Byl to po dlouhé době odpočinkový den. Chtěli jsme se válet ve stanu celý den, ale sluníčko nás vyhnalo a ve stanu se nedalo ani dýchat. A tak jsme jeli do knihovny a zařizovali nějaké věci. Na večer bylo už zase hnusně a tak jsme stavěli stan zase v dešti. Nic neobvyklého tady na jihu. Další den jsme se po zastávce v knihovně vydali na severozápad. Jeli jsme po okraji Národního parku Fiordland. Zastavili jsme se v prostředku u města Te Anau. Mezi jezery Manapuri a Te Anau se rozkládal vyhlášený Great Walk Kepler track.
Chtěli jsme se tedy kouknout proč je tak oblíbený. Tento několikadenní pochod jsme se rozhodli neabsolvovat, raději jsme si naplánovali výlet na lehko na Mt. Luxmore, jenž má výšku 1472 metrů. Onen výlet byl asi třetinou onoho pochodu, ale tou nejhezčí. Ušetřili jsme tak dost peněz a hlavně bychom neměli ani kde přespat, protože bylo vše dávno zarezervované. Vyšli jsme tedy brzo z rána. Opět to byl pochod po chodníčku. Šli jsme rychlím tempem nic moc nás nerušilo, protože les byl dost mrtvý. Pokud tedy nepočítáme turisty. Jednou jsme v lese slyšeli, ale i zahlédli papouška Kea. Doufali jsme, že je opět potkáme. Když jsme vyšli z lesa do alpínského pásma, rozevřel se nám výhled do údolí jemuž dominovala jezera pod námi.
Počasí vypadalo dobře a tak jsme šli dál. Udělali jsme si jen malinkou zastávku u Luxmore hut, jenž byla plná lidí. Vyrazili jsme na horu nad ní. Cesta byla zábavnější a šlo se i suťovými poli. Zanedlouho jsme je těsně pod vrcholkem potkali. Papoušci před námi pózovali a loudili jídlo. Ladě dokonce chtěli ukrást trekovou hůl. Bylo to opět nádherné shledání s velkolepým výhledem na hory. Před sebou jsme měli ono údolí s jezery a za sebou nekonečné pohoří Národního parku Fiordland.
Ale část pohoří nedaleko od nás bylo zvláštní. Možná protože byla tak nepřístupná, hory vystupovali příkře z vod jezera. Působily tak nedostupně. A nejen působily ony byly nedostupné pro zavlečené druhy. To bylo jedinou záchranou pro posledních pár nelétavých opeřenců zvaných Takehe (Porphyrio hochstetteri). Zbylo jich tam něco okolo posledních 100 kusů. Taky smutný příběh, ale o tom někdy příště. Alespoň stále žijí ve svém přirozeném prostředí a nejsou převezeni na ostrov. Asi to musí stát hodně peněz udržovat tuto malinkatou populaci životaschopnou.
Na vrcholu jsme se dlouho nezdrželi, viděli jsme, že se k nám blíží černé mraky ze západu. Cesta byla dlouhá a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Oněch 35 kilometrů s velkým převýšením jsme měli za sebou za 8 a půl hodinky. Ale musím říct, že jsme měli pěkně uťapkané nožičky. Na večer jsme jeli na sever směrem k Milford Sound. 
31. 1. - 2. 2. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat