Konec kapitoly jménem Nový Zéland

 

Bylo to jedna dvě. Byli jsme na správném místě ve správnou dobu. Na tom jediném při shánění práce na sedech záleží. Druhý den už jsme vyfasovali vaky na jablka. Byly o něco menší nežli na kiwi, ale jinak stejné. Také jsme každý vyfasoval žebřík, abychom se mohli dostat k těm nejčervenějším kouskům na špičkách stromů. Opět jsme dostali instrukce co můžeme sbírat a co ne. Například jablka musela mít určitou velikost, a ty co byly menší se nechávali na stromech. Stejně to bylo i s barvou. Jelikož kolem nás nechodilo milion supervizorů, tak jsme trhali skoro všechno. Našli jsme si hezký hostel, abychom měli kde složit naše unavená těla. Bylo krásně, proto jsme byli na sadu každý den a rukama nám prošlo několik tun ovoce. Bohužel jsme zjistili, že sezona je velice špatná. Jablka byla malá a tak sen o dobrém výdělku se rozplynul. Jako vždycky, když se jedná o práci na sadech. 

 

Po jablkách jsme chvilku ještě sbírali broskve. To nám chutnalo víc, ale práce byla horší. Hodě toho bylo shnilého. Museli se vybírat jen ty největší, takže se toho moc nenasbíralo. Což je hlavní, když jste placení na kontrakt. Já sem to i odstonal, protože jsme pracovali i v dešti. V takovém broskvovém sadu to vypadalo už jako v lese, takže všude větve a spousta listí. To člověk jen prošel a byl mokrý. Když máte ruce stále nahoře a voda vám stéká po předloktí do podpaždí a pak dál až k pasu tak to není příjemné. A lezení po žebříku v zabahněných botách taky nebylo úplně bezpečné. 

 

Když jsem stonal, tak Lada jezdila sbírat sama a dost si polepšila. Jelikož jsme vždy plnili biny v páru, tak neměla šanci plnit biny stejně rychle jako ostatní. Z tohoto důvodu se dostala na pozici kontrolora kvality. To obnášelo chození okolo binů a vybírání shnilých kousků. Dokážete si asi představit, jak museli broskve rychle hnít, když poprchávalo několik dní v kuse. Také dostala speciální kolečko, kterým se určovala požadovaná velikost kategorií broskví. V praxi to vypadalo, že přišla k binu a několik minut vyhazovala na zem jednu broskev za druhou. Tuto práci nedělala sama, ale ještě s jedním „mistrem vyhazovačem“. Lada se snažila být poměrně mírná, protože věděla, co to obnáší nasbírat v takových podmínkách jeden bin. 

 

Vyhodili nás s hostelu, protože vše bylo zarezervované na obří akci, kterou tento region pořádá. Byla to výstava koňů. A tak jsme se uchýlili do jiného hostelu. No byly to takové chaoticky rozházené bungalovy v lesíku, kde bylo jen kousíček místa, tam byl stan nebo místo na zaparkování obytného auta. Kuchyň byla šílená, prostě strašně moc lidí na pár vařičů. O sprše ani nemluvím. Do lednice jsme si radši nic ani nedávali. Zalezli jsme si do našeho bungalovu za 300 dolarů na týden a přečkali noc a šli zas monotonně do práce. Byla to po práci docela nuda, protože internet spíš nešel než šel. Naštěstí jsme měli už domluvené bydlení někde jinde a tak týden uběhl vcelku rychle. Obrovský majitel se s námi rozloučil mocným obětím. Ladu i mně zvedl do vzduchu se slovy „opouštíte domov moji přátelé“. No radši jsme mu neřekli, že to děláme strašně moc rádi. Opustili jsme podivína a dokončili sběr a začali se hádat o peníze jak tomu bývá s kontraktory. Bohužel poctivý člověk kontraktora na Zélandu nedělá nebo velice vzácně. 

 

Měli jsme štěstí a během několika dní jsme našli práci v továrně. Pro Ladu to bylo poprvé, kdy šla na „uvedení“ do pracovního zařazení u pracovní agentury. Což obnášelo shlédnutí několika videí a následně vyplnění stohů papírů a testů. Vyplňování testu bylo snad jedno z nejnudnějších věcí, které jsme na Novém Zélandu prožili. Počítání příkladu jak pro druhou třídu (kolik je 7+2?, nebo 9-3=?). Ale pro jistotu lektor každou otázku přečetl a řekl i odpověď. Tři hodiny neskutečné nudy. Jen zpestření bylo, když jeden uchazeč o práci tento systém nevydržel, vybouchnul, proč tyto „důležité věci“ musíme vyplňovat a lektorka ho vyrazila ze sezení.

 

Pohoda nastala, dobrá práce a úžasné ubytování. Nejdříve o místu odkud píšu tyto řádky. Dívám se z okna rodinného domu na Hospital Hill mám před sebou výhled na obrovské území. Ráno se paprsky odrážejí od oceánu. Za zpěněnými vlnkami se tyčí 150 kilometrů pobřeží. Někde jsou útesy vystupující z moře, jinde kamenité pláže. Mladí si užívají vlny na surfech, starší se prohánějí na svých plachetnicích a motorových člunech. Občas sem zavítá zaoceánská výletní loď. Jsou to obří plující zábavní parky. Když dorazí na pevninu bohatí lidé se vyřítí do ulic s veterány. Jsou i patřičně oblečení do oděvů ze začátku dvacátého století. Tehdy bylo město Napier znovuvybudováno po obrovském zemětřesení do stylu Arc Deco. Když jsme tu byli poprvé tak se nám tu hodně líbilo. Žije to tu, je tu prostě krásně. Dovedl bych si představit zde žít. Máme přátelské spolubydlící, s kterými si rádi popovídáme o všem možném. Rádi se scházíme v kuchyni a prostě si užíváme ten výhled. Strašně se nám líbí i dekorace, které tu jsou. Má nejoblíbenější je v kuchyni. Ta je celá prosklená a tak můžete plně vychutnávat onen nádherný výhled. Před jednou z tabulí skla je přiložen starý rám obrazu. Často se jím díváme na ozářené moře. Takový nádherný obraz by nikdo nenakreslil. 

  

Během posledních týdnů jsme si udělali jen několik malých výletů po okolí. Navštívili jsme Maorskou vesnici, která dominovala oblasti před příchodem bílých lidí. Zaujal nás článek, který popisoval, jak se za těch pár set let proměnila okolní krajina. Místo lagun a bažin ve kterých měli útočiště rozmanité druhy ptáků, dnes obývají krávy , ovce nebo sady. Také jsme si udělali auto výlet na místní vrcholek zvaný Te Mata. Měli jsme z něho výhled na místní zemědělskou krajinu. Byla to hezká procházka, protože tento vrcholek byl vyzvednut z mořského dna a místy na povrch vystupovaly škeble. Zbytek volných chvil jsme věnovali přípravě na další cestování a řešili resty. Ovšem jedné noci jsme i zažili pořádné vzrůšo. Pán, který bydlel pod námi v bytě totiž byl přistižen při nevěře. Manželka, která na to přišla v pozdních večerních hodinách měla dost slušnou zásobu pikantních slov. Jelikož byla k neuklidnění, tak celý konflikt přijela řešit i policie.

 

Práce v továrně na konzervy začala úplně pohádkově. Lada dělala kontrolorku kvality a já strojního operátora. Byla to pohodová práce. Mě bavilo opravovat stroje starší nežli můj otec. Občas je vyčistit, namazat něco vyměnit. Lada zase kontrolovala jestli ony stroje a následně skupina lidí hrušky dobře zbaví slupky, jadřince a dalších věcí co byste v konzervě nechtěli najít. Také chodila ven z továrny a kontrolovala, které hrušky mohou jít na zpracování a které ještě musí několik hodin počkat. Hrušky byly totiž uskladněny ve velkých lednicích a musely mít správný tlak, aby mohly jít na zpracování. Tato práce Ladu bavila, protože to obnášelo chození na čerství vzduch, píchání hrušek speciálním tlakoměrem a povídání si s řidiči ještěrek.

Měli jsme tak dost energie na to si brát přesčasy. Pomáhali jsme čtyři hodiny na pásu na hruškách, kde se dočišťovali nebo na broskvích. Bohužel to netrvalo dlouho a po pár týdnech hrušky došly. Začali jsme pracovat všude možně. Ale byli jsme rádi, že nějakou práci máme. Většinu lidí vyhodili, ale my jsme se udrželi. Jsme pracovití, spolehlivý a nejsme blbý. Tak jsme pracovali s kukuřicí, rajčaty a nakonec s řepou. Bohužel většinou na páse, kde vybíráme ty špatné kusy. Ale stále pohoda oproti sběru jablek. Hlavně že je práce, i když je špatné počasí. Pokaždé, když projíždíme okolo bungalovů, kde jsme trávili týden kroutíme hlavou. Někdo platí stejně jako my za to, že přespává ve stanu pod stromem a my máme takový božský pokoj s nádherným výhledem a neomezeným internetem. Bohužel máme odpolední směny a tak dorazíme domu až po západu slunce, ten bychom si taky dokázali užívat každý den. Slunný Napier nikdy nezapomeneme. 

  

28. 2. - 20. 5. 2017 

Cesta za prací do Napier

Vydali jsme se hledat práci do největšího města na jižním ostrově. Cesta byla dlouhá, a tak jsme vyrazili poměrně brzo. Qeenstown jsme jen projeli a mířili rychle na východ. Je zajímavé, jak se podpora turismu liší region od regionu. Tady jsme jeli dvě hodiny a nenarazili jsme ani na jedno odpočívadlo, kde bychom se mohli nasnídat. Narazili jsme až u jezera Dunstan na veliké odpočívadlo. Bylo přeplněno lidmi, kteří zde žili a hledali práci v místních sadech. Ještě, že nežijeme v autě. Asi jsme nějací zhýčkaní, ale to byl na nás moc veliký squat. Najedli jsme se a jeli dál.

Zastávka v Lindiss pass nás očarovala. Byl to parádní pozůstatek vnitrozemí stepi, jenž se zde tvořila ve srážkovém stínu mohutných Novozélandských Alp. Všude byla akorát travina Chionochloa tussocks. Byl to poslední druh ekosystému, který jsme zde neviděli. Koukali jsme se, jak slunce ozařuje tussockové pláně. Byli jsme naplněni. Konečně jsme si mohli říct, že jsme viděli všechno co jsme chtěli. Ano mohli bychom tu trávit celá desetiletí a stále bychom neviděli vše z téhle úchvatné rozmanité biosféry okolo nás. Ale v rámci možností jsme byli nad míru spokojení.

Jeli jsme dál a kochali jsme se naším posledním putováním v rozlehlém údolí. Najednou Lada zahlédla podivuhodné geologické útvary. Bohužel jsme je viděli jen z dálky, ale i tak nás trojrozměrné jílové struktury omámily. Jeli jsme planinou, kterou se kdysi proháněli velcí ptáci Moa.

Zastavili jsme se až u jezera Tekapo, kde jsme si udělali malou procházku okolo břehu a šli se podívat na místní kostelík.

Dorazili jsme až na předměstí města Christchurch, kde jsme si našli kemp zadarmo. Skoro celý týden jsme chodili do knihovny a hledali práci. Nikdo se neozýval a nám už docházeli peníze. Zajeli jsme proto do místního bazénu s vířivkami a při relaxaci jsme se rozhodli jet dál. Nevím, co nás to popadlo. Ještě jsme nezačali ani pořádně hledat práci a už jsme měli zase myšlenky putovat dál. A tak se i stalo. Kočovali jsme na sever.

Bohužel to nešlo přímo, protože cesta byla stále zavalená po obrovském zemětřesení a tak jsme si udělali několikahodinovou objížďku vnitrozemím. Jeli jsme mnoha údolími a přejeli několik sedel. Až jsme dorazili do údolí řeky Wairau jenž nás dovedla až k Tichému oceánu. Tam už to bylo kousek k našemu dobře známému kempu u přístavu Picton, odkud jsme druhý den jeli na severní ostrov. Bohužel jsme měli lístky na noční přesun a tak jsme toho moc neviděli. V hlavním městě jsme také nepobyli ani pět minut a jeli dál na sever. Mířili jsme k městu Napier, které slibovalo okamžitou práci na sadech. Jeli jsme v noci, abychom stihli další den ještě sehnat práci. Bohužel už jsem byl unavený a tak jsme to zatočili k jednomu kempu u pohoří Ruahine. Ráno jsme nemohli absolutně vstát a tak jsme nestihli nic zařídit.

Byl před námi víkend a tak jsme se rozhodli, že ho využijeme. Kousek od Napier bylo místo zvané Cape Kidnappers, kde jsme se již jednou neúspěšně snažili pozorovat Tereje Australského (Morus serrator). Byl nádherný den a tak jsme se vydali na mnohakilometrový pochod po pláži. Ten den jsme neměli sebemenší problémy s velkými vlnami, které by nám znemožňoval cestu podél útesů. Ani útesy na nás nepadali prostě pohoda. Jen kolem nás prosvištělo pár lidí na motorkách a čtyřkolkách. Vzápětí nás o dost pomaleji předjel traktor s valníkem plným lidí. Když pomineme toto byla to příjemná procházka po pláži pod vysokými útesy. Došli jsme k první kolonii. Byli překrásní. Bylo vidět, že se jim tu daří. Spousta mláďat se snažila vzlétnout a odpoutat se od zemské gravitace. Máchali křídly jak smyslů zbavení a připravovali se tak na první let. Šli jsme ještě dál na okraj Cape Kidnappers, kde byla hlavní kolonie na vysokém útesu. Byli tu opravdu ve velkém počtu přitom tahle kolonie tu vznikla poměrně nedávno. První přiletěli okolo roku 1870 a teď je jich tu přes 8000 párů. Vzali jsme si pár peříček a šli zpátky po pobřeží. Víkend nám končil a začali starosti se sháněním práce.

18.2. - 27. 2. 2017

Poslední příběhy ze severního ostrova

Ranní výstup se nekonal, pršelo a tak jsme byli zalezlí v chatě a kecali s jedním upovídaným Polákem. V klidu jsme si dali snídani a čekali. Opožděný výstup nám vůbec nevadil, měli jsme na to dost času. Mířili jsme k Kime Hut, která se nacházela kousek pod Mt. Hector 1529 m.n.m. Výstup k první zastávce probíhal naprosto v klidu. Šli jsme nejdříve bývalými pastvinami a poté lesem. Na okraji lesa těsně pod alpinským pásmem jsme si udělali zastávku ve Field Hut. Dali jsme si obídek a chvilku spočinuli. Většinou jsme s Ladou čekali na Adélku na hezkém místě nebo obtížném místě. Stezka byla udržovaná, takže se nebylo kde ztratit.

Vyrazili jsme do alpinského pásma, bylo pod mrakem, ale občas vysvitlo sluníčko. Přišli jsme o ochranu před větrem. Dále bylo už jen křoví a někdy už jen vysoké traviny. Postupně jsme stoupali po hřebeni nahoru, před námi se tyčily hory v mracích. Na cestě jsem našel žížalu a tahal jsem jí ven ze zemně. Zdála se mi nějaká divná. A tak sem jí tahal a tahal, byl to macek. Vzpomněli jsme si na žížaly z filmu Godzilla. Musel to být nějaký mutant ozářený jadernou explozí.

 U vrcholu hřebenu už foukalo slušně, ale po zkušenostech v Národním parku Tongariro to byla pohodička. Vzali jsme Adélku radši mezi sebe a šli jsme. Na poslední půl hodinku už jsem si vzal bundu, protože jsem byl od toho větru prokřehlý. Byl jsem rád, že nemám hůlky, protože jsem si mohl ruce dát do bundy. Docela mi mrzly. To byl pro mě poslední impuls si pořídit nějaké pořádné rukavice do hor. Mrzelo mě, že nic nevidíme. Trochu pršelo a tak jsme nemohli fotit ty nádherné sukulenty a jiné roztodivné rostlinky držící se na vrcholcích větrného pohoří.

Došli jsme do Kime Hut, ale moc jsme se tam nezahřáli. Topení tam opravdu nebylo. Uvařili jsme si čaj a koukali jsme z okna do mlhy. Venku se nic neměnilo a tak jsme ze začátku dlabali čokoládu. Vaření nakonec zůstalo na mě, protože květinky byly moc prokřehlé, aby vylezly z prohřátých spacáků. Nejhorší bylo si dojít na záchod. Záchody byly vzdálené od chaty tak 70 metrů a vtom počasí to nebyla žádná výhra. V noci jsme se s Ladou tulili a zima nám ani nebyla.

Ráno jsme vstali a počasí se nezměnilo. Rozhodli jsme se čekat, až slunce prohřeje mraky a zvednou se. Byla to sázka do loterie, ale nakonec i vyšla. Začalo se zlepšovat počasí a já vyšel zdolat vrchol. Holkám se nechtělo, tak sem je nechal v chatě si povídat. Na vrchol Mt. Hectoru to bylo ani ne hodinku od chaty a dorazil jsem tam okolo poledne. Cestou se stále zlepšovalo počasí. Když jsem došel na vrchol, mraky byly už nad pohořím a mohl jsem pozorovat celé okolí. Škoda že takové hory nemáme.

Došel jsem zpátky za holkami. Svým energickým proslovem, na který se nedalo říct ne, jsem je vybudil k procházce na vrchol nad chatou. Byl tam podobný výhled jako z Mt. Hectoru a počasí bylo krásné, jen foukal mírný vítr. Lada ještě jednou nafotila panorama a hlavně tu alpinskou květenu, byla okouzlující.

Vydali jsme se zpátky, počasí nám bylo stále nakloněno. Cestou jsme potkali dokonce velikou vážku, která si mně oblíbila. Měla nádherné zbarvení.  

Na konci cesty jsme se vykoupali v řece na Adama a uvařili jsme si na parkovišti Štědrovečerní večeři. Tradiční těstoviny s tuňákem, rajčatovou omáčkou a pro zpestření i s olivami. Odměnou nám byl návrat do chaty, kde jsme spali před výstupem. Byli tam lidé, kteří zatopili v kamnech. Rozdali jsme si dárky, napili se slivovice, dopili víno a povídali si. Byly to krásné klidné Vánoce, jak mají být.

Cestou do hlavního města jsme si udělali malinkou zastávku na pláži Waikanae. Měli jsme výhled na Kapiti Island, který je vyhlášenou rezervací. Pošťuchovali jsme Adélku, aby si šla zaplavat. Ale počasí na to opravdu nebylo.

Dojeli jsme do Wellingtonu. Nejdříve jsme vyjeli na vyhlídku nad město, které jsme měli jako na dlani. Na to, že je to hlavní město vypadá vcelku útulně. Ubytovali jsme se a dostali jsme vánoční koláček. Po obědě jsme dokonce dostali koktejl, ale už nevím, co všechno do něj zamíchali. Byly Vánoce a nikdo nepracoval. Tady to mají trochu jinak, dárky se dávají až 25 ráno. Vyrazili jsme do města, vše bylo zavřené a nebyli zde žádní lidé. Mě se to tak líbilo, to by mohlo být pořád. Prošli jsme si centrum i přístav a vrátili se do hostelu.

Ráno jsme vyrazili do proslulého muzea Te Papa. Byli jsme zde asi jen 3 hodiny, ale odcházeli jsme zcela nadšení. Nestačili jsme prohlédnout všechno, protože muzeum je obrovské. A hlava by nám to ani nepobrala. Byla tu tradičně výstava o Maorech, introdukovaných a místních druzích. Vše bylo děláno interaktivní formou. Kéž by se někdo z naší vlasti poučil a dělal to jako zde.

V přírodovědecké části nás zaujala Krakatice obrovská, kterou mají jako jediné muzeum na světě naloženou v lihu a chytili jí v Antarktidě.

Moc se nám taky líbila část věnovaná tektonickým činnostem. Opět interaktivní umělecké dílo takhle to má vypadat. Mě zaujali zase mapy, jako obvykle. Měli zde pěkně znázorněno, jak probíhalo odlesňování Nového Zélandu. Musím říct, že si nemají Angličtí přistěhovalci a Maoři moc co vyčítat. Možná Maoři Angličanům jejich rychlost a efektivnost.

Dále mě zaujala mapka vlastnění půdy na Zélandu to je smutný příběh pro Maorskou menšinu.

Vlastnění půdy severní ostrov roku 1860 - Vlastnění půdy severní ostrov roku 1939

Vlastnění půdy jižní ostrov roku 1846 - Vlastnění půdy jižní ostrov roku 1860

Další částí byla výstava o první světové válce, která je velice citlivá pro místní. Z milionu obyvatel šlo bojovat 100 tisíc. A 20 000 se jich nevrátilo. Výstavu tvořili příběhy lidí, kteří byli ztvárněni v nadživotní velikosti. Mohli jste vidět, jak se jim hýbou vlasy i chlupy na rukou bylo to tak intenzivní! Byli zde animace bitev i interaktivní prvky. Brutální byla animace, kde jste si mohli vybrat, jak zabijete člověka.  Brokovnicí, granátem, puškou či něčím jiným. A animace vám ukázala jaké to má devastující následky na lidské tkáně i kostru. Jedna z propojujících chodeb byla znázorněna jako zákop, člověk by si řekl jen další chodba. Nejenže na vás z animace zamířil člověk zbraní a vystřelil, což bylo hodně nepříjemné, ale také se celá chodba otřásala jako po výbuchu granátu. Vše bylo doplněno i zvukovým podkresem. Opravdu silný zážitek.

Vyšli jsme z muzea a všude byly povánoční slevy. Šlo se nakupovat do centra. Já většinou čekal před obchodem a trpělivě čekal na holky, než si vyberou novou mikinu, kalhoty a ovčí trička. Ve večerních hodinách jsme se naloďovali na trajekt a jeli jsme na jižní ostrov. Cesta nám uběhla velice rychle, šli jsme do kina a vychutnali si dva filmy. Ani jsme se nenadáli a stavěli jsme stan ve dvě ráno nedaleko města Pictonu. 

23. - 26. 12. 2016

Výstup na Horu Osudu - Mt. Ngauruhoe

Počasí bylo překrásné, žádný vítr žádný mrak jen nádherná modrá obloha. Rychle jsme se nasnídali a vyjeli jsme. Ani stany jsme nebalili. Chtěli jsme být mezi prvními, kdo dorazí k horám. Jeli jsme několik kilometrů na parkoviště na túru Tongariro crossing. Byli jsme tam před sedmou hodinou ráno a už bylo parkoviště skoro celé plné. A není to malé parkoviště.

Vyrazili jsme co nejrychleji, abychom si mohli užít hory alespoň trochu o samotě. To se nám ne zcela vyplnilo. Už tu byl zástup lidí, který jsme předbíhali. Začátek šel úplně v pohodě. S Ladou jsme obdivovali cestu k vulkánu. Byl to úplně jiný zážitek, než před několika málo dny co jsme tudy šli poprvé. To jsme neviděli ani na padesát metrů. Hora nám dělala stín a tak jsme šli pěkně v chládku.

Byl to neuvěřitelný rozdíl. Jednou člověk málem umrzne a podruhé se kryje před sluníčkem, aby ho nespálilo. Když jsme vystoupali na první planinu okolo 1700 metrů nad mořem tak jsme se otočili a obdivovali krajinu. Zaujali nás mohutné lávové proudy, které protínali trasu, kterou jsme prošli.

Stáli jsme před ní. Před horou, která okouzlila mnoho lidí a stala se i Horou Osudu v trilogii Pán Prstenů. Sopka kuželovitého tvaru Mt. Ngauruhoe 2287 m. n. m. Byl jsem moc rád, že jsme se všichni shodli, že se jí pokusíme vyšplhat. Byl to výlet na 3 hodiny, 500 metrů převýšení, který vedl především po škváře a terén byl místy v úhlu 45 stupňů. Já s Ladou jsme byli připraveni z Mt. Taranaki. A Adélka se toho také nebála. Říkal jsem si, jestli nás nepředežene, když jsem slyšel vyprávění o nočních pochodech, Gruzii a dalších. My jsme celou dobu byli v nížinách a občas jsme se prošli na nevelkou horu.

Vyšli jsme a bylo jasné, že Adélka má se složitým sypkým terénem problémy. Vždy jsme na ní počkali a ujistili se, že je všechno v pořádku. Nejvíce nám vyhovovala výstupové metoda alá bruslení na běžkách, akorát ten sklon to někdy komplikoval. V půli cesty nahoru začalo foukat a tak jsme šli, dokud jsme nepotkali skálu, která nám dělala závětří. Musím říct, že jsme stihli udělat fotky, video, svačinku a ještě jsme asi patnáct minut počítali lidi, co jí za tu hodinku předběhli. Už jsme byli trochu promrzlí a dělali jsme si vtípky, abychom se zahřáli. A vtom konečně vykoukla z poza kamene Adel… ne byl to nějaký děda. To už jsem vyprsknul smíchy. Ale po pár minutách za dědou dorazila i Adélka. Naše půlhodinové čekání bylo u konce. Neodpustil jsem si prohodit vtípek, že jsem stihnul postavit okolo kamene závětrnou zeď, ale komín a střechu jsem nestihl.

Byli jsme těsně pod kráterem, už na nás vykukoval sníh. Vydali jsme se na procházku po vrcholu kráteru, bylo to pěkné kolečko s mnoha výhledy. Ale už jsme si všimli, jak malé mraky přicházející a od západu se zvedají. Počasí se opět měnilo. Šli jsme okolo hrany, z které stoupal dým. Kameny zde byly příjemně zahřáté od plynů vycházejících z nitra Země. Na jižní straně kráteru jsme měli božský výhled na Mt. Ruapehu.

Došli jsme kousek do závětří kráteru, kde zbýval ještě sníh. Adélka se rozhodla, že postavíme sněhuláka. Laděnka ho na podruhé postavila a pak jsme si udělali pár fotek se sněhulákem v kráteru. Na tomto místě jsme si dali oběd. Koukali jsme na vzdálenou Mt. Taranaki, kterou jsme před pár dny s Ladou zdolali. Byla to paráda. Jen sem tam jsme se koukali, jestli ten kámen, který uvolnil někdo nad námi, nás mine nebo přistane na hlavě.

Šli jsme ještě o kousek dál a objevili jsme nejnovější kráter sopky. Byl strmý a měl načervenalou barvu. Také vněm ještě byla spousta sněhu. Ale mraky nám už dávali vědět, že jsou tady. Rozhodli jsme se, že už sestoupíme. Adélka za pištivého zvuku sjížděla či sbíhala zasněžený pás uvnitř většího kráteru. Dolu to šlo o dost rychleji. Zaklonili jsme se a našlapávali na paty a nechali škváru a kamení klouzat pod našimi botami. Občas jsme spustili malou lavinu kamení, ale po pár metrech se zastavila. Ale na hoře jsme nebyli sami. Mnohokrát jsme slyšeli řvát „STONE!!!!“ „STONE!!!!“ „STONE!!!!“. Naštěstí vždy padající balvan byl dost daleko. Problém byl vtom, že mrak byl uprostřed sestupu. Když se uvolnil kámen a padal dolu, nevědělo se, kam padá a jestli tam někdo je. A ten dole nevěděl, že se na něj něco řítí. Ale naštěstí nebyla zas tak špatná viditelnost. Dole jsme byli za chvilku. 

Bohužel jsem si při tom zlomil jednu hůlku. Vždy když se zastavím a pak se rozejdu tak mám prvních 5-10 kroků kritických než se rozejdu. No zaškobrtl jsem a už jsem se převážil dozadu. Na hůlku jsme ani moc nezatlačil, ale ohnula se jedna dvě. Holt asi jsem ji zatížil ve špatném směru.

Došli jsme dolů v pořádku. I já s jednou hůlkou. Mnoho lidí, kteří se rozhodli zdolat sopku v teniskách, dost kňourali, protože je kameny bouchali do kotníků a bez hůlek často spadli na zem. Někteří si i ovázali ruce, aby je pády dozadu tak nebolely. A někteří dostali z té strmé sopky jednoduše strach. Nahoru se holt jde vždy jednodušeji než dolů. Sešli jsme dolů a k našemu překvapení mraky byly vysoko nad námi a stále jsme měli krásné výhledy jak do okolí, tak na sopky a krátery všude kolem.

Prošli jsme planinou a vystoupili jsme dalších 200 výškových metrů k Red Crateru. Zde už začalo trochu foukat. Ještě se nám podařilo zahlédnout Emerald Lakes než se zahalily do mraků. Adéla už byla dosyta naplněná Národním Parkem Tongariro. Otočili jsme to zpátky k parkovišti. Dojeli jsme do kempu, kde jsme nechali stany a relaxovali. Všichni jsme si užívali tu chvíli po zdolání krásné Mt. Ngauruhoe.

Následující den jsme opět nasedli do auta a jeli jak jinak nežli na jih. Dojeli jsme do přístavního městečka Whanganui. Od něho jsme jeli převážně na západ, kde jsme překonali pohoří Tararua a dojeli do Pukaha Mount Bruce Wildlife Centre. Toto místo je provozované místním odborem životního prostředí, kde vás seznámí s místními ohroženými druhy. A díky bohu to není turistická atrakce za přemrštěné peníze jako v hlavním městě.

První co jsme viděli, byli místní úhoři. Dorazili jsme zrovna na krmení. Dozvěděli jsme se spoustu podrobností o jejich životě i jejich smutném osudu v konzervách pro Americké psy a kočky. Vždyť je to taková místní pochoutka. Další zastávka byla u voliéry s holuby Kereru a papoušky Kakariki a ptáčky Tiritiri.

Dále jsme viděli jediného zajatého Kōkako, který uměl mluvit skoro jako člověk. Bohužel do přírody se už vrátit nemůže. Byli jsme i u ptáků Kiwi, kteří měli výběh udělaný ve tmě. Mohli jsme je sledovat díky výběhu osvětleného červeným světlem.

Tuatara neboli Hatérie novozélandská je jedinečný plaz pocházející až z druhohor. Tuhle živoucí zkamenělinu jsme v přírodě ještě neviděli. Ale třeba budeme mít štěstí.

Zlatým hřebem bylo krmení Papoušků Kaka, tito úžasně chytří živočichové se tu slétali z místních pralesů. Byli zde naučení, že v určitou hodinu dostanou od ochránců přírody trochu ovoce a vodu s medem. Vůbec se nás nebáli a v klidu si užívali hašteření o potravu.

Večer jsme se ještě přesunuli k našemu prvnímu spaní v horské chatě. Byla to trochu zdlouhavá jízda, protože jsme museli objet skoro celé pohoří Tararua. Chatka jménem Parawai Lodge se nacházela v Otaki Forks. Odkud jsme měli naplánovaný další výlet.

21. - 22. 12. 2016

Bude nás o jednoho víc

Přiletěla za námi Laděnky kamarádka, naše spolužačka z univerzity Adéla Hrdličková. Čekali jsme na ni na letišti v Aucklendu přes hodinu. Lada trpělivě stála a čekala u příletových dveří a pozorovala, jak paní se psem občas někoho nahnala zpátky. Sice už to bylo za příletovou proceduru, ale pro jistotu jim znova prohlídli kufry. Já na to neměl náladu tak jsem se coural po letišti. Když Adélka konečně prošla příletovou halou, oba jsme jí vítali. Ale nemohli jsme hned odjet. Adélce vzali stan co má pučený od Lady. Vzali ho celníci na dezinfekci. Tady to holt berou vážně. A mají proč, všelijací neřádi tu decimují původní ekosystém. 

 

Vyjeli jsme z letiště, první zastávka byla vyhaslá sopka One Three Hill. Vyjeli jsme až na vrchol a ukázali Adélce, kde se co nachází, jako správní domácí.  

 

Potom jsme zajeli do přístavu, abychom ukázali, jakými lodičkami se tady vozí. Bohužel zrovna tu nebyla žádná zámořská megaloď a plachetnice miliardářů se zrovna taky někde plavily. I tak nám vyšlo pěkné počasí na procházku. Cestou přes přístaviště jsme se zastavili na vegetariánský hotdog.  Zastavili jsme se v místní galerii. Vzali jsme Adélku na výstavu obrazů Moko, tedy obrazů potetovaných tváří Maorů. Tyto portréty dělal český Němec Gottfried Lindauer. Šli jsme přes centrum, kde lidi bláznili a nakupovali, jako zbavení smyslů. No přeci byly za pár dní Vánoce, svátek pohody a klidu… Možná kdysi dávno.

 Na hlavní ulici na nás shlížel 8 metrů vysoký Santa Klaus se svými soby. Usmíval se na tu zběsilou nákupní horečku pod sebou. Pokračovali jsme zpátky k autu, abychom přejeli pár set kilometrů jižněji do lázeňského města Rotorua. Adélka si zjevně užívala místo, které jsme jí s Ladou na zadních sedačkách vytvořili. Nebylo to nadarmo! Nevyházeli jsme spoustu věcí (jednu napěchovanou krosnu) úplně zbytečně! Vešli jsme se a ani jsme nemuseli dát na střechu přídavný vak, co jsme koupili. Cestování bylo o dost pohodlnější a my jsme byli klidnější kvůli zlodějům, kteří rádi vykrádají auta na parkovištích před túrami. Jinými slovy Adélka si cestu zemědělskou krajinnou užívala po svém. Bavilo mě se koukat do zpětného zrcátka, jakou polohou zrovna objímá krosny vedle sebe. Adélka obecně za jízdy moc ráda klimbala, ale o tom až někdy jindy.

První zastávka byla u nejvyššího vodopádu na severním ostrově, který jsme už s Ladou navštívili v období sběru kiwi. Přijeli jsme k vodopádu a zašli kousek do lesa, abychom si protáhli nohy a dali Adélce pocítit, jak vypadá deštný prales na Novém Zélandu. Po krátké procházce jsme zase nasedli do auta a vydali se na poslední velký přesun toho dne. Dojeli jsme do města Rotorua. Překvapilo nás, že jsme necítili typický sirný smrad tohoto místa.  Vybral jsem kemp se spa (lázněmi). Adélku jsme museli celou cestu přemlouvat, aby šla s námi a ponořila se do teplé vody. Byla úplně grogy a chtěla akorát zkolabovat ve stanu. Nakonec šla a užívali jsme si smradlavou teplou vodu s výhledem do zeleně a zapadajícím sluncem. 

 

Následující ráno jsme provedli upgrade vnitřních prostor a udělali auto ještě pohodlnější a přehlednější. Po tetrisu jsme se procházeli po městě. Naposled co jsme tu byli, jsme neměli moc času si město užít. Procházeli jsme se hlavně okolo jezera Rotorua. Viděli jsme místní černé labutě a také husy. Procházku jsme protáhli do zálivu, kde jsme ještě nebyli. Byla to aktivní oblast, kde bublalo bahno, a do jezera ve velkém vyvěrala vřídla. Voda jezera se tu zbarvila do mýdlové barvy. A taky to tu pěkně páchlo. Ladě se z toho zápachu dělalo nevolno od žaludku, a proto raději dýchala pusou. Ale stejně byla zelená.  Procházku jsme zakončili u muzea. 

  

Popojeli jsme jen o kousíček dál a udělali první společný nákup. Mazlík byl pořádně naložený. Zastavili jsme se v Red Woods. Adélka obdivovala mohutné stromy, které byly maximálně 150 let staré. Tady všechno roste jako z vody. Procházka nás zavedla na vyhlídku nad město. Pod sebou jsme viděli vřídla a aktivní oblasti, z kterých proudilo množství páry. V dáli bylo velké jezero. Dlouho jsme nepostávali a jeli jsme dál několik desítek kilometrů na jih. Odbočili jsme na prašnou cestu a chvilku jsme jeli. Už jsem myslel, že jedeme někam do háje. Ale nakonec se objevilo parkoviště. Zastavili jsme a šli jsme obhlídnout terén. Došli jsme k potoku, ale ne jen tak k ledajakému potoku. Tenhle měl 40 stupňů!!! Když Adélka strčila nohu do potoku, hned se jí vlila energie do žil. Šli jsme si pro plavky, tohle si musíme užít. Šli jsme kousek podél potoka, minuli jsme vodopád, kde bylo velké množství lidí. Vlezli jsme si do jednoho meandru, kde jsme byli sami. Váleli jsme se ve vodě a užívali jsme si teplotu plnými doušky. Často jsme vylézali a máčeli si jen nohy, protože z teplé vody se nám dělalo až nevolno.  Já sem se vydal na průzkum další oblasti a šlápl jsem do bahna nebo něčeho tlejícího. Musím říct, že jsem snad i vyjekl, jak mě to pálilo. Stoupl jsem na vyvěrající pramen. Byli jsme rádi, že jsme si vybrali místo pod stromy, p rotože sluníčko pořádně pálilo a ještě k tomu ta vařící voda. Byla to ďábelská kombinace. Kerosene creek nám zůstane dlouho v paměti. 

 

Po pár desítkách minut válení jsme museli vyrazit, náš šílený plán byl extrémně šíleně nabytý, aneb jak poznat Nový Zéland za 24 dní. Dojeli jsme zase o kousek na jih k jezeru Taupo. Byly zde Huka Falls. Musím říct, že ten proud vody nás ohromil. Zařezával se do skály, byl tak rychlý. A ta barva. No fotky to řeknou asi nejlépe. 

 

O kousek dál jsme vyjeli na vyhlídku. Před námi bylo Taupo, největší jezero na Novém Zélandu. Obrovská díra zaplněná vodou uprostřed severního ostrova je po megaobrovské sopce.  Nebyl čas se zastavovat a obdivovat jeho rozměry, měli jsme namířeno do kempu v národním parku Tongariro. Tam jsme se ubytovali a připravili jsme se na brzký ranní výšlap. Protože Adélka měla neuvěřitelné štěstí na počasí. 

  

 19. - 20. 12. 2016