Padající ledovec Ventisquero Colgante

Vyrazili jsme na konec poloostrova úzkou cestičkou. Ještě že jsme měli půjčené tak poškrábané auto. Větve drhly o boky auta každých pár metrů. Dojeli jsme do písečných dun, přes které jsme se už neodvážili. Zaparkovali jsme auto a došli na konec poloostrova. Bohužel jsme žádné vydry neviděli. Měli jsme ale velké štěstí na delfíny. Okolo pobřeží proplouvalo několik skupin plískavic jižních (Lagenorhynchus australis).

Procházeli jsme se po pláži a následovali jednu skupinu. Na konci poloostrova jsme byli sami. Jestli hledá někdo samotu, tak tady ji zaručeně najde. Směrem do vnitrozemí jsme obdivovali horu Monte Melimoy. Na to, že měla necelých dva a půl kilometru, tak byl vrchol pod velkým ledovcem. Začínali jsme cítit, že se blížíme k jižnímu pólu. Sněhová čára byla čím dál níž.

Sedli jsme si na naplavený pařez a pozorovali delfíny. Zjistili jsme, že jedni jsou větší a mají hřbetní ploutev ostrých tvarů. To byly hojné plískavice jižní. Viděli jsme i jiný druh, menší s oválnější hřbetní ploutví. Byly to jejich příbuzní plískavice chilské (Cephalorhynchus eutropia). Na druhé straně zátoky byla rezervace Añihue. Na jejich plážích bylo cosi podobné lachtanovi, ale jistí si tím nejsme. Bylo to daleko.

Na závěr procházky, jsem měl skvělý nápad jít k autu lesem. Jelikož jsem našel stezku. Bohužel po pár set metrech skončila. Velice zdlouhavě jsme se prodírali lesem a křovinami. Dokonce jsme narazili na oplocený kus dun, které obnovovali. Laděnka si o plot roztrhla mikinu, což jí pěkně naštvalo. Prodírali jsme se houštím, až jsme narazili na cestu, po níž jsme přijeli. Cestou k autu jsme našli krásného roháče, bohužel byl mrtví. Říká se mu Darwinův brouk (Chiasognathus granti). Je neuvěřitelné, kolikrát jsme narazili na místo, nebo živočicha, který měl něco do činění s jedním z největších vědců všech dob. Prošli jsem se ještě po pláži u městečka. Nevěděli jsme, co dělat dál. Vyrazili jsme proto k přívozu. Překvapilo náš, že nás rovnou převezli. Měli jsme pár hodin k dobru. Dojeli jsme zpátky na hlavní silnici u La Junty. S plnou nádrží jsme putovali hlubokým údolím na jih. Zastavili jsme se v krásné vesničce Puyuhuapi, kde měli přístupnou Wifi. Vyřešili jsme nezbytné věci a vyrazili dál.

Dorazili jsme do národního parku Queulat poměrně brzo. Využili jsme toho a šli na výlet. Nejdříve jsme trochu zabloudili a došli k přístavu odkud se jezdilo loďkou k padajícímu ledovci Ventisquero Colgante. Vrátili jsme se zpátky a začali poctivě šplhat na vyhlídku. Jako vždy nás obklopoval nádherný mírný deštný les valdivian. Ze stromů na nás padali housenky a mravenci. Mravenci neváhali a hned nás kousali. Po třech kilometrech jsme se dostali na krásnou vyhlídku. Ledovec se pomalu sunul přes hranu skalisek. Byli jsme od něj docela daleko, ale i tak na nás působil ohromujícím dojmem. Bohužel na něj nesvítilo sluníčko. Sedli jsme si proto na lavičku a počkali jsme si, až slunce osvítí ledovcový splaz. Usmálo se na nás štěstí. Mraky se na chvilku roztrhaly. Po tom, kdy jsme tu nádheru zdokumentovali, tak jsme šli zpátky. Ranger nám řekl, že se park zavírá za pár minut. Což znamenalo, že se zavřou brány a my bychom zůstali uvnitř. Naštěstí byl tak hodný, že nám již zavřenou bránu znovu otevřel. Nebyli jsme naštěstí sami, kdo se chtěl dostat ven.

Mohli jsme ještě využít večer a ujet pár kilometrů. Trochu se nám to zvrhlo, jelikož jsme přejeli poslední kemp v údolí. Před námi byl přejezd hor. Cesta byla šílená. Všude byly obří díry a jelo se přímo nahoru. V zatáčkách o 180 stupních byla spousta velkých kamenů. Ještě k tomu, jsme se museli vyhýbat kamionům a autobusům. Tentokrát jsme poprvé byli vděční našemu vysokému, malinkému autu. Chtěli jsme se zastavit cestou u vodopádů a padajícího ledovce, ale nebylo kde zaparkovat. Uprostřed zatáčky jsem to nechávat nechtěl, a tak jsme jeli dál. Nakonec jsme ujeli skoro sto kilometrů, než jsme narazili na kemp u jezera Verde. Byl úplně nový a byli jsme tam sami. Opět jsme si užili teplou sprchu a šli do hajan. Před spaním jsem Ladě znovu vykládal, kolik je v okolních lesích pum a jak bych je strašně rád viděl zblízka. Moc dobře se nevyspala, protože jí v noci probudilo každé šelestění.

2. 1. 2020

Raúl Marín Balmaceda

Vstali jsme až pozdě dopoledne a pomalu se sbalili. Šli jsme se kouknout k jezeru, u kterého jsme stanovali. Místní děti si hrály v jezeru a vůbec jim nevadilo, že bylo strašně studené. Okolo nás byly vysoké hory, z nichž se pomalu sunuly ledovce.

Vyrazili jsme přímo na jih dlouhým údolím. Byli jsme rádi za každý asfaltový úsek, který nám cestu zpříjemnil. Výhledy byly nádherné. Najednou jsme zahlédli něco, co se všemu vymykalo. Les zmizel. Ocitli jsme se uprostřed rozsáhlého sesuvu. Zastavili jsme a sledovali cestičku, kudy sesuv padal. Bylo neuvěřitelné, z jaké dálky se vinul. Tři kilometry od nás se utrhl kus hory. Nedovedeme si představit onu kinetickou energii, která tohle způsobila. Stalo se to po prudkých deštích před dvěma lety. Jeli jsme dál a přemýšleli, jakou má příroda sílu.

Po dalších třech kilometrech se nám sevřelo srdce. Jeli jsme pustou krajinou, kde bývala část vesnice Santa Lucía. Zmizelo 28 domů a zemřelo 21 lidí. Nedivili jsme se, že jednu oběť nenašli, když jsme viděli vrstvu bahna. I po dvou letech zde byly rozbořené domy. Žít pod horami má své kouzlo, ale i svá úskalí. Kousek odtud vše vypadalo jako by se nic nestalo.

Jeli jsme podél blankytně modré řeky až k vesnici La Junta. Sem tam byla pastvina, ale většinu cesty nás obklopoval les. Ve vesnici jsme načepovali plnou nádrž a vyrazili na boční výlet. Cesta byla rázem o dost horší. Příroda nás zcela obklopila. Z malé jednoproudé silničky jsme viděli jenom zeleň. Byli jsme rádi, že jsme nikoho nepotkali. Mnoho místa tu nebylo. Jediné, co se měnilo, byly barvy řeky Palena, jejímž údolím cesta vedla. Byla nádherná a rozsáhlá. Zastavili jsme u přívozu, který byl jedinou možností, jak se dostat na druhý břeh. Přívoz jel až za dvě hodiny. Uvařili jsme oběd a najedli jsme se na břehu řeky. Ve volných chvílích jsme zabíjeli ovády a komáry, kteří si nedali pokoj.

Najel jsem na malinou loď pro pár aut. Ani jsem nevypínal motor. Loď udělala neuvěřitelně rychlou otočku a už jsme byli na protějším břehu. Přišla ta horší část. Musel jsem z lodi vycouvat. Naštěstí mi to šlo o moc lépe, než paní zamnou. Vyjeli jsme na poslední část k přístavu Raúl Marín Balmaceda. Málem do nás naboural magor, který spěchal na trajekt. Vyhnuli jsme se o fous ve vysoké rychlosti. Doteď nevím, jak jsme se na tu úzkou silničku oba vešli. Přijeli jsme do extrémně ospalého malinkého přístavu. Chtěli jsme si zamluvit výlet za mořskými vydrami, ale nenašli jsme nikoho. Tohle místo turismem nežilo, nebo měli všichni kocovinu po Silvestru. Postavili jsme si stan a Laděnka si psala deníček, zatímco jí štípalo hejno komárů. Já jsem se šel projít po pláži. Maminky s dětmi se cachtala v moři, které bylo studené. Pro místní je to jediná možnost v širokém okolí. Cestou jsem zahlédl delfíny, jak proplouvají podél pobřeží. Už jsem věděl, co budeme další den dělat, když nevyšly vydry.

1. 1. 2020

Park Pumalín

Vstávali jsme velice brzo. Před šestou ráno jsme byli v přístavu. Přesně tak, jak to požadovali při rezervaci. Čekali jsme hodinu a půl, než přišel první člověk do práce. Pak to šlo ráz na ráz a za chvilku jsme byli na lodi. Vybrali jsme si dobře. Loď společnosti Transportes Austral jela přímo do přístavu Caleta Gonzalo. Asi je přehnané tomu říkat přístav. Prostě molo uprostřed džungle. Měli jsme díky tomu většinu dne před sebou. Při druhé možnosti bychom sice trochu ušetřili, ale strávili bychom na lodi celý den.

Laděnka se nadopovala prášky, zachumlala se do spacáku a spala. V kajutě byla zima a mnoho cestujících po spacáku toužebně pokukovalo. Já jsem pobíhal po lodi jako vždycky. Ověšený foťákem a kamerou. Bylo nádherné sledovat pohoří za městečkem Hornopirén. Jak se loď vzdalovala od hor, vystupovaly za ním zasněžené vrcholky Andských velehor. Začínal jsem se těšit na místní ledovce.

Po téměř pěti hodinách jsme dorazili do Caleta Gonzalo. Nacházeli jsme se v soukromé rezervaci Pumalín manželů Tompkinsových. To jsou lidé, kteří vlastní nejvíce plochy na planetě. Peníze vydělali díky značkám jako je North Face, Esprit či Patagonia. Své bohatství využili ke skupování rozsáhlých farem. Ty pak transformovali v chráněná území, kde je prostor k šetrnému zemědělství, turismu a ochraně, na které se podílí místní komunita. Takto obhospodařují přes 8 tisíc kilometrů čtverečních. Byli bychom rádi, kdyby bohatí lidé věnovali svoje prostředky smysluplně jako oni. I odlehlá oblast jako tato zažila krušné časy. Chilská vláda zde darovala půdu za vymýcení lesa, či pronajala dlouhodobě rozsáhlá území pro těžbu a pastvu. Zmizelo 30 000 km² lesů. Je tu tedy co ochraňovat i napravovat.

Zastavili jsme se v roztomilé kavárně nedaleko mola. Oběma se nám líbil její precizně udělaný design. Byli jsme trošku zadumaní. Oba jsme záviděli manželů Tompkinsových, jaký odkaz tu po sobě zanechali. Jeli jsme po štěrkové cestě a zastavili jsme se u Laguna Tronador. Byla to příjemná procházka okolo horské bystřiny. Proplétali jsme se zeleným pralesem vzhůru. Bohužel jsme žádný výhled nenašli. Zeleň nás obklopovala na každém kroku. 

Další zastávka Los Alerces nás zaujala více. Opět jsme se setkali s Fitzroyjí cypřišovitou (Fitzroya cupressoides). Stačilo přejít přes řeku a ocitli jsme se v lese plném těchto majestátních stromů. Některé z nich byly staré tři tisíce let. Ještě, že je lidé nestačili vykácet. Ale moc k tomu nechybělo. Na závěr procházky sem našel krásnou housenku. Která mě kousla. Jak by řekla Laděnka. „Proč musíš na všechno sahat?!“

Přijeli jsme na výbušnou zastávku. Vulkán Chaitén se probudil k životu v roce 2008. Místní vesnici museli evakuovat, jelikož měsíc chrlil popel. Ten na tři roky zavřel místní park a širé okolí. Naštěstí nikdo nezemřel, když nepočítáme tisíce kusů dobytka. I příroda má co dělat, aby se vzpamatovala. Všude v okolí čněla mrtvá torza stromů. Začali jsme šplhat ke kráteru. Naštěstí na začátku už vyrostlo vysoké křoví, které nás chránilo před sluncem. Čím jsme šplhali blíže epicentru, tím méně života kolem nás bylo.

Cestu lemovala rostlina s obrovskými listy. Barota rukávovitá (Gunnera manicata) se dělí s leknínem Viktorie královská o největší listy na světě. Vlézt si k ní nebylo příjemné, jelikož má na stonku a zadní straně listů ostny. Místním kravám to však nevadí. Ty si na ní okolo cest pochutnávají. I místní využívali jejich řapíky. Podobně jako my rebarboru.

Většinu cesty pralo sluníčko. Stoupali jsme pomalu ke kráteru a potili jsme se jako prasátka. Odměnou nám byl fantastický výhled. Obdivovali jsme mrtvé zbytky stromů, které se dokázaly i přes erupci udržet na svahu. Musela to být obrovská síla. Dole v údolí byla řeka plná naplaveného dřeva.

Vylezli jsme na vrchol a zjistili jsme, že jsme na hraně hor. Ty vytvářely okolo vulkánu kruh. Mezi horami a vulkánem se vytvořilo hluboké údolí, které sem tam vyplňovala jezírka. Do nich bychom nestrčili ani prstíček. Síra byla cítit všude. Vrchol vulkánu, který převyšoval hory uspořádané do kruhu, stále dýmal. Dokonce vláda uvažovala o přesunutí městečka dál od vulkánu. Po tom, když uviděla účet, si to rozmyslela. Sedli jsme si u torza stromu a odpočívali. Vnímali jsme intenzivně sílu místa. Okolo nás byl všude popel a obsidián. Cítili jsme se jako na White Island před několika lety. Vyrazili jsme dál. Přivítali jsme s otevřenou náručí asfalt pod koly u městečka Chaitén. Jeli jsme stanovat k Termas El Amarillo, ale měli zavřeno. Bloudili jsme asi hodinu, než jsme našli kemp Yelcho en la Patagonia. Byl drahý, ale měl horkou sprchu. Po šesti dnech jsme si mohli dát příjemnou očistu. Jen tak tak jsme stihli uvařit večeři před půlnocí. Přiťukli jsme si dobrým vínem a tím náš Silvestr skončil.

31. 12. 2019

Nejkrásnější cesta Carretera Austral

Probudili jsme se do nádherného rána. Skály byly osvícené a my jsme přemýšleli, jak někdo dokáže takovouto stěnu vylézt. Po včerejšku jsme měli ruce a svaly bolavé. Dostat se přes řeku byl docela boj. Cesta zpátky nám utíkala. Bylo znát, že nepršelo. Mírně zabahnění jsme dorazili k autu a pokecali zase s Čechem. Chvilku nám trvalo, než jsme přeskládali auto.

Cesta byla plná hlubokých děr. Nedalo se jim vyhnout, byly všude. Úplně vydrncaní jsme projížděli okolo pobřeží. Nad námi čněly vysoké hory, na kterých rostly stromy až k vrcholu. V údolích nás fascinovaly průzračné řeky. Bylo jich nespočet. Ukončili jsme naši zajížďku do Cochamó a navázali na silnici číslo 7.

Konečně jsme byli připravení na jednu z nejkrásnějších cest na světě. Carretera Austral je dlouhá 1 247 kilometrů a končí ve vesnici Villa O'Higgins. My jsme měli za lubem si udělat ještě několik zajížděk okolo. Práce na výstavbě silnice byla zahájena v roce 1 976 za vlády diktátora Augusta Pinocheta. Ten chtěl propojit odlehlé části země, aby si zde uchoval vliv. Ekonomicky je to šílenost, která se nikdy nevyplatí. Díky tomu jsme mohli vjet do panenské přírody uprostřed hor. Moc jsme se nezastavovali a jeli okolo pobřeží. Horám občas dominovala sopka se sněhovou čepicí. Vulkanické činnosti je i zde na jihu požehnaně.

Dojeli jsme do města Hornopirén, z kterého nám jel brzy ráno trajekt. Měli jsme dost času a městečko jsme si prošli. Staré domy měly střechu i stěny obložené cypřišovým dřevem. To vydrží ve zdejších vlhkých podmínkách nejvíce. Proto je také hodně ceněné. V minulosti se zde hodně těžilo. V mnoha oblastech Fitzroyji cypřišovitou vyhladili. Dnes jsou chráněny. Ale není to žádná sláva a černý trh stále existuje. V těchto nekonečných spletitých údolích a fjordech je těžké cokoli kontrolovat.

Procházeli jsme se po nábřeží a koukali na protější svah hory. Byl tam velký sesuv, který si klestil cestu lesem až do moře. Chvilku jsme hledali kemp, až jsme našli zahrádku u potoka. Byl sice uprostřed městečka, ale stačilo to.

30. 12. 2019

Vrchol Cerro Arcoiris

Ráno jsme vyrazili brzo. Udělali jsme si ranní rozcvičku v podobě lanovky přes řeku. Popošli jsme kousek podél řeky ke kempu La Junta. Odtud vedla stezka přímo nahoru k Cerro Arcoiris. Ze začátku to šlo dobře. Z pěšinky se postupně staly schody z kořenů. Les se měnil s nadmořskou výškou. Byly tu o poznání větší stromy nežli v údolí. Sem se těžaři nedostali. Začali jsme se nořit do pradávného lesa, kolem nás rostly obrovské cypřiše. Jedna z nich měla kůru tvrdou a byla menší, Pilgerodendron uviferum.

Čímž jsme šplhali výš, větší stromy tam byly. Absolutně jsme nechápali, jak stromy s průměrem  kmenu několik metrů dokázaly na, tak příkrém svahu přežít. Narazili jsme na obrovský strom s neuvěřitelně měkkou kůrou. Takovou jsem viděl jen jednou, a to u sekvojovce obrovského (Sequoiadendron giganteum), ale ten přirozeně roste jen v Severní Americe. Nakonec jsme zjistili, že je to jiný druh. Jedná se o Fitzroyji cypřišovitou (Fitzroya cupressoides). Potkali jsme se s největším stromem Jižní Ameriky. Dorůstá až do výšky 70 metrů a obvod kmene je až pět metrů. Dokonce je to druhý nejstarší strom na světě. Nedaleko odtud našli jeden, kterému bylo 3 625 let. Neuvěřitelné setkání.

Tohle údolí se často přirovnává k Yosemitskému národnímu parku v USA. Pokud někdo touží vidět tuhle oblast předtím, než se zní stane hromadná turistická atrakce, měl by vyrazit co nejdřív. Může se to tu velice rychle změnit, jelikož údolí je v soukromých rukou a není tu státní rezervace. Naštěstí je místo součástí obrovské rezervace Bosques Templados Lluviosos de los Andes Australes o rozloze 2 169 kilometrů čtverečních, která byla založena v roce 2 007 pod záštitou Unesco.

Šplhali jsme výše a začala se objevovat první lana. Naštěstí byl všude les. To se ale za nedlouho změnilo. Před námi byla velká žulová plotna. Zavěsili jsme se na lano a krok za krokem, jsme se posouvali. Pod námi bylo dvacet metrů příkré hladké skály a poté útes. Dolu to bylo několik set metrů. Raději jsme se dolu nedívali. Netušili jsme, že je to jen lehká rozcvička. Naše mysl se s námi prala a nechtěla akceptovat míru rizika. Přesto jsme šli dál. Další lano. Ze skalního výchozu tekla voda, lano se dalo ždímat a skála hezky klouzala. Vylezli jsme patnáct metrů po sestavě lan, z kterého jsme museli přelézt na kovové úchyty. Měly tvar kramlí a moc pěkně se smekaly. Bylo to opět na přívětivém místě. Tentokrát byl rovnou několika set metrový pád do prázdna. Adrenalin a rozum se nacházely uprostřed bitvy. Když jsme podlezli výchoz, tak jsme měli chuť se vrátit. Potkali jsme několik lidí, kteří se vraceli z vrcholu. Rozhodli jsme se, že je ještě moc brzo, na to se vzdát. Jedno lano následovalo druhé, naštěstí tam bylo i pár stromů, o které jsme se mohli zachytit. I tak to bylo náročné. Laděnka si nedávala pozor a při lezení se nabodla na kořen. Rozrazila si koleno. Naštěstí to krvácelo jenom trochu několik hodin, ale bylo to hluboké.

Před námi se rozkládala strmá žulová plocha. Našli jsme začátek sestavy lan, která končila v nedohledu nad námi. Na to jsme už moc staří. Jak půjdeme zpátky? Když se na lanech potkají dva lidi, tak budeme úplně v prdeli. Radši jsme nepřemýšleli a lezli, dokud to šlo. Tušili jsme, že odpoledne tu bude více lidí. Před námi byli dva, které jsme dohnali. Slečna na tom byla o poznání hůř než mi. Byla rozklepaná, a trvalo jí to mnohem déle nežli nám. Byl sem na moji horalku patřičně pyšný. Dávala to oproti ní s přehledem. První lano bylo v pohodě, mělo tak dvacet metrů. Pak tam byl vysoký schod, s kterým měla Lada problém. Málokdy si připadá, že má krátké nohy. Bohužel na tomto místu je každý sám za sebe. Tady se nedá pomáhat jeden druhému. Další lano ušlo, to mělo tak 15 metrů a místy se začínalo hezky třepit. To poslední mělo 30 metrů a muselo se hodně ručkovat nahoru. Se slečnou přede mnou se lano zhouplo a práskla sebou o skálu. Všechna lana byla nasáklá vodou a jak člověk lezl vzhůru, tak mu voda zatékala pod tričko až k zadnici a pak po nohou do bot. Konečně jsme měli to nejhorší za sebou. Další lana, která byla mezi stromy nad propastmi, už jsme ani nepočítali. Otrkali jsme se a vylezli jsme na vrchol. Byli jsme o kilometr výš. Měli jsme výhled na celé údolí. Sedli jsme si a odpočívali.

Dohodli jsme se, že úplně na vrchol nepůjdeme. To by bylo dalších několik hodin lezení, a ještě k tomu tam byl sníh. Také se nám nezamlouvala myšlenka vidět a čekat na lidi, kteří zápasí s lany. Chtěli jsme mít dostatek sil na cestu dolů. Kolem nás byla spousta ještěrek, které se na první pohled jen vyhřívala na žulových deskách. Zanedlouho jsme zjistili, že nás využívají jako návnadu. Jak jsme si sedli, přiletěli ovádi a začali nám sát krev. Ještěrky se toho nebály. Přišli přímo k nám a kroužící či sedící ovády chytaly.

Na vrcholu bylo plno pabuků (Nothofagus). Ty jsme důvěrně znali z Nového Zélandu a Tasmánie. Když jsme se pokochali strmými skalními stěnami, tak jsme vyrazili dolů. Jako vždy dolů to jde hůř než nahoru. Jinak tomu nebylo ani tady. U slézání po lanech se vytvořila fronta. Lidi chtěli nahoru a také dolů. Půl hodiny jsme stáli u strmých žulových desek, než jsme se dostali na řadu. Opět se tam jeden člověk zhoupnul a praštil s sebou o skálu. My jsme to zvládli bez pádu. Musím ale říct, že nám srdce bylo jak zběsilé. Neměli jsme ani pomyšlení na to vytahovat foťák.

Došli jsme k převisu, kde kovové úchyty navazovaly na lano. Dolů to bylo obtížnější. Laděnka trochu zazmatkovala a zasekla se uprostřed. Uklouzla jí noha a místo na kovovém úchytu skončila na římsičce, ještě, že se držela lana. Musela nějakým způsobem vylézt pár metrů zpět na kovový úchyt, ale jak to všude klouzalo, tak se jí to nedařilo a začala být nervózní. Jakmile byla zpět na úchytu a přelézala skalní výběžek, tak znova uklouzla a rozplácla se o bahnitý strop. Povedlo se jí to až na počtvrté. Slezla dolů zablácená a rozklepaná. Naštěstí už nás čekalo jen pár lan. Za chvilku jsme byli v lese s pevnou půdou či kořeny pod nohama.

Cestou jsme opět obdivovali Fitzroyji cypřišovitou. Došli jsme do údolí a podívali jsme se do hlavního kempu La Junta. Byli jsme moc rádi, že tu měli plno. Kemp byl obehnaný několika ostnatými dráty. Byl to takový bytelnější a vyšší plot pro dobytek. Trochu jak v koncentráku. Prý jim tam lidé chodili a neplatili. Jsme přesečení, že to jde udělat i elegantněji. Odešli jsme k našemu krásnému kempu. Naštěstí tam byl pár, který se nevěřícně koukal na lanovku. Vysvětlili jsme jim, že je to jediná cesta do kempu a zapřáhli jsme je. Tahali moc pěkně. My jsme jim to potom oplatili. Bylo to o moc jednoduší, když se tahalo ve vice lidech. Opět jsme skočili do průzračné řeky a drkotali zuby. A tentokrát jsme měli i publikum, které nás pozorovalo z lanovky. Bylo neuvěřitelné, že jsme vyšplhali na taková monstra. Spokojení jsme šli spát.

29. 12. 2019

Rezervace Vicente Pérez Rosales

Brzo ráno jsme se odbavili a vyhlíželi náš let do Puerto Montt. Naše velká cesta Patagonií byla na dosah. Byli jsme hodně nervózní z půjčení auta. Protože jsme si ho půjčovali u malinké společnosti, aby nás to finančně nezruinovalo. Vypili jsme si čaj a nastoupili do letadla. A v tu ránu jsme spali. Během dvou hodin jsme byli na místě. Neviděli jsme nikoho z naší autopůjčovny. Po deseti minutách jsme byli docela nervózní. Jelikož jsme byli poslední turisté na letišti. Naštěstí jeden místní prodejce společnost znal a zavolal jim. Nakonec jsme čekali skoro hodinu. Předávání auta bylo také zajímavé. Paní neuměla ani slovo anglicky. Přitom jsem se společností komunikoval jen v angličtině. Tak jsme to řešili rukama nohama a Google překladačem. Všechno se vyřešilo na parkovišti na kapotě auta. Kancelář zjevně neměli. Auto vypadalo dobře. Mělo dost škrábanců, za což jsme byli rádi, aspoň nebude jednoduché rozpoznat nové. Ještě jsem paní poprosil o navigaci, kterou mi slíbila. Musela pro ni dojet. Naštěstí byla zpátky během dvaceti minut. Sklopili jsme zadní sedačky, aby se nám vešly krosny do kufru. Naskládali jsme to do auta jen tak tak. Bude to sranda se Suzuki Jimny. Měsíc a půl v tomhle malinkém autíčku s vysokým podvozkem. Je to taková krychle na kolečkách.

Vyrazili jsme na nákup do centra. Město bylo plné malých dřevěných domečků s plechovými střechami. Bylo zde mnoho spletitých malinkých uliček, které byly plné jednosměrek. Naštěstí nás navigace dovedla rychle k cíli. Parkoviště pod nákupním centrem byl labyrint a nákupní středisko čirý chaos. Hledali jsme elektro, abychom koupili náhradu za ukradenou kameru. Prošli jsme obchoďák třikrát a našli jsme jen jeden obchod. Měli tam jednu obstojnou, tak jsme jí koupili. Bohužel neměli žádný obal. Museli jsme to vyřešit ledvinkou. Nenávidím ledvinky. Nakoupili jsme jídlo a dali si oběd. Mezitím začali venku padat trakaře. Doufali jsme, že to nebude moc časté, protože nebylo vidět na sto metrů. Čekala na nás Carretera Austral, což je jedna z nejkrásnějších cest na planetě. Najít auto v labyrintu pod nákupním centrem nám zabralo půl hodiny. Nebylo kam spěchat. Počasí bylo příšerné a my jsme museli někde rozložit stan. Vyjeli jsme z města a z ničeho nic jsme se ocitli na placené dálnici. Naštěstí to bylo levné, jelikož jsme jeli jen do Puerto Varas. Byl to naprostý opak Puerta Montt. Chtěli jsme si udělat procházku tímto honosným a čistým městečkem. Bohužel tak pršelo, že jsme jeli dál. Těšili jsme se do spacáku. Let z Velikonočního ostrova s přespáním na letišti nám dal zabrat, asi začínáme stárnout. Jeli jsme okolo jezera Llanquihue, až jsme narazili na kemp Tranqueras. Byl to takový podprůměr, ale moc se nám líbilo, že jsme si mohli postavit stan pod stříškou. Stále padaly provazy. To je Patagonie, déšť a zase jen déšť.

Ráno nás probudilo sluníčko. Z lesů se pářilo a my jsme konečně mohli vidět část Chile zvanou Jezerní Oblast. Jelikož jsme cestou do kempu viděli jen provazy deště, tak jsme se vrátili kousek zpátky na vyhlídky. Stálo to za to. Vyhlídka přes jezero Llanquihue na vulkán Osonro byla nádherná. Okolo středu sopky byl prstenec mraků. Tam bylo i lyžařské středisko, kam jsme měli namířeno.

Vjíždět do mraků se nám nechtělo, a tak jsme pokračovali do rezervace Vicente Pérez Rosales. Ta se rozkládala od vulkánu až k hranicím Argentiny. Šli jsme prozkoumat jen malinkatý kousíček na začátku parku. Dostali jsme se k vodopádům Petrohué. Zaplatili jsme docela drahý vstup a šli k vodopádu. Docela nás překvapilo, že zahraniční turisté platí dvakrát tolik než místní. Vzhledem k tomu, že skoro každé místo v Chile je zpoplatněné, tak to není levná záležitost. My jsme stihli klidně čtyři zastávky denně, kde jsme platili. Peso k pesu a výlet nespoutanou přírodou se docela prodraží. Vlézt jen tak do pralesa není jednoduché. Za prvé není kde zastavit a za druhé by člověk potřeboval mačetu, aby se tímto lesem někam dostal. Park byl plný lidí. Byli jsme ještě moc blízko civilizace. Ale i tak jsme si to užili. Lesy vystupovaly po strmých úbočí hor až k vrcholům. Byla to záplava života.

Pokračovali jsme k vodopádům, které hrály všemi odstíny modré. Procházeli jsme mezi spletí peřejí a deštným lesem mírného pásma. Jsou to lesy, které neopadávají. Odborně se nazývají valdivian a mají čtyři podtypy. Na vlhčích místech byla spousta kapradí a také rostliny podobné bambusům. Zprvu jsme si mysleli, že si sem zavlekli nějaký plevel z Asie. Zjistili jsme, že je to kupodivu místní druh La quila (Chusquea quila).

Dojeli jsme k vesničce Petrohue, odkud vyjížděly trajekty přes jezero. Bylo tam strašně narváno. Nedalo se ani zaparkovat, a proto jsme jeli dál. Doufali jsme, že brzy najdeme onu nespoutanou přírodu bez lidí. Jen co jsme popojeli uviděli jsme našeho prvního karanču jižního (Caracara plancus).

Záhy se nám vyplnila krajina bez lidí. Stačila k tomu jen štěrková silnice s pořádnými dírami. Byli jsme rádi za našeho malého jeepa, na špatných silnicích mu to jezdilo lépe než na asfaltu. Musíme ale přiznat, že to bylo mnohem nepohodlnější nežli cestování s naší Hondou CRV, kterou máme doma na Islandu. Auto občas sebou házelo ze strany na stranu a vůbec nesedělo na silnici. My jsme samozřejmě lítali ze strany na stanu také. A nejvíce z toho šaltpáka, která mě neustále práskala do kolena. Bylo poledne a my jsme přejeli náš cíl. Museli jsme se vrátit do údolí Cochamó. 

Konečně jsme nalezli ten správný vjezd. Za pár kilometrů byla stanice ochránců parku. Dozvěděli jsme se, že zavírají stezku za 30 minut. Protože pozdější start by znamenal dojít do kempu za tmy. Zaparkovali jsme na pastvině pro koně a nechali tam auto. Naprosto nepřipravení jsme naházeli všechno potřebné do krosen a vyrazili. Měli jsme štěstí, že místního ochránce dělal Čech, který se sem přestěhoval za manželkou. Když nám říkal, že žije v údolí bez elektriky, internetu, signálu a centrálního topení. Tak jsme si říkali, jak jsme na Islandu zhýčkaní. On si jen stěžoval na nudu v zimě při svíčkách a snil o vodní turbíně, která by mu zajistila elektřinu po celý rok. Na druhou stranu, jeho děti budou žít na jednom z nejlepších míst pro lezení na Zemi. Proto jsme sem mířili i my. Chtěli jme vidět kilometr vysoké skalní stěny padající do údolí. Dokonce jsem měl i skvělý nápad. Na jednu lehoučkou si vylézt. Čech nás razantně upozorňoval ať si dáme pozor. Co jsme se díval na internet, tak to nebylo nic hrozného. Výšlap kilometr nahoru s pár lany.

Dopovídali jsme si a vyrazili. Před námi byla stará dřevorubecká stezka. Z Argentiny tudy dovážely volské povozy hovězí a z Chile se vozily ryby. Čekalo nás dvanáct kilometrů na těžko. Bylo po třetí odpoledne a my jsme nestihli ani oběd. Jelikož bylo všude bahno tak jsme se zastavili v kamenitém potoce a naobědvali jsme se. Klid jsme neměli. Ovádi a komáři nám nechtěli dopřát chvilku klidu. Na to že jsme šli na poměrně známé místo, tak cesta byla docela obtížná. Začínali jsme tušit, že Patagonie bude jiný level. Trochu nám to připomínalo bahnění na Stewartově ostrově na Novém Zélandu. Alespoň, že řeky byly přemostěné. Výhledy jsme moc neměli. Neprostupný deštný les nás obklopoval. Jen občas jsme viděli řeku, podél které jsme se bahnili kupředu.

Jelikož to byla stará cesta, tak byla pěkně vyšlapaná. Nebyla to jenom jedna cesta, mnohdy to byl úplný labyrint. Některé cestičky byly metr pod úrovní terénu, jiné dva metry. Velice často jsme šli cestičkou, z které nešlo vylézt a před námi bylo hluboké bahno či jezírko. Do toho tam chodily karavany koní, které zásobovaly kempy. Čerstvou koblížku jsme cítili na desítky metrů. Když jsme dorazili ke kempu, tak nás čekala ještě posilovna prsních svalů. 

Kemp jsme měli na druhé straně řeky a jediná cesta byla lanovkou. První polovinu to jelo a tu duhou musel člověk ručkovat. Jeli jsme na třikrát. Nejdříve já, pak krosny a na závěr Laděnka. Přišli jsme k malé chýši, kde byl bača. Netušíme, co nám říkal, ale postavili jsme si stan a šli jsme se vykoupat do řeky. To byly žiletky! Udělali jsme si večeři a obdivovali okolí. Z malé pastviny byly dokonalé výhledy na skalní stěny. Nastal čas se uložit ke spánku.

27. 12. - 28. 12. 2019