Dojeli jsme k hlavní silnici, která vedla
k Ayers Rock, neboli v domorodé řeči Uluru. Vyhlíželi jsme z dálky onen
největší monolit na Zemi, i když jsme věděli, že jsme stále přes 100 kilometrů
vzdáleni. A náhle jsme uviděli obrovskou věc na obzoru, zastavili jsme a
vyšplhali na rudou dunu. Z ní jsme měli vše kolem jako na dlani. Poznali jsme,
že jsme se ukvapili. Byl to jiný ohromný geologický útvar. Stolová hora Mount
Conner čněla z pouště velice osamoceně, ale rozhodně tu nebyla osamocená. Další
úžasnou podívanou jsme měli za zády. Rudou vystřídala bílá. Vyschlé malé jezero,
jenž pokrývala vrstva soli, zde stálo jako památník bývalých obřích vodních
ploch. Občas zde nastane zázrak a vydatné srážky spadnou i do této oblasti.
Jezera se naplní vodou a do jezer se na chvíli vrátí i život. Časté to ale
není. Bezodtoková jezera vždy svůj boj prohrají a pokryje je krusta soli.
Ujeli jsme ještě několik kilometrů a
krajina byla stále více rudá. Písek převažoval nad travinami i keři. Jen málo
by stačilo, aby vegetace prohrála svůj boj a rudý písek by se zde přesýpal z duny
na dunu. Z dálky jsme viděli duny, které
byly z části zarostlé, ale i tak byl vidět jejich charakteristický tvar. Není
tu nic stálé. Co tu bude příště? Jezero s bujnou vegetací okolo, nebo jen
přesypávající se zrna písku?
Dojeli jsme k pouštnímu městu. Nic co by
bylo romantické, byl to moderní resort uprostřed pouště. Zásobovaný potravinami
z 1600 kilometrů vzdáleného města. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Co dokáže
udělat jeden velký šutr v poušti za 50 let. Je třeba si uvědomit, že toto místo
se stalo čtvrtým největším městem Severního teritoria. A to s 1000 obyvateli.
Pro Evropana nepředstavitelné. Na území o rozloze 18 x větším nežli Česká
republika. Projeli jsme resortem až ke kempu. Opět jsme vykulili oči. Před námi
byly travnaté plochy. Postavili jsme si tedy stan na anglickém trávníku
uprostřed pouště. Mají tu jediné štěstí, že pod nimi leží obrovské zásoby
podzemí vody z pradávných dob. Jsme zvědaví, jak dlouho jim vydrží, když s ní
takto plýtvají.
Nastal čas! Blížil se západ slunce. Na
hranicích národního parku Uluru – Kata Tjuta jsme zaplatili nemalý peníz za
dvoudenní vstupné. Dojeli jsme na parkoviště odkud se pozoroval západy slunce.
Chtěli jsme se tu jen zastavit a jet si prohlédnout monolit zblízka. Rychle
jsme si to však rozmysleli. Přijíždělo jedno auto za druhým a za chvilku už
nebylo kam zaparkovat. Využili jsme tedy onu chvíli, než onen nádherný monolit
zaplaví paprsky zapadajícího slunce. Lada začala vařit a já jsem se pustil do dobití
kokosu. Ten s námi putoval dobrých 6000 kilometrů .
Vůbec mi to nešlo, jelikož jsem neměl dobré nářadí. Lada mezitím uvařila a pak
jsme si sedli do auta. Někteří lidé si udělali vyhlídkovou plošinu na střechách
terénních vozů. To jsme jim trošku záviděli. Mohli totiž nerušeně koukat na
onen největší monolit na světě. Nám před autem stále chodili lidé a dělali si
selfie. Kdyby si udělali jednu nebo dvě fotky, tak by nám to nevadilo, ale byli
tam i experti, kteří se fotili přes hodinu v kuse. Že se jim z těch póz a
umělých úsměvů nezkřiví obličej.
Lada zbývající čas využila pro svoji
vášeň. Našla několik kvetoucích pouštních rostlin. Jako byly Honey Grevilleas (Grevillea
eriostachya), nebo drobné květy Desert Thryptomene (Aluta
maisonneuvei).
Západ slunce nastal. Stíny se prodlužovaly
a poslední paprsky dopadaly na Ayers Rock. Skála která je normálně šedá, je
zbarvená do ruda díky oxidaci železa v pískovci. Poslední paprsky dne zbarvují
monolit do nádherné rudé bary. Jakoby z ničeho nic vystupují na jeho povrch
nesčetné rýhy, jak vrásčitá pleť Aborigince posedlého démonem alkoholu.
Dívali jsme se, jak se mění barvy Ururu.
Postupně ztrácel svůj jas a měsíc přebíral jeho úlohu. Nastal čas se jít vyspat
do stanu, jenž spočíval na anglickém trávníku v poušti.
6. 8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat