Brzo ráno jsme si hodili krosny na záda a
vlezli do metra. Za hodinu jsme byli na letišti a čekali na let do bývalé
španělské kolonie. Byli jsme moc rádi, že jsme letěli moderním letadlem. Díky
velkému množství filmů nám 14 hodinový let utekl rychle. Já jsme turbulence
skoro ani nezaznamenal, ale Laděnku trápily. Bojovala s nimi dlouho, ale nakonec
podlehla. Naplnila pytlíček a hned jí bylo o trochu lépe. Zanedlouho poté jsme
přelétali Andy. Přilepil jsem se na okno a pozoroval vrcholy tyčící se k
nebesům. Z těch nejvyšších stékaly ledovcové řeky do údolí. Byla to nádhera bez
života. Opravdu nebylo vidět ani kousek zeleného všude jenom holé skály a
písek. Když jsme překonali hřeben And, hned se svět pod námi zazelenal. Čím
jsme byli blíž Santiagu de Chile, tím byla krajina zelenější.
Když jsme vyšli z letiště, tak nás přivítalo
krásné teplé počasí. Další let jsme měli v noci, a tak jsme se rozhodli
počkat na letišti. Mělo to více důvodů ten hlavní byl, že město stále nebylo
bezpečné. Protesty proti vládě stále pokračovaly, i když v menší míře. Z
mnohých stanic metra se staly jen ruiny. Nechtěli jsme si tedy hned na začátku
zkazit celé líbánky. Náš kamarád z Chile nám doporučil ať se hlavnímu městu
vyhneme obloukem, a proto jsme ho poslechli. Jen tak tak jsme vydrželi být vzhůru
až do odletu. Sedli jsme si ven na lavičku a střídali se v hlídání batohů
a podřimování. Byli jsme hrozně unavení. Hned jak jsme nastoupili do letadla,
tak jsme oba usnuli. Ranní paprsky nás probudily a my jsme se ocitli na
nejsušší poušti planety. Poušť Atacama se rozkládala pod námi. Sahala od
pobřeží, až k šest kilometrů vysokým zledovatělým vrcholkům sopek. Které se
tyčily nad čtyři kilometry vysokým pohořím.
Přistáli jsme na malinkém letišti. Vykročili
jsme z letadla a přivítal nás suchý horký vzduch. Všude byla poušť. Jen před
letištěm byla oáza. Parčík byl plný vzrostlých stromů. Anglický trávník byl v
naprostém kontrastu s krajinou, rozkládající se všude kolem. V prvních
vteřinách nám došlo, že nejsme v turistické destilaci „západního světa“. Nikdo
neuměl anglicky a naše bílá kůže se v poušti opravdu vyjímala. Vzhledem k tomu,
že jsme nikam nespěchali. Protože jsme mohli jít do pokoje v hotelu až
odpoledne, tak jsme jeli větším taxíkem. Postupně rozvážel místní lidi do všech
koutů města Arica. Viděli jsme spoustu míst, kam bychom nechtěli ani náhodou
vkročit. I kdyby bylo poledne. Byly to takové chudinské čtvrtě. Bylo vidět, že
tu spousta lidí nemá na růžích ustláno. Na druhou stranu jsme zastavili i u
čtvrtí s vlastním vrátným a několika metrovým plotem. Vypadali opravdu honosně.
My jsme jeli kousek za centrum, které vypadalo přívětivě. Jeli jsme okolo
pobřeží až k našemu hotelu. Bylo na první pohled vidět, že jsme v jedné z honosnější
částí města.
Naštěstí byl tento hotel připraven i na
turisty mluvící anglicky. Nechali jsme v hotelu věci a vyrazili nejprve na pláž
a pak do centra. Bylo to jen kilometr a půl, ale pouštní slunce pálilo. Bohužel
jsme si nevzali opalovací krém. Došli jsme k prvnímu stánku a dali jsme si
místní pochoutku. Kapsičky plněné masem, či zeleninou. Ochutnali jsme hned tři
druhy empanadas. Byly výtečné.
Vešli jsme na hlavní třídu. Byl to roztodivný
pocit. Ulice pulzovala životem, přitom mnohé výlohy byly zabedněné a
zaplechované. Okna v prvních patrech byla rozbitá. Banky vypadaly spíše jako nedobytné
pevnosti. Do velkých obchodů se lezlo malinkými dveřmi vyřezanými v plechu.
Místy byly budovy ohořelé. Přesto lidé žili jako by se nic nedělo. Nakoupili
jsme nějaké jídlo a vyrazili zpátky do hotelu. Laděnka udělala dobře, že si
koupila sombrero. Kůže se mi začala dosti připalovat. Tušili jsem, že to bude
problém. Dorazili jsme na hotel a plácli s sebou do postele. Měli jsme hezký
výhled na oceán. Dlouho jsme odpočívali, než jsme se rozhodli jít do bazénu.
Chvilku jsme se cachtali a skrývali jsme se před sluníčkem. Dali jsme si něco
malého k večeři a šli spát. Cesta nás totálně odrovnala.
30. 11. -1. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat