Darwin

Ráno jsme se opět probudili do krásného dne bez mráčků a šli se znovu vykoupat k vodopádu Wangi. Zase jsme zkusili jít pod vodopád, ale proud vody tu byl moc silný. Proud který vodopád vytvářel se nedal překonat a ze strany byl přístup také obtížný. Když už se člověk dostal pod vodopád, tak už se nedalo mluvit o příjemné masáži. Docela to bolelo. Naštěstí tu byl o třicet metrů dál menší vodopádek. Vylezli jsme po skalách do pětimetrové výšky. Tam byla vyhloubená díra od tekoucí vody. Vlezli jsme do soukromého bazénku a užívali si teplou vodu. Vyvěrala ze skalního masivu a byla o 5 stupňů teplejší. Netrvalo dlouho a do bazénku přišli mladé macaté Němky. Bylo po klidu a tak jsme vyrazili na cestu. Stavili jsme se na pláni, kde byla velká termitiště. Termiti (Isoptera) si zde staví obří termitiště, některá mají výšku až čtyři metry.

Nás také zaujala termitiště, která měla tvar plochých desek. Říká se jim magnetická termitiště, protože mají hranu orientovanou ve směru sever – jih. Díky tomuto směru na ně nedopadá tolik slunečního záření v nejteplejší části dne. To zaručuje optimální teplotu v termitišti. Jsou to úchvatné stavby. Kam se ně hrabe lidstvo se svými mrakodrapy.

Tím naše putování národním parkem Litchfield skončilo a přesunuli jsme se dále na sever, kde bylo hlavní město Severního teritoria Darwin. Nejdříve jsme jeli zařídit novou náhradní pneumatiku. Jelikož jsme byli stále na okraji města, tak jsme zajeli do Charles Darwin National Park. Odtud se nám naskytl pohled na město, které nezná zimu. Ale jinak jsme tu nic zajímavého neviděli. Akorát zbytky  po bunkrech pro letadla. Darwin byl prvním místem na které zaútočili Japonci, když napadli Austrálii za druhé světové války.

Když jsme dojeli do centra uviděli jsme krom výškových budov i ty historické. Město bylo malé, ale centrum bylo hezky kompaktní. Jedno z nejhezčích v Austrálii. Vydali jsme se do přístavu, kde jsme si dali jednu z nejlepších zmrzlin v našem životě. Nutno podotknout, že taky tu nejdražší. Prošli jsme okolo velkého bazénu s vlnobitím a záviděli lidem, jak se koupou. Jít do moře zde není jen tak. Krokodýli mohou připlout odkudkoli. Většinou ale pronásledují ryby, když je příliv a tak se zde lidé koupají v moři při odlivu.

Poodjeli jsme z centra a našli si neplacené parkoviště. Rozhodli jsme se pro procházku parkem Bicentennial. Moc jsme toho nenachodili. Bylo poledne a my jsme sotva lapali po dechu. Vedro nás spalovalo. Nacházeli jsme se u dvanácté rovnoběžky, tedy necelých 1400 kilometrů od rovníku. I tak tu krajina byla velice zvláštní. Člověk si spojuje oblasti okolo rovníku s deštnými pralesy a nikdy nekončícími srážkami. Tady to bylo jiné. Na obloze ani mráček a krajina byla vysušená. Savana se rozkládala i zde na severním cípu kontinentu. Stačilo by jen málo, aby tady byly jen deštné pralesy. Kdyby se srážky rozložily do celého roku, bylo by to tu úplně jiné. Je zajímavé si uvědomit, že ve stejné vzdálenosti od rovníku je bujný amazonský prales a zde bojují o vláhu jen ty nejtvrdošíjnější druhy.

Opustili jsme pobřeží s plážemi i mangrovovými porosty a vydali se do botanické zahrady. Bylo zde mnohem příjemněji. Zavlažovaná zahrada oplývala vzrostlými stromy, které vytvářely chladný stín. Mohli jsme tu vidět nádherné teplomilné rostliny z různých koutů světa, ale nás nejvíce zaujali místní hadi. Jen co jsme vlezli do botanické zahrady, uviděli jsme na obrovském stromě nádhernou dospělou krajtu. Byl jsme z toho úplně nadšený až do doby, než jsme zjistil, že byla plastová.

 Nicméně jsme šli dál a obdivovat krásy botanické zahrady. Když jsme šli po úzkém chodníčku, který obklopovalo křoví, tak Lada vyjekla a vyskočila do vzduchu. To už nebyl plastový had. Lada místo toho, aby uskočila stanou, dopadla skoro na hada. Ten se chtěl jen dostat na druhou stranu chodníku. Z botanické jsme se vydali zpátky k autu, protože Laděnka viděla všude hady, což jí nedělalo dobře.

Nabrali jsme zásoby, novou pneumatiku a vydali jsme se do velkého národního parku Kakadu. Už byl večer, ale i tak jsme se zastavili na jednom z mála kopců v okolí. Kam jsme dohlédli byla bývalá pastvina, která byla místy podmáčená. Hrozně jsme se těšili do tohoto národního parku. Je opěvován jako jeden z nejhezčích v Austrálii. Ale to uvidíme až další den. Vydali jsme se k jednomu z mála levných kempů. Když jsme odbočili z hlavní, tak jsme hned zjistili, že to nebude jen tak. Začali nám kameny bouchat do podvozku a roleta i jemné písky byly dost zrádné. Otočili jsme to na prvním místě, kde to šlo a vrátili se na hlavní. Rozhodli jsme se vyspat na zastávce pro kamiony. Udělali jsme si klokaní maso se zeleninou a poslouchali savanu kolem. Maso bylo trošku tužší, ale chutnalo nám. Rozhodli jsme se přespat pro jistotu v autě. Což byla velká chyba. Takové vedro jsme v životě nezažili. Propotili vše okolo nás. Opravdu strašná noc. 

31. 7. 2017