Po
velice pozdním probuzení jsme se přesunuli blíže hlavnímu městu
Hobartu,
kde sídlí
Bonorong Wildlife Sanctuary. Tato organizace se zabývá ošetřováním
zraněných nebo nemocných divokých zvířat. Také
spolupracuje s univerzitou na výzkumech nemocí, jak Tasmánských
čertů, ale i Wombatů. U vstupu jsme dostali balíček s dobrotama
pro klokany. Byla to docela zábava je krmit a sledovat, co jsou
ochotni udělat pro trochu žrádla. Někteří z krmení byli
pořádně vzrušení.
Našli
jsme tu tedy mnoho Tasmánských Čertů. Většina těchto predátorů
vymřela. Podlehla rakovině tváře, která se v 90. letech
dvacátého století rozšířila po celé populaci. Vymřelo 80 %
Ďáblů
medvědovitý (Sarcophilus harrisii).
Dnes
se populaci daří o něco lépe. Snad
tohoto malého predátora nestihne stejný osud jako Tasmánského
tygra, kterému bílí osadníci zpečetili
osud. U Tasmánských čertů nás zaujalo, jak mají tlustý a
opelichaný ocas. Dozvěděli jsme se, že starší jedinci si tam
ukládají tuk. Takže někteří starší jedinci byli opelichaní,
jak kvůli
nemoci,
tak kvůli
svému
věku a vydatné stravě.
Vypadali opravdu nechutně. Ale mladí jedinci
nezasažení
nemocí měli
krásnou černou srst a jsou to
velice pěkní malí predátoři. Až do doby než jim ošetřovatelka
dala
kus nohy nějakého zvířete. Když se prali o potravu a následně
drtili kosti svým silným skusem, tak už tak roztomilý nebyli. A
když se prali o kus nohy, tak vydávali opravdu děsivý zvuk. Během
trhání potravy právě dochází k přenosu nádorového
onemocnění, protože se šíří slinami.
Potkali
jsme tu mnoho živočichů z
Tasmánie
i
z
pevninské Austrálie.
Poprvé jsme zde viděli velké Emu či Koaly, které jsme si i
pohladili. Maji opravdu jemnou srst. Roztomilé zvířátko.
Procházeli
jsme se zde několik hodin a viděli znovu Echidnu,
Wombata či Forester
kangaroo. Wombata
jsme sei také mohli pohladit a poklepat na jeho záda, kterými může
o strop nory rozdrtit i dobře stavěného psa.
Už
se nám blížil odjezd z Tasmánie a tak jsme se po ránu pustili do
nezbytných příprav. Odpoledne jsme měli sraz s Jonem a jeho
rodinou. Po prvním setkání jsme se vydali s Jonem na procházku
pod horu Mt.Wellington. Zašli jsme do stinného údolí, které nás
překvapilo množstvím sněhu. Byla to pohádka bylo tam úplně
bílo. Prošli jsme se údolím na jehož konci byl malý vodopád.
Cesta nám trvala déle než Jon plánoval, jelikož to po klouzavém
sněhu nešlo tak rychle. Dorazili jsme na večeři a povídali si o
mnoha věcech. Byl to velice příjemný večer s Jonem jeho
manželkou a dětmi. Lada učila Gorgianu pexeso, ale pravidla jí
moc nešla. Chtěla hrát několikrát za sebou, ale bylo vidět, že
jí to baví. Na večer jsme spali opět u strejdy Harryho.
Další
den jsme neměli nic v plánu a tak Harry
a
Maree
nás
vzali
na společný oběd se strejdou Nickem a jeho manželkou. Bylo to
opět vynikající,
já jsem se přejedl jehněcím
a Lada vepřovou pečení. Strejda nás pak vzal na projížďku
okolo Hobartu a vyprávěl nám o mnohých místech. Museli jsme
vynaložit hodně energie, abychom udrželi pozornost. Protože po
vydatném obědě jsme byli velice unavení. Když jsme dorazili
zpátky k Harrymu
tak jsme si šli na chvilku lehnout. Já se pustil do psaní a Lada
taky. Následující
den jsme skoro celý věnovali přípravě na odjezd. Lada balila a
já jsem jí jen trochu pomáhal. Spíš jsem psal blog. Večer jsme
měli pečené jehněčí to byla zase bašta! Setkali jsme se s
Mikem a rozloučili jsme se sním.
Čas
neúprosně plynul a museli jsme se ráno rozloučit. Lada se
rozbrečela a nechtělo se jí vůbec odjet. Ani mě se nechtělo s
Harrym
a Maree
jsme
zažili opravdovou rodinnou pohodu. Bude se nám moc stýskat. Vydali
jsme se na sever do Laucestonu tam jsme navštívili dceru Nicka
Emili a její malou Elisabeth,
která byla velice čiperná. Chvilku jsme si povídali a vyrazili za
Vaškem a Juli. Probrali
jsme co jsme navštívili a viděli.
Zažili
jsme neuvěřitelné ráno. Strejda nás vzal do voliéry, kde byl
Orel
klínoocasý (Aquila
audax).
Lada
byla vystrašená z pomyšlení, že bude držet divokého orla,
který měl poraněné křídlo. Poté, co ho Vašek chytil ho chtěl
předat Ladě. Ta trošku s panikařila a chtěla tu čest
přenechat mě a prchnout. Netrvalo to ani dvě minuty a Lada svírala
prsty mocné pařáty orla. Cítila,
jak je orel také nervozní a jak mu silně tluče srdce. Byla
to nádhera pozorovat tohoto vznešeného tvora z bezprostřední
blízkosti. Vypadal
klidně. Vašek si orla vzal a přišla řada na mě. Byl jsem také
velice nervozní. Nevěděl jsem jak správně orla držet, ale
strejda mi vše přesně řekl. Je to nepopsatelná chvíle, když
se vaše oči setkají zatímco ho držíte v náručí.
Ty
hnědé oči v životě nezapomenu.
Rozloučili
jsme se a jeli jsme do přístavu Devonport, odkud nám jela loď
Spirit of Tasmania. Trajektem
jsme už jeli mnohokrát, ale já jsem poprvé řídil manuál. Takže
jsem nebyl rád, když jsme zajeli s autem úplně na dno lodi. Přeci
jenom rozjezdy do příkrého kopce nebyla moje silná stránka. Jeli
jsme přes noc takže jsme nic neviděli. Psal jsem chvilku blog
před
tím než jsme šli spát. Komfortu jsme si moc neužili, křesla
nebyla pohodlná a byla tam i docela zima. Lada radši spala na zemi.
Zabalená
v spacáku. Ještě, že jsme si je vzali, jinak by jsem snad
umrznul.
Všechno
bylo placené wifi i kino. S láskou jsme vzpomínali na trajekt na
Novém Zélandu.
Ráno jsem se proklínal, že jsem si také nelehl na zem, byl jsem
celý rozlámaný a nevyspalí. Doprava v Melbourne mě ráno
probrala. To nesčetné množství semaforů a kruhových objezdů
bylo zarážející. Vyvalil
jsem oči na tříproudý kruhový objezd na který se v ranní
špičce skoro nedalo najet. Je
to opravdu obrovské město.
30.
6. - 5. 7. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat