Darwin

Ráno jsme se opět probudili do krásného dne bez mráčků a šli se znovu vykoupat k vodopádu Wangi. Zase jsme zkusili jít pod vodopád, ale proud vody tu byl moc silný. Proud který vodopád vytvářel se nedal překonat a ze strany byl přístup také obtížný. Když už se člověk dostal pod vodopád, tak už se nedalo mluvit o příjemné masáži. Docela to bolelo. Naštěstí tu byl o třicet metrů dál menší vodopádek. Vylezli jsme po skalách do pětimetrové výšky. Tam byla vyhloubená díra od tekoucí vody. Vlezli jsme do soukromého bazénku a užívali si teplou vodu. Vyvěrala ze skalního masivu a byla o 5 stupňů teplejší. Netrvalo dlouho a do bazénku přišli mladé macaté Němky. Bylo po klidu a tak jsme vyrazili na cestu. Stavili jsme se na pláni, kde byla velká termitiště. Termiti (Isoptera) si zde staví obří termitiště, některá mají výšku až čtyři metry.

Nás také zaujala termitiště, která měla tvar plochých desek. Říká se jim magnetická termitiště, protože mají hranu orientovanou ve směru sever – jih. Díky tomuto směru na ně nedopadá tolik slunečního záření v nejteplejší části dne. To zaručuje optimální teplotu v termitišti. Jsou to úchvatné stavby. Kam se ně hrabe lidstvo se svými mrakodrapy.

Tím naše putování národním parkem Litchfield skončilo a přesunuli jsme se dále na sever, kde bylo hlavní město Severního teritoria Darwin. Nejdříve jsme jeli zařídit novou náhradní pneumatiku. Jelikož jsme byli stále na okraji města, tak jsme zajeli do Charles Darwin National Park. Odtud se nám naskytl pohled na město, které nezná zimu. Ale jinak jsme tu nic zajímavého neviděli. Akorát zbytky  po bunkrech pro letadla. Darwin byl prvním místem na které zaútočili Japonci, když napadli Austrálii za druhé světové války.

Když jsme dojeli do centra uviděli jsme krom výškových budov i ty historické. Město bylo malé, ale centrum bylo hezky kompaktní. Jedno z nejhezčích v Austrálii. Vydali jsme se do přístavu, kde jsme si dali jednu z nejlepších zmrzlin v našem životě. Nutno podotknout, že taky tu nejdražší. Prošli jsme okolo velkého bazénu s vlnobitím a záviděli lidem, jak se koupou. Jít do moře zde není jen tak. Krokodýli mohou připlout odkudkoli. Většinou ale pronásledují ryby, když je příliv a tak se zde lidé koupají v moři při odlivu.

Poodjeli jsme z centra a našli si neplacené parkoviště. Rozhodli jsme se pro procházku parkem Bicentennial. Moc jsme toho nenachodili. Bylo poledne a my jsme sotva lapali po dechu. Vedro nás spalovalo. Nacházeli jsme se u dvanácté rovnoběžky, tedy necelých 1400 kilometrů od rovníku. I tak tu krajina byla velice zvláštní. Člověk si spojuje oblasti okolo rovníku s deštnými pralesy a nikdy nekončícími srážkami. Tady to bylo jiné. Na obloze ani mráček a krajina byla vysušená. Savana se rozkládala i zde na severním cípu kontinentu. Stačilo by jen málo, aby tady byly jen deštné pralesy. Kdyby se srážky rozložily do celého roku, bylo by to tu úplně jiné. Je zajímavé si uvědomit, že ve stejné vzdálenosti od rovníku je bujný amazonský prales a zde bojují o vláhu jen ty nejtvrdošíjnější druhy.

Opustili jsme pobřeží s plážemi i mangrovovými porosty a vydali se do botanické zahrady. Bylo zde mnohem příjemněji. Zavlažovaná zahrada oplývala vzrostlými stromy, které vytvářely chladný stín. Mohli jsme tu vidět nádherné teplomilné rostliny z různých koutů světa, ale nás nejvíce zaujali místní hadi. Jen co jsme vlezli do botanické zahrady, uviděli jsme na obrovském stromě nádhernou dospělou krajtu. Byl jsme z toho úplně nadšený až do doby, než jsme zjistil, že byla plastová.

 Nicméně jsme šli dál a obdivovat krásy botanické zahrady. Když jsme šli po úzkém chodníčku, který obklopovalo křoví, tak Lada vyjekla a vyskočila do vzduchu. To už nebyl plastový had. Lada místo toho, aby uskočila stanou, dopadla skoro na hada. Ten se chtěl jen dostat na druhou stranu chodníku. Z botanické jsme se vydali zpátky k autu, protože Laděnka viděla všude hady, což jí nedělalo dobře.

Nabrali jsme zásoby, novou pneumatiku a vydali jsme se do velkého národního parku Kakadu. Už byl večer, ale i tak jsme se zastavili na jednom z mála kopců v okolí. Kam jsme dohlédli byla bývalá pastvina, která byla místy podmáčená. Hrozně jsme se těšili do tohoto národního parku. Je opěvován jako jeden z nejhezčích v Austrálii. Ale to uvidíme až další den. Vydali jsme se k jednomu z mála levných kempů. Když jsme odbočili z hlavní, tak jsme hned zjistili, že to nebude jen tak. Začali nám kameny bouchat do podvozku a roleta i jemné písky byly dost zrádné. Otočili jsme to na prvním místě, kde to šlo a vrátili se na hlavní. Rozhodli jsme se vyspat na zastávce pro kamiony. Udělali jsme si klokaní maso se zeleninou a poslouchali savanu kolem. Maso bylo trošku tužší, ale chutnalo nám. Rozhodli jsme se přespat pro jistotu v autě. Což byla velká chyba. Takové vedro jsme v životě nezažili. Propotili vše okolo nás. Opravdu strašná noc. 

31. 7. 2017

Národní park Litchfield

Celou noc bylo vedro a ráno teplota rychle stoupala. Byli jsme blízko oceánu a také na třinácté rovnoběžce. K rovníku tedy mnoho nezbývalo. Stávání nám moc nešlo. Byli jsme unavení z dlouhého přesunu. Přemluvili jsme svoje těla a vyrazili na procházku k vodopádu, pod kterým jsme se večer koupali. Když jsme se přiblížili k životodárné vodě padající ze stolové hory, savana se změnila v deštný prales. Opět to byl pozůstatek z dob, kdy tu bylo příznivější podnebí. Jen, co jsme vlezli pod hustý zelený deštník, byli tu naši známí netopýři. Opět využívali jednoho z mála míst, kde se mohli ukrýt v nehostinné krajinně. Potkali jsme tu i hrabavé ptáky či divoké prase. Ani toto místo nebylo ušetřeno od invazivních druhů.

Vyšli jsme na plošinu z které padal vodopád. Byla to změna k nepoznání. Zase to tu bylo naprosto  vyprahlé. Ono to také nebylo moc vysoko, aby nastal markantní rozdíl. I tak jsme měli krásný výhled na krajinu kolem. Byla to placka na níž se rozkládala savana. 

Sešli jsme naprosto zpocení dolů pod vodopád. Vzali jsme si věci a šli se osvěžit pod padající masu vody. Věděli jsme, že mnoho příležitostí mít nebudeme. Buď jsou řeky moc blízko moře a tím pádem jsou plné mořských krokodýlů, nebo jsou vyschlé. Na mnoha místech, kde se dá koupat v období sucha se to nedoporučuje v období monsunů. Jelikož se řeky a říčky rozvodní a krokodýli jdou mnohem dál po proudu. Viděli jsme to i tady. Jezero pod vodopádem bylo chráněné. Nad odtokem z jezera byl turistický chodníček. Ale to hlavní bylo pod ním. Masivní mříž bránící krokodýlům, aby se nepozorovaně dostali do jezera pod vodopádem a pochutnávali si na lidském mase.

Poté co jsme se osvěžili, vyrazili jsme znovu na cestu. Ale jen kousek. Ten den patřil jen a pouze malému národnímu parku Litchfield. Dorazili jsme do místa Cascades, kde potok pomalu stékal z tabulové hory. Když jsme došli ke kaskádám s občasnými jezírky, tak se místo opět změnilo. Lada našla pro svůj objektiv mnoho kvetoucích rostlin. Některé byly přichycené ve štěrbinách skal hned vedle protékající vody. Lada tu dokonce našla i rosnatky. Když člověk projíždí tisíce kilometrů savanou a občas potká trochu vody v řece, tak tu takové rostliny opravdu nečeká. Nicméně se Lada zabývala květy rostlin a já šel na průzkum dál.

Popošel jsem o několik kaskád po proudu potoka a našel jsem tam veliké varany. Nevydrželi tam ale moc dlouho. Než přišla Lada od kytiček, tak přišly i místní děti. Hodili po Mertens's water monitor (Varanus mertensi) klacek a oni utekli do vody. Děti si pak užívaly skákání do jezírka ze tří metrů. Zeptali jsme se dětí, jestli je to směrem po proudu průchozí, jelikož cesta byla uzavřená. Odpověděli, že je to v pořádku a tak jsme šli. Došli jsme opět pod stolovou horu a trochu se ztratili. Naštěstí nás zastavili místní a poradili nám ať potok přebrodíme. Jelikož v době monzunů most sebrala voda. Skákali jsme tedy po spadaných stromech a naplavených větvích. Modlili jsme se, ať tam není nějaký jedovatý had, který by se vyhříval na kmeni stromu. Nakonec jsme došli až k autu a nepotkali jsme ani hada ani krokodýla.   

Vydali jsem se na další místo pár kilometrů na z pátek. Zastavili jsme na tabulové plošině z níž byla vyhlídka na vodopády Tolmer. Ty nás zas tak nezaujaly jako místní flóra. Nejprve jsme zde narazili na pradávné cykasy (Cycas clacicola). Byly nádherné měli jsme štěstí a viděli samičí rostlinu se semeny. Ta barva semen na pozadí semišových lístečků byla překrásná. Mohli jsme si odškrtnout další žijící zkamenělinu z našeho seznamu.

Nedaleko jsme potkali i cypřiš (Callitris intratropica), vždy jsme byli rádi, když jsme protkali něco jiného nežli eukalypt. Pokračovali jsme po cestě, která nás vedla skalnatou rudou krajinou. Nakonec jsme došli k malému vodopádu s výhledem do krajiny. Chvilku jsme se pokochali a jeli dál.

Nedaleko byla bažina. Nedokázali jsme si v tomto vyprahlém prostředí, představit něco takového, ale byla tam. Skalnaté podloží nepropustilo ani kapku vody z dob monzunů a tak zde stále byla bažina. Bylo vidět, že vysychá, ale stále byla velká. U parkoviště někdo pověsil svlečenou hadí kůži, a tak Lada byla velice nervózní. Já také, ale jiným způsobem, chtěl jsem toho hada najít.

Šli jsme bahnitým terénem a občas jsme zahlédli stopy po plazícím se velkém hadovy. Nenašli jsme bohužel ani jednoho, ale to Ladě nezabránilo mít panický záchvat, když uviděla stopy v bahně. Měli jsme štěstí na něco jiného, potkali jsme zde nádherně zbarveného ledňáčka Forest Kingfisher (Todiramphus macleayii).

Další zastávkou byl proslulý Florence falls. Nikoli kvůli své výšce či mohutnosti, ale kvůli jezírku pod ním. Tedy spíše, kvůli obyvatelům jezírka. Bylo v něm množství ryb, některé byly i dost  veliké. Vzali jsme si plavky a šli jsme se cachtat. Nejdříve jsme v klidu pozorovali ryby, i hochy co se chtěli zmrzačit skokem do vody, aby zvýšili svoji přitažlivost u ženského publika. Za chvilku jsme se rozhodli přeplavat k vodopádu. Byla to příjemná masáž. Dokonce se nám podařilo doplavat pod proud vody a udržet se na skalisku za padající vodou. Patami jsme stáli na malých skalních výčnělcích. Byl tam krásný ohlušující klid. Docela jsem si tu chvíli užíval, až do chvíle, kdy Lada zpanikařila a začala padat. Zjevně se jí zdálo, že na kluzké skále je jen jediná věc, které se může chytnout. Bylo jím moje přirození. Byl jsem z toho v šoku a začal nadávat. Ale nakonec Lada nespadla a já to taky přežil. Ale stále mi nešlo do hlavy, proč  tak zpanikařila a ztratila rovnováhu. Prý jí kousla ryba do palce. Říkal jsem si, co je na tom tak šíleného, že člověk musí zpanikařit. Vždyť to byly jen menší rybky. Vtom se jedna rozhodla, že mi sní strup na holeni. Bylo to dost bolestivé. Laděnce jsem její zpanikaření odpustil. I když to nebylo hezké ukončení romantické chvilky pod vodopádem. 

Bylo tu prostě krásně. Malé oázy v národnímu parku Litchfield nás okouzlily natolik, že jsme se vrátili do kempu u vodopádů  Wangi. Byl to pohodový příjemný den.

30. 7. 2017

Cesta k národním parkům u Darwinu

Ráno bylo Ladě špatně a tak si zobla pár paralenů. Ranní start byl vyjimečně velmi pozvolný. Potkali jsme tu apostlebird (Struthidea cinerea) a já musel trochu opravit blatník, protože nám kus chyběl a zbytek plandal. 

Netrvalo dlouho  a vyjeli jsme na náš poslední úsek The Savannah Way. Čekal nás zase dlouhý přesun na sever. Doufali jsme, že se krajina změní a bude zelenější. Vždyť jsme mířili do tropické Austrálie. Bohužel slunce každodenně spalovalo krajinu. A najít mrak byl nesplnitelný úkol. Teploty se stále držely okolo 30 stupňů a krajina byla vyprahlá.

Čím jsme se blížili k severu, tak stromy byly větší a mohutnější. Ne o moc, ale o něco přeci. I podrost byl bohatší, pokud zrovna oblastí neprošel požár. Hlavně jsme cestou pozorovali termitiště. Byla čím dál vyšší. Když jsme byli na úrovni města Katherine, tak už byla vysoká, jak dospělý muž. V každém městečku jsme sháněli i autoservis, abychom nechali zpravit proraženou pneumatiku. Bylo to nesplnitelné, jako najít mrak, hold byl víkend. Jeli jsme tedy dál opatrně do národního parku Litchfield. Cestou jsme se zdrželi, jelikož byla na silnici bouračka dvou aut. Podle toho, jak vypadala, tak u toho někdo umřel. Řídil jsem celý den sám, protože Ladě stále nebylo dobře. Při pohledu  na nehodu jsem si uvědomil, jak málo stačí, aby se stala tragédie.

Byl večer a hledali jsme místo ke spánku. Naštěstí už jsme byli v cíli naší cesty.  Litchfield je velice oblíbený a tak jsme se nedivili, že jsme nemohli najít ani místo na kempování. V prvním kempu jsme našli akorát spangled drongo (Dicrurus bracteatus), který na nás shlížel z eukalyptu.

Naštěstí jsme místo našli u vodopádů Wangi. Rychle jsme postavili stan a vyrazili k vodopádům. Byly nádherné. Další oáza uprostřed vyschlé krajiny. Skočili jsme do vody a užívali si osvěžující pocit. Dva dny jsme se pekli v autě a teď si plaveme pod úchvatným vodopádem. Byli jsme hodně unavení, ale šťastní.

Když jsme došli zpátky ke stanu, tak jsme přehodnotili potřebu vrchní celty. Bylo tu opravdu vedro a déšť tuto oblast čekal nejdříve za dva měsíce. Ze stanu jsme také pozorovali noční oblohu. Mléčná dráha byla překrásná. Sem tam jsme i zahlédli padající hvězdy.

29. 7. 2017

Nejtěžší ujeté kilometry

Vstali jsme ráno, udělali jsme si snídani a užili si ledovou sprchu. Mysleli jsme si, že pojedeme na jih po asfaltových cestách a vtom nám na kapotu auta skočila Hippie Belgičanka. V jejím věku by se měl člověk starat o vnoučata a ne jezdit sám pustinou, ale ona byla prostě jiná. Dali jsme se do řeči, z čehož nakonec vyplynulo, že pojedeme na sever dále po Savannah Way. Přemluvila nás s argumenty, že to bude v pohodě. Jelikož to projel Američan v nějakém vraku. A také tím, že je to rychlejší a kratší cesta. Kratší určitě byla, ale jestli rychlejší, to jsme si nebyli jisti. A tak jsme jeli na sever, kde jsme se napojili na „hlavní“ silnici. U silnice stál drop australský (Ardeotis australis), který byl jeden z mála, které jsme potkali. 

Stále to šlo. Jeli jsme po asfaltu, sice tam byl jeden pruh, ale to nevadilo, protože jsme skoro nikoho nepotkávali. Krajina byla stále o tom samém, nic se nezměnilo od doby, kdy jsme přijeli do vnitrozemí. Stále tu byly občas nějaké malé odlišnosti, ale v podstatě všude tráva občas strom. Když jsme dojeli do území Aborigincú, tak jsme naposled natankovali před dlouhou jízdou. Jako vždycky jsem natankoval a Lada měla jít zaplatit. Ale  ne tentokrát. Místní domorodci byli velice špinaví a obličeje měli sešlé těžkým životem. Pravděpodobně po alkoholu. Ono se kouknout do obličeje domorodce je silný zážitek. Jsou to hodně rozdílní lidé, kteří v nás nevzbuzovali důvěru. A tak jsem šel s Ladou zaplatit, jelikož se sama bála. Tady jsme už byli opravdu v jejich zemi a byli jsme jen projíždějící. Jeli jsme dál a asfalt zmizel během chvilky. Roleta se objevila vzápětí, ale stále to šlo. Jeli jsme rovnou plání na které nebylo mnoho zatáček. Když jsme ujeli 250 kilometrů, tak jsme se dostali k poslední civilizaci před pohořím. Byl jím Hells Gate Roadhouse. Zastavili jsme se a koukali na auta kolem. Nebylo tam nic podobného tomu našemu. Všechno byla nabouchána terénní auta se šnorchly. Nezalekli jsme se a jeli dál. Po pár kilometrech jsme překročili hranici mezi státy Quensland a Northern Territory. Cesta pohořím nebyla zlá, docela to šlo. Občas nás rolety rozhodili natolik, že jsme museli jet 30 kilometrů v hodině. Ale dalo se to přežít. Nicméně jsme si vzpomněli na Čechy, kteří jeli s trabanty po Austrálii. Nyní už chápeme, proč říkali, že trpí za to auto, když jedou po roletě. Musí to opravdu hodně snižovat životnost auta. Narazili jsme i na místa se sypkým pískem, ale vždy jsme projeli. Maximálně nám to trošku uklouzlo a ujel nám zadek.

Horší část nás teprve čekala. Měli jsme před sebou první brodění. Surprise creek neboli potok Překvapení nás opravdu nepotěšil. Lada zrovna řídila a do údolí sjela hladce. Přes vodu to taky šlo, akorát ten výjezd se moc nepovedl. Cesta byla hodně špatná, napravo i nalevo byly obrovské díry. Najeli jsme jak pravým, tak levým kolem do děr. Ta levá díra nám rozrazila pneumatiku. A tak jsme ujeli sotva dvě stě metrů na přehledné místo a věděli jsme, že se něco stalo. Když jsem obcházel auto uviděl jsem, že je  pneumatika zcela vyfouklá. Ihned jsme začali řešit situaci a vyndávali jsme náhradní kolo. Naštěstí zrovna jel kolem jeden dobrodruh se synem. Byl jsem rád, že nám pomohli vyměnit kolo, protože to bylo moje poprvé. A tak jsme to zvládli o dost rychleji. Neuběhlo ani dvacet minut a byli jsme zpátky na cestě. Z podvozku se začaly ozývat podivné zvuky. Ale jeli jsme dál. Asi se nám uvolnil nějaký past při našem prvním brodění.

Hodně jsme přemýšleli. Vrátíme se? Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme dál. Bylo před námi nejdelších 170 kilometrů v našem životě.  Počítali jsme každý kilometr, který jsme ujeli. Byli jsme nervózní. Další rezervu jsme neměli a podle mapy to nebylo naše poslední brodění. A také nebylo. Řídil jsem už jen já a tak jsem byl unavený. Naštěstí či bohužel bylo mnoho momentů, které mě rychle probraly. Přebrodili jsme další čtyři potoky a také pět řek. Ty už byly o poznání širší. Když jsem si nebyl jistý vystoupil jsem z auta a obhlédl si terén z dálky. Bohužel jsem nemohl jít do řeky a zkontrolovat hloubku nebo nějaké velké kameny. Všude byly cedule upozorňující na krokodýly. Strejdové povídali, že krokodýli mají rádi mladé německé maso, jelikož každý rok sní nejméně dva. Ale nechtěl jsem pokoušet chuťové nijace českého a německého masa.

Když jsme se blížili ke konci prašné silnice uviděli jsme požár a vedle něho byly bosé děti v otrhaných tričkách. Děti tlačily dětské kočárky vyhořelou savanou a my jsme přemýšleli, co v nich mají. Za chvilku byla před námi Aborigincká vesnice. Nedokážete si představit naší úlevu, když se kola dotkla asfaltového povrchu. Přejet prašnou cestu od Hells Gate Roadhouse tedy 340 kilometrů, nám trvalo přes pět hodin. Byli jsme šťastní, že si můžeme oddechnout. Ale nemohli jsme si odpočinout. Jelikož na území, kde jsme byli, bychom asi neusnuli. Necítili jsme se u vesnice dobře. A tak jsem předal řízení Ladě a jeli jsme do rezervace Bullwaddy. Ta byla vzdálená dalších 280 kilometrů. Podtrženo, sečteno, ujeli jsme ten den přes 900 kilometrů. A nebyli to lehké kilometry. Postavili jsme si stan v pozdních večerních hodinách, Lada ještě našla zbytky sil, uvařila večeři a zkolabovali jsme.

28. 7. 2017

Národní park Lawn Hill

Krokodýl nás nesežral, a tak jsme se mohli v klidu nasnídat. Okolo skákali klokani a moc si z nás nedělali. Nedaleko stál přívěs u kterého hlídal velikánský pes a mlsně po nich pokukoval. Byli jsme rádi, že jsme měli kousek od sebe takovéhoto hlídače. Vydali jsme se k deltě jedné z největších řek. Měli jsme spadeno na krokodýli. Místo toho jsme se ocitli na obrovských pláních. V období monzunů to tu muselo být pod vodou, ale nyní jsme byli ve vyprahlé  savaně. Okolo silnice se procházeli rodinky jeřábů australských (Antigone rubicunda). Vždy jsme jednoznačně poznali mladého jedince, protože nebyl tak vybarvený. V klidu se procházeli a my jsme je pozorovali z auta. Zase jsme se cítili jak na safari.

Navigace nás dovedla do přístavu Karumba. Naštěstí bylo ještě časně ráno a slunce nás nespalovalo. Vydali jsme se na procházku nedaleko přístavu. Zavedla nás do podivné krajiny. Rozprostřeli se kolem nás často zaplavované oblasti. Tvořilo je akorát rozpraskané bahno, na jehož okrajích byly slanomilné rostliny.

Na některých místech byly i keře, na nichž hodovali Australian Plague Locust (Chortoicetes terminifera). Je to jedna z pohrom, která se čas od času v Austrálii vyskytne. Tedy přemnožení kobylek, které spasou všechno zelené. Ušli jsme jen kousek a už jsme byli splavení, nebyli jsme zvyklí na oblohu bez mráčku. A tak jsme šli zpátky, abychom nebyli úplně sešmahlí ostrým sluncem. Opět jsme trochu podcenili procházku, jelikož jsme si nevzali ani opalovací krém. Bohužel ani když jsme šli okolo velké řeky, neviděli jsme ani jednoho krokodýla, a tak jsme se vydali dál na cestu. Zamířili jsme savanou na jih do vnitrozemí. Po pár set kilometrech se skoro nic nezměnilo. Byly tu malé stromy, které byly někdy řídké, někdy hustě u sebe. Potkávali jsme obrovské množství dravců. Vždy jsme zastavili, když jsme uviděli orla. Byli tak obrovští. Jednou jsme zastavili u silnice, kde seděli dva orli na stromě. Nedaleko byli dva největší klokani na zemi red kangaroo (Macropus rufus). Byla to smutná podívaná. Klokani byli nedaleko mrtvého mláděte, které nedávno umřelo. Chránili jeho tělo před nenechavými pařáty dravců. Bohužel už pro něj nemohli nic udělat. Byla to jedna z milionů obětí silničního provozu.

Vydali jsme se na západ k městu Gregory, odkud vedla prašná cesta do národního parku Lawn Hill. Nebylo to ani sto kilometrů, ale strávili jsme na cestě mnohem déle, než jsme chtěli. Bylo to naše první setkání s nezpevněnou silnicí ve vnitrozemí. Všude byla roleta. Někdy byla tak vysoká, že jsem se bál, aby to drncání tlumiče a naše pozadí vydrželi. Ale stále to bylo lepší nežli zajet do sypkého písku, v kterém auto rychle ztrácelo rychlost. Museli jsem se vždy dostatečně rozjet. Nehodlali jsme zjišťovat, co se stane, když zastavíme. Kodrcali jsme se dlouho, ale nakonec jsme do národního parku dojeli v pozdním odpoledni.

Poté, co jsme zjistili, že je v drahém kempu natřískáno, tak jsme vyběhli do kopců, abychom něco viděli. Chtěli jsme se vrátit ještě do vesnice Gregory. Když jsme vstoupili do rezervace, která chránila úzké kaňony, tak jsme se ocitli v  jiném světě. Byly tu palmy a jiné druhy stromů. Byly to relikty, které zde přežívaly z dob, kdy tu byl deštný les. Nevydrželi jsme v oáze moc dlouho, vydali jsme se na vrchol kaňonu.

Bylo tu pár stromů a všude nás obklopovaly rudé kameny. Bylo to tu tak vyprahlé. Když jsme se koukli do údolí, kudy protékala řeka, tak na nás zářila životadárná zelená barva. Kousek od ní už tomu tak nebylo. Netušili jsme odkud se takové množství vody bere, ale bylo to úžasné. Když jsme se koukli z vrcholu kopce do krajiny, tak jsme uviděli nížinu pod námi. Bylo to zajímavé se koukat na savanu z výšky, nevypadala tak suše. Zelené koruny stromů vypadaly docela kompaktně. Jelikož jsme v ní před chvilkou jeli, věděli jsme, že je to jen klam. Když jsme obcházeli okolo hrany skály naskytly se nám mnohé výhledy do soutěsky plné života. Když jsme se vraceli narazili jsme na rainbow bee-eater (Merops ornatus), který seděl na eukalyptu.

Poté co jsme sešli bylo už hodně pozdě, ale nechtěli jsme odejít. Chtěli jsme se projít v kaňonu a obdivovat životem překypující oázu. Ze začátku jsme šli úzkým kaňonem, kde byly zbytky tropických lesů. Zastavili jsme se záhy, ale ne kvůli oáze, byly tam fosílie, hodně fosílií. Před dávnou dobou tu byla vulkanická činnost a zachovaly se zde otisky po pradávných palmách a dřevinách.

Neušli jsme ani pět set metrů a byli jsme u jiných pradávných věcí. Na místní zdi kaňonu vytvářeli umění Aboriginci. Viděli jsme, jak ranné formy, tak i velice staré. Lidé z kmenu Waanyi pečují o místní dědictví, které je zde staré přes 10 000 let.

Pokračovali jsme širokým údolím a krajina opět vyprahla. Okolo nás byly eukalypty s bílou hladkou kůrou a suchá tráva. Už se stmívalo a my jsme došli na konec naší cesty. Bylo před námi jedno z ramen řeky a okolo ní byly vzrostlé eukalypty a palmy. Nebyli jsme tam sami, slyšeli jsme hlasité zvuky. Hodně hlasitých zvuků. Vzhlédli jsme vzhůru a uviděli jsme to, co jsme ještě neviděli. Stromy a palmy byly obsypané netopýry. Žije jich tu 14 druhů a je vidět, že se jim tu daří. Hmyzu na pláních kolem musí být víc než dost.

Šli jsme dál okolo řeky a poslouchali nekončící vřeštění. Byli všude nebylo jich pár byli jich tisíce. Padal soumrak a netopýři si nás všimli. Probouzeli se. Nevěděli jsme, jestli brát nohy na ramena nebo ne. Nebylo nám tam příjemně. Byli úplně všude od tří metrů, až po vrcholky stromů. Všude vyseli jak ovoce na stromech. Když jsme se vynadívali na křičící savce, tak už byla skoro tma. Došli jsme k autu a dali si večeři. Ještě nás čekala cesta zpět. Vtom obloha zničeno nic potemněla. Mrak netopýrů letěl lovit do noci. Čekali jsme, kdy onen proud valící se v kaňonu ustane, ale bylo jich čím dál víc. Začali přilétat z více směrů. Bylo to neuvěřitelné. S otevřenou pusou jsme pozorovali nekončící mrak odlétající do noci.

Nebyl to ale konec našeho dobrodružství. Čekal nás ještě přesun 90 kilometrů po nezpevněné cestě. Jeli jsme pomalu,  protože nám skákali před auto tucty klokanů a stáda krav. Jeli jsme maximálně 40 kilometrů v hodině. Takže nám cesta zabrala více jak dvě hodiny. Mohli jsme sice sjet kdekoliv ze silnice a vyspat se v autě, ale rozhodli jsme se, že dojedeme k odpočívadlu u řeky.  

27. 7. 2017

První etapa The Savannah Way

Náš další velký cíl ležel v dálkách na západě, a tak jsme se museli nejdříve dobře připravit. Zajeli jsme do města Atherton a nakoupili vše potřebné. Další větší město bude až Darwin, který je týden cesty odtud  a 2500 kilometrů daleko. Nabrali jsme tedy zásoby vody, která se ve vyschlém vnitrozemí vždy hodí a jeli dál. V městě Atherton jsme najeli na silnici, která se nazývá The Sawannah Way. Je to cesta, která spojuje město Cairns na východním pobřeží a město Broome na západním. Tato Australská dobrodružná cesta propojuje několik národních parků a oblastí světového dědictví.

Udělali jsme si poslední zastávku v Mount Hypipamee National Park. Ten se nacházel za západním okraji tabulové hory, kudy už jsme projížděli. A tak to byla cesta povětšinou pastvinami, než jsme narazili na horu, kde zůstal tropický deštný les. Za ní už bylo jen vyprahlé australské vnitrozemí. Vyrazili jsme ke kráteru, který se nacházel v údolí mezi horami. Obklopovalo nás pohoří s výšku okolo 1100 metrů. Byl to krásný kus deštného pralesa. Škoda že nám pršelo.

Jestli se do Austrálie někdy vrátíme, určitě si vyhradíme znovu čas na dvě místa na východním pobřeží. Jedním budou tropické pralesy v těchto místech a to druhé budou subtropické pralesy v národním parku Lamington. Ale tentokrát bychom si dali nějakou několikadenní tůru, abychom mohli tyto nádherná místa lépe vnímat a trochu i pochopit.

Netrvalo to ani pár minut,  vzdálili jsme se od pohoří a obklopila nás savana. Terén byl stále hornatý, ale už tu nebylo nic tak vysokého, jenž by mraky zarazilo a pustilo životodárnou vláhu k zemi. Narazili jsme tu jen na strom s krásným květenstvím z rodu Grevillea.

Po 200 kilometrech už jsme byli v nížinách, kde jsme zajeli k naší první zastávce ve vnitrozemí. Byl jím národní park Undara Volcanic. Zde jsme se chtěli podívat na lávové tunely, ale bohužel jsem zjistili, že je můžeme vidět jen za peníze. Rozhodli jsme se, že v tomto případě nebudeme škudlit. Stejně jsme neměli štěstí. Bylo vyprodáno na několik dní dopředu. A tak jsme se otočili a šli. U parkoviště jsme se na chvilku zasekli. Byli zde obrovští černí papoušci. Jmenují se Red-tailed black cockatoo (Calyptorhynchus banksii). Pochutnávali si na plodech eukalyptů, a tak jsme si je mohli v klidu vyfotit. Zjevně byli na přítomnost lodí zvyklí. Ještě jsme zde viděli naší dobrou známou kookaburra (Disambiguation), která je introdukovaná v Tasmánii a dělá tam velkou neplechu. 

Jeli jsme na západ a krajina byla čím dál sušší a stromy byly čím dál menší. Byla to naprostá placka 400 metrů nad mořem, kde prší jen v období monzunů. Začali jsme tu potkávat značky s upozorněním na záplavy. Těžko uvěřit, že na takových místech je vody tolik, že není možné projet. Najednou jsme vystoupali na malinké pohoří, z kterého jsme si mohli prohlédnout savanu, kterou jsme projeli.

Na vrcholu jsme narazili i na něco jiného než obvykle, byl tu žlutě kvetoucí strom kapok (Cochlospermum fraseri). Krásné zpestření v barevně neměnné krajině. Projížděli jsme přes desítky vyschlých potoků či řek. Měli jsme štěstí, že v zimním období je zde sucho. Jinak bychom na cestu těmito končinami mohli zapomenout.

Sjeli jsme z vrchoviny do nekonečných plání savan. Někde byly stromy vyšší, někde nižší. Někde byly hustěji vedle sebe, jinde bylo mezi nimi hodně místa. Takže tu převládala tráva. Bylo to různorodé, krajina se stále měnila. Nebylo to dramatické, ale nic nebylo stálé. Na některých místech bylo jedno termitiště vedle  druhého, na jiných nebyly vůbec. Samozřejmě okolo cest byly ploty, proto některé aspekty měly co odčinění s množstvím skotu prohánějícího se po savaně. Nakonec jsme po více jak 700 kilometrech rozložili stan u řeky nedaleko Mutton Hole Wetlands Conservation Park. A doufali jsme, že jsme dost daleko od vody, aby si na nás nepochutnal lidožravý krokodýl.

26. 7. 2017