Vstali jsme ráno, udělali jsme si snídani a užili si ledovou sprchu.
Mysleli jsme si, že pojedeme na jih po asfaltových cestách a vtom nám na kapotu
auta skočila Hippie Belgičanka. V jejím věku by se měl člověk starat o vnoučata
a ne jezdit sám pustinou, ale ona byla prostě jiná. Dali jsme se do řeči, z
čehož nakonec vyplynulo, že pojedeme na sever dále po Savannah Way. Přemluvila
nás s argumenty, že to bude v pohodě. Jelikož to projel Američan v nějakém
vraku. A také tím, že je to rychlejší a kratší cesta. Kratší určitě byla, ale
jestli rychlejší, to jsme si nebyli jisti. A tak jsme jeli na sever, kde jsme
se napojili na „hlavní“ silnici. U silnice stál drop australský (Ardeotis australis),
který byl jeden z mála, které jsme potkali.
Stále to šlo. Jeli jsme po asfaltu, sice tam byl jeden pruh, ale to
nevadilo, protože jsme skoro nikoho nepotkávali. Krajina byla stále o tom samém,
nic se nezměnilo od doby, kdy jsme přijeli do vnitrozemí. Stále tu byly občas
nějaké malé odlišnosti, ale v podstatě všude tráva občas strom. Když jsme
dojeli do území Aborigincú, tak jsme naposled natankovali před dlouhou jízdou.
Jako vždycky jsem natankoval a Lada měla jít zaplatit. Ale ne tentokrát. Místní domorodci byli velice
špinaví a obličeje měli sešlé těžkým životem. Pravděpodobně po alkoholu. Ono se
kouknout do obličeje domorodce je silný zážitek. Jsou to hodně rozdílní lidé,
kteří v nás nevzbuzovali důvěru. A tak jsem šel s Ladou zaplatit, jelikož se
sama bála. Tady jsme už byli opravdu v jejich zemi a byli jsme jen
projíždějící. Jeli jsme dál a asfalt zmizel během chvilky. Roleta se objevila
vzápětí, ale stále to šlo. Jeli jsme rovnou plání na které nebylo mnoho
zatáček. Když jsme ujeli 250
kilometrů , tak jsme se dostali k poslední civilizaci
před pohořím. Byl jím Hells Gate Roadhouse. Zastavili jsme se a koukali na auta
kolem. Nebylo tam nic podobného tomu našemu. Všechno byla nabouchána terénní
auta se šnorchly. Nezalekli jsme se a jeli dál. Po pár kilometrech jsme překročili hranici mezi státy Quensland a Northern Territory. Cesta pohořím nebyla zlá,
docela to šlo. Občas nás rolety rozhodili natolik, že jsme museli jet 30 kilometrů v hodině.
Ale dalo se to přežít. Nicméně jsme si vzpomněli na Čechy, kteří jeli s
trabanty po Austrálii. Nyní už chápeme, proč říkali, že trpí za to auto, když
jedou po roletě. Musí to opravdu hodně snižovat životnost auta. Narazili jsme i
na místa se sypkým pískem, ale vždy jsme projeli. Maximálně nám to trošku
uklouzlo a ujel nám zadek.
Horší část nás teprve čekala. Měli jsme před sebou první brodění.
Surprise creek neboli potok Překvapení nás opravdu nepotěšil. Lada zrovna
řídila a do údolí sjela hladce. Přes vodu to taky šlo, akorát ten výjezd se moc
nepovedl. Cesta byla hodně špatná, napravo i nalevo byly obrovské díry. Najeli
jsme jak pravým, tak levým kolem do děr. Ta levá díra nám rozrazila pneumatiku.
A tak jsme ujeli sotva dvě stě metrů na přehledné místo a věděli jsme, že se
něco stalo. Když jsem obcházel auto uviděl jsem, že je pneumatika zcela vyfouklá. Ihned jsme začali
řešit situaci a vyndávali jsme náhradní kolo. Naštěstí zrovna jel kolem jeden
dobrodruh se synem. Byl jsem rád, že nám pomohli vyměnit kolo, protože to bylo
moje poprvé. A tak jsme to zvládli o dost rychleji. Neuběhlo ani dvacet minut a
byli jsme zpátky na cestě. Z podvozku se začaly ozývat podivné zvuky. Ale jeli
jsme dál. Asi se nám uvolnil nějaký past při našem prvním brodění.
Hodně jsme přemýšleli. Vrátíme se? Nakonec jsme se rozhodli, že pojedeme
dál. Bylo před námi nejdelších 170 kilometrů v našem životě. Počítali jsme každý kilometr, který jsme
ujeli. Byli jsme nervózní. Další rezervu jsme neměli a podle mapy to nebylo
naše poslední brodění. A také nebylo. Řídil jsem už jen já a tak jsem byl
unavený. Naštěstí či bohužel bylo mnoho momentů, které mě rychle probraly.
Přebrodili jsme další čtyři potoky a také pět řek. Ty už byly o poznání širší.
Když jsem si nebyl jistý vystoupil jsem z auta a obhlédl si terén z dálky.
Bohužel jsem nemohl jít do řeky a zkontrolovat hloubku nebo nějaké velké
kameny. Všude byly cedule upozorňující na krokodýly. Strejdové povídali, že
krokodýli mají rádi mladé německé maso, jelikož každý rok sní nejméně dva. Ale
nechtěl jsem pokoušet chuťové nijace českého a německého masa.
Když jsme se blížili ke konci prašné silnice uviděli jsme požár a vedle
něho byly bosé děti v otrhaných tričkách. Děti tlačily dětské kočárky vyhořelou
savanou a my jsme přemýšleli, co v nich mají. Za chvilku byla před námi
Aborigincká vesnice. Nedokážete si představit naší úlevu, když se kola dotkla
asfaltového povrchu. Přejet prašnou cestu od Hells Gate Roadhouse tedy 340 kilometrů , nám
trvalo přes pět hodin. Byli jsme šťastní, že si můžeme oddechnout. Ale nemohli
jsme si odpočinout. Jelikož na území, kde jsme byli, bychom asi neusnuli.
Necítili jsme se u vesnice dobře. A tak jsem předal řízení Ladě a jeli jsme do
rezervace Bullwaddy. Ta byla vzdálená dalších 280 kilometrů .
Podtrženo, sečteno, ujeli jsme ten den přes 900 kilometrů . A
nebyli to lehké kilometry. Postavili jsme si stan v pozdních večerních
hodinách, Lada ještě našla zbytky sil, uvařila večeři a zkolabovali jsme.
28. 7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat