Závěr cesty Patagonií

Pomalinku jsme rozlepili oči a jeli se kouknout na pláž Negra, která byla kousek. Zjistili jsme, že je to stejná masová záležitost jako pláž ze včerejška. Neměli jsme na takovéto cestování náladu. Rozhodli jsme se, že se raději přiblížíme k letišti a načerpáme sílu. Chtěli jsme být odpočatí, abychom si dokázali užít ostrovní ráj, který na nás čekal.

Vydali jsme se tedy směrem k Puconu. Bylo nádherné počasí. Vrchol vulkánu Villarrica byl bez mraků. Zajeli jsme si na vyhlídku, z které jsme mohli obdivovat sopku. Stále mírně dýmala. Jen chvilku jsme obdivovali jeho roztátý vrchol a sníh pokrytý popílkem. Nastal čas se rozloučit. Před Puconem začaly být zácpy. Město praskalo ve švech a Laděnka chtěla poslat pracně napsanou hromádku pohledů. Na poště strávila tak dlouhou dobu, až jsme z toho museli jít na oběd. Ještě že jsme šli. Odjezd z města byl pro nás noční můrou. Když už jsme se trochu vzdálili od města, tak se jelo dobře. V porovnání s protějším pruhem, který mířil do Puconu. Tam byla kolona aut, která se skoro nehýbala. Do této chvíle jsme si neuvědomovali, jak moc je toto místo zahlcené lidmi. Už jsme byli deset kilometrů od města a stále byla v protějším pruhu kolona. Nechápali jsme to. I po dvaceti kilometrech tam byla stále kolona. Nakonec kolona dosahovala až k městu Villarrica, které bylo třicet kilometrů od Puconu na druhé straně jezera. Od známého jsme se dozvěděli, že je to v létě naprosto normální stav. Bylo tu na nás moc lidí. Mysleli jsme si, že se zastavíme ve městě Villarrica, ale bylo tak přeplněné, že jsme radši odjeli.

Cesta na jih byla velice rychlá. Okolo nás se nacházela jen zemědělská krajina. Najeli jsme na dálnici a zastavovali jsme akorát na benzínkách a v mýtných branách. Rozhodli jsme se, že si naposled postavíme stan. Dojeli jsme do blízkosti Puerto Montt k jezeru Llanquihue. Jeli jsme k jeho pobřeží na východní straně. Kde se nad námi tyčil vulkán Osorno. Našli jsme si opět předražený kemp. Neměli jsme už sílu hledat něco dalšího. Byli jsme unavení a už jsme měli plné zuby řízení. Udělali jsme si večeři a pozorovali hladinu jezera, nad kterou pomalu zapadalo slunce. Ještě jsem se šel podívat na vulkán, kterému poslední paprsky dodávaly červený odstín. Poté jsme si otevřeli víno a zalezli do stanu. Sledovali jsme, jak na obzoru zapadá slunce a hladina se halí do tmy.

Ráno jsme si chtěli vychutnat výhled na vulkán. Všude byla hustá mlha a nic jsme neviděli. Dojeli jsme do Puerto Varas, kde si chtěla Laděnka užít nákupy. Mě nebylo dobře, tak jsem zůstal v autě a pokoušel jsem se usnout. Po nákupech jsme vyrazili do hlavního města Patagonie, odkud jsme vyráželi. Dorazili jsme na místo, kde jsme měli zarezervovaný hotel. V hotelu nám oznámili, že naše potvrzená rezervace neplatí. Nemohli jsme pochopit, co nám říkají. Ještě k tomu na nás byli docela nepříjemní. Naštěstí jsme se mohli připojit k internetu. Laděnka našla levné ubytování v kontejnerových pokojích na druhé straně města. S majitelem jsme se bohužel nepochopili a čekali jsme na něj několik hodin. Nakonec mu Lada zavolala a on za námi přijel. Takové problémy jsme neměli za celou cestu. Docela nám trvalo, než jsme všechno vynosili z auta. Rozložili jsme zapáchající spacáky a sušili stan. Laděnka chtěla ještě nechat někde vyprat. Tak jsem zadal adresu do navigace a jeli na druhou stanu města. Byl jsem unavený, a tak jsem byl velice nepříjemný, když jsme zjistili, že nás navigace navedla úplně špatně. Zase jsme museli projet celé město, abychom se dostali na správné místo. Když jsme dorazili zpátky Laděnka šla koupit víno a něco na zub. Udělali jsme si klidný večer a pustili si Trabanty Jižní Amerikou. Takovou pohodičku jsme potřebovali. Měli jsme celý den na balení. Nejdříve jsme jeli umýt auto. Opět jsme nenašli benzínku, kde bychom ho mohli sami opláchnout. Tak nám to udělal jeden člověk, se kterým jsme se rukama nohama domluvili. Zašli jsme si na kávu a začalo strašně pršet. To jsme nemuseli dávat ani auto umýt. Už jsme se těšili do tepla. Vyzvedli jsme si auto a jeli balit. Zajeli jsme ještě pro vyprané oblečení a už jsme nikam nemuseli. Laděnka si psala pohledy a volala si s mamkou. Dobalili jsme si krosny a měli jsme hotovo. Otevřeli jsme si víno a oslavili tím moje 33 narozeniny.

Nejdříve jsme ráno zajeli na poštu. Zastavil jsem v centru, na zákazu. Naštěstí mě nikdo nechytl, i když Laděnka čekala asi hodinu na řadu. Pokaždé, když jsme projížděli městem, tak nás navigace hnala do jednosměrek. Byla to vždy adrenalinová jízda plná hledání. Poté jsme si zajeli do obchodu koupit šnorchly a brýle. Vybrali jsme si hezké a kvalitní. I tak to bylo levnější, než si je půjčit na místě kam míříme. Měli jsme všechno. Zamířili jsme na letiště. Bohužel jsem špatně odbočil a najel na dálnici. Museli jsme jet dvacet kilometrů, než jsme se mohli otočit. Ještě že jsme měli poslední drobné na zaplacení v mýtné bráně. Dojeli jsme k letišti, kde byla spousta vojenských kontrolních stanovišť. Málem do nás vrazil idiot s velkým černým autem, který nám nedal přednost. Naštěstí jsem se mu vyhnul. Oddechli jsme si, když jsme dorazili na letiště a auto bylo v pořádku. Byli jsme za to moc rádi, jelikož jsme netušili, jak by to probíhalo u této malinké společnosti, kdybychom auto poškodili. Chvilku jsme čekali, než někdo přijel a převzal si auto. Naštěstí si nevšiml dírky v předním skle. Vrátil nám depozit a mohli jsme jít na letiště. Ujeli jsme s tímto malinkým autíčkem 10 250 kilometrů za 47 dní. Také jsme za tu dobu toho hodně po Patagonii nachodili. Bude se nám po tomto koutu světa moc stýskat. Před odletem jsme ještě řešili ubytovaní na Islandu. Abychom jsme se mohli kam vrátit. Naštěstí to vypadalo dobře. Odletěli jsme do Santiago de Chile, kde jsme čekali na další let. Naposled jsme si dali pizzu v našem oblíbeném obchůdku a vyrazili se odbavit. Sedli jsme si před odletové místo a brouzdali po internetu. Všude psali o nějakém viru z Číny. Dokonce jsme se na tom tak zasekli, že nás museli vyvolávat. Byla již noc. Nemohli jsme se při odletu náležitě rozloučit s nádherným horským pásem And, kolem kterého jsme přes dva měsíce putovali.

10. 2. – 13. 2. 2020 

Národní park Villarrica

Udělali jsme si odpočinkový den. Nikam jsme nespěchali. Nejdříve jsme šli na druhou stranu města Pucon. Chtěli jsme se kouknout na druhou pláž. Bohužel jsme zjistili, že je to přístav, kde se koupat ani nedá. Byli jsme proto rádi, že jsme si vybrali ten správný kemp. Došli jsme si na pivo a zkoušeli kontaktovat našeho známého Alonza. Pracoval na druhé straně jezera. Chtěli jsme se za ním zastavit, ale bohužel nám neodpovídal. Zašli jsme se proto osvěžit do místního jezera. Byla to vždy rychlá akce, jelikož jsme tam nevydrželi déle než pět minut. Když jsme se vykoupali, šli jsme se projít po dlouhé pláži až do centra. Bylo tu narváno. Ve vodě bylo plno nafukovacích hradů, ve kterých blbly děti. Určitě je to tu mnohem lepší nežli u moře. Tady se to alespoň trošku prohřeje a nejsou tu vlny. Zašli jsme si na zmrzlinu. Měli jí tu výbornou, obzvláště pistáciová se jim povedla.

Laděnka se ráda zastavovala před výlohami, které byly plné lahodných kousků čokolád. Spousta lidí zde také prodávala výrobky ze dřeva. Byly to velice kvalitní věci. Škoda, že jsme na to neměli v zavazadlech místo. Laděnka si tento den užívala a já byl rád, že ji nemusím do každého obchodu následovat.

Druhý den jsme vyrazili do národního parku Villarrica. Museli jsme vyjet na úpatí vulkánu, kde byl vstup. Popovídali jsme si s místními ochránci a zvažovali kam se půjdeme podívat. Park se rozkládal okolo třech vulkánů, takže jsme tu mohli chodit celé dny. Na to už jsme neměli energii, vlastně ani náladu a ani čas. Všeho moc škodí. Udělali jsme si malou procházku po lávovém poli. Bylo nám vedro. Slunce pražilo a nebyl tu skoro žádný stín. Les si pomalu bral území zpět. Stromy rostly z puklin a keře se pomalu usazovaly na lávové krustě.

Vyjeli jsme až na vrchol, kde bylo lyžařské středisko. Cesta byla docela adrenalinová, ale s naším autíčkem jsme to vyšplhali jedna dvě. Jak jsme dorazili nahoru, tak se vrchol sopky zahalil do mraků. Neviděli jsme, jak doutná. Přesto jsme zahlédli, jak je sníh pokrytý sopečným prachem. Včera jsme totiž pozorovali na vrcholu malý oblak kouře. Také bylo znát, že je led okolo vrcholu odtátý. Některé agentury vodí lidi na vrchol. Ale na to nám nezbývala energie ani peníze.

Zavzpomínal jsem si na svoje mládí, když jsem viděl místní lanovku. Takové už v Krkonoších nejsou. Zamlouvala se nám teplota kilometr nad městem, ale chtěli jsme stihnou i jiné věci. V příjemné restauraci El Castillo, jsme si dali dortík a kávu. Laděnka jako vždy v posledních dnech psala pohledy. Naštěstí už se blížila ke konci.

Rozhodli jsme se tento park opustit, i když by se tu našla spousta krásných míst. Odjeli jsme kousek dál k jezeru Tinquilco. Zde byl národní park Huerquehue, o kterém jsme si mysleli, že bude klidný. Jako první nám u vstupu řekli, že je v parku plné parkoviště. Mohli jsme si však zaplatit soukromé.  Překousli jsme to a vjeli do parku. Po těchto neustálých poplatcích se nám stýskat nebude. Zaparkovali jsme na prvním místě, které jsme našli. Dokonce to bylo zadarmo. Konečně jsme mohli vyjít na procházku.

Nejdříve jsme šli okolo farmy, kde bylo ubytování. Také tu měli velice ošklivé krocany a jinou zvěř.   Před námi byl výšlap k jezeru Chico. Cesta byla příjemná. Šli jsme v krásném lese. Cestou jsme potkávali dost lidí, naštěstí stezka byla dost široká. Když jsme vyšplhali o šest set metrů výš, tak se nám otevřel pohled přes horské jezero. Byli jsme ve velice nedostupné oblasti 1300 metrů nad mořem. Díky tomu zde byl uchráněn valdivianský mírný les.

Po celém obvodu jezera jsme viděli typickou korunu blahočetů chilských. Byli jsme jimi doslova obklopení. Tady se jim dařilo. Jako podrost tu rostla la quila (Chusquea quila) a mnohé kapradiny. Byla tu také spousta pabuků, které se choulily pod korunami místních velikánů. Vyšli jsme po stezce k jezeru Toro. Okolo nás se tyčily rovné kmeny blahočetů. Zaujala nás jejich hluboce rozpraskaná kůra. Tvořila geometrické tvary. Stezka nás vedla chvilku podél jezera a pak jsme přešli k třetímu jezeru.

Od jezera Verde byly nejkrásnější výhledy. Rovné kmeny obalené světlými lišejníky se tyčily nad útesy. Pokračovaly až k vrcholům hor. Byla to nádherná oáza původního pralesa. Sedli jsme si a poslouchali les. Zpíval nám celý ptačí orchestr. Naprosto spokojení jsme odešli od horských jezer. Seběhli jsme rychle dolů, jelikož jsme slyšeli hromy.

Dojeli jsme k jezeru Caburgua a chtěli jsme kempovat u pláže. Zdejší pláž pokrytá jemným bílím pískem je hodně oblíbená. To jsme zjistili až ve chvíli, kdy jsme se zasekli v koloně, která k ní vedla. Chtěli jsme se ubytovat ve zdejším kempu, ale požadovali po nás šílené peníze. Zázemí přitom bylo naprosto nechutné. Začalo se nám stýskat po liduprázdných částech Patagonie. Prošli jsme se chvilku po pláži, což nám bohatě stačilo. Popojeli jsme pár kilometrů od pláže a našli si příjemný kemp. Měli jsme i svůj stůl, a tak se Laděnka mohla pustit do psaní pohledů. Paní majitelka nám dokonce donesla čerstvě upečené pečivo, které ještě bylo teplé a krásně vonělo.

8. 2. - 9. 2. 2020

Národní park Pali-Aike

Probudili jsme se do pěkného rána. Sice bylo pod mrakem, ale nefoukalo. Kolem nás se pásly lamy. Byl tu naprostý klid. Při skládání stanu se k nám přidal pes horský (Lycalopex culpaeus), očividně chtěl něco dobrého. Jeho přítomnost mě nejprve těšila. Poté se mi chtělo jít na záchod a pes horský mě neustále pronásledoval. Musím říct, že tlačit bobek, když máte pět metrů za zadkem takovéto divoké zvíře, není nic příjemného. Hned jak jsem od svého výtvoru odešel, tak se k němu vhrnul. Ještě že jsem na to hovno hodil velký kámen.

Dojeli jsme k vstupu do národního parku Pali-Aike. Čekali jsme, než otevřou. Mezitím jsme si dali snídani a pozorovali lamy guanako (Lama guanicoe), jak se prochází kousek od auta. Popovídali jsme si s místním ochráncem, který vypadal, že zrovna rozlepil oči. Vyrazili jsme do krajiny, která byla vytvářena erupcemi. Bylo tu mnoho kráterů a ten poslední se vytvořil před deseti tisíci lety. Projížděli jsme starší částí, kde nebylo po erupcích památky. Byla tu normální pampa. Najednou nám cosi přeběhlo přes cestu. Zastavili jsme a šli jsme pronásledovat s foťáky kořist. Zvířátko jsme nalezli v jednom z mála keřů, který mu poskytoval bezpečný úkryt. Jednalo se o skunka jižního (Conepatus humboldtii), takže jsme ho moc neprovokovali a pokračovali v jízdě.

Nejdříve jsme jeli k jezeru Ana, kde si Laděnka konečně splnila sen. Na břehu sbírala pírka plameňáků. Plameňáci byli v malém počtu i na jezeře, ale byli velice obezřetní. Nepodařilo se nám dostat do jejich blízkosti. To zase karančo jižní (Caracara plancus) se neobtěžoval vzlétnout do doby, než mu Laděnka málem strčila objektiv do oka.

Přesunuli jsme se k prvnímu kráteru. Z rovinaté pampy vystupoval kruhový lávový útvar, který využívali indiáni jako útočiště. Vešli jsme do nitra bývalého kráteru, jehož střed již pohltila vegetace. Jen jeho okraje vystupovaly nad terénem. Na nich bylo velké množství lišejníků. Měly všelijaké barvy i tvary. Některé lávové stěny byly zcela pod jejich závojem. Když jsme odcházeli, přišel k nám nandu darwinův (Rhea pennata). Razil si to hned vedle nás přímo do kráteru. Jelikož do kráteru vedla jen jedna cesta, využila Laděnka příležitost. Blížila se k němu s vědomím, že nemá kam utéct. Krok za krokem se přibližovala a snažila se ho vyfotografovat, ale bohužel jí nechtěl zapózovat.

Vyrazili jsme dál. Okolo cesty bylo velké stádo lam s mladými. Byly krásné a moc se nebály. Pomalu jsme okolo nich projeli a užívali si safari. Kousek od nich jsme zastavili a vyrazili na tříhodinovou procházku. Nejdříve jsme došli k nejmladšímu kráteru Morada del Diablo. Celá cesta se vinula skrz lávová pole. Šli jsme pomalu a dávali pozor kam šlapeme. Byla tu spousta druhů lávy. Moc se nám líbilo, jak je tu pěkně popsali. Jak vznikají a jaké jsou jejich vlastnosti.

Procházeli jsme krajinou, kde se lávová pole střídala s pásy zeleně. Bylo to hezké, ale stále jsme nemohli najít zvířátko, kvůli kterému jsme tu byli. Pásovec se nám ukázat nechtěl. Došli jsme k Pozos del Diablo, což byl starší kráter. Zbytek cesty byl víceméně po travnaté pampě. Zahlédli jsme tu krásně barevného ptáčka. Vlhovec dlouhoocasý (Leistes loyca) byl v travnaté pampě jako doma. Za chvilku jsme byli u auta a opouštěli národní park.

Zanedlouho byly hranice s Argentinou. Papírování proběhlo v pohodě. Opět nám kontrolovali auto. Poté kdy jsme se šest dní nemyli, to v něm dost zapáchalo. Paní jen otevřela kufr, do dvou prstů vzala umaštěný polštář plný vlasů. Koukla se na něj a hodila ho do auta a řekla ať jedem. Za chvilku jsme dorazili do města Río Gallegos. Město v deltě řeky nás neoslovilo. Tak jsme si aspoň šli koupit steak. Udělali jsme si ho v hezkém kempu, který byl prakticky zadarmo. Teplá sprcha po šesti dnech byla príma. Konečně jsme ze sebe smyli všechen ten písek a prach. 

31. 1. 2020

Tučňák patagonský

Naštěstí přes noc přestalo pršet, ale vítr se rozhodně neutišil. Probudili jsme se na pláži Cabo Domingo pokrytí jemným pískem. Drobný písek si našel cestu přes nedovřené zipy. Moc pěkně nám skřípal mezi zuby a oči jsme jím měli slepené. I tak bylo ve stanu dobře. Vítr neutichal, což ze složení stanu udělalo nelehký úkol. Naštěstí jsem ráno našel kolíky, které v hektickém stavění stanu uletěly. Než jsme odjeli, tak jsme si udělali procházku po pláži. Zkoušeli jsme si u toho dostat z vlasů co nejvíce písku. Prostě po probdělé noci udělat ze sebe zase lidi, kteří jsi jsou aspoň trochu podobní fotkám v pase. Velice se nám ulevilo, když se zabouchly dveře auta. Konečně jsme měli klid od větru. Vyrazili jsme k hranicím. Dostali jsme další razítka do pasu a pak nás opět prohledávali na Chilské straně. Tentokrát i našli něco nepovoleného. Měli jsme v kufru načatou šunku. Naštěstí jsem to vyřešil během pár sekund. Narval jsem si šunku do úst a bylo po problému. K zálivu Inútil jsme dorazili před jedenáctou. Návštěvnické centrum mělo ještě zavřeno. Měl jsem čas přemýšlet, který druh tučňáka uvidíme. Laděnce to bylo jasné. Měli tu vyobrazeného velkého tučňáka, tak uvidíme velkého tučňáka. Nevěřil jsem jí.

Konečně otevřeli. Vyběhl jsem rychle koupit lístky, až jsem zapomněl na kameru a foťák. Aspoň že Laděnka byla v klidu a vše vzala. Vešli jsme do areálu. Všude okolo byly tabule s tučňákem patagonským (Aptenodytes patagonicus). Začínalo mi docházet, že je opravdu uvidím, když o nich začala povídat i místní průvodkyně. Zalil mě pocit štěstí, nadšení a nedočkavosti. Paní nám začala vyprávět o tučňákovi patagonském. Jejich kolonie vzkvétají na ostrovech okolo Antarktidy. Přímo na zamrzlém kontinentu nežijí. Tam totiž žije jejich příbuzný tučňák císařský. Tučňáka patagonského najdeme na ostrovech Jižní Georgie nebo na Falklandských ostrovech. Ohrožený není, jejich celkový počet se odhaduje na dva milióny. Okolo Patagonie se vždy vyskytovali, ale nehnízdili zde. To se změnilo roku 2010, kdy se rozhodlo prvních osm tučňáků zde založit kolonii. Nyní je jich tu necelá stovka. Daří se jim tu dobře. Nemají tu teď tolik nepřátel, jako jsou lachtani, nebo kosatky. Mláďata si musí dát pozor na lišky, racky či introdukované norky. Naštěstí jim majitelé zdejší farmy s predátory trochu pomáhají a dávají na kolonii v zárodku pozor. 

Zdejší oblast je pro ně ideální. Usazují se v oblastech blízko pobřeží s nízkým sklonem nebo mezi travními porosty, jež jsou ideální podmínky pro reprodukci. Nestaví si hnízdo a mají jen jedno vejce. Samec si vejce překutálí na nohy, čímž jej izoluje od chladné země, a pak jej překryje kožním záhybem, jenž je v místě kontaktu s vejcem neopeřený. V sezení na vejci se oba rodiče střídají zhruba v pětidenních intervalech. Po vylíhnutí se mládě skrývá prvních 30–40 dnů pod kožním záhybem na nohou svých rodičů. Reprodukčního věku dosahují mezi třetím a šestým rokem. Reprodukční cyklus trvá mezi 14 a 15 měsíci, takže můžou mít jen dvě mláďata za tři roky. V zajetí se dožívají přes dvacet let.

Živí se rybami, chobotnicemi a některými korýši. V případě potřeby se dokáže ponořit do hloubky větší než 300 metrů. Jejich bílá roztomilá bříška mají svůj účel. Nejsou vidět při pohledu k hladině a mohou tak svou kořist překvapit. Na druhou stranu jejich tmavá záda absorbují sluneční záření, čímž se rychleji zahřívají. Paní nám ještě pověděla o vykopávkách, které zde učinili. Našli zde pozůstatky po tomto druhu staré pět set let. Žili tu společně s indiány kmene Selk'Nam, možná že díky jejich absenci mohou zde opět kolonie vzkvétat. To je jen jeden z možných faktorů. 

Konečně nás vypustila a mohli jsem se rychlým krokem dostat na pozorovatelnu. Byla zde jedna kolonie a tři tučňáci, kteří stáli opodál. Jak jsme dorazili, tak se partička tří tučňáků rozkolébala směrem ke kolonii. Byli to zjevně chlapi, kteří neměli do čeho píchnout. Procházeli kolonií s vyplutou hrudí. Dokonce se do sebe pustili. Byli jsme od nich docela daleko, abychom je nerušili. Museli jsme být všichni ticho. Díky tomu jsme slyšeli, jak plácali jeden druhého křídly. Byly to slušné facky. Pak došlo na souboj se zobáky, které jsou až 13 centimetrů dlouhé. Jsou to úžasní tvorové dosahující výšky skoro jednoho metru a váhy dvaceti kilo. Je to druhý největší druh tučňáka. To je obrovský rozdíl oproti tučňákům nejmenším (Eudyptula minor), které jsme viděli na Novém Zélandu. Ti měli necelá dvě kila.

Někteří tučňáci nebyli spokojeni s větrným počasím. Rozplácli se pod kopečkem na trávu a měli klid. Někteří ale stále stáli. Nemohl jsem kameru využit jako dalekohled, jelikož jsem jí skoro ani neudržel v ruce, jak foukalo. Když jsme se dostali na řadu u dalekohledu, tak jsem zahlédl pohyb mezi nohama jednoho z tučňáků. Byla tam malinká ochmýřená kulička. Hned jak jsem zahlédl první, uviděl jsem další a další mláďata. Některá byla větší a už se do vaku úplně nevešla. Nebo si jen provětrávala zadečky, jelikož malé hlavičky jsme neviděli. Jiní rodiče, měli mladé pečlivě schované v záhybu, nebo tam měli ještě vajíčko. V kolonii bylo i pár mladistvých, kteří se zrovna přepeřovali. Začínali mít pěkné zbarvení, jako dospělí. Mezi pohlavími není rozdíl v barvě. Obě mají záda tmavě stříbřitě šedá a bílá břicha. To nejkrásnější na nich je ovšem kombinace černé a žluté či oranžové na jejich hlavě a krku. Zbarvení také závisí na jejich věku a samci jím lákají samičky v době páření. Netvoří páry na celý život, takže se jim to hodí často.   

Jsou to majestátní a roztomilá zvířata zároveň. Dlouho jsme je pozorovali navzdory větrnému počasí, které jim zjevně nevadilo. Užívali si sluníčko a my si užívali je. Kéž by takový okamžik nikdy neskončil. Došli jsme k druhé pozorovatelně, kde jsme žádné tučňáky neviděli. Nebyl jsem ještě dostatečně nabažený, a tak jsme se vrátil na první pozorovací stanoviště. Koukal jsem, jak se samice sklání ke svým potomkům a čechrají jim peří. Tito tvorové jsou i velice inteligentní. V Japonsku dokonce jednoho naučili chodit s batůžkem na nákup do rybárny. Kdybych to video neviděl, nevěřil bych.

Ještě jsme si šli popovídat s místními ochránci. Povídali jsme si docela dlouho. Dozvěděli jsme se další informace a koupili si pohledy. Za odměnu, jsme ještě dostali krásné odznáčky. Tak jsme jim poděkovali za jejich úžasnou práci a popřáli ať kolonie vzkvétá. Vlezli jsme do auta a jeli na sever. Zastavili jsme se až v koloně několik kilometrů před přístavem. Žádná loď od včerejška nevyplula. Vlny byly moc velké. My věděli, proč se nám blbě stavěl i skládal stan. Měli jsem alespoň čas vstřebat úžasný zážitek. Po pěti hodinách čekání v koloně vítr začal slábnout. Naštěstí jako první převáželi osobní auta. Za další hodinu jsme byli na palubě. Laděnka se opřela do sedačky, křečovitě sevřela opěrky a zatnula zuby. Byl to boj, ale vydržela to bez blinkání. Byla už tma. Popojeli jsme k národnímu parku Pali-Aike a postavili si stan na kraji vedlejší silnice. Okolo nás chodily lamy a my jsme byli spokojení uprostřed větrné pampy.

30. 1. 2020

Punta Arenas

Ráno jsme nespěchali a v klidu si užívali město Punta Arenas. Šli jsme se kouknout, jestli není náhodou otevřený nějaký obchod, nebo turistické informace. Jako obvykle jsme v neděli moc nepochodili. Rozhodli jsme se alespoň projít po městě, které mělo hezké centru. Vyrostlo tu mnoho nádherných domů, po tom, kdy oblast v polovině devatenáctého století začali osidlovat běloši. Ti zde započali po rozdrcení indiánského odporu ke konci devatenáctého století chovat ovce na vlnu. Za chvilku zdejší travnaté pláně byly zaplaveny obrovským množstvím ovcí, které místním patřičně vydělávaly. Zdejší obrovské rovinaté pláně jsou pro to ideální. Ještě k tomu město leželo na hlavní obchodní trase. Magalhãesův průliv mezi pevninou a Ohňovou zemí, byl jednou z hlavních námořních tras. Poté, kdy se otevřel Panamský průplav po první světové válce, upadla tato oblast skoro v zapomnění. Naštěstí ji teď objevují turisté a oblast ožívá.

Bohužel nám nevyšel výlet na ostrov Magdalena, kde je obrovská kolonie tučňáků. Ti, kteří mě znají vědí, že bych tam za nimi i doplaval. Bohužel se sešly dvě věci, které se nedají snadno ovlivnit. Zavřené kanceláře, kde jsme si mohli koupit vstupenky a nepřízeň počasí v dalších dnech. Mělo být pořádně větrno a hrozilo, že loď několik dní ani nevypluje. Nastal čas změnit plány. Jeli jsme okolo pobřeží, kde se ještě před sto padesáti lety proháněli indiáni z kmene Tehuelche. Koukali jsme na druhou stranu kanálu, kde se nacházela Ohňová země. Byla přes třicet kilometrů daleko. Pozorovali jsme velké vlny a doufali, že trajekt pojede. Jeli jsme k úžině, která je jen čtyři kilometry široká. Tam pendluje jeden trajekt za druhým.

Chvilku jsme čekali, než přijede dost aut. Trajekt přijel a rychle jsme na něj najeli. Vlny byly docela velké. Seděli jsme v autě a Laděnka nervózně sledovala, jak cáká voda vrchem do nákladového prostoru. Naštěstí to bylo jen pár kilometrů. Než jsem se pořádně prošel po palubě už jsme se blížili k molu. Druhá strana vypadala stejně jako pevnina, nudná placka pokrytá trávou. Okolo cesty byl nekonečný plot a všude se pásly ovce. Jediné pozdvižení byl pásovec, který nám přeběhl přes cestu. Zastavili jsme a šli jsme ho hledat. Opět nás překvapil svojí rychlostí. Zmizel někde v nekonečných pláních.

Odbočili jsme z asfaltky a dojeli k zátoce Inutil. Chtěli jsme tu pozorovat tučňáky. Jelikož byla neděle odpoledne, tak už měli zavřeno. Rozhodli jsme se, že místo navštívíme na zpáteční cestě. Vrtalo mi hlavou, proč tam byl obrázek velkého tučňáka. Věděl jsem, že mají být na jihu Patagonie malé druhy. Velký druh na kontinentu? To je blbost, pomyslel jsem si. Ty jsou jen na Antarktidě a na ostrůvcích okolo ní. Nevěnoval jsem tomu dále pozornost. Říkal jsem si, další trik, jak nalákat turisty.

Popojeli jsme jen kousek a pozorovali plameňáky na jezírku. Je neuvěřitelné, jak houževnatý druh to je. Sledovali jsme je od vyprahlých pustin pouště Atacama, až po nejjižnější cíp kontinentu. Dojeli jsme k hranici, která byla zatím ta nejproblémovější. Na Chilské straně byl jen jeden úředník, který si potřeboval svoje komplexy vylít na druhých. Hodinu trvalo, než tam přišel druhý úředník, který začal dělat svojí práci. Chudáci rodiče s malými dětmi, museli tam také stát více jak dvě hodiny. Jak jsme se dostali na řadu, tak jsme za deset minut seděli v autě. Ještě že se nás ujal ten pohodovější úředník. Když jsme přejížděli území mezi státy, tak jsme trochu znervózněli, jestli jsme už nepřejeli Argentinskou hranici. Bylo to hodně dlouhých kilometrů po velice nekvalitní cestě.

Na Argentinské straně to šlo rychle. Jen nám prohledávali auto. Našli pytlíček s maté, který vypadal jako marihuana. Vedle toho měla Laděnka bambucké máslo v kovovém obalu, který vypadal jako drtička. Pohraničníkovi se už zablesklo v očičkách. Myslel si, že nás dostal. Byl pak smutný, když zjistil, že mast je opravdu mast a maté je maté. Než jsme se po třech hodinách dostali přes hranice, byl večer. Popojeli jsme pár desítek kilometrů a zakempovali jsme na pláži Cabo Domingo. Zaparkoval jsem mezi duny, aby nás nebylo vidět. Stan jsme také postavili skrytě mezi dunami.

26. 1. 2020