Mývatn den první

Jak tomu u nás bývá, tak v okamžiku, kdy jsme skončili v práci, tak se zatáhla obloha. Než jsme stačili vykročit ze dveří, silné poryvy větru mrskaly přívalovým deštěm o okenní tabule. Náš šéf si z nás hned začal dělat srandu. A aby ne, vždyť to není k pláči. Po špatném počasí přeci musí vyjít slunce. Vyjeli jsme tedy na východ do oblasti jezera Mývatn. Naštěstí se počasí trochu umoudřilo a přestalo pršet. Díkybohu nepřestalo foukat, a tak jsme mohli v klidu postavit stan u jezera.

Ono jezero má také místní jméno v překladu „jezero pakomárů“. Oni vás sice nepoštípají, ale zaručeně nějakého spolknete nebo vám vletí do oka či nosu. A jen vítr je dokáže zahnat zpátky do jezera. Ale díky tomuto hmyzu je tu tak bohatý život. Jezero je domovem pro 115 druhů ptáků. My jsme sem ale jeli spíše kvůli místním geologickým a vulkanickým skvostům. Ona geologie oblasti je tak úchvatná a čerstvá, že by se o ní dalo mluvit dlouho. Ono jezero je na hranicích mezi oddalujícími se tektonickými deskami, pod nimiž je obrovský kotel, který dal život celému ostrovu. I v sedmdesátých letech nedaleko tekla láva proudem. Samozřejmě i dnes tu najdete mnoho aktivních oblastí, které jsme se snažili navštívit.

Vzali jsme si plavky a vydali se k jeskyni nedaleko kempu. Procházeli jsme okolo skalních útvarů, které vyčnívaly z rozsáhlé planiny. Chvilku jsme šli okolo praskliny, než jsme objevili schody. Sestoupili jsme do průrvy a hledali ono termální jezírko. Za chvilku jsme našli úzkou štěrbinu, u níž byl provaz. Já sem neváhal a shodil jsem ze sebe všechno oblečení. Rychle jsem slézal štěrbinou do teplé vody, protože byla venku docela kosa. Abych řekl pravdu, čekal jsem jí teplejší, a tak jsem Ladě musel lhát. Kdyby totiž věděla, že má jen 20 stupňů, asi by zamnou nevlezla. Lada slézala opatrně po laně a pak sebou plácla do vody. Zaječela a já věděl, že na mě bude nasrána.

31. 8. 2018

Začátek podzimu

Podzim se začal nenápadně vkrádat do našeho fjordu. Kopce ztmavly pod úrodou borůvek a na vršcích hor občas zasněžilo. Každý den jsme viděli mnoho lidí, jak klečí na úpatí hor a sbírají borůvky. Docela dlouho nám trvalo, než jsme se také vydali. Museli jsme tedy popojet na vzdálenější místa, protože ta u města už byla vyzobaná.

Netrvalo nám to moc dlouho a měli jsme plné kyblíčky. Lada samozřejmě dřív než já, protože jsem se stále koukal z útesu do fjordu. Bohužel ten den žádná velryba okolo neplavala. Když jsme přijeli domů Lada udělala skvělý borůvkový koláč a marmeládu.

Den na to za námi přijeli Lady příbuzní z Chotěboře. Sedli jsme si s nimi na kus řeči v kavárně a zjistili, že mají také cestovatelskou náturu. Po příjemném podebatování jsme je vzali na krátký výlet do nitra hor. Bohužel už nastal večer, a tak jsme si výhledy pořádně neužili i když bylo krásné počasí. Ale i tak nám neunikl čerstvý sníh na vrcholcích hor.

V údolích čerstvou zeleň vystřídala zlatavá barva stébel trav. A my jsme věděli, že nám času na výlety do vnitrozemí, nebo do hor rychle ubývá. Zastavili jsme za horským sedlem naší oblíbené štěrkové cesty skrz poloostrov trollů a pozorovali nenápadný hotel. Byl krásně včleněn do místní krajiny. Člověk by ani neřekl, že něco tak neokázalého může být tak drahé. Noc v nejlevnějším pokoji stojí 100 000 českých korun. Jeli jsme dál okolo pobřeží do Siglufjörðuru a pozorovali západ slunce. Když už byla skoro tma vzali jsme to tunely až domů do Dalvíku.

Napadlo poprvé větší množství sněhu. A to nejen na nejvyšších vrcholcích. Zděsili jsme se, že jsme naše volné dny nevyužili plnohodnotně. Vydali jsme se tedy po práci na výlet do našeho údolí. Vjeli jsme do jeho severního ramene a hledali cestu k horskému jezeru Skeiðsvatn. Malé parkoviště jsme našli, ale cestu ne. Dohonila nás tedy majitelka farmy na koni a na navigovala nás mimo její pole. O chvilku později jsme šplhali na sesuv, který jezero vytvořil.

Byl to jen kousek a my jsme si mohli vychutnávat pohled na jezero a odtávajíc zbytky ledovce nad ním. Byla škoda, že jsme nedorazili o hodinku dříve. To by na nás svítilo i sluníčko. Chvilku jsme se procházeli kolem a vychutnávali si dozvuky léta. Cestou zpátky jsme to brali přes borůvčí a vychutnávali si každý metr cesty.

Dorazili jsme k autu brzo, a tak jsme se projeli ještě do jižní části údolí. Konec cesty byl zajímavý, jelikož byl jen pro terénní auta. Naštěstí jsme dojeli až na konec cesty, z které vedlo několik pěších tras do hor. Jedna vedla k ledovci, na který se díváme z našeho městečka. Tenhle výlet ale necháme na příště.

25. 8. - 30. 8. 2018

Team building

Pár dnů po vrcholu sezóny jsme dostali překvapivou odměnu. Bohužel mě nebylo vůbec dobře, a tak jsem z toho nebyl dvakrát nadšený. A už vůbec ne, když jsem zjistil, proč jsem vstal z postele. Šéfové nás naložili do auta a odvezli do údolí. Zavezli nás ke stájím a mě začalo docházet, že nejdeme na skvělý koňský steak, ale na projížďku. Ti, co mě znají asi vědí, že koně nemám rád a upřímně se jich bojím. Lada vypadala o něco více relaxovaně nežli já. Mě se potilo čelo a připadal jsem si jak před popravou. Polovina lidí už seděla na koni a já stál s Ladou opodál. Hned jak jsem uslyšel „This is very calm horse“ tak se mi rozzářili oči a šel sem vstříc velice starému koni. Prý mu bylo více jak 100 let, přepočítáno na lidské. Pán mě ujistil, že nemusím nic dělat, že půjde za ostatními koňmi. Tak jsem vylezl na toto automatické vozítko a čekal.

Rozjeli jsme se do údolí a bylo mi jasné, že poslední místo ve skupině asi dvanácti jezdců bude mé. Sice jsme se snažil koní babičku popohnat, abych se dostal k Ladě. Ale kůň měl zařazený automat na nejpomalejší rychlost. Což mi vlastně naprosto vyhovovalo, protože jsem byl velice nesvůj na koňském hřbetu. Představoval jsem si, o jak moc klidněji by mi bylo, kdybych se okolo řeky procházel po svých. Po chvilce, která mi přišla jak věčnost, jsme dali koně napást. Pomalu jsme se vraceli zpátky, a dokonce jsme brodili i menší přítoky řeky. Jeden kůň zahlédl stáj a prudce se rozběhl i s jednou Češkou, která s námi také pracovala. Její šílený výraz v očích byl nezapomenutelný. Všichni se tomu ještě dlouho smáli. Já se nesmál a byl jsem rád za mojí koní babičku, která ani nepopoběhla.

Jak jsem sesedl z koně už jsem měl pivo v ruce a Laděnka také. Adrenalin ze mě opadl a začalo mi být špatně. Ale výlet ještě nekončil, a tak jsem otevřel další pivo a rozhodl jsem se, že to přepiji. Zastavili jsme se před kanceláří pro výlety za velrybami. Byli jsme nadšení, že je uvidíme zblízka. Bohužel nám to dlouho nevydrželo. Jeli jsme na ryby. Představa oné české nudy na okraji řeky s pivem v ruce nás moc neuspokojovala. Lada se bála mořské nemoci, a proto do sebe rychle nalila další pivo. Dostali jsme se na moře a Lada vypadala pod pivní medicínou dobře. Rozdali nám pruty a šéf nám ukázal jak na to. Nebylo to nic složitého, akorát jsme spustili vlasec vedle lodi. Netrvalo to ani 30 sekund a první člověk tahal na paluba první tresku obecnou (Gadus Morhua).

V vzápětí další a další člověk tahal jednu rybu za druhou. Ani u mě a Lady to nebylo jinak. Moje první treska byla menší, ale má. Lada chytila větší nežli já, a tak jsem se musel snažit. Vlasec jsem ponořil do moře a než jsem stihl říct jakoukoli vtipnou poznámku, už jsem musel vytahovat z vody další rybu. Bylo to neuvěřitelné chytil jsem jí za oko. Další jsem chytl za ocas. Jako by jich pod námi byly miliony a jen se zachytily o háček. Nebyl jsem vtom sám i další lidi takto chytili několik ryb. Zlato oceánů, jak se jim tady říká, bylo všude pod námi. Já jsem se dostával pomalu na špičku mezi nejúspěšnějšími rybáři a Ladu pomalu nahlodávala mořská nemoc.

Já byl zaplaven adrenalinem a tahal jsem další rybu, tentokrát to byla hlubinná treska skvrnitá (Melanogrammus Aeglefinus). Netušil jsem, že to bude fyzicky náročné. Ale když jsem vytahoval asi desetikilovou tresku, tak už mě bolela ruka. Za půl hodiny jsem nachytal sedm ryb a Lada čtyři. Takhle to není nuda jako u nás na rybníku. Ladě bylo už zle a my jsme byli stále na moři. Šéf odstranil dvěma řezy z ryby filety a zbytek hodil do moře. Pro nás Středoevropany nepředstavitelné mrhání. Na té rybě zbývalo ještě tolik masa. A to masa, které v Čechách jen tak neseženete. Je to tu hold jiné, tady zase nerostou třešně. Taky by tu nepochopili, že je někdo ani nesebere a nechá je shnít na stromě. Den jsme zakončili na horské chatě a pěkně jsme se napili a popovídali si. Ráno jsem už ležel v posteli a vyžadoval čajíčky a pozornost neb jsem byl nemocen.     

Pár dní na to jsme si udělali výlet okolo našeho poloostrova trollů. Panovalo nádherné letní počasí a my jsme chtěli vidět vrcholky hor. Vydali jsme se nejdřív na jih a obdivovali údolí Öxnadalur,

nad kterým ční ostré vrcholky. Nachází se tu hlavní silnice, a tak není těžké tuto krásu vidět.

My jsme se po překonání sedla vydali na sever k našemu oblíbenému biskupskému městečku Holár.  Míjeli jsme obrovské údolí řeky Héraðsvatn, která se klikatila kudy se jí zrovna zamanulo. V Holáru jsme opět prošmejdili drnový dům. Nedokázali jsme si představit, tíhu života minulých dob. Především v tuhých zimách.

Užívali jsme si nádherný letní den. Osvícené vrcholky hor byly dech beroucí a lákaly nás k výstupu. Bohužel jsem měl energii maximálně na to sešlápnout plynový pedál. Jeli jsme tedy dál. Vzali jsme to po štěrkové silnici středem poloostrova. Konečně jsme viděli vrcholky hor a hluboká údolí. Hrály moha barvami. Na vrcholcích byl stále sníh a údolí se zelenalo. Kéž by bylo takovýchto dní více.

14. 8. – 24. 8. 2018

Střípky z pracovního léta

Když jsme měli chvilku času, tak jsme vyrazili na rebarboru. Místní ji milují, a tak nemůže chybět na žádné zahrádce. My jsme na ní chodili kousek za město. Vždy jsme otrhali listy a z řapíků jsme vařili marmeládu. Doufám, že jí máme dost na celou zimu. Protože na vafle nebo do místního jogurtu Skýr je to to nejlepší.

S přírodou jsme se setkávali každý den. Tedy hlavě já, protože jsem lítal za prací všude možně po městě i okolí. Jednou jsem měl i krásné setkání v lyžařské chatě s dřemlíkem tundrovým (Falco columbarius), což je taková místní poštolka. Tam jsem trávil dlouhé minuty zíráním z okna na ty panorama okolo nás.

Jednoho dne bylo nádherné počasí, a proto jsme vyrazili na sever do opuštěného fjordu Héðinsfjörður. Nejdříve jsme projeli tunelem do Ólafsfjörðuru a pak dalším do onoho údolí. Bylo tam naprosto hnusně. Nedivili jsme se, že je opuštěný. Jeho úzký tvar asi brání rychlému protrhání mraků. I tak jsme se vydali na procházku k pláži. Náš zaměstnavatel nám totiž na jaře říkal, že je tam mrtvola velryby. Dostat se k pláži nebylo úplně jednoduché, protože jsme procházeli podmáčenou nivou řeky. Než jsme došli na konec, tak jsme oba každým krokem čvachtali.

Delta řeky byla plná naplaveného dřeva ze Sibiře. V kombinaci s podmáčenou půdou to byla docela sranda skákat ze kmenu na kmen. Nakonec jsme se ale procházeli po nádherné pláži z černého písku. Na této straně pláže jsme kostru velryby nenašli. Museli jsme tedy přebrodit řeku. I v létě to byly žiletky. Na druhé straně nás čekal akorát tuleň. Mohli jsme v klidu dojít až k němu. Byl totiž už v značném stádiu rozkladu. Zanedlouho jsme se otočili a šli zpátky poněkud sušší cestou po druhé straně údolí. Měli jsme štěstí a občas se protrhaly i mraky. Ale většinou bylo hnusně. Mohli jsme se tedy více soustředit na to, po čem šlapeme a zahlédli jsme tu několik krásných květin včetně orchidejí.

Čas rychle plynul a najednou byla polovina srpna, kdy se konal velký festival. The Great Fish Day je jedna z největších událostí na Islandu. A odehrává se v našem malinkatém městečku. Prý přijelo do našeho městečka o 1500 lidech 35 000 návštěvníků. Takže si asi dokážete představit, jak to vypadalo. Všude okolo města vyrůstali stanová města a centrum Dalvíku se zavřelo. Teď se tam tísnilo 35 000 lidí. A proč sem přijeli? No přece na polívku zdarma.

Onen třídenní svátek ryb, rybářů a jídla je čím dál populárnější. Naštěstí jsme se mohli na pár hodin utrhnout z práce, která byla naprosto šílená v oněch dnech. Šli jsme do přístavu, kde se ona událost odehrávala. Všude byly stánky s občerstvením a pitím zdarma. A všude byly i veliké fronty. Jelikož jsme měli jen pár hodin volna, než jsme museli znovu do práce, tak jsme se mnohdy drze vecpali dopředu. Lada totiž chtěla ochutnat všechno. Od rybího burgeru přes mořské potvory až po velrybu. Je to tak oba jsme ochutnali velrybí maso. Bylo zcela odlišné od všeho kolem. Sytě červená barva vypadala jako krvavé hovězí. Syrové maso se namočilo do hořčice nebo sojovky a zbaštilo. Chuť nic moc. Syrové hovězí na kostičky by mi asi taky nechutnalo. Ale nebylo to šlachovité, a tak se to dalo dobře rozžvýkat a rychle spolknout. Ale ten syrový losos vedle byl lepší. Obecně tu jedí rádi syrové ryby. Nebo dokonce shnilé. Jako je shnilý žralok. Ale na to jsme žaludek neměli.

Nebylo to ale jen o jídle. Navštívili jsme výstavu věnovanou rybářské společnosti, která tuto akci zaštiťuje. Nebo výstavu mrtvých ryb, paryb a všeho možného. Islandský nadšenec jich má plné obří mrazáky. A na tento den je vystavuje pěkně na ledu, aby se mohli všichni pokochat nad roztodivnými tvary mnoha druhů.

Večer jsme byli na koncertu a následném ohňostroji. Měli všechno krásně připravené. Opravdu nás překvapilo, jak stihli i všechno uklidit. Jediné mínus snad můžou mít organizátoři za to, že jim ohňostroj zapálil pneumatiky na molu. Takže konec ohňostroje nebyl tak dobře vidět. Ale zase byla sranda pozorovat snahy o hašení při bouchajícím ohňostroji.

Po chvilce odpočinku jsme šli znovu do kavárny. Desítky lidí okupovaly každý kout. I přilehlé prostranství před kavárnou. Objednávání za barem spíše připomínalo výprodej na americké burze. A sbírání skla zase připomínalo ragby. Ještě že je to jen jednou za rok.  

30. 7. - 13. 8. 2018