Cesta nás vedla do Royal National Park,
který sousedí se Sydney. Bylo to tu velice odlišné. Na úpatí hor, které
sestupovaly až do moře, byla již jiná vegetace. Byly tu nádherné palmy s
vějířovitými listy a rostliny s tří metrovými stvoly na nichž byly krásné
červené květy.
Vyrazili jsme k pobřeží. Mezi vysokými útesy
se rozkládala pláž Wattamolla. Byli jsme rádi, že tu nejsme v létě, to
bychom se tu ani nehnuli. Poté, co jsme si udělali procházku na pláži, která tu
byla jen pro nás, jsme se vydali k útesům. Pláž byla chráněná pískovcovými
skalisky, po kterých jsme lezli, než jsme dorazili k okraji.
Před námi byl už jen nekonečný oceán. Ale
nebyla to pravda. Kousek před námi plula skupina velryb na sever. Bylo to opět neuvěřitelné.
Pluly jen kousek od nás. Viděli jsme několik vodotrysků a pak dlouhou odmlku,
než se opět nadechly. Ale měli jsme na co koukat, oceán byl plný rodin velryb.
Bylo to úchvatné vidět, že těmto ohroženým savcům se zde daří. Byla to světlá
chvilka v našem putování, kdy jsme si mohli říct, že lidi je nevyhladili a
vypadá to, že se jim daří dobře. Stáli jsme tam dlouho, hodně dlouho a užívali
si spršky nad hladinou, které se tu a tam objevily na obzoru.
Krásná chvíle skončila a stres nastal.
Blížili jsme se k velkoměstu Sydney. Doprava začala houstnout a my jsme
neviděli ani náznak města. Spoléhali jsme se na navigaci, do které jsme
naťukali světoznámou pláž Bondi. Po mnoha sprostých slovech a úplatků
(sladkosti do zobáčku, abych nemohl brblat) od Lady jsme dorazili k pláži, zaparkovali jsme
a já si otřel orosené čelo. Byl jsem rád, že jsme se dostali na místo a chvilku
nemusíme nikam jezdit. Bohužel Lada zjistila, že parkování tu není pro nás. 7,5
dolaru za hodinu stání není naše platová třída. Dali jsme si rychlý oběd s
výhledem na pláž a surfaře prohánějící se ve vlnách. Poté jsme se vydali na
průzkum bočních uliček, kde jsme zaparkovali a nestálo nás to ani dolar. Ve
vedlejší ulici jsme viděli, jak páni policisti dávají jeden lísteček s pokutou
za druhým. Jak někdy stačí udělat pár kroků navíc a člověk je hned bez
starostí. Vzali jsme si autobus a jeli do centra města, které bylo pár
kilometrů odtud.
Malebné čtvrtě s normálními domy pomalu
začala střídat železobetonová monstra. Chvilku jsme se procházeli onou spletí
budov, kterým nedohlédnete skoro ani na vrchol a hledali jsme cestu k opeře.
Netrvalo dlouho a dorazili jsme k ní, což bylo velké zklamání, jelikož jsme
přišli z přední strany budovy. Takže onen ikonický tvar nebyl vůbec vidět.
Naštěstí jsme věděli, že musíme jít do botanické zahrady. Odtud byl vidět onen
legendární pohled na operu za níž se tyčil Harbour Bridge.
Šli jsme pomalu zpátky do centra,
překvapilo nás, že jsme zde potkali australian ibises (Threskiornis
moluccus). Došli jsme na místo odkud jsme vyšli a hledali jsme autobus, kterým
jsme přijeli. Bloudili jsme okolo toho místa snad hodinu, než nám jeden řidič
autobusu vysvětlil, že autobusy jezdí jen směrem do centra, ale z centra
nejezdí a že musíme na metro. Doteď tenhle systém nechápeme. Nakonec jsme
dorazili k autu a vyrazili jsme přes celé město do vnitrozemí, kde se tyčí Blue Mountains.
13.
7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat