Rees-Dart Track

Čekala nás cesta údolím, kterou jsme měli zdolat zhruba za šesti hodin. Bylo to tedy jen tak tak, abychom došli za světla (vycházeli jsme po druhé odpolední). Říkali jsme si, že to má být údolím, proto to dáme rychleji. O moc rychleji to nešlo. Říční niva byla dosti podmáčená. Pochod byl na mnohých místech dost vyčerpávající. Některá podmáčená místa jsme se snažili obejít, ale i tak jsme většinou skončili po lýtka ve vodě. Proč jsem si jen myslel, že tu bude vysypaná cestička pro důchodce? I když nám to dávalo zabrat byli jsme rádi, že tu není přecpáno a máme celé horské údolí jen pro sebe. Když jsme tedy nepočítali stádo krav. A pár lidí na koních na začátku údolí. Potkali jsme i jednu výpravu s terénními auty, ale ta zmizela jedna dvě.

 

Naštěstí naše putování mokřinami skončilo po pár hodinách. Zlom nastal vstupem do národního parku Mt. Aspiring, jenž se rozkládá okolo druhého nejvyššího pohoří na Novém Zélandu. Byl před námi most, za nímž pokračovala příjemná, udržovaná stezka pralesem. Pomalu jsme stoupali do pohoří podél dravé říčky. Překročili jsme několik krásných horských luk, až jsme se po 19 kilometrech dostali do našeho cíle. V Shelter Rock Hut jsme potkali pár lidí, dokonce i jeden pár, který se rozhodl spát ve stanu. Měli docela kuráž. Začalo se rychle měnit počasí. Vítr foukal a déšť si taky nebral servítky.

My jsme zalezli do chaty, uvařili si a rychle šli spát. Ráno jsme se z chaty vypotácely jako poslední. Pršelo a proto nebylo kam spěchat. Počasí bylo dost proměnlivé chvilku deštivo chvilku sluníčko a tak jsme vyrazili údolím do sedla. Byla to pohodová pozvolná cesta, při níž jsme obdivovali blyštící se mokrá skaliska kolem nás. Na vrcholky hor jsme nedohlédli a den měl zajímavou potemnělou atmosféru. Na konci bylo dost suti, zjevně zde odtál ledovec před pár desítkami let. Do sedla jsme to neměli moc daleko, ale začalo nám více pršet a mraky byly hodně nízko. Mnoho jsme z krajiny okolo nás neviděli. Obdivovali jsme aspoň bystřinu zařezávající se do údolí do kterého jsme sestoupili.

Pokračovali jsme stále vpřed a předběhli pár, který přečkal noc ve stanu. Docela se terénem plácali. Nebylo to lehké ani pro nás. Ale říkali jsme si, že by jim více vyhovoval chodníček pro důchodce. Sestupovali jsme údolím celkem rychle. Když jsme sestoupili, mohli jsme obdivovat spodní část ledovců, která nebyla zakryta mraky sedícími na vrcholcích. Přešli jsme dočasný most, který na zimu sundávají kvůli lavinám a pokračovali v sestupu. Po delší době jsme uviděli u paty jedné hory lesík. Cesta vedle přímo k němu. Zanedlouho jsme už byli v chatě. Rychle jsme se o šplouchly a šli vařit. Dorazili jsme dost brzo a tak jsme se rozhodli pro malinkatý výlet okolo.

 

V tom přišla sama holka z páru, jenž jsme předběhli. Vypadala hodně nervozně a vyděšeně. Hned se ptala po tom, jestli tu je Ranger nebo někdo další. Bylo to jasné, něco se stalo. Nikdo kromě nás tam nebyl, tak jsme vzali vše potřebné a šli zachraňovat. Vypadalo to, že si její muž někde při sestupu zvrtknul kotník. Šli jsme první, protože ona šla, jako když sere a maluje. Zanedlouho jsme ho potkali vypadal docela dobře, když pomineme, že sesouval po zadku z hory dolů. Nechali jsme ho tedy sestupovat jeho stylem a došli jsme mu pro krosnu, kterou zanechal někde nahoře. Rozdělili jsme si do batohů co v ní měl. Nemohli jsme věřit vlastním očím. Pánev, hrnec a další vybavení. Do kuchyně v baráku dobrý, ale tahat se s tím do hor? Blázni. Donesly jsme to do chaty a šli zpátky. Dávali jsme na ně pozor a také jsme mu pomáhali překonat nejhorší úseky. Jako bylo překonání horského potoku. Připravili jsme s Ladou dřevo a zatopili. Já jsme šel do potoka pod chatou a nabral ledovou vodu. Aby si mohl onen nešťastník chladit oteklou nohu. Takový obrovský otok jsme ještě totiž neviděli. Nakonec jsme byli v chatě jen my čtyři. Bylo to příjemné. Klid a pohoda. Oslavil jsem tedy svoje třicáté narozeniny záchranou člověka.

12. 2. 2017