Arica

Dopoledne jsme se probrali a jen tak tak jsme stihli snídani. Pořádně jsme se nadlábli a šli do pokoje. Pořádně jsme promazali naše spáleniny a zase usnuli. Odvážili jsme se vyjít z hotelu až okolo čtvrté odpoledne. Sluníčko už nebylo tak silné a dalo se to vydržet. Ne že by bylo nějaké velké vedro. Pofukoval suchý vítr a pokožku nám trochu ochlazoval. Od moře šel studený vlhký vzduch, ale v této pustině moc velký dosah neměl. Ve městě jsme zařizovali soustu věcí. Někdy to šlo dobře, jindy jsme měli docela problém. Například v lékárně jsme strávili docela dost času, než jsme koupili nezbytné věci na spálenou kůži. Byli jsme moc rádi, že jsme narazili na jednu slečnu z Chile, která žije v Německu. Pomohla nám zařídit sim kartu. Takže jsme si mysleli, že budeme online.

Cestou jsme se stavili v místním kostele. Na první pohled byl k nerozeznání od normálního kostela. O to víc nás udivilo, že měl železnou konstrukci. To, co nás ale odrovnalo byl fakt, že onen kostel postavil pan Eiffel ještě předtím, než se proslavil věží v Paříži. Tento litinový kolos vyrobil ve francii a přesunul do Peru. Kostel smontovali v roce 1876 na místě bývalého kostela. Ten padl za oběť velkému zemětřesení v roce 1868. Kostel si moc místní kněží neužili, jelikož v roce 1880 sem přišla armáda z Chile a podmanila si celou oblast.

U náměstí stála stará lokomotiva. Odkazovala na průmyslové období, díky kterému Arica zbohatla. Bylo to těžbou ledku, který byl nezbytný pro zemědělství, do doby, než přišla průmyslově zpracovaná chemická hnojiva. Kvůli této komoditě začala druhá tichomořská válka. Ale o té někdy jindy. Došli jsme do hotelu a cachtali jsme se v bazénu. Moc dlouho nám to ale nevydrželo, na nás byl až moc studený. Šli jsme docela pozdě spát, což se nám vymstilo.

3.12.2019 5:47 ráno. Tohle datum jen tak nezapomeneme. Probudilo nás děsivé chvění, z nočních stolků padaly věci. Nezmohli jsme se na nic jiného, než že jsme se k sobě přitulili a dali si pusu. Stihli jsme si i říct, že se milujeme. Doufali jsme, že to brzo přejde. Trvalo to nekonečných 20 sekund. Takové zemětřesení jsme zažili poprvé. Byl to takový neustálý třes. Jako kdyby celý hotel byl na špičce obřího kanga. Když jsme byli na Novém Zélandu, tak tam mělo zemětřesní úplně jinou podobu. Bylo to takové bum sem bum tam. Když jsme se ráno rozkoukali zjistili jsme, že epicentrum bylo kousek od Ariky se silou 6,1. V hotelu bylo vše v normálu. Pro místní musí být zemětřesení součástí života.

Nasnídali jsme se, poučili jsme si kola a jeli jsme okolo pobřeží k jeskyním Cuevas De Anzota. Cesta byla vcelku obtížná, jelikož jsme neseděli na kole přes deset let. Pozadí nás začalo velice rychle bolet a z malinkých kopečků se stávaly velehory. Neměli jsme ani kvůli čemu zastavovat. Pobřeží dominovala továrna na zpracování ryb. Smrad se linul do dáli, a proto jsme akorát pozorovali moře. Všude byly cedule s varováním před tsunami. Musíme přiznat, že po silném ranním zemětřesení, jsme se báli. Byly zde strmé útesy, na které by se nedalo vylézt.

Když jsme dojeli ke konci útesů, tak začalo pobřeží stát za to. Bohužel, či bohudík jsme narazili na bránu do parku, kde jsme museli nechat kola. Vyfasovali jsme helmy proti padajícímu kamení a vyšli na procházku. Mnoho ptáků jsme zde nenašli, přitom jsme mysleli, že útesy jich budou plné. Zřejmě jsme tu byli ve špatné roční období. Naštěstí jsme tu zahlédli pelikána chilského (Pelecanus thagus). Nebyl tak obrovský jako pelikáni v Austrálii, ale o to byl barevnější. Také jsme zahlédli kormorána rudonohého (Phalacrocorax gaimardi). Pokračovali jsme dál podél útesů, které se začali formovat za dob dinosaurů asi před 160 miliony let.

Byla zde spousta jeskyní. Některé se daly projít a toho jsme využili. V jeskyních v tuto roční dobu nebylo nic moc zajímavého. Zaujalo nás spíše množství guana, které nesmrdělo. Může za to zjevně zdejší suché podnebí.

Došli jsme na konec turistických cestiček a pokračovali ještě kousek dál. Vyplatilo se. Na ostrůvku odpočívala skupina lachtanů. Otočili jsme to a šli pomalu nazpátek. Sluníčko začalo rozpouštět ranní mraky a nám se začala opět připalovat kůže. Cestou jsme potkali mnoho lidí, pravděpodobně je sem vypustila zaoceánská loď. Když jsme nasedali na kola, tak jsme se kochali množstvím velkých ještěrek (Microlophus quadrivittatus).

Uřícení jsme dojeli do hotelu a zbytek dne jsme se váleli na lehátku nebo u bazénu. V mezičase jsme léčili bolavá pozadí a spáleniny. Tak jak to má být na obyčejné dovolené.

2. 12. - 3. 12. 2019

Příjezd do Chile

Brzo ráno jsme si hodili krosny na záda a vlezli do metra. Za hodinu jsme byli na letišti a čekali na let do bývalé španělské kolonie. Byli jsme moc rádi, že jsme letěli moderním letadlem. Díky velkému množství filmů nám 14 hodinový let utekl rychle. Já jsme turbulence skoro ani nezaznamenal, ale Laděnku trápily. Bojovala s nimi dlouho, ale nakonec podlehla. Naplnila pytlíček a hned jí bylo o trochu lépe. Zanedlouho poté jsme přelétali Andy. Přilepil jsem se na okno a pozoroval vrcholy tyčící se k nebesům. Z těch nejvyšších stékaly ledovcové řeky do údolí. Byla to nádhera bez života. Opravdu nebylo vidět ani kousek zeleného všude jenom holé skály a písek. Když jsme překonali hřeben And, hned se svět pod námi zazelenal. Čím jsme byli blíž Santiagu de Chile, tím byla krajina zelenější.

Když jsme vyšli z letiště, tak nás přivítalo krásné teplé počasí. Další let jsme měli v noci, a tak jsme se rozhodli počkat na letišti. Mělo to více důvodů ten hlavní byl, že město stále nebylo bezpečné. Protesty proti vládě stále pokračovaly, i když v menší míře. Z mnohých stanic metra se staly jen ruiny. Nechtěli jsme si tedy hned na začátku zkazit celé líbánky. Náš kamarád z Chile nám doporučil ať se hlavnímu městu vyhneme obloukem, a proto jsme ho poslechli. Jen tak tak jsme vydrželi být vzhůru až do odletu. Sedli jsme si ven na lavičku a střídali se v hlídání batohů a podřimování. Byli jsme hrozně unavení. Hned jak jsme nastoupili do letadla, tak jsme oba usnuli. Ranní paprsky nás probudily a my jsme se ocitli na nejsušší poušti planety. Poušť Atacama se rozkládala pod námi. Sahala od pobřeží, až k šest kilometrů vysokým zledovatělým vrcholkům sopek. Které se tyčily nad čtyři kilometry vysokým pohořím.

Přistáli jsme na malinkém letišti. Vykročili jsme z letadla a přivítal nás suchý horký vzduch. Všude byla poušť. Jen před letištěm byla oáza. Parčík byl plný vzrostlých stromů. Anglický trávník byl v naprostém kontrastu s krajinou, rozkládající se všude kolem. V prvních vteřinách nám došlo, že nejsme v turistické destilaci „západního světa“. Nikdo neuměl anglicky a naše bílá kůže se v poušti opravdu vyjímala. Vzhledem k tomu, že jsme nikam nespěchali. Protože jsme mohli jít do pokoje v hotelu až odpoledne, tak jsme jeli větším taxíkem. Postupně rozvážel místní lidi do všech koutů města Arica. Viděli jsme spoustu míst, kam bychom nechtěli ani náhodou vkročit. I kdyby bylo poledne. Byly to takové chudinské čtvrtě. Bylo vidět, že tu spousta lidí nemá na růžích ustláno. Na druhou stranu jsme zastavili i u čtvrtí s vlastním vrátným a několika metrovým plotem. Vypadali opravdu honosně. My jsme jeli kousek za centrum, které vypadalo přívětivě. Jeli jsme okolo pobřeží až k našemu hotelu. Bylo na první pohled vidět, že jsme v jedné z honosnější částí města.

Naštěstí byl tento hotel připraven i na turisty mluvící anglicky. Nechali jsme v hotelu věci a vyrazili nejprve na pláž a pak do centra. Bylo to jen kilometr a půl, ale pouštní slunce pálilo. Bohužel jsme si nevzali opalovací krém. Došli jsme k prvnímu stánku a dali jsme si místní pochoutku. Kapsičky plněné masem, či zeleninou. Ochutnali jsme hned tři druhy empanadas. Byly výtečné.

Vešli jsme na hlavní třídu. Byl to roztodivný pocit. Ulice pulzovala životem, přitom mnohé výlohy byly zabedněné a zaplechované. Okna v prvních patrech byla rozbitá. Banky vypadaly spíše jako nedobytné pevnosti. Do velkých obchodů se lezlo malinkými dveřmi vyřezanými v plechu. Místy byly budovy ohořelé. Přesto lidé žili jako by se nic nedělo. Nakoupili jsme nějaké jídlo a vyrazili zpátky do hotelu. Laděnka udělala dobře, že si koupila sombrero. Kůže se mi začala dosti připalovat. Tušili jsem, že to bude problém. Dorazili jsme na hotel a plácli s sebou do postele. Měli jsme hezký výhled na oceán. Dlouho jsme odpočívali, než jsme se rozhodli jít do bazénu. Chvilku jsme se cachtali a skrývali jsme se před sluníčkem. Dali jsme si něco malého k večeři a šli spát. Cesta nás totálně odrovnala.

30. 11. -1. 12. 2019

Barcelona

Vyrazili jsme vstříc historickému centru Barcelony, ale nejdříve jsme se museli posilnit. Jak jinak začít den nežli dobrým pečivem a pršutem. Dopili jsme ranní kávu a vyrazili. Ušli jsme pár bloků a ocitli jsme se mezi starými domy. Uličky nás dovedly k náměstí Plaça de Catalunya, odkud jsme se vydali k pobřeží po bulváru La Rambla. Tržiště Mercado de La Boqueria se nedalo minout. Pršutem nasáklý vchod budovy nás lákal do svého nitra. Všude byla kvanta čerstvé zeleniny, plodů moře, oříšků, ovoce či lahodných pochoutek. Mrzelo nás, že jsme se zrovna nasnídali. A tak jsme si dali akorát čerství džus a vyrazili dál.

Pomalu jsme procházeli bulvárem až jsme narazili na skryté náměstí Plaça Reial. Bylo velice klidné. Na chvilku jsme si sedli pod palmou a rozjímali. Stále jsme si užívali teplíčko. Ten pocit, že nemusíme být venku nabalení. A především to, že si můžeme užívat čerstvý venkovní vzduch, aniž bychom mrzli. Kousek odtud byl přístav, na který shlížela socha Kryštofa Kolumba.

Prošli jsme se okolo a zamířili do gotického centra. Nejstarší část Barcelony měla úzké uličky, které se různě klikatily. Moc se nám zde líbila architektura. Bylo to okouzlující místo. Uzounké uličky musí být v létě příjemně chladné a útulné. Na některých místech bohužel bylo až moc bezdomovců, což onu atmosféru poněkud ničilo. Také byli na každém rohu černoši, kteří prodávali kradené, nebo padělané zboží. Měli ho pěkně vyskládané na dece z jejíž rohů se táhla lana, která držel černoch v ruce. Stačilo jedno rychlé škubnutí rukou a měl sbaleno. Policajti to s nimi určitě nemají lehké, také nám nabízeli drogy.

Uličky nás dovedly do Basílica dels Sants Màrtirs Just i Pastor. Chvilku jsme kostel obdivovali a pokračovali dál. Pár desítek metrů odtud byla Cathedral of Barcelona. Ohromující křesťanský svatostánek nás nadchl. Nebyla to jen surová velkolepá stavba plná pozlacených věcí. Navazovala na ni krásná klášterní zahrada plná ptáků a stromů. Uprostřed dominovala fontána svatého Jiří. Kousek od ní se cachtaly husy s chocholkami a pod nimi plavali zlatí kapříci.

Pár set metrů odtud byl další kostel Santa Maria del Mar. Bylo až neuvěřitelné, jaké bohatství se koncentrovalo na takovém kousku. Chvilku jsme bloudili malinkými uličkami. Nakonec jsme našli metro a přesunuli jsme se z gotického centra.

Vyrazili jsme k Sagrada Família, kterou navrhl slavný Antoni Gaudí. Bylo tu na nás až moc lidí a katedrála, byla stále ve výstavbě. Onen velkolepý monument nás moc neochromil. Takže jsme nešli ani dovnitř. Určitě by bylo zajímavé ji vidět, až bude dostavěna.

Pomalu jsme se blížili zpátky k historickému centru. Cestou jsme viděli další stavby Antoniho Gaudího. Domy Casa Milà a Casa Batlló nás zaujali více nežli katedrála. Ulice byla plná obchodů s přepychovým zbožím. Dlouho jsme se tady nezdrželi.

Měli jsme více času, než jsem čekal. Gotické centrum jsme prošli vcelku rychle. Vyrazili jsme tedy na místní Petřín. Metrem jsme dojeli k zubačce, která nás vyvezla nad město. Byli jsme rádi, že jsme to měli zadarmo. Bohužel navazující lanovka na vrchol už stála dost na to, abychom si to rozmysleli. Šli jsme tedy pomalu dolů. Zastavili jsme se u Hotelu Miramar. Procházeli jsme se po zahradách před hotelem a obdivovali jsme výhled. Nejlepší však byla stará lanovka Estación Miramar, byl to technický zázrak své doby. Došli jsme do hotelu a padli do postele.

29. 11. 2019

Líbánky začínají!

Mísily se v nás všelijaké pocity. S nervozitou jsme sledovali zprávy z Chile, Bolívie a Španělska. V Chile je dost nerovnoměrné rozdělení bohatství mezi lidmi. Stačilo, aby v hlavním městě Santiagu de Chile zvedli jízdné o „pár“ korun. Ve městech začala hořet auta, lidé ničili banky a jiné instituce symbolizující bohatství a konzum. V hlavním městě zničili mnohé stanice metra a stavěli barikády. V Katalánsku probíhaly protesty a sem tam létaly v lepším případě jen gumové projektily.  Do toho utekl prezident z Bolívie, jelikož zfalšoval volby. Armáda a policie mu taktně řekla, že buď emigruje nebo ho zavřou. Jelikož byl oblíbený u domorodých indiánů, tak ti se za něj postavili. Aby ne, byl jeden z nich. A tak to vypadalo, že tam nastane občanská válka. Před odjezdem jsme kontaktovali Alonsa, kterého jsme potkali na Novém Zélandu. Na základě informací od místních jsme každý den vedli dlouhé diskuze, zda jet nebo ne.

Trochu jsme se obávali španělštiny. Nevěděli jsme, jak se domluvíme, až nastane nějaký problém. Oba totiž ovládáme akorát tak španělský body language. Byli jsme tak natěšení, že jsme to brali jako výzvu. Letenky už byly nakoupené, a tak by nás změny plánů docela finančně bolely. Byli jsme připravení se adaptovat podle toho, jak se bude vyvíjet politická situace. Starosti jsme hodili za hlavu. Touha po poznání nás opět hnala vstříc dobrodružství. Droga, které jsme podlehli pomalu začala nahlodávat naši mysl. Na Islandu již měsíc bylo pod nulou a dny se rapidně krátily. O to intenzivněji jsme se těšili na jižní polokouli, kde propukalo léto. Poslední dny se naše mysl toulala v oblacích. Skončili jsme v práci a dobalili věci.

Času jsme měli spoustu. Letadlo nám letělo až další den ráno. I tak jsme vyrazili z Dalvíku brzo ráno. Už jsme chtěli být na cestě. Cítit pomyslný vítr ve vlasech. Naposled jsme se rozloučili s bývalými zaměstnavateli a vyrazili. Vyjet ráno mělo jedno pozitivum. Stihli jsme dojet do Reykjavíku za světla. Dny byly již opravdu krátké. Na počasí jsme měli štěstí. Island se s námi rozloučil krásnými výhledy. Jeli jsme ale opatrně, protože bylo namrzlo. Krajina byla ojíněná. Všude se odrážely ledové krystaly, jako by byla krajina poseta miliony diamantů. Potkali jsme několik aut mimo silnici se stále blikajícími světly. Asi neměli pneumatiky s hroty. Cesta nám uběhla v celku rychle. Za šest hodin jsme byli v Keflavíku. Večer jsme relaxovali v hotelu a připravovali jsme se na první let. Také jsme u hotelu zazimovali auto. Nejlevnější bezpečné parkování, které může být. Poplácali jsme mazlíka a doufali jsme, že až se za tři měsíce znovu setkáme, tak nastartuje.

Ráno jsme si hodili napěchované krosny na záda a batohy na břicho. Vyrazili jsme na letiště. Jen tak tak jsme se vešli do povolených kilogramů. Čekali jsme na letišti. Nervozita a mnohé nezodpovězené otázky se pomalu vytrácely. Nastoupili jsme do letadla a do žil nám začala proudit naše nejoblíbenější droga. Ten pocit, když nevíte, co bude příští den, kde budete spát, co uvidíte, co zažijete.

Lety z Islandu a do jižní Ameriky nejsou tak časté. Museli jsme tedy počkat jeden den v Barceloně. Rozhodně nám byla myšlenka návštěvy kolébky Jižní Ameriky příjemnější nežli některé lety s pěti přestupy. Vzali jsme to tedy přímo ze zmrzlého Islandu do teplíčka v Barceloně. Jsem rád, že jsem našel skvělou kartičku na městskou hromadnou dopravu, která platí 48 hodin. Naprosto ideální pro náš stop over výlet. Bohužel, informace na internetu nejsou vždy spolehlivé. Myslel jsem, že vlezeme do autobusu u letiště a ten nás vezme do centra. Bohužel autobusy z letiště nebyly součástí MHD. Museli jsme tedy jet metrem, které je velice spletité. Trvalo to, ale nakonec jsme dorazili do hotelu. Byla už tma, a tudíž jsme si zašli akorát na večeři. To jsme ještě netušili, jaký krásný zážitek nám Barcelona přichystá.

Nechali jsme na hotelu lyžařské bundy a vyhrabali kraťasy. Pouhé procházení po městě bylo krásné. Konečně teplo! Došli jsme na místo, které nám doporučila paní v hotelu. Ulice Carrer de Blai nás přivítala pěší zónou plnou stolečků uprostřed ulice. Lidé si pochutnávali na sangrii a různorodých pinchos. Pinchos jsou takové jednohubky, na kterých jsou různé dobroty od prošuta, sýrů, grilované zeleniny až po mořské plody. Prošli jsme si ulicí a nasávaly uvolněnou atmosféru. Jak pustá musí být teď, když píšu tyto řádky, když korona virus řádí ve Španělských ulicích. Nicméně jsme neotáleli a sedli si také k jednomu stolečku. Načeš jsme zjistili, že si musíme objednat uvnitř. Vzali jsme si talířek a naložili jsme si několik vypiplaných jednohubek. Popíjeli jsme sangrii a vychutnávali si okamžik. Byl tak krásný, že jsme tam zůstali do pozdních hodin a ochutnali jsme většinu pinchos co v obchůdku měli. Došli jsme do hotelu a šli jsme spát. Jako obvykle jsem měl na další den naplánováno spoustu výletů.

27. 11. - 28. 11. 2019

Svatba

Práce a závěrečné přípravy na svatbu. To byl náš denní chléb. Utvrdili jsme se aspoň vtom, že jsme šikovní. Mysleli jsme, že to bude problém naplánovat svatbu ze zahraničí, ale zvládli jsme to. Přijeli jsme do Čech týden před svatbou. A ještě k tomu jsme šli na svatbu kamarádovi. Byl to opravdu hektický čas. Hlavně pro nevěstu. Laděnka měla stále dlouhý seznam toho, co jsme museli dokončit, s kým se sejít, vyzvednout, zkusit, otestovat, ochutnat, nazdobit, koupit, vyzdobit atd…

Ještě den před svatbou jsme na zámečku dělali celý den výzdobu, bylo toho hodně. Také jsme naváželi dekorace a svatební cukroví. Proto jsme byli hned několikrát, protože se to do auta nevešlo. Bylo výborné, ale bylo ho až až. Podle personálu by cukroví vystačilo na tři svatby. Laděnka spolu s rodinou dozdobila zámeček a jeli jsme domů. Nastalo ráno a začalo svážení posledních věcí. Laděnka se nechala krášlit a já se svědky jsme se snažili ukočírovat příjezd a ubytování hostů.

Některé věci jsme museli modifikovat, jelikož nám celý den pršelo štěstí. Pršelo nám tolik, že musíme mít toho štěstíčka opravdu hodně do zásoby. Hostům to snad tolik nevadilo, alespoň jsme byli všichni pohromadě. Užili jsme si obřad i svatební hostinu všichni dohromady. Když nastalo krájení dortu začala vypadávat elektrika. Což nám narušilo plány se zabavením hostů. Pokoušeli jsme se jim pustit video z našich cest. Zatímco bychom se šli fotit. Nakonec to dobře dopadlo a elektrika se provizorně zapojila.

Výzvou bylo focení. V zámecké zahradě byla spousta krásných fotogenických míst. V dešti nám pomáhal můj brácha, držel nad námi deštníky. Jinak bychom byli durch během chvíle. Martin zase pomáhal fotografovi s držením blesků. Když už jsme byli durch a Laděnky šaty byly o pár kilo těší, tak jsme šli dovnitř. Chvíli jsme se bavili s hosty a Laděnka si sušila šaty. Kapela začala hrát a nastal první tanec. Naštěstí jsme ho zvládli obstojně. Hosté se začali bavit a my šli na druhé kolo fotografování. I tentokrát nám pomáhal Laděnky brácha a jeho kamarád. Fotografovi nateklo do blesku u foťáku, a tak mu přestal fungovat. Martin měl v ruce externí blesk a odraznou desku. Jeho kamarád nám držel deštníky. Vítr dul a štěstí padalo v proudech. A fotograf po nás chtěl různé pózy a úsměv od ucha k uchu. Byl to zážitek, na který jen tak nezapomeneme.

Všechno pokračovalo, jak nejlépe mohlo. Kapela byla úžasná a svědkyně s partnerem se postarali o skvělou zábavu v mezičasech. Hladina alkoholu stoupala a zábava se rozjížděla. Doufám, že nikdy nezapomeneme na jeden z posledních tanců večera, kdy nás s Laděnkou obklopili kamarádi a udělali nám neskutečnou kulisu k romantickému tanci. Děkujeme.

Závěr u krbu byl také skvělý, ale už na nás bylo znát, že to byl hodně dlouhý týden. A také to, že jsem nebyl zvyklí na alkohol.

Ráno jsme se nasnídali, pobalili a vyrazili. Zastavili jsme, vyměnili píchnutou pneumatiku a jeli dál. Zastavili jsme se znovu. Laděnky maminka zaplatila pokutu za rychlost, přišla o dva body a dojeli jsme domů. Pár dní jsme odpočívali a trávili vzácné chvíle s příbuznými z Austrálie. Pár dní uteklo jako voda a už jsme zase byli v práci na Islandu.

Šéfové jeli na dovolenou, a tak jsme to za ně vedli. Já jsem trávil mnoho času u počítače a snažil se naplánovat naše líbánky. Bohužel či bohudík toho bylo tolik, že mi z toho šla hlava kolem. Užili jsme si ještě mrazivé počasí a polární záře. Pobalili jsme si věci a dali jsme je do skladu. Nastal čas vyrazit za dobrodružstvím a teplem do Jižní Ameriky.   

18. 9. - 26. 10. 2019