Probudili jsme se mezi prvními a vyrazili. Byl nádherný den, ani mráček. Konečně! Cesta vzhůru může začít. Šli jsme svým rychlím tempem, jenž jsme velice často přerušili, protože ty výhledy byly neuvěřitelné. Celé to údolí na jehož počátku byl výhled na nádherný ledovec. Cestou jsme přeskakovali mnohé potoky, ale bylo to jednoduché. Když jsme došli na konec jednoho úseku údolí a zatočili jsme doprava, konečně jsme nabraly ten správný směr k ledovci Dart. Travnaté údolí se změnilo na štěrkovou morénu. Šli jsme po následcích onoho rychlého odtávání ledovce. Bylo to jako se procházet po mrtvole. Ale co končí jiné zas začíná.
Za pár let tu bude travnaté údolí jako všude. Zanedlouho už nebude na Novém Zélandu ani jeden údolní ledovec, tedy ten jenž se plazí z vrcholků až do údolí. Dorazili jsme na začátek ledovce, byl opět pokryt silnou vrstvou štěrku. Další, na který byl velice smutný pohled z blízka. Stále máme před očima nádherný ledovec Svartisen z Norska, který sice také odtával, ale i jeho konec měl onu nádhernou blyštící se barvu ledu. Obešli jsme tedy tento černý pozůstatek oné krásy a šplhali se nahoru. Občas to bylo nebezpečné. Po ústupu ledovce morény sklouzávaly do údolí, kde si je brala voda. Když jsme překonávali tyto sypké sesuvy, tak jsme rozhodně neměli pevnou půdu pod nohama. Jeden špatný krok a letěli bychom dolů i s lavinou kamení. Stezka zde byla také vtipně značená, jelikož mnohdy chyběla. Protože si onen kus, kde byla, si zrovna udělal výlet dolu do údolí. Zanedlouho jsme vyšplhali dostatečně vysoko, aby se nám rozevřel pohled na majestátný vrchol ledovce Dart. Bylo to nádherné. Seděli jsme a pozorovali, jak jedna lavina za druhou sjíždí ze strmých stěn vrcholů do ledovcového karu. Bylo pěkné vidět i tu část, kdy se ze sněhu na vrcholu stává led, jenž se pomalu sune do údolí tvaruje ho do onoho tvaru písmene U.
Šplhali jsme dál do sedla Cascade Saddle. Občas jsme zahlédli i zbytky sněhu. Ale oněch 40 centimetrů stále nikde. V sedle bylo nádherně. Rozevřel se nám výhled do údolí. Pod námi byla příkrá stěna, která padala hluboko dolů. Sedli jsme si a kochali se. Jen jsme si říkali, takové krásné místo a nejsou tu papoušci Kea. A vtom jeden přiletěl. Byl neobvykle drzí a chtěl se nám podívat do batohů. Museli jsme si je patřičně bránit. Po té, co jsme se pokochali rozhodli jsme si výlet ještě prodloužit. Jelikož jsme neměli ten správný úhel a pohled na nejvyšší horu tohoto pohoří. Šli jsme ještě výš a sněhu tu začalo přibývat, v některých místech bylo opravu oněch 40 centimetrů, ale jen tam, kde to vítr nafoukal. Sníh rychle odtával a tak bychom jsme se nedivili, že to tu včera mohlo být zajímavé.
Šli jsme ani ne hodinku a dorazili k sestupu do údolí. Tam ne. To bychom už zpátky nedorazili. Otočili jsme se a vyšli jsme na jeden kopeček porostlý travou. Rozevřel se nám pohled na který jsme několik dní čekali. Oněměli jsme krásou toho místa. Okamžiku, kdy na horách byl čerstvý sníh a blyštil se jak diamant. Ledovce slézající z majestátného pyramidového vrcholu Mt. Aspiring 3027m.n.m dávali všemu okolo ten správný rozměr a řád. Strávili jsme na onom místě dlouhé chvíle a rozjímali. Co jsme za ten rok stihly vidět, co jsme všechno zažili. Něco bylo dobré, něco špatné, něco úžasné, ale i smutné. Ale jedno víme jistě ŽIJEME NAPLNO!
Pomalu jsme scházeli do Cascade Saddle a pak k úpatí ledovce Dart. Procházku údolím jsme si užívali a šli pohodovým tempem. Vždyť jsme toho za poslední měsíc po přírodě naběhali ažaž. Sníh tál velkou rychlostí a tak se potůčky, které jsme ráno překračovali jedna dvě stali dravými říčkami. Lada to už vzdala a neztrácela čas vyhledáváním vhodných kamenů po kterých by přeskákala a šla přímo.
Nádherné počasí se podepsalo i na obsazenosti chaty. Ještě, že jsme si nechali na postelích věci. Bylo úplně plno. V noci jsme nemohli spát, protože velká skupina Izraelců se chovala jako divoká zvířata. Hrůza. S láskou jsme vzpomínali na onu sněžnou bouři, která vyhnala všechny lidi z hor a my jsme je měli skoro jen pro sebe. Ráno nás zase ty zvířata z Izraele nasrali, protože probudili celou chatu. Ty hovada neuměli ani zavřít dveře bez toho, aby s nimi třískly. Zjevně nevěděli k čemu slouží taková ta páčka na dveřích zvaná klika. No, jak vidíte jeden den je úžasně druhý ne. Potěšila nás Kanaďanka, která nám řekla, že takový den je požehnání a měla pravdu. Vyrazili jsme do dalšího nádherného dne.
Měli jsme před sebou dlouhou cestu zpátky. To co jsme šli dva dny, jsme chtěli stihnout za jeden a k tomu jsme skoro ani nespali. Dokud byl v údolí stín, tak se šplhalo do Ress Saddle dobře. Ale pak jsme museli hodně rychle vytáhnout kraťasy. Na vrcholku sedla jsme si ještě zašli na kopec a kochali se výhledy, které nám zůstaly první dny skryty pod příkrovem mraků. V chatě pod sedlem jsme si hodinku odpočinuli a vyrazili dál. Cesta byla dobrá šli jsme většinou z kopce, ale když jsme dorazili do údolní nivy tak to bylo horší. Byla dost podmáčená a tak jsme šli pomalu byli jsme už dost unavení. Posledních pár kilometrů už jsme se jen modlili, abychom už byli u auta. Ale když jsme se ohlédli zpět, viděly jsme ono nádherné údolí. Vždy nám to dodalo energii jít dál. Autem jsme popojeli kousek k jezeru Wakatipu a kempovali jsme tam.
16. 2. - 17. 2. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat