Léto okolo Dalvíku

Kolem Dalvíku bylo naštěstí pár míst, kde jsme ještě nebyli, a proto nám rozbité auto zas tolik nevadilo. Vydali jsme se do horského údolí nad město. Počasí nám přálo a výšlap jsme si vychutnali. Nevěděli jsme kam až dojdeme, jelikož v horách bylo ještě hodně sněhu. Na začátku bylo jaro v plném proudu. Sedl jsme si na lavičku u boudy, kterou tu provozuje místní turistický spolek. Poobědvali jsme a vyrazili výš.

Jaro se postupně vytrácelo. Tráva byla šedá a polehlá. Zjevně ve vyšších částech sníh odtál nedávno. Zahlédli jsme náš cíl vysoko před námi. Bouda byla obklopená sněhem. Neměli jsme sebou sněžnice a zvažovali jsme, jestli to otočíme. Naštěstí mezi sněhem byli občas i vykukující skály tak jsme se rozhodli to zkusit.

Udělali jsme dobře, sníh nebyl moc rozmáčený. Z větší části nás udržel. A tak jsme došli až k horské chatičce. Užívali jsme si paprsky a výhled do fjordu. Byli jsme uprostřed nespoutaných hor i když městečko pod námi bylo na dosah. To je Island. Vyšplhat na jeden z okolních štítů jsme vzdali. I když by z něj byl určitě krásný výhled. Ale sněhu bylo moc.

Jindy jsme si udělali výlet k vřídlu v údolí, které je pojmenované po třech místních bratrech. Tato malinká louže nebyla daleko. Jen co jsme se tam vydali, už mi zvonil telefon, že musím zpátky do práce někoho ubytovat. Napodruhé nám to vyšlo, vyrazili jsme do kopce. Zanedlouho jsme byli před studánkou, která měla metr v průměru. Smočili jsme si nohy a užívali jsme si pohodu kousek nad údolím. Toto místo místní nazývají lázněmi pro nohy Bakkabræður.

Léto již bylo v plném proudu, a tak nastal Great Fish Day. Opět bláznivé období vyplněné prací. Naštěstí i tentokrát jsme měli kousek času si projít stánky. Bohužel jsme neměli směny spolu tudíž jsme tam šli každý sám. Takže to bylo takové na prd. Všude byli stánky s jídlem a hrála živá muzika.

Já jsem pozoroval krom výstavy zmrzlých ryb i porcování žraloka grónského, z kterého se dělá proslulý shnilý žralok. Opět jsem ochutnal plejtváka myšoka, tentokrát jsem pozoroval, jak to dělají místní. Ochutil jsem si syrové maso jako oni a hned to bylo poživatelnější než minulý rok. Na večerní koncert jsme se byli kouknout jen na pár minut. Raději jsme si šli odpočinout před nočním masakrem v kaféčku.

Léto nám uteklo strašně rychle. Nastal čas na to si udělat zásoby marmelády z rebarbory. Laděnka udělala 25 kilo marmelády, takže by mi to mohlo stačit na středně dlouhou Islandskou zimu.

Lada byla unavená z práce, a tak jsem si dělal výlety sám. Jednou sem si vyšplhal na kopec nad město. Na nejvyšších horách napadl první sníh. Byly to úchvatné výhledy jako vždy. Akorát sám to prostě není ono.

3. 6. - 21. 8. 2019

Gljúfurárjökull

Konečně jsme měli několik společných dní volna, a tak jsme vyrazili na výlet. Nejdříve jsme šli na túru u nás. Již od našeho příjezdu nás oslňoval ledovec Gljúfurárjökull na konci údolí. Trvalo nám to přes rok, než jsme se sem vydali. Nevěděli jsme, co nás tam čeká. Jestli to bude jen suť na konci ledovce, nebo i něco víc. Nejdříve jsme ale museli dojet do dochozí vzdálenosti. Jelikož jsme vyrazili brzo ráno, tak jsme málem srazili několik ovcí, které se potulovali okolo silnice. Následovala prašná cesta, na které jsme málem najeli na ostnatý drát. Naštěstí jsme se dokodrcali až k boudě na konci cesty.

Nenašli jsme ani stopu po znační výšlapu. Podle mapy tam mělo být, ale kde nic tu nic. Trasu jsme si tedy vytyčili sami. Hlavní podmínkou bylo, jít co nejdál od koní. Moc je nemusíme, pokud se tedy nejedná o steak z hříbátka, to je něco jiného. Cesta byla docela podmáčená a museli jsme koukat pod nohy. Někdy potůček tekl pod příkrovem trav a mechů. Což bylo ideální na zvrtnutí kolena či kotníku. Cestou jsme prošli okolo několika čerstvých sesuvů. Bylo znát, že skoro celé léto propršelo.

Narazili jsme na most. Nebyl sice v nejlepším stavu, ale lepší než brodit. Na druhém břehu jsme začali stoupat. Laděnka začala zpomalovat, ale nebylo to oním kopcem, ale spoustou šťavnatých borůvek, které nešlo jen tak přejít. Chvilku jsme zobali a vydali se vstříc ledovci. Cesta byla hodně kamenitá. Poslední dva kilometry nám zabraly asi hodinu. Bylo znát, že ledovec tu ještě nedávno byl. Když jsme se dostali blízko ledovci, zjistili jsme, že můžeme dojít v klidu, až k němu. Posledních sto metrů od něj byla zima. Úplně z něho vycházel chlad.

Nazývat ho ledovcem není správné. Je to takový zbytek. Jelikož ledovec se svojí vlastní vahou posunuje a tvaruje údolí. Ledovce v těchto horách se už neposunují. Viděli jsme i nějaké značky, které zřejmě označovali místa, kde byl v minulých letech.

I když ledovec nebyl v dobré formě, přesto nás mile překvapil. Jeho konec nebyla jen hromada štěrku, nýbrž byl i čistý. Co jsme si ale užívali nejvíce, byla jeskyně pod ním. Led hrál všemi barvami. Vlezl jsem jen na krajíček a zase jsem vylezl. Vzhledem k tomu, jak hodně odtával mohl být nestabilní. Výlet nás rozhodně nezklamal. Přeci jenom je to jeden z největších ledovců v místních horách.

Cestou zpátky nás zase zdrželo borůvčí. Ale ne na dlouho temné mraky nás zase popohnali. Dojeli jsme domů a připravili jsme si věci na další výlet.

24. 8. 2019