Nejtěžší ujeté kilometry

Vstali jsme ráno, udělali jsme si snídani a užili si ledovou sprchu. Mysleli jsme si, že pojedeme na jih po asfaltových cestách a vtom nám na kapotu auta skočila Hippie Belgičanka. V jejím věku by se měl člověk starat o vnoučata a ne jezdit sám pustinou, ale ona byla prostě jiná. Dali jsme se do řeči, z čehož nakonec vyplynulo, že pojedeme na sever dále po Savannah Way. Přemluvila nás s argumenty, že to bude v pohodě. Jelikož to projel Američan v nějakém vraku. A také tím, že je to rychlejší a kratší cesta. Kratší určitě byla, ale jestli rychlejší, to jsme si nebyli jisti. A tak jsme jeli na sever, kde jsme se napojili na „hlavní“ silnici. U silnice stál drop australský (Ardeotis australis), který byl jeden z mála, které jsme potkali. 

Stále to šlo. Jeli jsme po asfaltu, sice tam byl jeden pruh, ale to nevadilo, protože jsme skoro nikoho nepotkávali. Krajina byla stále o tom samém, nic se nezměnilo od doby, kdy jsme přijeli do vnitrozemí. Stále tu byly občas nějaké malé odlišnosti, ale v podstatě všude tráva občas strom. Když jsme dojeli do území Aborigincú, tak jsme naposled natankovali před dlouhou jízdou. Jako vždycky jsem natankoval a Lada měla jít zaplatit. Ale  ne tentokrát. Místní domorodci byli velice špinaví a obličeje měli sešlé těžkým životem. Pravděpodobně po alkoholu. Ono se kouknout do obličeje domorodce je silný zážitek. Jsou to hodně rozdílní lidé, kteří v nás nevzbuzovali důvěru. A tak jsem šel s Ladou zaplatit, jelikož se sama bála. Tady jsme už byli opravdu v jejich zemi a byli jsme jen projíždějící. Jeli jsme dál a asfalt zmizel během chvilky. Roleta se objevila vzápětí, ale stále to šlo. Jeli jsme rovnou plání na které nebylo mnoho zatáček. Když jsme ujeli 250 kilometrů, tak jsme se dostali k poslední civilizaci před pohořím. Byl jím Hells Gate Roadhouse. Zastavili jsme se a koukali na auta kolem. Nebylo tam nic podobného tomu našemu. Všechno byla nabouchána terénní auta se šnorchly. Nezalekli jsme se a jeli dál. Po pár kilometrech jsme překročili hranici mezi státy Quensland a Northern Territory. Cesta pohořím nebyla zlá, docela to šlo. Občas nás rolety rozhodili natolik, že jsme museli jet 30 kilometrů v hodině. Ale dalo se to přežít. Nicméně jsme si vzpomněli na Čechy, kteří jeli s trabanty po Austrálii. Nyní už chápeme, proč říkali, že trpí za to auto, když jedou po roletě. Musí to opravdu hodně snižovat životnost auta. Narazili jsme i na místa se sypkým pískem, ale vždy jsme projeli. Maximálně nám to trošku uklouzlo a ujel nám zadek.

Horší část nás teprve čekala. Měli jsme před sebou první brodění. Surprise creek neboli potok Překvapení nás opravdu nepotěšil. Lada zrovna řídila a do údolí sjela hladce. Přes vodu to taky šlo, akorát ten výjezd se moc nepovedl. Cesta byla hodně špatná, napravo i nalevo byly obrovské díry. Najeli jsme jak pravým, tak levým kolem do děr. Ta levá díra nám rozrazila pneumatiku. A tak jsme ujeli sotva dvě stě metrů na přehledné místo a věděli jsme, že se něco stalo. Když jsem obcházel auto uviděl jsem, že je  pneumatika zcela vyfouklá. Ihned jsme začali řešit situaci a vyndávali jsme náhradní kolo. Naštěstí zrovna jel kolem jeden dobrodruh se synem. Byl jsem rád, že nám pomohli vyměnit kolo, protože to bylo moje poprvé. A tak jsme to zvládli o dost rychleji. Neuběhlo ani dvacet minut a byli jsme zpátky na cestě. Z podvozku se začaly ozývat podivné zvuky. Ale jeli jsme dál. Asi se nám uvolnil nějaký past při našem prvním brodění.

Hodně jsme přemýšleli. Vrátíme se? Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme dál. Bylo před námi nejdelších 170 kilometrů v našem životě.  Počítali jsme každý kilometr, který jsme ujeli. Byli jsme nervózní. Další rezervu jsme neměli a podle mapy to nebylo naše poslední brodění. A také nebylo. Řídil jsem už jen já a tak jsem byl unavený. Naštěstí či bohužel bylo mnoho momentů, které mě rychle probraly. Přebrodili jsme další čtyři potoky a také pět řek. Ty už byly o poznání širší. Když jsem si nebyl jistý vystoupil jsem z auta a obhlédl si terén z dálky. Bohužel jsem nemohl jít do řeky a zkontrolovat hloubku nebo nějaké velké kameny. Všude byly cedule upozorňující na krokodýly. Strejdové povídali, že krokodýli mají rádi mladé německé maso, jelikož každý rok sní nejméně dva. Ale nechtěl jsem pokoušet chuťové nijace českého a německého masa.

Když jsme se blížili ke konci prašné silnice uviděli jsme požár a vedle něho byly bosé děti v otrhaných tričkách. Děti tlačily dětské kočárky vyhořelou savanou a my jsme přemýšleli, co v nich mají. Za chvilku byla před námi Aborigincká vesnice. Nedokážete si představit naší úlevu, když se kola dotkla asfaltového povrchu. Přejet prašnou cestu od Hells Gate Roadhouse tedy 340 kilometrů, nám trvalo přes pět hodin. Byli jsme šťastní, že si můžeme oddechnout. Ale nemohli jsme si odpočinout. Jelikož na území, kde jsme byli, bychom asi neusnuli. Necítili jsme se u vesnice dobře. A tak jsem předal řízení Ladě a jeli jsme do rezervace Bullwaddy. Ta byla vzdálená dalších 280 kilometrů. Podtrženo, sečteno, ujeli jsme ten den přes 900 kilometrů. A nebyli to lehké kilometry. Postavili jsme si stan v pozdních večerních hodinách, Lada ještě našla zbytky sil, uvařila večeři a zkolabovali jsme.

28. 7. 2017

Národní park Lawn Hill

Krokodýl nás nesežral, a tak jsme se mohli v klidu nasnídat. Okolo skákali klokani a moc si z nás nedělali. Nedaleko stál přívěs u kterého hlídal velikánský pes a mlsně po nich pokukoval. Byli jsme rádi, že jsme měli kousek od sebe takovéhoto hlídače. Vydali jsme se k deltě jedné z největších řek. Měli jsme spadeno na krokodýli. Místo toho jsme se ocitli na obrovských pláních. V období monzunů to tu muselo být pod vodou, ale nyní jsme byli ve vyprahlé  savaně. Okolo silnice se procházeli rodinky jeřábů australských (Antigone rubicunda). Vždy jsme jednoznačně poznali mladého jedince, protože nebyl tak vybarvený. V klidu se procházeli a my jsme je pozorovali z auta. Zase jsme se cítili jak na safari.

Navigace nás dovedla do přístavu Karumba. Naštěstí bylo ještě časně ráno a slunce nás nespalovalo. Vydali jsme se na procházku nedaleko přístavu. Zavedla nás do podivné krajiny. Rozprostřeli se kolem nás často zaplavované oblasti. Tvořilo je akorát rozpraskané bahno, na jehož okrajích byly slanomilné rostliny.

Na některých místech byly i keře, na nichž hodovali Australian Plague Locust (Chortoicetes terminifera). Je to jedna z pohrom, která se čas od času v Austrálii vyskytne. Tedy přemnožení kobylek, které spasou všechno zelené. Ušli jsme jen kousek a už jsme byli splavení, nebyli jsme zvyklí na oblohu bez mráčku. A tak jsme šli zpátky, abychom nebyli úplně sešmahlí ostrým sluncem. Opět jsme trochu podcenili procházku, jelikož jsme si nevzali ani opalovací krém. Bohužel ani když jsme šli okolo velké řeky, neviděli jsme ani jednoho krokodýla, a tak jsme se vydali dál na cestu. Zamířili jsme savanou na jih do vnitrozemí. Po pár set kilometrech se skoro nic nezměnilo. Byly tu malé stromy, které byly někdy řídké, někdy hustě u sebe. Potkávali jsme obrovské množství dravců. Vždy jsme zastavili, když jsme uviděli orla. Byli tak obrovští. Jednou jsme zastavili u silnice, kde seděli dva orli na stromě. Nedaleko byli dva největší klokani na zemi red kangaroo (Macropus rufus). Byla to smutná podívaná. Klokani byli nedaleko mrtvého mláděte, které nedávno umřelo. Chránili jeho tělo před nenechavými pařáty dravců. Bohužel už pro něj nemohli nic udělat. Byla to jedna z milionů obětí silničního provozu.

Vydali jsme se na západ k městu Gregory, odkud vedla prašná cesta do národního parku Lawn Hill. Nebylo to ani sto kilometrů, ale strávili jsme na cestě mnohem déle, než jsme chtěli. Bylo to naše první setkání s nezpevněnou silnicí ve vnitrozemí. Všude byla roleta. Někdy byla tak vysoká, že jsem se bál, aby to drncání tlumiče a naše pozadí vydrželi. Ale stále to bylo lepší nežli zajet do sypkého písku, v kterém auto rychle ztrácelo rychlost. Museli jsem se vždy dostatečně rozjet. Nehodlali jsme zjišťovat, co se stane, když zastavíme. Kodrcali jsme se dlouho, ale nakonec jsme do národního parku dojeli v pozdním odpoledni.

Poté, co jsme zjistili, že je v drahém kempu natřískáno, tak jsme vyběhli do kopců, abychom něco viděli. Chtěli jsme se vrátit ještě do vesnice Gregory. Když jsme vstoupili do rezervace, která chránila úzké kaňony, tak jsme se ocitli v  jiném světě. Byly tu palmy a jiné druhy stromů. Byly to relikty, které zde přežívaly z dob, kdy tu byl deštný les. Nevydrželi jsme v oáze moc dlouho, vydali jsme se na vrchol kaňonu.

Bylo tu pár stromů a všude nás obklopovaly rudé kameny. Bylo to tu tak vyprahlé. Když jsme se koukli do údolí, kudy protékala řeka, tak na nás zářila životadárná zelená barva. Kousek od ní už tomu tak nebylo. Netušili jsme odkud se takové množství vody bere, ale bylo to úžasné. Když jsme se koukli z vrcholu kopce do krajiny, tak jsme uviděli nížinu pod námi. Bylo to zajímavé se koukat na savanu z výšky, nevypadala tak suše. Zelené koruny stromů vypadaly docela kompaktně. Jelikož jsme v ní před chvilkou jeli, věděli jsme, že je to jen klam. Když jsme obcházeli okolo hrany skály naskytly se nám mnohé výhledy do soutěsky plné života. Když jsme se vraceli narazili jsme na rainbow bee-eater (Merops ornatus), který seděl na eukalyptu.

Poté co jsme sešli bylo už hodně pozdě, ale nechtěli jsme odejít. Chtěli jsme se projít v kaňonu a obdivovat životem překypující oázu. Ze začátku jsme šli úzkým kaňonem, kde byly zbytky tropických lesů. Zastavili jsme se záhy, ale ne kvůli oáze, byly tam fosílie, hodně fosílií. Před dávnou dobou tu byla vulkanická činnost a zachovaly se zde otisky po pradávných palmách a dřevinách.

Neušli jsme ani pět set metrů a byli jsme u jiných pradávných věcí. Na místní zdi kaňonu vytvářeli umění Aboriginci. Viděli jsme, jak ranné formy, tak i velice staré. Lidé z kmenu Waanyi pečují o místní dědictví, které je zde staré přes 10 000 let.

Pokračovali jsme širokým údolím a krajina opět vyprahla. Okolo nás byly eukalypty s bílou hladkou kůrou a suchá tráva. Už se stmívalo a my jsme došli na konec naší cesty. Bylo před námi jedno z ramen řeky a okolo ní byly vzrostlé eukalypty a palmy. Nebyli jsme tam sami, slyšeli jsme hlasité zvuky. Hodně hlasitých zvuků. Vzhlédli jsme vzhůru a uviděli jsme to, co jsme ještě neviděli. Stromy a palmy byly obsypané netopýry. Žije jich tu 14 druhů a je vidět, že se jim tu daří. Hmyzu na pláních kolem musí být víc než dost.

Šli jsme dál okolo řeky a poslouchali nekončící vřeštění. Byli všude nebylo jich pár byli jich tisíce. Padal soumrak a netopýři si nás všimli. Probouzeli se. Nevěděli jsme, jestli brát nohy na ramena nebo ne. Nebylo nám tam příjemně. Byli úplně všude od tří metrů, až po vrcholky stromů. Všude vyseli jak ovoce na stromech. Když jsme se vynadívali na křičící savce, tak už byla skoro tma. Došli jsme k autu a dali si večeři. Ještě nás čekala cesta zpět. Vtom obloha zničeno nic potemněla. Mrak netopýrů letěl lovit do noci. Čekali jsme, kdy onen proud valící se v kaňonu ustane, ale bylo jich čím dál víc. Začali přilétat z více směrů. Bylo to neuvěřitelné. S otevřenou pusou jsme pozorovali nekončící mrak odlétající do noci.

Nebyl to ale konec našeho dobrodružství. Čekal nás ještě přesun 90 kilometrů po nezpevněné cestě. Jeli jsme pomalu,  protože nám skákali před auto tucty klokanů a stáda krav. Jeli jsme maximálně 40 kilometrů v hodině. Takže nám cesta zabrala více jak dvě hodiny. Mohli jsme sice sjet kdekoliv ze silnice a vyspat se v autě, ale rozhodli jsme se, že dojedeme k odpočívadlu u řeky.  

27. 7. 2017

První etapa The Savannah Way

Náš další velký cíl ležel v dálkách na západě, a tak jsme se museli nejdříve dobře připravit. Zajeli jsme do města Atherton a nakoupili vše potřebné. Další větší město bude až Darwin, který je týden cesty odtud  a 2500 kilometrů daleko. Nabrali jsme tedy zásoby vody, která se ve vyschlém vnitrozemí vždy hodí a jeli dál. V městě Atherton jsme najeli na silnici, která se nazývá The Sawannah Way. Je to cesta, která spojuje město Cairns na východním pobřeží a město Broome na západním. Tato Australská dobrodružná cesta propojuje několik národních parků a oblastí světového dědictví.

Udělali jsme si poslední zastávku v Mount Hypipamee National Park. Ten se nacházel za západním okraji tabulové hory, kudy už jsme projížděli. A tak to byla cesta povětšinou pastvinami, než jsme narazili na horu, kde zůstal tropický deštný les. Za ní už bylo jen vyprahlé australské vnitrozemí. Vyrazili jsme ke kráteru, který se nacházel v údolí mezi horami. Obklopovalo nás pohoří s výšku okolo 1100 metrů. Byl to krásný kus deštného pralesa. Škoda že nám pršelo.

Jestli se do Austrálie někdy vrátíme, určitě si vyhradíme znovu čas na dvě místa na východním pobřeží. Jedním budou tropické pralesy v těchto místech a to druhé budou subtropické pralesy v národním parku Lamington. Ale tentokrát bychom si dali nějakou několikadenní tůru, abychom mohli tyto nádherná místa lépe vnímat a trochu i pochopit.

Netrvalo to ani pár minut,  vzdálili jsme se od pohoří a obklopila nás savana. Terén byl stále hornatý, ale už tu nebylo nic tak vysokého, jenž by mraky zarazilo a pustilo životodárnou vláhu k zemi. Narazili jsme tu jen na strom s krásným květenstvím z rodu Grevillea.

Po 200 kilometrech už jsme byli v nížinách, kde jsme zajeli k naší první zastávce ve vnitrozemí. Byl jím národní park Undara Volcanic. Zde jsme se chtěli podívat na lávové tunely, ale bohužel jsem zjistili, že je můžeme vidět jen za peníze. Rozhodli jsme se, že v tomto případě nebudeme škudlit. Stejně jsme neměli štěstí. Bylo vyprodáno na několik dní dopředu. A tak jsme se otočili a šli. U parkoviště jsme se na chvilku zasekli. Byli zde obrovští černí papoušci. Jmenují se Red-tailed black cockatoo (Calyptorhynchus banksii). Pochutnávali si na plodech eukalyptů, a tak jsme si je mohli v klidu vyfotit. Zjevně byli na přítomnost lodí zvyklí. Ještě jsme zde viděli naší dobrou známou kookaburra (Disambiguation), která je introdukovaná v Tasmánii a dělá tam velkou neplechu. 

Jeli jsme na západ a krajina byla čím dál sušší a stromy byly čím dál menší. Byla to naprostá placka 400 metrů nad mořem, kde prší jen v období monzunů. Začali jsme tu potkávat značky s upozorněním na záplavy. Těžko uvěřit, že na takových místech je vody tolik, že není možné projet. Najednou jsme vystoupali na malinké pohoří, z kterého jsme si mohli prohlédnout savanu, kterou jsme projeli.

Na vrcholu jsme narazili i na něco jiného než obvykle, byl tu žlutě kvetoucí strom kapok (Cochlospermum fraseri). Krásné zpestření v barevně neměnné krajině. Projížděli jsme přes desítky vyschlých potoků či řek. Měli jsme štěstí, že v zimním období je zde sucho. Jinak bychom na cestu těmito končinami mohli zapomenout.

Sjeli jsme z vrchoviny do nekonečných plání savan. Někde byly stromy vyšší, někde nižší. Někde byly hustěji vedle sebe, jinde bylo mezi nimi hodně místa. Takže tu převládala tráva. Bylo to různorodé, krajina se stále měnila. Nebylo to dramatické, ale nic nebylo stálé. Na některých místech bylo jedno termitiště vedle  druhého, na jiných nebyly vůbec. Samozřejmě okolo cest byly ploty, proto některé aspekty měly co odčinění s množstvím skotu prohánějícího se po savaně. Nakonec jsme po více jak 700 kilometrech rozložili stan u řeky nedaleko Mutton Hole Wetlands Conservation Park. A doufali jsme, že jsme dost daleko od vody, aby si na nás nepochutnal lidožravý krokodýl.

26. 7. 2017

Daintree National park

Vyjeli jsme naposled směrem na sever ve státě Queensland. Stavovali jsme se na mnoha plážích jako byly Trinity, Palm cove a Ellis. Hlavním cílem bylo najít kasuáry. Bohužel jsme našli povětšinou akorát letoviska s hromadou hotelů. Nedokázali jsme si představit, že tady uvidíme tohoto velkého tvora. Možná před turistickým boomem hodně let nazpátek.

Vydali jsme se tedy do oblasti, kde začínal Daintree National park. Tento park chrání velikou vzácnost. Jedná se o nejstarší deštný prales na světě a je součástí tropických deštných lesů chráněných v rámci UNESCO. Chtěli jsme jít do jeho útrob, ale není to tak lehké, jak by člověk čekal. Mnoho míst kudy vlézt do hor tu nebylo. Vydali jsme se tedy k jednomu z mála míst zvaných Mossman Gorge. Nejdříve jsme narazili na turistické centrum, odkud jezdily autobusy na začátek národního parku. Samozřejmě za nemalý peníz (4 km za 10$ na osobu). Hezky jsme se na paní za kasou usmáli a šli pěšky. Procházeli jsme nejdříve zemědělskou krajinou a pak údolím, kde byla vesnice původních obyvatel. Vypadalo to, že jim turistický ruch prospívá. Měli to tam docela hezky upravené. Když jsme došli na začátek cesty, jenž směřovala do národního parku, tak jsme byli zklamaní. Nebylo to, co jsme čekali. Onen nejstarší prales na světě tu nebyl až tak starý. Stromy, které jsme zde viděli, byly menší nežli v národním parku  Wooroonooran, kde jsme byli před pár dny. Obecně to byla taková turistická kravina pro davy. Když jsme se konečně dostali zpátky k autu, tak jsme jeli dál na sever.

 Zastavila nás až řeka Daintree, přes kterou jezdil přívoz. Najeli jsme tedy autem na loď a přepluli řeku. Hned se nám místní krajina zdála jiná. Taková divočejší. Chtěli jsme zde strávit noc, ale místní levné kempy byly plné a tak jsme se rozhodli to vzít rychle. Stavili jsme se na vyhlídce z hory Alexandra a uviděli jsme onu stále panenskou přírodu. O to víc nás mrzelo, že jsme ztráceli čas u Mossman Gorge.

Jeli jsme dále do útrob pralesa, až na samý konec asfaltové silnice. Zde se nacházel Cape Tribulation. Náš nejsevernější cíl na východním pobřeží. Dokázali jsme to. Byli jsme šťastní, že první velká část naší cesty je za námi. Viděli jsme už mnohé, vždyť jsme začali v mírném pásmu Tasmánie, které leží na 42 rovnoběžce (Hobart) a dostali jsme se až do tropického pásma u 16 rovnoběžky. Mohla se stát jakákoliv věc, která naší cestu ze dne na den ukončí. Ale nestala se a mi jeli dál.

 Vyšli jsme si na procházku k výběžku Kulki. Mangrovový porost se prolínal s deštným pralesem a zelený příkrov stoupal do horských výšin. Stále jsme hledali kasuáry. Takové nádherné místo musí být přeci stvořené přímo pro ně. Bohužel jsme neměli štěstí, a tak jsme se vraceli zpátky na jih. Zastavili jsme ještě na místě Marrja, kde byla nádherná procházka pralesem, jenž se měnil v mangrovové porosty. Největší zážitek jsme měli z obřích kaloňů Spectacled flying fox (Pteropus conspicillatus), kteří byli zavěšeni v korunách stromů a spali. Ti žijí pouze v nejsevernějších tropických pralesích Austrálie a také na Papua New Guinea.

Odjížděli jsme z tohoto místa se smíšenými pocity. Čekali jsme, že to tu bude úžasnější než subtropický prales v národním parku Lamington. Bohužel nebyl čas zjistit, kudy jít na ta správná místa, jenž vedla do útrob pralesa. Tam bychom určitě našli překrásné rostliny, stromy i tvory. Začali jsme si tedy zpívat na zpáteční cestě. Byla to píseň oslavující krásu kasuárů a naší touhu je vidět (popěvek stylu: Kasuáre, kasuáre, kdepak seš, chceme tě vidět. Chceme vidět tu tvoji velkou hlavu. Vyskoč na nás z pralesa. La. La. La.). A vtom před námi prudce zabrzdilo auto. Byl tam! Se svojí divnou modrou hlavou se procházel na krajnici. Lada i já jsme byli naprosto hotoví. Lada nezvládla onoho úžasného tvora zdokumentovat a mě z toho chcíplo auto. Zajeli jsme ke kraji silnice a vydali jsme se do útrob pralesa za ním. Bohužel jsme neměli štěstí a našli jsme po něm akorát čerstvý trus. Ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek, který nám nikdo nevezme. Jen škoda, že ho nemáme na fotce. Tedy skoro, Lada zachytila kasuára na odchodu a tak máme aspoň jeho zadek.

Nalodili jsme se na přívoz, přejeli řeku a posléze přejeli pohoří směrem do vnitrozemí. A našli si místečko ke spánku.

25. 7. 2017

Velký bariérový útes

Probudili jsme se do noci a rychle jsme sbalili naše ležení. Odjeli jsme z parkoviště pro kamiony pod mostem zpátky do města Cairns, kde na nás čekal autobus. Vyrazili jsme na sever do přístavu Port Douglas. Já jsem pozoroval krajinu a Lada spala. Netrvalo dlouho a už jsme se naloďovali. Lada si koupila pilulky proti mořské nemoci a doufala, že si výlet užije. Pluli jsme hodně daleko. Místo, kam jsme mířili bylo 60 kilometrů od pobřeží, na samotné hraně útesu. Vybrali jsme si toto místo kvůli korálům. Chtěli jsme vidět, jak vypadá onen legendární největší žijící organizmus na světě. Zde se jim daří, protože tu mají neustálý proud živin z hlubin oceánů. Také se tu moře tak neprohřívá. Tyto korálové útesy nejsou tak náchylné k bělení. Mířili jsme severovýchodně ke korálovým útesům zvaným Agincourt ribbon reefs. Mohli jsme jíst, co se do nás vejde, a tak jsme toho využili. Konečně změna od těstovin, rýže nebo čínské polévky.

Vzali jsme si vybavení, mezi které patřil i černý lycrový oblek, který nás zahaloval od hlavy až k patě. Ten nás chránil, jak před ostrými korály, tak hlavně před sluncem. Vlezli jsme do křišťálově čistých vod. To byl rozdíl! Viděli jsme na mnoho a mnoho metrů. Loď se zakotvila ke speciální betonové patce u korálů, aby je spouštěním kotvy nepoškodila. Měli jsme na paměti slova kapitána, který dal jasně najevo, že kdo si stoupne, sedne či jinak poškodí korálový útes končí a už ho do vody nepustí. Byli jsme tedy opatrní, když jsme se blížili k Útesu.

Byli jsme na závětrné straně, ale i tak vlny přecházely přes útes a trošku nám znepříjemňovaly plavání. Ale nebylo to nic hrozného, akorát to focení mi moc nešlo. Půjčil jsem si totiž podvodní foťák, abychom měli na tento den nějaké vzpomínky. Ladě už šnorchlování šlo, a tak jsem jí nechal chvilku samotnou, abych něco vyfotil. Zanedlouho jsem jí hledal. Nebyl jsem schopen rozpoznat lidi v oblecích. Netušil jsem, jestli se jedná o muže či ženu, natož jestli jde o mojí Laděnku. Plaval jsem k jednomu člověku, pak k druhému, ale nemohl jsem jí najít. Naštěstí jsme se po několikaminutovém odloučení našli. Vzali jsme se za ruce a plavali okolo podvodního zázraku planety.

Byla to nádhera! Barvy korálů se trumfovaly s barevností korálových ryb. Viděli jsme nádherné korály všemožných velikostí. Od malých až po několikametrové. Když jsme vyčerpaní vylezli na palubu, dali jsme si svačinku. Nechtěli jsme to přehánět hned na začátku, čekala nás další dvě místa. Byli jsme moc rádi, že si můžeme plavat kam chceme. Nikdo nás nevodil za ručičku a mohli jsme si užívat onen zázrak vlastním tempem. Na palubě jsme se bavili pozorováním odlivu. První korály již vystupovaly nad hladinu.

Když jsme přejeli na druhé místo, byli jsme ještě spokojenější. Vlny tu nebyly a korály byly překrásné. Ale i tady byla mrtvá místa jako u prvního korálového útesu. Nicméně stále z tohoto místa sálal bujný život. Zarazily nás tu ryby prapodivných tvarů. Ale nejen ty.

Doteď jsem netušil do jakých rozměrů dokáže vyrůst zéva obrovská (Tridacna gigas). Byla gigantická. Zdálo se mi, že je snad větší nežli já, ale to asi trochu přeháním. Byli jsme užaslí nad rozmanitostí tohoto místa. Byl to deštný prales oceánu.

Když jsme dorazili na třetí místo, byl už odliv velice znatelný. Vplavali jsme do nitra korálového útesu a nebylo to už tak lehké plavání. Museli jsme většinou plavat jen rukama, protože korálové útesy byly těsně pod námi. Někdy jsme zapluli do úžiny, na jejímž konci již vystupovaly korály nad hladinu. Otočit se v téhle situaci nebylo lehké. Nicméně jsme plavali velice těsně nad korály a pozorovali rozmanitý život z pár decimetrů.

Samozřejmě, že jsme tu našli i klauny, schovávající se v sasankách. Ale našli jsme tu i větší ryby. Ta největší mohla mít necelé dva metry. Bohužel jsem nenarazili ani na žraloka ani na želvu. Ale i tak jsme byli naprosto spokojení. Když jsme dorazili na pevninu, už byla skoro tma. Ale i tak jsme viděli jeden z největších odlivů za poslední měsíce. Byl jsem rád, že hned po tak velkém zážitku nemusím řídit. Čekala nás zhruba dvouhodinová cesta do Cairns, kde jsme si vyzvedli auto. Vyčerpaní jsme dojeli na první možné parkoviště a šli jsme spát.

24. 7. 2017

Zbytky tropických lesů na náhorní plošině

Ráno nám nádherně zpíval celý  prales. Zaslechli jsme i soví houkaní. Šli jsme se projít do pralesa a koukali jsme se, jak na zem, tak do korun stromů. Všude jsme hledali roztodivné tvory žijící v národním parku Wooroonooran. Šli jsme potichu, abychom nevystrašili kasuáry, několikrát jsme totiž zaslechli šustění v pralese, které mohlo dělat jenom velké zvíře.  Když jsme se dívali do korun stromů, tak jsme nehledali papoušky či jiné opeřence. Evoluce tady našla skulinku, jako tomu bylo s velrybami, které se ze souše vrátily zpátky do moří a oceánů. Zde byl příběh jiný. Stepní zvíře jakým byl klokan se vrátil zpátky do korun stromů.

Nevěnovali jsme pozornost jenom živočichům. Prales se měnil tím, jak jsme sestupovali blíže k vodopádům Silver Creek. Opět tu byla mnohem větší vlhkost. Přibývaly liány i epifyty. Na rozdíl od deštných lesů na západním pobřeží Tasmánie, tu nebylo tolik mechů. Ty jsou zjevně více adaptovány na chladnější podmínky. I zde jsme našli mohutné stromové kapradiny, které nasávaly vláhu pod vodopádem. Byl to nádherný deštný prales. Užívali jsme si každý metr cesty. Hledal jsem i jiné tvory, jako jsou hadi, ale neměli jsme zde na ně štěstí.

Zanedlouho jsme prošli do dalšího údolí, kde nás mile překvapil vodopád Nandroya falls. Byl nádherně zaříznutý do krajiny a padal do hlubin pralesa. Byli jsme zde úplně sami. Mohli jsme si vychutnávat zvuk dopadající vody na hladinu a šumění pralesa v okolí. Cestou zpátky jsme opět vyšplhali z údolí a prales během chvilky změnil svou tvář. Byl opět sušší. Koukali jsme pod nohy a všude jsme viděli stopy po hrabání v půdě. Byli jsme natěšení, že tu uvidíme kasuára. Bylo to ideální místo, kde ho potkat. Byli tu palmy i stromy plodící ovoce, kterými se živí. Místo toho jsme našli další hřebíček do rakve tomuto ohroženému druhu. Vyděsili jsme divoké prase, které se řadí mezi dlouhou škálu živočichů, kteří ničí zdejší původní ekosystémy.

Netrvalo to ani deset kilometrů a prales zmizel. Nahradily ho pastviny na tabulové hoře, která se rozkládala za ostrými vrcholky. Mrzelo mě, že jsem cestu naplánoval tudy. Nebylo tu mnoho k vidění. Bylo tu pár ostrůvků, které tu zemědělci nechali a udělali si z nich turistický přivýdělek. Jedním z nich byl ostrůvek lesa okolo Curtain Fig Tree. Tento fíkus (Ficus virens) vytvořil neuvěřitelnou spleť opěrných sloupovitých kořenů. Stalo se to velice jednoduše. Fíkus strom přerostl a když kmen padal, zachytil ho nedaleký strom. Fikus tak zůstal vyset v úhlu 45 stupňů a začal vytvářet stovky kořenů.

Zajeli jsme na jedno místo, kde je možné vidět ptakopysky. Bohužel jsem je neviděli, ale nebylo nám to líto. Byl to takový bahnitý zarostlý rybník u cesty. Nic, co by se dalo srovnávat s naším neuvěřitelným setkáním v národním parku  Cradle Mountain v Tasmánii. A tak jsme jeli dál, opět jsme se dostali na ostrůvek zeleně mezi pastvinami. Tentokrát šlo o Lake Barrine. V okolí bylo mnoho vulkanických jezer zformovaných před 17 000 lety. Výlet lodičkou jsme hned zavrhli a   vydali jsme se tedy na malou procházku u jezera. První, co jsme potkali byla skupina lidí, jenž byla v  úctyhodné vzdálenosti od křoví. Někteří k místu ukazovali, a tak jsme se tam vydali. Uviděli jsme našeho prvního hada. Jeden pán udržoval všechny v dostatečné vzdálenosti. Povídal nám, že je jedovatý a má dostatek jedu na to, zabít 100 lidí. Pokud jsem ho dobře určil, tak to byl tenhle chlapík red bellied black snake (Pseudechis porphyriacus).

Našli jsme tu i naše dobré známé stromy kauri. Ty jsme nacházeli v lesích na severu Nového Zélandu. Bylo vidět, že je tady stihl ještě horší osud, nežli tam. Po nájezdu dřevorubců jich tu mnoho nezbylo. Tady stály dva středně staří jedinci jako pomník zašlé slávy. Bull kauri (Agathis microstachya) jsou největšími nahosemennými stromy v Austrálii. A tak se není čemu divit, že jejich rovné kvalitní dřevo bylo velice ceněné. Šli jsme opatrně dál, abychom nešlápli na nějakého prudce jedovatého hada. Došli jsme k autu a znovu se přesunuli.

Popojeli jsme k dalšímu velkému fíkusu (Ficus virens). Tentokrát se nazýval Cathedral Fig Tree byl opět obrovský a všude byly sloupovité opěrné kořeny. My jsme obdivovali i obrovské epifyty. Musely mít několik set kilo a mnoho metrů v průměru. Neuvěřitelné, že i při takových rozměrech stále drží nahoře ve větvích. Rozhodně bychom nechtěli, aby na nás něco takového spadlo. I na zemi jsme  viděli několik pěkných kousků epifytů.

Bohužel jsme pak zajeli ještě dál do hlouby lesů. Netušili jsme, že to tu bude tak zničené. Velká část porostu byl normální hospodářský les. A pak jsme ještě narazili na přehradu, která místu moc nepřidala. Vydali jsme se zpátky do nížin u pobřeží. Hold nebyl čas si udělat několika denní vycházku do neprostupných hor, které se tyčily u pobřeží. A to nás moc mrzelo. Protože jsme si od vnitrozemí slibovali mnohem víc. Ale je pravdou, že je to rychlá turistika. Člověk zajede po dobré silnici ke zbytku lesa, co tam nechali a něco málo uvidí.

Z tabulových hor jsme sjížděli několika-ti kilometrovým úsekem, který je zaznamenány v světovém dědictví UNESCO, jako Vlhké tropy Queenslandu. V době zápisu byla oblast identifikována jako v podstatě nepoškozený ekosystém s nízkou úrovní lidského vlivu, zejména ve srovnání s jinými oblastmi tropických lesů, přičemž 80% předpokládaného krytí původně vzniklo v době prvního evropského osídlení. Dojeli jsme do Cairns a po dlouhém rozhodování jsme rozbili prasátko a koupili si jednodenní šnorchlování na Velkém bariérovém útesu.

23. 7. 2017