Jak tomu tady na severu bývá, bylo vedro. Vyrazili jsme obdivovat krásy
největšího národního parku v Austrálii. Je zapsaný na seznamu UNESCO ze dvou
důvodů, těmi jsou kulturní a přírodní bohatství. Čekali jsme opět zelenější
krajinu, ale nedočkali jsme se jí. Většina parku jsou savany nebo skaliska.
Říkali jsme si, kde jsou vodní plochy, kvůli kterým je toto území v Ramsarské
úmluvě. Jeli jsme dál národním parkem o velikosti státu Izrael. Mnoho se toho
neměnilo až na stav nádrže. Když jsme tankovali, tak k nám přistoupili
domorodci a začali s příběhem, jak ztratili klíče od auta. Bylo nám to
velice divné, jelikož chtěli dovést na místo, kde je ztratili, přičemž měli
auto zaparkované nedaleko nás. Vzpomněli jsme si na příběhy od strýčků a raději
jsme odjeli. Opět se nám domorodci moc nezamlouvali. Vlezli nám skoro až do
auta a komunikace s nimi nebyla jednoduchá. Ale jak jsme již psali, pohled do
obličeje starého Aborigince je niterný zážitek.
Dojeli jsme na první místo, kde jsme se setkali s rozsáhlými vodními
plochami. Mokřad Mamukala byl plný rostlin, mezi nimiž vynikal sacred lotus (Nelumbo
nucifera). Bohužel to na pozorování ptactva nebylo. Možná s hodně dobrým
dalekohledem. Popojeli jsme o 70 kilometrů dál, kde se nacházel Ubirr. Jedná se
o jedno z nejposvátnějších míst domorodců s velkým množstvím skalního umění.
Lidé tu žili po desetitisící let
stejným způsobem, než přišel bílý muž. Malovali nástěnné malby podle toho, co
zrovna lovili. Před 5000 lety bylo sušší období a tak zde bylo z tohoto období
vyobrazeno více klokanů. Když před dvěma tisíci lety začaly častější monzunové
deště, přenesly se i na umění. Jelikož jejich složení potravy se také změnilo.
Byly zde vyobrazeny ryby, které chytali v místních řekách a mokřadech. O
rostliny zjevně moc zájem neměli, jelikož je nezobrazovali v jejich kresbách.
Zobrazovali také sami sebe, jak chodí na lov. Samozřejmě také své představy o
bozích a nadpřirozenu. Na některých skalách byly i vyryty poučné příběhy.
Například, že krást se nevyplácí. Protože po loupeži potravy může být zloděj i
se svoji rodinou během spánku zazděn v jeskyni, ze které není úniku.
Nás asi nejvíce zaujalo vyobrazení
Tasmánského tygra, který obýval
pevninskou část Austrálie před několika tisíci lety. V evoluci původních
obyvatel Austrálie neproběhla neolitická revoluce. Tedy přechod od lovců a
sběračů do společnosti usedlé založené na zemědělství. Je to zjevně hlavní
příčina, proč to s takovými kulturami dopadlo velice špatně. Zde v Austrálii
byli skoro vyhubeni. Mají obrovské
potíže se začleňováním do většinové euroasijské společnosti. Nejsou schopni
vykonávat monotonií práce v továrnách. Mají blízko k přírodě. Chtějí být pod modrou
oblohou a putovat krajinou. Proto nastal velký problém, když jim australská
vláda uznala občanství v roce 1967. Jelikož dostali podporu
v nezaměstnanosti, nemuseli již žít svým tradičním způsobem života. Místo
obstarávaní potravy dělali jiné věci. Bohužel často jejich osud skončil utopen
v alkoholu nebo drogách. Proto není jednoduché v těchto oblastech alkohol
sehnat. I benzín je tu rozdílný, aby ho nemohli inhalovat.
V jistém slova smyslu měli původní
obyvatelé svůj vlastní způsob starání se o krajinu. Bylo jím vypalování savan.
To se tu odehrávalo vždy na konci období monsunů, jelikož blesky zapalovaly
usychající vegetaci. Aboriginci to dělali z praktických důvodů. Savana se po
zapálení opět v období dešťů zazelená a je jednodušší savanou chodit i lovit.
Klokani i jiní živočichové tato místa s čerstvou obnaženou vegetací preferovali
a byli pro lovce snadným terčem. Krajina kterou jsme projížděli, byla vždy
obhospodařována takovýmto intenzivnějším způsobem po desetitisíce let. A
živočichové i rostliny se tomu buď přizpůsobili nebo vyhynuli. Toto obhospodařování
a lov mohlo být osudné pro australskou megafaunu, která vymizela záhy po
příchodu aboriginců na kontinent.
Po malém nahlédnutí do historie
jsme vyšplhali na vyhlídku, ze které jsme viděli rozsáhlé mokřady a nekonečné
savany. Byl to úchvatný pohled. Popojeli jsme kousek k řece East Aligator
river. Udělali jsme si procházku okolo skalisek i řeky. Bohužel jsme marně
vyhlíželi krokodýla. Začínali jsme být smíření s variantou, že tohoto
úchvatného tvora nepotkáme.
Nastal čas vydat se jižně od města
Ubirr, kde končila asfaltová silnice i národní park. Dojeli jsme do města
Jaribu, v jehož blízkosti byl obrovský uranový důl. Neměli jsme dostatek
času se vydat do blízkosti dolu, ale vydali jsme se do návštěvnického centra a
nasávali informace. Jako vždy byla výstava poučná, ale po rozhovoru s paní
ochránkyní, která působila jako leklá ryba, jsme museli přehodnotit náš
dosavadní plán. Chtěli jsme se vydat po štěrkové cestě nižší kvality
k jednomu z nejhezčích vodopádů národního parku. Bohužel jsme uznali,
že naše auto by takovouto cestu asi nezvládlo. Proto jsme se vydali k
Anbangbang Billabong, což byl opět mokřad.
Bylo již odpoledne a bylo strašné
vedro. A tak nám chvilku trvalo, než jsme se přemluvili vůbec vylézt z klimatizovaného
auta. Naštěstí jsme vyrazili a šli okolo mokřadu ve stínu. Mokřad byl nádherný
a měli jsme i výhled na stolovou horu nedaleko. To hlavní ale bylo v mokřadu.
Byl plný bílých lotosů a všelijakého ptactva.
Potkali jsme zde volavky, kachny, papoušky či ibise. Konečně jsme pochopili
důvod, proč je tato oblast v Ramsarské úmluvě. Když jsme se procházeli okolo,
tak jsme potkali mnoho cedulí upozorňující na nebezpečí. Potuloval se okolo
dospělý člověku nebezpečný krokodýl. Bohužel my jsme ho nespatřili.
Následující zastávkou byla
vyhlídka Mirrai. Byl to slušný čtyřicetiminutový výšlap. Bohužel jsme byli na
vrcholu hodně zklamaní. Nic moc jsme neviděli, protože ve výhledech překážely
vzrostlé stromy a když už něco bylo vidět, tak to bylo v oparu. Dlouho
jsme se nezdrželi, seběhli kopec a jeli na další místo. Zastavili jsme až u
Yellow Water, která ležela na řece South aligator river. Sice jsme si chtěli
udělat ještě jednu zastávku u vodopádů Jim Jim, ale bylo nám řečeno, že bychom
tam s naším autem nedojeli. Pro dnešek jsme se rozhodli našeho Mazlíka
netrápit.
Když jsme se procházeli okolo řeky,
tak konečně jsme viděli našeho prvního krokodýla. Ladně si plul po hladině řeky.
Neušli jsme ani padesát metrů a byl tam další. Úplná pohádka nastala, když se
třetí vyhříval u kmene stromu. Byl od nás tak 30 – 40 metrů . Impozantní
zvíře, které se nezměnilo od dob dinosaurů. Měl otevřenou tlamu a vychutnával
si paprsky slunce. Bylo neskutečné slyšet klapnutí v momentu, kdy zavřel tlamu.
Krokodýl mořský (Crocodylus porosus) může dorůstat až 7 metrů . My jsme, ale viděli
jedince co mohl mít do pěti metrů.
Naprosto spokojení jsme si udělali
večeři a vychutnávali si zážitek. Mohli jsme si s klidným svědomím
odškrtnout další položku na našem seznamu. Potěšilo nás i to, že jsme krokodýly
viděli ve volné přírodě a nemuseli jsme za projížďku lodí dávat několik set
dolarů. Hodně nás potěšili dva hoši v našem věku, kteří hledali krokodýly
ještě déle nežli my, ale marně. Šli jsme spokojeně spát. To hlavní jsme viděli.
1. 8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat