem by neměl mít problém snad ani s kočkou. Ale když jsme viděli jak vtipně vypadal, když po výběhu honil vrabčáka měli jsme jasno. Nyní toho tvora chrání hned na několika úrovních. V jeho přirozeném prostředí se jim daří udržovat stav, aby nevymřel, ale rozmnožovat zdárně se to bohužel nedaří. A tak Takahe introdukovali na „pet free“ ostrovy tedy ty s pozabíjenými predátory. Ale také mají udělaný chov, kde se starají o vajíčka jako v pětihvězdičkovém kurníku. Díky tomu se podařilo ztrojnásobit jejich počet. I přes veškeré snahy tento druh zachránit se ukazuje, že příroda je mocnější než lidská péče. Bohužel i když se kuřátku podaří vylíhnout, tak se mnohdy stává, že je sterilní a nemůže se tedy dále rozmnožovat. Takovíto jedinci bohužel nejsou vypuštěni do volné přírody, ale častokrát slouží jako exempláře v místních „zoo“.

 Viděli jsme i jiné místní podivuhodné tvory, které už jsme viděli i ve volné přírodě. Jelikož jsme si chtěli dát v pořadí již třetí teplou sprchu za poslední měsíc, tak jsme se rozhodli si najít nějaký pokoj. Chvilku to trvalo ale našli jsme si ubytování s výhledem na jezero, za nímž čněly hory. Užívali jsme si po zbytek dne postel. Sušili jsme věci a hlavně jsme furt něco jedli. Měli jsme co dohánět.

 

Den na to jsme se zastavili v knihovně. Lada v ní zapomněla svojí oblíbenou mikinu. Ta naříkala. Ale to už jsme se přesouvali dál. Mě nebylo nejlíp. Lada mě rozmasírovala záda i krk, ale tentokrát to nepomohlo. Měl jsme pocit, že mi ochrnula část ruky. Ale i tak jsem to odřídil. Projeli jsme Queenstone a zaparkovali na jedné příjezdové cestě pro lodě, kde jsme rozbalili stan.

Ráno jsme měli vše mokré a tak jsme dojeli do města Glenorchy a začali vše sušit při snídani. Zároveň jsme i balili na několikadenní track. Bohužel nám počasí nepřálo. Mělo být dva dny jakž takž a pak mělo přijít něco velkého. Připravili jsme se tedy, že budeme zavření v horské chatě několik dní. A rozjímat co s životem a kam dál. Byli jsme oba z cestování už unavení, ale tohle jsme ještě chtěli vidět. Bylo o co stát. Dali jsme si na čas a zaparkovali jsme na začátku cesty až ve dvě odpoledne. Neměli jsme mnoho času se dostat na naše první místo k přenocování.

 9. 2. - 10. 2. 2017

 

Deathman track

Deathman track je takový Routeburn track pro náročnější. Není zde žádný vysypaný chodníček. Není zde ani chodníček jen tudy občas projde ranger a pár šílenců jako my. Vede z údolí (Hollyford road) do sedla Harris, jenž je nejvyšším místem známého Routeburn track. Byla to opravdu pohádka. Už od začátku bylo znát, že tu nikoho nepotkáme. Tudy opravdu prošel někdo tak jednou za týden. Nejdříve jsme šli mírně nahoru po vrstevnici, přešli jsme několik suťových polí, kde by špatný krok znamenal dlouhý skluz dolů. Ale netrvalo dlouho a začalo to pravé stoupání. Bylo to příkře nahoru. Takový žebřík z kořenů, bláta a kamení. Po pár hodinách jsme dorazili na hřeben, na jehož vrcholu byl pohádkový mechový prales. Mech měl tak 20 centimetrů a pokrýval všechno.

 

Zanedlouho jsme vyšplhali nad les. Brodili jsme se bahnem, trávou a flexami. Otevřely se nám úžasné výhledy. Bylo nám jasné, proč je toto místo tak populární. Zanedlouho jsme narazili na dálnici vedoucí nad námi. Když jsme vylézali nahoru, byli jsme pozorováni hned několika lidmi. Nemohli uvěřit kudy to lezeme. Hned se ptali, kde je ta cesta. Paní, co je vedla nahoru jim vysvětlila, že jsou tam akorát značky, které se musí následovat. My jsme je akorát předběhli a šli dál. Měli jsme toho v plánu ještě hodně. Ale byl na to čas, jelikož měl výstup trvat pět hodin a my to zvládli něco málo pod tři hodiny.

Nejdříve jsme se zastavili v sedle, kde jsme si odpočinuli po náročném výstupu. Abychom nabrali síly na další část cesty. Nad námi se tyčila Conical Hill s 1515 metry. Šplhali jsme nahoru o chvilku déle, než jsme čekal, ale nakonec jsme stanuli na oné hoře. Měli jsme nádherný výhled na nejvyšší hory Národního parku Fiordland. Ledovce na Mt. Tutoko se blyštili v záři toho nádherného dne.

 

Měli jsme opět štěstí. Na vrcholku se hašteřilo hejno papoušků Kea. Strávili jsme tam zase dlouhou dobu a pozorovali tyto tvory z nichž vyzařuje neuvěřitelná inteligence.

 

Když jsme shlédli dolů na opačnou stanu údolí viděli jsme jezero Harris za nímž pokračovalo údolí Route Burn. Viděli jsme ho jen kousek a tak jsme sestoupil dolů a pokračovali na opačnou stranu horského masivu. Šli jsme cestičkou vysekanou ve skále nad jezerem. Říkali jsme si, kde se tady ztratil na začátku zimy český pár. Ten pár, pro něž se toto pohoří stalo osudným. On umřel po několika dnech zaklíněn mezi balvan a skálu. Ona strávila měsíc s omrzlinami v jedné z horských chat a čekala na záchranu. Šli jsme dál a vychutnávali si krásný den. Alpínská květena bujela a my jsme došli na ono místo. Sedli jsme si a měli jsme celé údolí jako na dlani. Pod námi bylo jezero z kterého vytékala bystřina dolů údolím. Opravdu nádherné místo. Po tom, co jsme se asi půl hodiny kochali jsme vyrazili nazpátek. Byla to dlouhá cesta. Ale stálo to za to. Cestou dolů jsme si museli dávat velký pozor. Jelikož vždy se jde lépe nahoru nežli dolů a cesta po Deathmen tracku byla opravdu náročná. Zajeli jsme si pak na jedno parkoviště uvařit jídlo. Jelikož tam byl pěkný potok a mohli jsme si nabrat vodu na vaření. Po večeři jsme narazili na Francouze, kteří s námi sbírali kiwi. Nový Zéland je malý.

8. 2. 2017 

Greenstone - Caples Track

Počasí nevypadalo dobře, pršelo. Další 4 dny mělo být všelijak, jen ne na výstup na vrcholky hor u Routeburn track. A tak jsme se rozhodli si udělat 61 kilometrový odpočinkový výlet místním údolím. Mělo nám to trvat ony 4 dny, než bude opět hezky a tak jsme vyrazili. Nejdříve jsme dorazili k jezeru Howden u jehož břehů stála chata, jenž dělala rozcestník mezi trasou Routeburn a Greenstone.

 

Vydali jsme se tedy po trase Greenstone, jenž nás vedla lesem a poté okolo jezera McKellar. Měli jsme dost pomalé tempo protože jsme byli z předchozího dne rozlámaní a stále nás bolely svaly. V chatě jsme potkali skupinu Čechů, kteří nám moc sympatičtí nebyli. Zase samé otázky na prachy. Jako kdyby je ta příroda okolo vůbec nezajímala. Jeden z nich byl opravdu na facku. Proč jsem ty lidi lezou, když jsou spokojení někde v lokálu s pivem. Tam si můžou brblat na život do uchlastání. Naštěstí tu byli i jiní lidé. Znovu jsme se shledali se stařičkým párem ze Skotska. Dozvěděli jsme se, že jim je 72 let. Byli neuvěřitelní. Musím říct že máme v nich vzor. Opravdu bych chtěl dokázat, to co oni v jejich letech.

 

Druhý den ráno jsme vyrazili trochu zděšení popisem cesty, jenž nám vyprávěli Češi v chatě. Musím říct, že jsme pohodovější cestu snad nezažili. Mají asi hodně jinou představu o terénu, nebo jsme už na úplně jiné úrovni. Trasa nás vedla pouze travnatým údolím. Bohužel zdejší traviny byly introdukované, aby vyhovovali více místním stádům dobytka. Cestou údolím jsme předběhli starý pár. Který měl na svůj věk úžasné tempo. Nakonec oněm 72 letým lidem to trvalo jen o hodinu déle nežli nám. I tak zvládli onu trasu o několik hodin dříve nežli Češi, co jsme potkali. Cestou jsme šli okolo morén, jenž zanechali ledovce a řeka je ještě nestihla odplavit. Na chatě jsme s oním párem dlouhou chvíli seděli a povídali si o cestování a trecích. Měli bohužel smůlu a na Stewartově ostrově neviděli ani jediného ptáka Kiwi. Ale oba nás udivovalo, že zvládli jižní trasu, která zabere pět dní. Musí být opravdu zkušení a houževnatí. Kéž bychom za 40 let vypadali takhle. Ani si po treku neodpočinuli a už šli do lesa na dřevo. Neuvěřitelní nezmaři! Všechna ČEST!

Třetí den ráno jsme se rozloučili, měli jsme namířeno zpátky k autu. Ale tentokrát po trase Caples Track. Trasa vedla souběžným údolím na druhé straně hor. Když jsme šli podél řeky, jenž obě údolí spojovala rozevřely se nám nádherné výhledy. Bohužel na válení v trávě to nebylo, sandflies byly všude. Cesta nás bavila o něco více nebyla tak udržovaná a nebylo to jen po trávě. Nakonec jsme došli k malému mostu, jenž byl nad dravou říčkou zařezávající se hluboko do skály. Po chvilce jsme narazili na naše další ubytování.

 

Rengerka nás opět vyděsila s počasím na další den. Počítali jsme tedy, že přinejhorším přespíme zde dvě noci. Ale bylo tu opravdu hodně lidí i děti co dělali neskutečný bordel. Radši jsem odešel na malou procházku z chaty nežli být tam. Čtvrté ráno vypadalo dobře a tak jsme vyrazili raději zmoknout nežli další den v přeplněné chatě se řvoucími dětmi. Prvních pár hodin to šlo, ale pak se předpověď vyplnila. Naštěstí či bohužel druhá část cesty údolím byla vysypaná cestička pro důchodce. Takže se šlo velice rychle. Ale je zjevné, že se tudy bude prodlužovat vyhlášený Great Walk Routeburn. Došli jsme do chaty u jezera Howden totálně mokří. Byla to pořádná průtrž mračen. A ještě k tomu byl v sedle slušný vítr. V takovýto den nezáleží, jestli máte to nejlepší nepromokavé oblečení na světě, prostě promoknete až na spodní prádlo. Chvilku jsme seděli a sušili se. Pozorovali jsme přitom, jak probíhá místní turismus.

 

Skupina 5 lidí se starala o skupinu 20 lidí. Připravili jim čaj, jídlo prostě vše, nač si vzpomenete. Přitom vyhodila od stolů lidi co tam již seděli, včetně nás. Jo hold když si zaplatíte několik tisíc dolarů za to, že vás vytáhnou nahoru a nemusíte si brát s sebou nic, tak máte větší právo sedět. Opravdu by mě zajímalo, jak tahle firma získala na několik desítek let výsadní právo užívat velkou část veřejných chat na Routeburn tracku. Nedivím se, že jsme nemohli sehnat ani místečko v chatách, když je obsazeno díky těmto „průvodcovským“ firmám. Nebesa padala stále a stále. Jezero za okny se plnilo a plnilo. Radši jsme vyrazili dolů do údolí než nám někde něco odřízne cestu. S myšlenkou na kluka co si bezradně otíral naprosto mokrý notebook, jsme narvali vše důležité do vodě odolných pytlů a vyrazili. Poslední část cesty i přes vydatný déšť byla jak z pohádky. Když jsme scházeli, tak na svazích kolem cesty byly tisíce malých vodopádků. Druhý den jsme trávili celé dopoledne sušením.

Odpoledne jsme vyrazili na krátký výlet k jezeru Marian. Nečekali jsme, že bude tak příjemně obtížný. Žádná vysypaná cestička. Postě kořeny, bahno, suť a šli jsme nahoru strmým údolím na jehož vrcholku bylo ledovcové jezero.

 

Jen na začátku byl udělaný mostek vedle místního potoka. Po deštích byl mostek a jeho pilíře v dravé říčce. Musím říct, že jsme ho radši přeběhli rychle. Na to opravdu stavěný nebyl.

 

Měli jsme čas tak jsme si ještě vyběhli na Key Summit jenž jsme včera nenavštívili díky vydatnému dešti. Byla to příjemná procházka. Na vrcholu byla udělaná naučná stezka vedoucí začátkem alpínského pásma. Pozorovali jsme různé kytky, ale také výhledy. Šli jsme spát. Ráno nás čekala výzva na kterou jsme čekali týden než počasí konečně uzrálo. Ráno jsme vstávali do mrazivého rána. Stan byl zmrzlí. Obtížně se skládá, když je jak prkno, ale na obloze nebyl ani mráček. Vyrazili jsme, Mrtvý muž na nás čekal.

3. 2. - 7. 2. 2017