Po
dvouměsíčním intenzivním vybírání mezi beckcountry běžkami a skialpovým setem
jsme koupili sněžnice. Trvalo pár týdnů, než se sešel den volna s obstojným
počasím, pak jsme vyrazili do neobydleného fjordu nad Ólafsfjörðurem. Nasadili
jsme sněžnice a vyrazili. Laděnka to v půlce vzdala. Promrzly jí plíce a špatně
se jí dýchalo. Na chuti jít dále ji ani nepřidával všude přítomné omrzlé vlasy
okolo obličeje. Bylo okolo -15 °C. Já sem se pořádně zabalil a došel až na
pláž, tentokrát jsem nic zajímavého nenašel. Otočil jsem se tedy a šel po
prosluněné straně údolí zpět. Bohužel slunce svítilo jen krátce, bylo totiž
stále velice nízko. Poprvé vyšlo sluníčko nad Dalvíkem 21. ledna. Hned jsme ten
den vyšli ven a čerpali energii z prvních slunečních paprsků. Bohužel to trvalo
jen chvíli, než zase zalezlo za hory. Ale každý den bylo o něco výš, což nám
velice zvedalo náladu. Přesto jsme stále užívali vitamín D.
Jednoho dne
byla opravdu velká zima. Jasné počasí a vítr ze severu udělali z Dalvíku
mrazák. Z moře se kouřilo a my jen čekali, než zamrzne také. Dlouho se to
nestalo, ale občas se to stává. Šéfův děda roku 1918 takhle přešel přes celý
zamrzlý fjord. A před dvěma staletími, bylo moře zamrzlé celé, dalo se dojít i
na ostrov Grímsey.
Zjistili jsme,
že naše sněžnice nejsou na procházky okolo Dalvíku nejpraktičtější. Místy bylo
mezi keři metr čerstvého prašanu. Takže jsme se propadali buď do korun keřů
nebo do prašanu. Bylo to velice namáhavé. Naštěstí to bylo jenom u města, na
vyšších místech nebylo sněhu tolik. Tam vítr skoro všechno odvál. A také jsme
měli pro sebe naší dvoukilometrovou pláž, po které skoro nikdo nechodil. Přesto
jsme toho v zimně moc nenachodili. Velice často jsme si užívali pohody doma.
Měli jsme i novou zábavu na večery, což byla učebnice Islandštiny. Také chodíme
na kurz, nebo do domova důchodců si popovídat.
Když kosmické
i lokální počasí bylo příznivé, vydali jsme se okolo desáté večer na noční
vyjížďku. Vzali jsme s sebou novou hračku a mrzli jsme venku. Lada nastavila
foťák a dala ho na náš nový stativ. Snažila se zachytit onu krásu pohybující se
ladně nad námi. Není to jednoduchá věc. Ale musím říct, že už se Ladě několik
krásných fotek podařilo vyfotit. A doufám, že ještě jich pár bude, než bude
světlo celou noc.
Dny se
prodlužovaly neuvěřitelnou rychlostí. V polovině února to už byla pohoda. V
těchto měsících se den prodlužuje asi o hodinu za deset dní. Takže je opravdu
každý den znát. Ke konci února jsme se jeli rozloučit s Klaudií, s kterou jsme
pracovali. Byl to velice příjemný večer. Během večera mě nejvíce zarazilo, že
jim slunce vyšlo nad horami teprve ke konci února. Je pravdou, že jsme byli na
farmě na konci údolí. Všude čněly nádherné ostré vrcholky hor. Ale představa
skoro 4 měsíců bez slunce nás děsila.
Samozřejmě, že
naše dny nebyly jen zality sluncem a polární září v noci. Počasí bylo vcelku
kruté, hodně foukalo a také sněžilo. Takže bylo vždy co odhazovat. Ulicemi
Dalvíku stále jezdili náklaďáky a odvážely sníh do moře. Byl to nekonečný boj,
který snad skončí v dubnu.
9. 1. - 28. 2.
2019
