Závěr tříměsíčního putování po Jižní Americe

 

Ráno už akorát zbývalo nastoupit do taxíku. Naposled jsme se projeli po tomto úžasném ostrově. Od vyprahlého pobřeží až k pastvinám pod vrcholem, kde jsme opět zahlédli želvy sloní. Přes lesy na vrcholu až k severnímu vyprahlému pobřeží. Nastoupili jsme na loď, která nás převezla na ostrov Baltra. Nasedli jsme do autobusu a koukali do vyprahlé krajiny. Laděnka zahlédla prvního suchozemského leguána (Conolophus subcristatus), který se schovával ve stínu opuncie. Pak zahlédla dalšího. Já jsem neviděl ani jednoho z nich. Naštěstí jsem také jednoho spatřil ve stínu opuncie. To už jsme byli skoro na letišti. Byli jsme rádi, že se jim daří, když se jim dala druhá šance. 

 

Na letišti jsme si dali naše poslední empanadas a užívali si teplíčko. Naštěstí při odbavení neměli problém s tím, že máme těžší zavazadla, než bylo povoleno. Docela jsme si oddechli. Laděnka si prošla krámky a za chvilku jsme byli v letadle. Let do Guayaquil byl velice příjemný. Pouštěli jsme si filmy, a tak nám cesta uběhla velice rychle. Na letišti jsme opět pozorovali zlaté kapříky. Měli jsme dost času, protože jsme si nemuseli znova odbavovat zavazadla. Každé poponášení krosen bylo velice nepohodlné. Měli jsme spálená záda a hlavně ramena. Než nám letělo letadlo, tak jsme si pustili film. Laděnka mě několikrát vyrušila s tím, že vyvolávají na letišti mé jméno. Odbyl sem jí, že se jí to jen zdá. Nezdálo. Naštěstí to byla jen formalita. Potřebovali doklady, protože jsme přestupovali do letadla jiné společnosti. V klidu se to vyřešilo a nastoupili jsme na dlouhý let přímo do Madridu. Bylo to necelých dvanáct hodin, i když jsme oblétávali nad Atlantikem nějakou bouři. Já jsem se koukl na dva filmy a spal. Laděnce se usnout nedařilo, takže s ní v Madridu nebyla skoro řeč.

 

Než jsme našli místo, kde se vyzvedávají zavazadla, tak jsme museli jít hodně daleko. Dokonce jsme jeli i metrem. Nemuseli jsme vůbec spěchat. Na zavazadla jsme čekali skoro hodinu. Protože pás byl naprosto přeplněný zavazadly z jiných letů. Zlatá Jižní Amerika. Vzali jsme si taxi a dorazili do hotelu. Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili do centra. Laděnce se vůbec nechtělo, ale já jsem si chtěl dát pršut v centru. Patnáct minut od hotelu bylo metro. Vlezli jsme do něj a chvilku se prali s automatem na lístky. Měli to docela komplikovaně vymyšlené. Za půl hodiny jsme vylezli v centru a hledali něco na zub. Zastavili jsme se u pěkného náměstí Plaza de la Provincia, kde je krásná budova ministerstva zahraničí.

 

Výloha s několika velkými kusy sušeného masa nás neomylně přilákala. Sedli jsme si a koukali, jak nám krájí jemné plátky této dobrůtky. V kombinaci s místní bagetou to bylo naprosto vnikající. Kousek odtud jsme zašli na náměstí Plaza Mayor, které je obklopené krásným komplexem budov. Dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali v prozkoumávání města. Nemohli jsme minout Mercado de San Miguel, který nás lákal svojí vůní už z dálky. Na tržišti prodávali všechno možné. Opět jsme neodolali a koupili si pršut do zásoby. Procházeli jsme se po čtvrti La latina a obdivovali nesčetné kostely. Místní budovy se nám také líbily. Především všudypřítomné balkony. Pomalu jsme se proplétali ulicemi a uzobávali pršut.

 

Když jsme dorazili ke katedrále Panny Marie Almudenské, tak už zapadalo slunce. Poslední paprsky dopadaly na její věže a také na nedaleký královský palác Mercado de San Miguel. Prošli jsme okolo nedalekých vykopávek a procházeli čtvrtí Austrias. Párkrát jsme špatně zabočili, ale nakonec jsme našli správný vlez do metra. Do hotelu jsme dorazili za tmy. V posteli jsme uzobávali pršut a připravovali se na brzké vstávání.

 

Sotva jsme usnuli už nám zvonil budík. V půl čtvrté ráno jsme se vyhrabali z postele a ve čtyři už jsme byli na letišti. Docela nás překvapilo, jaká fronta tu byla v takovouto šílenou hodinu. Roušky tu nikdo neřešil. Všichni se chovali jako by žádný virus neexistoval. Přistáli jsme na letišti Stansted v Londýně, kde také nikdo neřešil korona virus. Jenom tu byly cedule pro ty, kterým bylo špatně ať se nahlásí. Museli jsme se přesunout na letiště Luton, odkud nám to letělo na Island. Chvilku jsme hledali, kde si koupit lístky na autobus, ale jinak cesta proběhla rychle. Zato na letišti v Lutonu jsme se hodně nudili, než jsme se mohli odbavit. Měli jsme čas pozorovat lidi kolem nás. Každému druhému teklo z nosu a vypadali, že mají pořádnou chřipku. Raději jsme zapluli do sedaček a nikam jsme po letišti nechodili a na nic nešahali.

 

Let byl klidný, ale počasí na Islandu se nám moc nelíbilo. Bylo tu deset pod nulou a všude byl led a sníh. Tady to na jaro opravdu nevypadalo. Oklepali jsme se z čtyřiceti stupňového rozdílu oproti Galapágám a dorazili do hotelu u letiště. Naházeli jsme věci do pokoje a šli zkontrolovat auto. Tři měsíce na nás čekalo v místních mrazech. Byli jsme smíření, že nenastartuje. Odhrnul jsem z auta slušnou sněhovou peřinu a zkoušel nastartovat. Několikrát to zajímavě zakuckalo, ale nakonec se motor rozběhl. Zatančili jsme si vítězný taneček a byli jsme šťastní, že nemusíme řešit žádné problémy hned po příletu domů. Nechal jsem auto nastartované půl hodinky a pak dorazil za Laděnkou do restaurace. Najedli jsme se a šli spát.

 

Ráno jsme totiž spěchali. Dali jsme si snídaní a potom šla Laděnka vybalit nejteplejší oblečení, které jsme měli s sebou. Já šel znovu odhrabávat sníh z auta. Přes noc vydatně sněžilo a k tomu přicházela sněhová bouře, které jsme potřebovali uniknout. Naštěstí auto znovu nastartovalo, ale chvilku mu to trvalo, než se rozhýbalo. Rychle jsme vyrazili a ujížděli na sever. Přesto nás bouře zastihla. Z hlavního města jsme toho moc neviděli. Naštěstí když jsme projeli podmořským tunelem, tak se počasí trochu zlepšilo. Jeli jsme zasněženou krajinou až do Akureyri. V blízkosti severní metropole začalo sněhu rapidně přibývat. Všude byly vysoké závěje. Říkali jsme si, že tady jaro ještě dlouho nebude. Ještě, že jsme si léta užili dostatečně. Několik týdnů po příjezdu, se zavřely hranice. Byli jsme moc rádi, že jsme si užili cestování ještě před krizí. A také že jsme se nenakazili, protože korona virus už musel být v plném proudu jak v Madridu, tak i v Londýně. Proto jsme se moc nerozmýšleli a naordinovali si dvoutýdenní dobrovolnou karanténu, jen pro jistotu. Během ní jsme vzpomínali, jaké jsme měli krásné tříměsíční líbánky a vraceli se k mnohým okamžikům nezapomenutelného putování po Jižní Americe. 

 

24. 2. - 26. 2. 2020

Rozloučení s ostrovním rájem

 

Probudili jsme se za tmy a pokoušeli jsme se dobalit. Moc nám to nešlo, protože huba hrála do čtyř do rána a my nemohli spát. S prvními ranními paprsky slunce jsme dorazili do přístavu. I po ránu bylo vedro. Naše trička se dala ždímat. Po troše obvyklého jihoamerického chaosu jsme se dostali na loď. Byli jsme moc rádi, že jsme si připlatili. Loď byla větší a pohodlnější. Bohužel jsme na loď dorazili jako jedni z posledních. Nemohl jsem proto sedět společně s Laděnkou a držet jí pytlík na blinkání. Jelikož už nebylo kam si sednout, tak si mě kapitán posadil vedle sebe. Tak jsem se alespoň koukal, jak řídí a jak se předhání s ostatními loděmi. Naštěstí řídil velice rozumně. Loď skoro neskákala. Laděnka díky tomu zvládla udržet obsah svého žaludku na tom správném místě. Na ostrov Santa Cruz jsme dorazili trošku promrzlí. Jelikož foukal svěží vítr. Měli jsme štěstí, že nás v hostelu zrovna ubytovali. Měli jsme velké plány, co všechno ještě stihneme, ale místo toho jsme usnuli.   

 

Odpoledne nás probudilo teplo. Rozhodli jsme se, že ještě jednou navštívíme výzkumné středisko Charlese Darwina. Vzali jsme to přes náš oblíbený přístav, kde opět porcovali ryby. Narazili jsme tu na hladové pelikány, fregatky, lachtany a leguány. Zase jsme se tu zasekli a pozorovali tyto krásné tvory. 

 

Ve výzkumném středisku jsme si to pořádně prošli. Komě sloních želv jsme se koukli na suchozemského leguána (Conolophus subcristatus). Mrzelo nás, že jsme ho nenašli ve volné přírodě. Zjistili jsme, že ho můžeme spatřit jen na ostrově Baltra, kde je letiště. Probíhal tam totiž reintrodukční program. Tento druh měl velké štěstí. Před druhou světovou válkou vzali pár jedinců a přesunuli je na vedlejší menší ostrov Seymour. Protože chtěli zjistit proč tam žádný nežije. Naštěstí se jim dařilo dobře na rozdíl od hlavní populace na ostrově Baltra. Za druhé světové války tam Američané vybudovali leteckou základnu. Vojáci se zde bavili střílením do leguánů a vyhladili je. Naštěstí se sem nyní vracejí z ostrova Seymour.

 

Přečetli jsme si mnohé ze záchranných programů na tomto souostroví. Některé populace mají posledních pár stovek jedinců. I tak si myslíme, že toto souostroví kráčí dobrým směrem na rozdíl od většiny rozvojových zemí, kde příroda mizí závratným tempem. 

 

Šli jsme si naposled smočit nohy na nedalekou pláž, kde byla spousta místních. Bude nám to tu moc chybět. Snad se tu opět začne dařit korálům a za pár desítek let poznáme rozdíl, až se sem na stará kolena vrátíme. Když budeme mít štěstí.

 

Procházeli jsme po městě a narazili jsme v obchodě na české pivo. Takhle hnusné jsem snad ještě nepil. Pro to pravé si budu muset dojet na svou rodnou hroudu. Večer jsme dobalili a připravovali se na dlouhou cestu zpátky do Evropy.

 

23. 2. 2020

Tintoreras

Ráno jsme vyjeli na další výlet. Tentokrát nás vzali jen kousek od přístavu. Zde se nacházely četné ostrovy a laguny zvané Tintoreras. Doufali jsme, že zde uvidíme zblízka tereje modronohé (Sula nebouxii). Bohužel jsme je viděli jen z lodi. Poletovali okolo a hledali nějakou rybičku na zub. Místo nich jsme narazili na jiné ptáky. Okolo lodi chytala ryby rodinka tučňáků galapážských (Spheniscus mendiculus).

 

Pomalu propluli několikrát kolem lodi a my jsme si je mohli pořádně prohlédnout. U toho nám průvodce předával zajímavé informace. Většinu dne tráví ve studenější vodě. Na břehu by se mohli přehřát. Přeci jenom jejich kořeny jsou u jižního pólu. Jsou to jediní tučňáci, kteří žijí v tropických oblastech. A také jediní, kteří zavítají na severní polokouli. I u nich platí Bergmannovo pravidlo. Jsou tedy menší než tučňák magellanský (Spheniscus magellanicus), kterého jsme viděli na poloostrově Valdéz. Bohužel místní tučňáci zdaleka nedosahují počtů jejich příbuzného. Odhaduje se, že jich žije pouze jeden až dva tisíce. Ohrožuje je zvyšování teploty oceánů, jev El Niňo a komerční rybolov. Můžeme jen doufat, že jsou na teplo dostatečně adaptovaní.

 

Kolem tučňáků plavala svým tempem také želva. Nic dalšího jsme kolem pobřeží nezahlédli. Vydali jsme se tedy na procházku po jednom z ostrovů. Začátek byl samá ostrá láva, skrz kterou vedla úzká cestička. I tu okamžitě využili místní leguáni mořští. Hrabali si zde svá hnízda. Narazili jsme zde i na jejich stará vajíčka. Je tu totiž tak málo místa na nory, že vyhrabávají staré snůšky. Popošli jsme kousek dál. Nad hlavou nám plachtily fregatky a pod nohama lezli leguáni. Došli jsme k pláži, na které to opravdu žilo. Každý kousíček místa byl obsazen zběsile hrabajícím leguánem. Písek lítal z jedné díry do druhé.

 

Než náš velice ukecaný průvodce domluvil, začalo nám být vedro a připalovala se nám kůže. Nebyli jsme vtom však sami. I leguáni se začali při odpoledním slunci přehřívat. Nastal rychlý ústup z pláže přes naší turistickou skupinu. Protože za námi byl mangrovový les, který jim poskytoval stín. Někteří nechtěli chodit tak daleko a začali bojovat o čím dál zmenšující se stín v lávovém poli. Nedaleko byla kostra jednoho, který to zjevně se sluníčkem přehnal. Došli jsme až k pláži, která byla prázdná, pak jsme se otočili a šli jsme šnorchlovat.

 

Dopluli jsme blízko místa Concha de Perla, kde jsme již byli několikrát. Docela nás to zklamalo. Viděli jsme tu jen pár nových věcí. Průvodce skoro nic neukazoval a během chvilky jsme plavali zpátky. Viděli jsme tu podobné věci, jako na druhé straně útesu. Překvapilo nás, že to tu není tak bohaté jako v přístupné části. Novinou pro nás byla čistící stanice. Bylo to obyčejné písečné dno, ale zastavovaly se tu želvy. Nehnutě ležely u dna nebo se mírně vznášely. Okolo nich byla spousta rybiček, které z nich oždibovaly parazity a řasy. Opět jsme se jen pohupovali na hladině a sledovali dění pod námi. Strávili jsme tam dlouhou chvíli, než jsme se vydali dál. Kousek odtud Laděnka našla obrovskou trnuchu, která musela mít několik metrů.

 

Konec našeho plavání byl opravdu kouzelný. Kolem útesu plaval tučňák. Pozorovali jsme ho, jak se líně převaluje ve vodě. Pak vylezl na lávový břeh. V klidu stál a my jsme ho pozorovali z pár metrů. Zanedlouho připlavala i jeho družka. Když jsem se pokochal, vylezl jsem z vody. Doběhl jsem k lodi, která kotvila nedaleko a přinesl jsem foťák. Měli jsme chvilku času si je naposled vyfotit. Vyloženě se rochnili v mělké vodě a odpočívali.

 

V přístavu jsme se na chvilku zastavili na pláži. Obdivovali jsme lachtany mořské (Zalophus wollebaeki). Odpočívali všude možně. Jedni byli na pláži pod stromy jiní okupovali lavičky. Nikdo se neopovážil je odhánět z laviček. Vždyť samci mají až 200 kilo. Naštěstí nebyli tak velcí a strašidelně hluční, jako jejich příbuzní na jihu. Sedli jsme si proto na pláž nedaleko nich. Občas se nějaký vydal těsně kolem nás do moře. Zase jsme měli z tohoto místa pocit naprosté harmonie. Doufám, že se sem v důchodovém věku vrátíme, jestli nám síly dovolí.

 

Zašli jsme si na pozdí oběd a chvilku jsme si odpočinuli. K večeru jsme se naposled šli kouknout pod hladinu moře. Opět jsme viděli mnoho rybiček a želv. Nejhezčí byl však tvor z čeledi mantovití (Aetobatus narinari). Jeho ladnost a barva nás okouzlila. Byl černý s bílím tečkováním. Rozloučili jsme se s mořem a šli jsme zpátky do města. Vrcholili zde oslavy 47 výročí vzniku provincie. Na pláži byl koncert, jak se patří. Moc jsme se neodvázali, jelikož jsme v brzkých ranních hodinách odplouvali z ostrova. Dali jsme si pár piv a sledovali dění kolem sebe. Užívali jsme si ten pocit, že sedíme venku pod palmami jen v tričku. Věděli jsme, že se nám to rychle krátí. Na Islandu nás čekaly metry sněhu a deset pod nulou.

 

22. 2. 2020

Concha de Perla

 

Laděnka se rozhodla pro odpočinkový den. Tak jsem šel po ránu sám šnorchlovat k Concha de Perla. I tentokrát zátoka překypovala životem. Zaplaval jsem si s lachtany i želvami. Bavilo mě se potápět ke dnu, kde ležely pestrobarevné hvězdice. Jedny měly hnědou barvu s černými puntíky a ty druhé byly hubenější a zářily modrou barvou. V hloubce byly i jiné pestrobarevné rybičky. Kousek dál byl lávový kaňon, kde rostly různé korály. U dna se pohybovala chobotnice a do brýlí mi naráželi malincí tvorečkové. Byl to kryl, na kterém je závislý místní bohatý ekosystém. Toho je tu dostatek hlavně v období, kdy břehy Galapážský ostrovů omývá studený Humboldtův proud, který sem přináší živiny. Což se nyní nedělo a mohli jsme si užívat zdejších vod bez neoprenu. Kousek dál byly korály, které vypadaly docela zdravě. Bohužel zlaté časy korálů skončily hned potom, kdy je začali zkoumat vědci. Mezi lety 1982 a 1983 zde nastal silný jev El Niño, který mění směr proudění ze západního na východní. To zvedlo teplotu vody z obvyklých 20 na 30 stupňů, což vedlo k devastaci korálů. Některé druhy se zredukovaly o 95 %. V následujících desetiletích se jev několikrát opakoval. Byli jsme moc rádi, že jsme si korálové útesy užili na Velkém bariérovém útesu v Austrálii, kde je asi potká podobný osud. Muselo to tu být tak jiné, když dno pokrývaly korály, a ne jenom řasy. Návrat korálů je pomalý, a ještě k tomu ho komplikuje člověk. Likviduje ryby, které jedí řasy. To brání rychlé regeneraci korálů. Je to takový začarovaný kruh.

 

Odpoledne jsem si zašel na oběd a šel šnorchlovat společně s Laděnkou. Sotva jsme vlezli do vody, uviděli jsme pár tučňáků galapážských (Spheniscus mendiculus). Vůbec se nás nebáli a také neměli proč. Museli jsme na ně působit podobně obratně, jako se nám jevily sloní želvy. Byla to přirozená torpéda. Sotva jsme je pod hladinou zahlédli, už byli fuč. Jejich obratnost nás uchvacovala. Dokázali se na místě otočit ve vysoké rychlosti. Jejich páteř se přitom až neuvěřitelně prohnula. Při jedné takové otočce v mé blízkosti si tučňák ulevil. Bílý oblak mi obklopil obličej. Ještě, že jsem měl šnorchl a brýle. Udělal jsem pár temp a už jsem ho zase pozoroval z čisté vody.

 

Vzal jsem Laděnku do průrvy a ukazoval jí různé korály. Laděnce se nelíbil silný proud, který nás strhával k lodím v přístavu. Trochu jsme museli zabrat, abychom se dostali ke korálům na druhé straně. Já jsem se zasekl u jednoho nádherného tvorečka. Byl to zadožábrý plž Nudibranchia neboli mořský slimák. Laděnka opodál zase pozorovala trnuchy a mořské želvy. Plavání s želvami byla pro nás ta nejlepší meditace. Stačilo se jen vznášet na hladině a pozorovat jejich klidné pohyby.

 

K večeru jsme se šel ještě jednou podívat na podmořský život. Laděnka raději byla doma, užívala si klid a psala zážitky do deníčku. Mnoho nového jsem v moři nenašel. Zahlédl jsem pár nových druhů pestrobarevných rybiček a žraločí vajíčko. Také jsem se jednou pořádně lekl. Vynořil jsem se a kousíček před obličejem mi visela mrtvola kormorána. Byla zaseknutá na větvi mangrovu. Občas jsem pronásledoval ježíky obecné (Diodon hystrix), protože to byly jediné ryby, které jsem dohonil. 

Večer jsme zašli na chvilku do města, ale na procházení to moc nebylo. Celý den bylo zataženo a často poprchávalo. Venku bylo hrozné dusno, takže jsem byl rád, že jsem strávil den s hlavou pod vodou.    

    

21. 2. 2020

Los Túneles

Přijel pro nás taxík a vzal nás do kanceláře cestovní agentury. Konečně jsme si mohli promluvit s místním průvodcem i anglicky. Zjistil jsem, že jsme včera objednali špatný výlet. Byl jsem z toho šťastný a nešťastný zároveň. Jeli jsme na jedno z nejkrásnějších míst na šnorchlování, ale bylo to 50 minut lodí. Laděnka mě zabije až to zjistí, pomyslel jsem si. Radši sem jí to řekl, že nejedeme pár minut lodí, jak bylo plánováno. Diplomaticky řeknu, že mě propichovala pohledem. Naštěstí jsme vlezli na obstojnou loď se skvělým kapitánem. Jel s námi velice opatrně. Ani jednou loď neskočila. Cestou jsme měli krásné výhledy na pobřeží. Vulkány byly opět v mracích, začínali jsme být smíření s tím, že je neuvidíme.  

Po půl hodině jsme dorazili ke skalisku, které bylo několik kilometrů od pobřeží. Tohle bylo ideální hnízdiště pro tereje červenonohé (Sula sula). Ti mají jiný jídelníček, nežli terejové modronozí a proto se u nich vyvinulo i jiné zbarvení. Například mláďata obou druhů mají nohy došeda. Až později se zbarvují. Chvilku jsme pluli okolo skaliska a pozorovali ptáky i narážející vlny. Okolo byla spousta řas, která se pohybovala jako závoj.

 

Laděnce začínalo být špatně, a tak byla ráda, když jsme zamířili k pobřeží. Blížili jsme se k místu Los Túneles. Toto místo je lávové pole, které prohrává svoji bitvu s oceánem. Vytvořila se tu spousta malých lagun, ostrůvků a lávových tunelů. Prostě ideální místo pro život v moři a pro hnízdění mořských ptáků na souši. Vjížděli jsme do spletitého labyrintu. Neměli jsme se však čeho bát. Kapitán byl zkušený. Před turismem tudy proplouval za tmy a lovil langusty. Za světla to pro něj musela být pohodička.  

I na malých ostrůvcích se snažily udržet mangrovy, na kterých odpočívali pelikáni galapážští (Pelecanus occidentalis urinator) nebo volavky velké (Ardea herodias cognata). Zastavili jsme a Laděnka se těšila, že půjdeme na pevninu. Bohužel kapitán vyhlásil pauzu na oběd, která probíhala na kymácející se lodi. Já jsem si pochutnal a Laděnka radši ani nejedla.

 

Popojeli jsme ještě kousek a uviděli první tereje modronohé (Sula nebouxii), jak odpočívají na lávových ostrůvcích. Nohy mají zbarvené do modra díky karotenoidům, které získávají z potravy. Konečně jsme vystoupili na pevnou zem. Laděnka si mohla oddechnout. Mnoho toho tady nerostlo. U vody byly mangrovy a na pevnině jsme procházeli okolo stromových opuncií a kaktusů (Jasminocereus thouarsii).

 

Na lávě hnízdili terejové modronozí (Sula nebouxii). Někteří vypadali ještě obstojně, ale vysvětlili nám, že jsme svědky přirozeného výběru. Zdejší mladé opustili rodiče, protože s nimi nedokázali odlétnout za potravou. Vyfotili jsme si prvního s vědomím, že bude za pár týdnů mrtvý.

 

Bohužel dospělý jedinci nebyli blízko nás. Ale i tak jsme je viděli dobře na protějším lávovém výstupku. Byl tam dospělý pár. Zrovna jeden terej přilétl a začal s tím druhým tančit. Jejich tanečky lásky jsou nádherné. Jen jsme mlčky pozorovali, jak se k sobě sklání, přešlapují, roztahují křídla, otvírají zobáky, zpívají a krouží u toho kolem sebe. Byl to nádherný moment, který dá vzniknout další generaci.

 

Lávovým tunelem pod námi zrovna proplul místní poddruh karety obrovské (Chelonia mydas). Průvodce nám vysvětlil, jak rychle poznat, jestli je to samec nebo samička. Je to jednoduché, samec má dlouhý ocas. Kousek odtud byli další terejové modronozí, ti už ale netančili.

 

Popošli jsme kousek, kde bylo další mládě. To vypadalo hodně špatně. Tomu už zvonil umíráček. Další ptáky jsme nenašli. Pomalu jsme se vraceli na loď, u které na nás čekal lachtan mořský (Zalophus wollebaeki). Hned se stal modelem pro celou skupinu turistů. Nás však více zaujala malá nenápadná ještěrka (Microlophus albemarlensis).

 

Konečně nastal čas si vzít ploutve a plácnout sebou do vody. Laděnce se myšlenka vyskakování z lodi nelíbila, takže jí to chvilku trvalo, ale nakonec hodila slušného placáka. Já už jsem měl prozkoumané okolí lodi a čekal na ostatní. Nejdříve jsme proplouvali různými lávovými tunely. Často nám šnorchl narážel do stropu tunelu, což nebylo moc příjemné. Více mi vadilo množství lidí, kteří do sebe navzájem strkali. Hlavně v momentu, když jsme něco zahlédli. V tomto tunelu byl nějaký žralok, ale moc dobře jsme ho neviděli. Lepší to bylo kousek dál, kde žralok odpočíval pod převisem. Vůbec neplaval, jen ležel u dna. Byla to krásná podívaná. Kousek dál byl zase perutýn a do toho všude plavaly malé pestrobarevné rybičky. Byla tu i spousta želv, které se věnovaly spásání řas. Viděli jsme tu také různé druhy řas a pár korálů. Hezké také byly červené vějířky, což jsou červi zvaní rournatci ozdobní (Spirobranchus giganteus).

Vylezli jsme na loď a přesunuli jsme se o kus dál. Bylo to tam ještě živější. Jen co Laděnka skočila do vody uviděla lachtana, který jí ukázal svoje ostré zoubky. Trošku se ho lekla. Proplavali jsme nad jakousi trnuchou, která odpočívala u dna. Při plavání nás iritovalo pár lidí, kteří neuměli plavat s ploutvemi. Moc jimi kmitali a dělali strašně bublin, díky čemuž jsme nic neviděli. Připadali jsme si jak v bublinkové síti, když loví velryby.

 

Průvodce zastavil na jednom místě a postupně si každého volal. Než jsme přišli na řadu, tak jsme obdivovali pár karet obrovských, které se pásly jen dva metry od nás. První šla na řadu Laděnka. Z hladiny si prohlédla velkého mořského koníka (Hippocampus ingens). Tihle jsou druzí největší na světě. Dorůstají do délky kolo dvaceti centimetrů. Je smutné, že každý rok končí dvacet miliónů těchto krásných tvorečků v přípravcích tradiční čínské medicíny. Já jsem se ke koníkovi ponořil, ale musel jsem si dát pozor, abych kolem něj nerozvířil sedimenty. To by mu zničilo jeho domov.

Proplouvali jsme dál nekonečným labyrintem. V kořenech mangrovů odpočívala spousta želv. Několikrát jsme přelézali velice mělké pasáže, jelikož byl odliv. Byla to celkem sranda. Připadali jsme si jak pulci. Dorazili jsme k jeskyni, okolo které se skupina rozestavila. Průvodce vplaval do jeskyně a vyrušil žraloky, kteří proplavali těstě okolo nás. Kousek odtud jsme viděli ježíka obecného či langustu (Panulirus penicillatus).  

 

Plavali jsme dál a Laděnka zahlédla cosi podobného hadu. Hned se jí rozbušilo srdce a plavala co nejdál od něj. Přeplavali jsme do části plné žraloků. Byli to žraloci bělocípý (Carcharhinus albimarginatus). Jsou až tři metry dlouzí, ale zde byli menší. Měli okolo dvou metrů. Nebylo se tedy čeho bát. Na lidi by zaútočili asi jen pozdě večer či v noci. To totiž loví. Přes poledne jen odpočívali na dně v písku. My jsme je jen rušili svojí přítomností. Dva byli v jednom z tunelů. Průvodce nás chtěl s nimi vyfotit, ale lekli se. Vyplavali přímo proti Laděnce. Laděnka si se situací poradila profesionálně. Vůbec neztuhla. Chytla mě a zaplula za mě. Přičemž mě vystavila přímo žralokům. Měl jsem díky tomu úžasné blízké setkání s těmito krásnými tvory.    

 

Laděnka byla unavená a těšila se už do lodi. Vtom jsme potkali mnoho karet obrovských. Plavaly všude kolem nás. Okolo nás se nacházela spousta skalisek a úžin. Takže jsme si museli dávat s želvami přednost. Zastavili jsme se a nechali jsme želvy proplout. S úžasem jsme sledovali, jak ladně a klidně kolem nás proplouvají. Byly od nás sotva půl metru.

 

Nastal čas se nalodit. Když jsme vyplouvali z labyrintu, tak jsme narazili na velmi vzácného tvora. Tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus) se vyhříval na útesu. Trošku jsme ho vyrušili, a tak skočil do vody. Naštěstí zjistil, že jsme jen neškodní čumilové. Vrátil se zpátky a pěkně nám zapózoval. Musel si však dávat pozor na lachtany, kteří odpočívali nedaleko. Vydali jsme se zpátky do přístavu. Laděnka myslela, že to bude mít rychle za sebou. Bohužel motor na to měl jiný názor. Dvakrát přestal fungovat. Museli ho složitě křísit k životu. Průvodce si z nás dělal srandu. Ptal se, jestli jsme viděli film Titanic. Když jsme konečně dorazili do přístavu, tak jsme ještě šli vyřešit další výlet. Zbytek dne jsme odpočívali se sklenkou vína.

 

20. 2. 2020

Puerto Villamil

Ráno jsem se snažil o rychlý start. Laděnka mi to ale neusnadňovala. Dnes jsme měli v plánu dlouhou procházku. Chtěl jsem, abychom byli před polednem zpátky. Vydali jsme se po písečných ulicích města Puerto Villamil k pláži. Potřebovali jsme se dostat na konec, což nám chvilku zabralo, protože má skoro tři kilometry

 

Naštěstí jsme měli co pozorovat. Byli zde opět leguáni mořští (Amblyrhynchus cristatus) zdejší poddruh je jeden z největších. Říkají mu Godzilla, protože jsou přes metr dlouzí. Když jsme se přiblížili k prvnímu, tak s námi nechtěl nic mít. Utíkal před námi, ale neměl šanci. Laděnce se moc líbil. Doběhli jsme ho a vyfotili. Byl o dost masivnější než jeho příbuzní na prvním ostrově.

 

Mezi leguány, kteří se vyhřívali na lávě, byly malé lávové ještěrky (Microlophus albemarlensis). Vypadaly jako potěr oproti velkým ještěrům, ale byly pěkně barevné. Pokračovali jsme dál podél pobřeží. Na jedné straně byla pláž či lávové útesy s mangrovy a na druhé straně se nacházely laguny

 

Doufali jsme, že tu uvidíme plameňáky, ale museli jsme se spokojit s ostralkou bělolícou (Anas bahamensis galapagensis). Laguny měly různorodé barvy a byly obklopeny mangrovovými porosty.  Někde jsme narazili i na kaktusy. Opět tu rostly stromové opuncie, které byly velice košaté.

 

Rostly tu i kaktusy (Jasminocereus thouarsii), které vypadaly spíše jako svícny. Rostou jen velmi pomalu a dokážou vyrůst až do výšky sedmi metrů. Jeden průvodce nám říkal, že můžou být staré i tisíc let. Netuším, jestli je to pravda. Některé z nich byly obsypané plody. Škoda že jsme je neviděli kvést, to musí být nádhera.  

 

Došli jsme na Playa del Amor, což znamená pláž lásky. Říkali jsme si, jak bude krásná. Plánovali jsme si tu odpočinou a možná se i vykoupat. Nebyla to však pláž pro naši lásku. Tady to bylo vyhrazeno pro leguány mořské. Hned jak jsme přišli, uviděli jsme jeden pár souložící ve vodě. Na břehu zase několik samic vyhrabávalo hnízda pro snůšku. Nechali jsme jim pláž lásky a šli dál.

 

Kousek odtud byl lávový tunel. Nebylo v něm mono zajímavého. Akorát jiný druh krabů. Dlouho jsme se v něm nezdrželi, jelikož tam bylo strašné vedro a dusno. Venku bylo lépe, i když se nám už zase připalovala kůže.

 

Došli jsme mangrovovým lesem k útesům, které oplývaly životem. Nejdříve nás přivítali pelikáni, kteří odpočívali na stromech. Na útesech byli další pelikáni a volavky (Ardea herodias cognata), kteří pozorovali ryby pod hladinu. Ti nejhezčí práci byli bohužel nejdál na ostrůvku. Takže jsme viděli jen jejich siluety. Byli to terejové modronozí (Sula nebouxii). Doufali jsme, že je ještě potkáme.

 

Procházeli jsme různými mangrovy. Rostly zde i velké druhy, které dorůstají až dvaceti metrů jako kořenovník obecný (Rhizophora mangle) a kolíkovník černý (Avicennia germinans). Byly tu i menší jako kyjovník (Laguncularia racemosa). Nakonec jsme narazili na oblast, která oplývala velkými stromy manchineel (Hippomane mancinella). Nejradši bychom si tam sedli a užívali si stínu, ale byly toxické. Na jejich kůru ani plody není radno sahat, natož plody jíst. Šli jsme raději dál.

 

Daleko jsme ale nedošli. Stín si tu užívaly želvy sloní. První jsme zahlédli v křoví, jak si užívá bahenní koupel. Další šla proti nám po cestě. O pár kroků dál byly další dvě. Konečně jsme je viděli hezky v přírodě. I když to bylo u cesty. Pro ně to musí být úplná dálnice. Želvy sloní z jihu ostrova Isabela (Chelonoidis vicina) byly trošku jiné než na ostrově Santa Cruz. Jejich desky, z nichž se skládá krunýř byly vystouplejší. Také dorůstaly do menších rozměrů. 

 

Vedle želv přelétal z větve na větev zajímavý pták. Jeho zobák měl velice divný tvar. Absolutně se nás nebál. Vypadal, že by nám nejraději ukradl svačinu. Další cesta byla již o dost nepříjemnější. Slunce pražilo a my jsme se neměli kam schovat. Během chvíle jsme se ocitli ve vyprahlém lese. Okolo nás byly opuncie a stromy Bursera graveolens, které mnoho stínu nedělaly.

 

Došli jsme na odpočívadlo, kde bylo několik laviček ve stínu. Bylo to pěkné místo, které si vybrala i velká želva sloní. Sedli jsme si na lavičku naproti ní a společně odpočívali ve stínu. Chvilku trvalo, než jsme došli ke kopci Cerro Orchilla. Stačilo vylézt dvacet metrů a začal pofukovat svěží větřík. Na stromech okolo nás se z ničeho nic objevily lišejníky. Vylezli jsme na vrchol během chvilky. Měli jsme výhled do širého okolí. Jen škoda, že vulkány byly zahaleny v mracích.

 

Konečně jsme dorazili do cíle. Před námi byla zeď slz, která je pozůstatkem bývalé trestanecké kolonie. Ta zde byla založena po druhé světové válce. Při výstavbě zdi, která nikam nevede zemřelo hodně lidí. Moc času jsme tu nestrávili. Radši jsme vyrazili zpátky, než bude ještě větší vedro.

 

Myšlenka na koupání v moři nás hnala kupředu, za chvilku jsme byli u pláže La Playita. Pod lavičkou se schovával metrový leguán mořský. Chtěli jsme si na ni dát věci, ale odmítal se pohnout. Tak jsme mu ji nechali. Moře mělo osvěžující teplotu. Jelikož jsme byli daleko od města, tak jsme měli pláž jen pro sebe. Cítili jsme se jak v milionáři v ostrovním ráji. Ten moment neměl chybu.  

 

Už jsme měli hlad, a tak jsme si šli uvařit do hostelu. Odpočinuli jsme si a vyrazili jsme zkusit šnorchlování v přístavu. U mola jsme obdivovali opět leguány, a hlavně lachtany mořské (Zalophus wollebaeki).

 

Konečně jsme dorazili k Concha de Perla. Je to jediné takhle kvalitní místo na šnorchlování v Galapágách, které je zadarmo. Bohužel tu byla celá škola z USA. Vhrnul jsem se radši rychle do vody. Udělal jsem ale chybu. Laděnka viděla z mola místního tučňáka. Já jsem ho bohužel nespatřil. Viděli jsme alespoň společně mořskou želvu. 

Šnorchlování se nám moc nepovedlo, protože se nám strašně mlžily brýle. Plivání nepomáhalo. Museli jsme to vzdát. Aspoň jsme zkusili, jak se nám bude plavat v tričku. Další spálení by už naše záda asi nezvládla. Než jsme se dostali na řadu ve frontě z vody, tak Laděnku okousávaly rybičky. Vůbec se jí to nelíbilo. Šli jsme do hostelu a já jsem pořádně umyl brýle, aby se nemlžily. Večer jsme objednali výlet u slečny, která neuměla ani slovo anglicky. Doufal jsem, že nás zítra vezmou šnorchlovat mezi lávovými útvary kousek od přístavu.

 

19. 2. 2020