Auckland - první návševa

Coromandel jsme nechali za zády a frčeli jsme na západ. Společnost nám dělali krávy, které se pásli na nekonečných pastvinách. Udělali jsme si zastávku před Aucklandem, kde jsme přespali. Opět se nám naskytl pohled do vyjevené tváře. „To fakt chcete spát v zimně ve stanu“. A tak jsme ulehli do našeho apartmá a poslouchali symfonii, kterou nám vyhrával déšť o stan. Ráno jsme využili chvilku mezi sprškami a sbalili jsme stan. Nabrali jsme směr velkoměsto, jenž se tyčilo na severu. Auckland nás přivítal mnoha proudovou dálnicí, mnoha nadjezdy, podjezdy, sjezdy a všeho možného. No byl jsem z toho pěkně posranej. Naštěstí mě Lada skvěle navigovala přímo do centra.

Není to zas tak lehká záležitost se tam dostat. Protože Auckland má skoro jeden a půl milionu obyvatel. To není zas tak mnoho, ale všichni tu bydlí v rodinných domech se zahrádkami a tak město nabobtnalo do obrovských rozměrů. Toto na první pohled krásné zelené město, které je větší nežli hlavní město Wellington, má jednu vadu. Každý den lidé jednou ze svých rodinných domů do práce autem. Metro nemají, tramvaje nemají, vlak tu má je pár stanic a autobusy jsou zasekané v zácpě stejně jako všichni ostatní. Z dálnice se stává mnoha proudé parkoviště.

Auckland v posledních desetiletích velice nabobtnal díky několika imigračním vlnám z Asie.  A doprava se rozvíjela příliš pomalu. Díky těmto příchozím, kteří tvrdě pracují, se stal Auckland ekonomickým centrem země. Pokud někdo nevěří v multikulturní bezproblémovou komunitu nechť ať prožije nějaký čas v tomto městě plném lidí z Evropy, Číny, Indie, Japonska, Koreje, Malajsie… a jsem si jist, že změní názor.

Toto město bývalo i hlavním městem Nového Zélandu. Mělo výbornou polohu v úzkém pruhu země mezi oceánem a mořem. Jeho východní pobřeží poskytovalo hluboký a chráněný přístav pro obchodí i velrybářské lodě. Projížděli tudy zlatokopové dobývat vzácný kov do Thames a jiných měst na východě či jihu ostrova. Ale jak už to bývá, vzácný kov došel. Lidé se přesunuli do méně hostinných míst na jihu a město ztratilo svou obživu a začalo chátrat.

Dorazili jsme tedy do Sky city. Dominantou tohoto „mrakodrapového“ přístavu je Sky Tower, kterou můžete pozorovat snad z každičkého koutku Aucklandu. Zaparkovali jsme do mnohaposchoďového parkovacího domu nedaleko centra. No proč ne 4 dolary za hodinu. Vydali jsme se k dominantě této čtvrti. Proplétali jsme se mezi výškovými budovami s jasným cílem tyčícím se nad městem. Dorazili jsme k úpatí věže a zaklonili hlavu. Opravdu dosahuje úctyhodné výšky 328 metrů.

Vydali jsme se směrem do galerie, abychom se pokochali i starými budovami a uměním. Umění jsme našli, ale starých budov o poznání méně většina jich musela ustoupit výstavbě. A ty co zůstali, se krčili jako trpaslíci pod výškovými budovami. Někdy se jejich bývalá majestátnost podařila zachovat, jindy působili jako starý vřed připlácnutý na moderní budově. No další místo, kde by Pražský památkář dostal infarkt. Vydali jsme se do Galerie. Mohli jsme obdivovat mnoho z moderního umění, ale především tradiční portréty Moko. To jsou obrazy Maorů s potetovaným obličejem. Tedy těch, kteří byli význačnými náčelníky a zasloužili si být tetováni. Tyto obrazy maloval český rodák Bohumír Lindauer. Cestou k přístavišti jsme narazili na street art umění i jeden z mnoha parků.

Pomalu jsme se blížili k staré přístavní budově, za níž už začínalo moře. Na jedné straně byly výškové budovy a na druhé bývalé molo, které bylo přeměněno na Hilton komplex. Jiné molo bylo zastavěno výstavní budovou a vznikl pěkný veřejný prostor.

My jsme pokračovali směrem do přístaviště jachet.  Zde jsme přešli most a naskytl se nám krásný pohled na Sky city. Opravdu tohle místo mělo kouzlo. Někdy je lepší se koukat na některé věci s dostatečným odstupem. Měli jsme kolem sebe street art umění a užívali si procházku po přístavišti. Mohli jsme obdivovat jak historické jachty tak ty moderní. Někdy nám z toho šla hlava kolem takových nádherných jachet. Některé nám přišli už opravdu přehnané. Potřebuje člověk k životu jachtu, která má stěžeň vyšší nežli jeřáb? V Indii žije 300 milionů lidí bez elektřiny…

Pomalu jsme zakončili procházku a vydali jsme se zpátky k autu. Odjezd z parkoviště nás dost překvapil. Automat na parkování po nás chtěl 50 dolarů za 5 hodin parkování. Z počátku jsme měli vyražený dech 850 Kč za 5 hodin parkování!! Potom jsme se dopídili, že první hodina je za 4 dolary druhá za 7, třetí 10, čtvrtá 13, pátá 16 dolarů no paráda. Odjížděli jsme nasraní, protože náš mazlík s přehledem vyhrál cenu za nejdražší ubytování.  

26. 7. 2016

Coromandel severní a východní pobřeží

Ráno Ladě bylo líp a tak chtěla pokračovat dál. Jeli jsme dále na sever okolo pobřeží. Nakonec jsme dojeli na nejsevernější bod Coromandlu. Já jsem si jízdu po štěrkové cestě plné serpentýn užíval. Lada o poznání méně. 

Před sebou jsme měli výhled na Great Barrier Island.Vydali jsme se na treck Coromandel Walkway. Ale jen na jeho začátek, protože Ladě se přihoršilo. S klidem jsme si odškrtli nejsevernější bod Coromadlu a jeli jsme zpátky. Na cestě zpět jsme potkali stádo ovcí.  Honačka na čtyřkolce nám uhnula, ale za to ovce ne. Jeli jsme snad deset minut za nimi, než odběhli z cesty. Mířili jsme na východní pobřeží Coromadlu.

Cesta nás vedla přes pohoří tvořící páteř poloostrova. Naskytli se nám jak krásné výhledy, tak děsivé chvilky na silnici. Po mnohatýdenních lijácích byla cesta na mnoha místech posypaná kamením a na některých mizela do údolí. Ano sesuvy jsou tu opravdu časté. V odlesněné krajině to lze pozorovat na každém kroku. Na mnohých místech jsme viděli opět značky  !“pozor KIWI“! už jsme si z toho dělali srandu. Věděli jsme, že sotva uvidíme nějakého, který ještě v oblasti přežívá. Po překonání páteře Coromandlu jsme opět byli u oceánu. Vyhlídku nám zpestřovali v dáli Great Mercury Islands a tak jsme si dali u pobřeží svačinu. Vyprsknul jsem kus sušenky na přední sklo „Dělej dělej dej to sem!!!“ Vyběhl jsem s foťákem z auta. Lada se tvářila zmateně, netušila co se děje, ale vzala kameru a následovala mně. Kousek pod námi byla skupina delfínů. 

Pozorovali jsme, jak se blíží zprava a plují přímo útesem, kde jsme parkovali. Byla to paráda. 

Přiblížili se těsně k útesům, kde se lámali vlny. Bylo to úžasné pozorovat, jak naskočí do vlny a nechají se unášet. Úplně bylo vidět, jak si užívají surfování ve vlnách. Bohužel Ladě bylo čím dál hůř a tak jsme si našli hostel ve městečku Whitianga. Zůstali jsme tam dva dny, aby se pořádně vypotila. Ono počasí stejně stálo za prd, protože přecházela další vlna silných dešťů.

Whitianga nám trošku připomněla Dubaj. Na soutoku řeky a moře byly vybudované kanály všemožných tvarů. Nad nimiž se tyčily vily movitých obyvatel. Bylo vidět, že jsme se přiblížili k turistické oblasti okolo Catedral Cove kam jsme mířili. Tato místní atrakce je přírodní brána vytvořená na nádherné pláži, jenž je obklopená nádhernými útesy. Nám se spíše zamlouvala pláž hnedka vedle, protože nebyla plná turistů. V létě to musí být masakr. A tak jsme se vydali na další proslulou věc, která se tady musí vidět a především zažít.

Hot Water Beach je pláž na kterou vyvěrá 65 stupňů horký pramen. Přišli jsme právě včas. Nastával odliv a pramen, který je za přílivu pod vodou, pomalu vyvěral na povrch. Ladě ještě nebylo nejlépe a tak jsme si odpustili hrabání v písku. A jen jsme se procházeli a nechávali si popálit chodidla od vyvěrající vody. Pramen jsme měli jen pro sebe, ale netrvalo to dlouho a přijela skupina mladých Italů. Hned se pustili do díla a zašli si vyhrabávat vlastní spa = lázně. Docela jsme se bavili, jak se vrhli doprostřed pramene a začali hloubit bazének. Bazének byl fajn, jen se do něj nedalo vlézt, protože byl neuvěřitelně horký. A tak začali dělat další blíž k moři, ten jim zase furt ničili vlny. Pak je konečně napadlo ho udělat trošku dál od pramene a konečně si mohli vychutnat svoje spa. Byli jsme docela rádi, že jsme se jen koukali. Za to popálení prdele by to nestálo.

Vydali jsme se na jih dodělat náš okruh okolo poloostrova, cesta nás zavedla do Tairua kde jsme si dali Hamburger podle místní receptury. Takže vněm nesmí chybět červená řepa, avokádo a vejce, samozřejmě slanina a výtečné novozélandské hovězí. Pokračovali jsme dál až do Whangamata, kde jsme se zastavili na poslední zastávce u pláže, ze které nás opět vyhnal déšť. Nabrali jsme směr Auckland.

(jsem zvědavá, kdy nám v Leštince takhle agáve vykvete)

23. 7. - 25. 7. 2016

Pinnacles Coromandel Forest Park

V oblasti kolem Pinnacles, které se nachází v Coromandel Forest Park jsme se pohybovali již několik dní, ale počasí nám bránilo se vydat se do hor. Konečně rosničky předpověděli pěkný den a vydali jsme se na dvoudenní výlet. Na začátku jsme se informovali u místních ochranářů a vydali jsme se na cestu. Odrazovali nás od cesty přes Moss camp. Stále se ptali, jestli máme dost zkušeností a vybavení. To nás samozřejmě neodradilo a šli jsme náročnější cestou. Když se zpětně v čase podívám na tu situaci, jsem rád za to, že jsme se zachovali zodpovědně. Protože jsme dali za okno auta zprávu o tom, kdy vycházíme a kdy máme dorazit do horské chaty a zpět na parkoviště. Přeci jenom je to pár dní co zaplatil životem jeden mladý Čech, který podcenil své zkušenosti. Pár se vydal na cesty místní divočinou, bez toho aniž by dali o sobě vědět. Zastihla je v horách sněhová bouře, ve které ztratili orientaci. Každopádně jsme vyšli a čekal nás 8 hodinový pochod a noclech ve stanu u horské chaty. Ano už jsme to měli domluvené, další pokutu jsme nechtěli. 

Nejdříve byla cesta velice pozvolná a po udržovaném chodníčku, který vedl rovnou k chatě u vrcholku. Řeky byli přemostěné lanovými mosty a tak se nemuselo ani brodit. Touhle turistickou cestou jsme se, ale vydat nechtěli a šli jsme oklikou.  Příjemná stezka skončila a začala ta pravá sranda. Batohy se nám neustále zachytávaly o liány a párkrát jsme ztratili i stezku. Nutno podoktnout, že to nebyl moc problém. Protože když spadnul strom, tak se stezka změnila, ale staré značení zůstalo. To jsem dost nadával, když jsem se chtěl proplést pod spadlým stromem. Po patnácti minutách a ušlých třech metrech jsme se těch pár kroků raději vrátili.  Všude byly liány, do kterých jsem se zamotal a uváznul. Cesta se našla a šlo se dál, trošku to bylo občas spíš horolezení než procházka. Naštěstí byla všude vegetace, tak jsme se měli čeho chytnout. Po pár hodinách jsme se dostávali k vrcholu. Každým krokem nahoru sem se těšil na procházku po hřebenu. No znáte to, prostě ta pohoda, kdy si vychutnáváte to, co jste si pracně vylezli s batohem na zádech. Nicméně pohoda nenastala a začalo bahno. Jako všude v okolí byl les zdecimován po těžbě Kauri a jiných druhů stromů a tak vrchol byl bažinou nežli lesem.

Konečně jsme mohli využít naše trekové hole. Bezvadně se hodily na odhadnutí toho kam šlápnout. Někde bylo bahno půl metru jinde méně. A tak to připomínalo spíše chůzi nevidomého nežli pochod po horském hřebeni. Naštěstí v nejhorších částech byly v cestě dané kusy dřeva, po kterých se chodilo. Za normálních podmínek by to šlo asi v pohodě. Ale už měsíc pršelo a tak byli většinou pod bahnem. A když se na ně vstoupilo velkou rychlostí, tak pohyby připomínaly spíše bruslení než chůzi. Většinou jsem šel první a vytipovával nejschůdnější cestu. V jednom okamžiku jsem za sebou zaslechl vykřiknuté sprosté slovo a následně hlasité cáknutí. Ladě uklouzla bota a našel jsem ji, jak se pokouší vstát z bahna s krosnou na zádech. Hned jsem ji chytil za ruku  a snažil se jí vytáhnou, ale nemělo to kýžený efekt. Jelikož neměla ani jeden stabilní bod tak se ještě více propadala do bahna, až z toho dostala záchvat smíchu. Brodění bahnem pokračovalo asi 3 hodiny. Za tu domu nám bahno uzmulo všechny koncovky na holích. A také pořádný kus energie.

 Konečně jsme dorazili na konec hřebene a naskytl se nám výhled jak na Pinnacles tak na horskou chatu. Byli jsme v prdeli. Byla tak daleko! Nezbývaly nám ani dvě hodiny světla. Adrenalin nám zaplavil každičkou buňku v těle. Vyšli jsme. Musíme to dát ještě za světla! 

    (zkus najít chajdu)

Naštěstí nám matka příroda byla přívětivá a bažina skončila. Konečně jsme se dostali z hlemýždího tempa. Nezastavovali jsme se a rychle pokračovali koryty potůčků, jimiž vedla stezka. Čekal na nás příkrý sestup do údolí, brození řeky a následný příkrý výstup. Ještěže jsme byly plní adrenalinu, vyběhli jsme to během chvilky. Na Ladě bylo vidět, že toho má dost. Už včera jí nebylo dobře a těžký terén jí dal hodně zabrat. Konec se táhnul a za každým kopečkem jsme vyhlíželi horskou chatu. Chvilku před západem slunce jsme dorazili k chatě. Ladu to úplně dorazilo. Chtěli jsme rozbalit stan a jít spát. Místní ranger zase dorazil mně. Jak ČŮ*** jsem se táhnul se stanem a Lada s ostatními věcmi. A on mi do očí poví, že nemůžu stanovat, protože si to někdo zabral přes internet! Ráno jsme se s ním domluvili, že přespíme nahoře ve stanu. Aneb doba, kde je pár kliknutí na internetové stránce víc než ústní domluva. Nevím jak vám, ale mně se taková doba nelíbí…

Každopádně jsme přespali v chatě. Lada měla celou noc horečku. I tak jsme se ráno vydali na vrchol. Počasí nám přálo o něco méně nežli den předtím. Vrchol byl v mracích. Nahoru jsme museli i šplhat, ale naštěstí byly ve skále úchyty. Skalnatý vrchol Pinnacles 773m se tyčil nad okolním lesem. Byla to krásná chvíle. Mraky pluli okolo a olizovali vrchol hory. Každou vteřinou se nám měnil pohled do okolí. Někde mrak odvál vítr, jinde zase mrak připlul. Strávili jsme nahoře snad 20 minut, než jsme se vydali dolů.

 Ladě nebylo dobře a tak jsme šli turistickou trasou. Cestou jsme viděli „dump“ neboli přehradu, která v minulosti soužila ke splavování dřeva. Dnes v oblasti už žádné vzrostlé stromy skoro nenajdete. Byl to vcelku smutný pohled. Těšili jsme se na krásnou nedotčenou přírodu, ale nenašli jsme jí. Lesy byli „mrtvé“ neslyšeli jsme skoro ani ptáčka zpívat. Což je jasný signál, že je tu akorát spousta zavlečených predátorů. Dole jsme byli jedna dvě. Jeli jsme směrem na sever okolo rozeklaného pobřeží a obdivovali jsme spoustu ostrovů. Přespali jsme v hostelu, kde jsme měli poprvé i vyhřívanou dečku, což se hodilo. 

21. 7. - 22. 7. 2016

Coromandel Peninsula začátek několikatýdenního putování po severu severního ostrova.

Konečně nastala ta chvíle. Vyrážíme okolo poloostrova Coromandel Peninsula. Trošku rozlámaní z našeho pětihvězdičkového hotelu Honda CRV. Zajeli jsme nedaleko k Homunga Bay. Výlet ani lépe začít nemohl, jedna přeháňka střídala druhou. I tak jsme vylezli z auta a svižným tempem se vydali z kopce k moři. Připadali jsme si jako ohrožený druh, který chrání plot z obou stran před všudypřítomnými krávami, které měli pastvinu skoro jen pro sebe. O co byla hnusnější přístupová cesta, o to byla krásnější pláž. Na ní vtékal potok, který na konci tvořil vodopád padající do moře. V létě to musí být super nechat si padat svěží vodu na hlavu a máchat si nohy v teploučkém moři. Procházka to byla sice jen na dvě hodinky, ale i za tu dobu jsme si dokázali rozmáchat boty a pořádně promoknout.

Vyrazili jsme směrem na západ přes pohoří tvořící páteř celého poloostrova. Zastavili jsme se v údolí Karangahake Gorge, kde si prorážela cestu řeka. Zastavili jsme se u dalšího krásného vodopádu Owharoa Falls. Pak jsme si vymysleli výlet jak jinak než na nejvyšší horu v okolí ( Karangahake 544m) a vydali jsme se nahoru s tím, že jsme si nebyli jistí, jestli se stihneme vrátit za světla. Na začátku cesty jsme viděli pozůstatky lidské činnosti po těžbě zlata.  Pak už následoval místní les, který obklopoval klikatící se cestu k vrcholu. Po chvilce jsme se tam dostali a viděli jsme pěkný výhled na údolí pod námi a na hory okolo nás. A jelikož nás opět dostihlo pěkné počasí tak jsme se rychle vydali na sestup.

Cestu jsme si ještě udělali zastávku pod stromem plným epifytů, protože nám poskytnul skvělé útočiště před největší průtrží. Když jsme dorazili do údolí, ještě nám zbývala chvilka světla a tak jsme se vydali prozkoumávat okolí dravé říčky. Zaujal nás bývalý železniční tunel, který sloužil jako stezka pro pěší. Cesta tunelem byla dost nudná. Když v tom se Lada zastavila, chytla mě za ruku, abych nepokračoval v chůzi a řekla mi, ať se podívám vzhůru. Připadali jsme si jak pod noční oblohou. Na stropě tunelu jsme pozorovali  Glowworms, což jsou takové místní „světlušky“. Všechny stádia vývoje od larvy až po dospělé jedince září namodralou barvou. Čím více jsou larvy hladovější, tak tím více svítí, aby nalákali potencionální potravu. Dokonce jsou schopni pozřít dospělé jedince svého druhu, kteří nejsou dostatečně opatrní.  

Do auta jsme dorazili až za tmy. Byli jsme dost unavení, protože jsme dlouho nebyli na výšlapu a ještě po té noci v autě. A tak jsme se vydali hledat, kde přespíme. Hledali jsme a hledali, ale za boha jsme nenašli místo, kde bychom si postavili stan. Akorát samé drahé kempy. A tak Lada našla odpočívadlo u města Thames. Postavili jsme si stan na kusu trávy u parkoviště. Nebylo to úplně jednoduché ho složit na poprvé a ještě za tmy. Ale zvládli jsme to do deseti minut. Naše první noc v novém stanu. Jo romantika na parkovišti hned u moře co víc si přát. Po sklence vina jsme usnuli jedna dvě. Nastala sedmá hodina ranní a my uslyšeli přijet auto. Proč nechává běžet motor? Že by nám šel někdo říct, že tu nemáme co dělat? „Knock Knock. Good morning“ A bylo to tu. Tak jsme se s pánem pobavili. On nám dal lísteček na 200 dolarů s tím, že máme do 15 min vypadnout nebo dostaneme další. No prostě romantika při prvním kempování ve stanu J jasný ne J. Ještě jsme se pokusili se odvolat, abychom nemuseli platit něco přes 3000 kč, ale marná snaha. Stan je zde nepřítel číslo 1.

Radši jsme se vydali do zlatokopeckého města Thames, které opravdu mělo svůj historický půvab. Vydali jsme se na kopec nad město, kde se tyčil památník obětem světové války. Od něj jsme měli město jak na dlani. Líbilo se nám, jak mangrovy zasahují skoro až do města. Vydali jsme se na sever, kde jsme si udělali odbočku k Square Kauri Tree. Tento majestátný 1200 let starý Kauri strom byl jen kousek od cesty, z které byl i krásně vidět. Opět ty epifyty, korunu měl úplně obsypanou.

Sedli jsme do auta a zamířili rovnou do lesa plného těchto krásných stromů. Waiomu Kauri Grove byl asi jen hodinku od cesty.  Sice jsem si musel na jedno brodění sundat boty, ale to nebyl problém. Horší to začalo být, až když nás cesta dovedla doprostřed lesa, kde končila turistická stezka. Navazovala na něj stezka pro trempy, která vedla na vrchol. Terén byl obtížný. Dost bahna a hodně popadaných stromů v strmých částech kopce. Po hodině a půl začalo pršet a my jsme výstup na vrchol vzdali. Protože Ladě začalo být špatně. Přeci jenom jsme měli před sebou lepší místa na zdolání než toto. 

17. 7. - 20. 7. 2016

Konec práce na Kiwi aneb jedeme si užívat !

Začalo prostříhávání kiwi. Jako první jsme si museli koupit výbavu, abychom mohli začít. Stačí jedny velké a jedny malé nůžky, vak a láhev na dezinfekci. Po prvním dni práce jsme si ještě zaběhli pro rukavice, protože kiwi má poměrně drsnou kůru a klipy jsou také poměrně tvrdé. Prvních pár dní jsme hlavně koukali co a jak stříhat a na co si dát pozor. Většinou se ostříhá tak 80-90% lián. Musí se nechat jen rok staré liány, které mají hezké pupeny. To se lehko řekne, ale jak je má člověk vidět v té spleti starých a nových větví. Ty se do sebe zamotávají a tvoří moc pěkné chuchvalce. Musí se dát pozor, aby liány pokrývaly celou síť, aby příští rok bylo všude ovoce. Větve nesmí být moc hustě u sebe, protože ovoce musí mít dostatek světla. Ale taky ne málo, aby bylo dostatek ovoce v celé oblasti. No nebylo to úplně lehké. Ale proč ne, dělali jsme za hodinovku, tak jsme si s tím mohli vyhrát. Neustále jsme se také ptali na spoustu věcí, protože jsme nechtěli uškodit rostlinám.

Marek většinou stříhal a Lada liány přichytávala klipsnami k drátěné konstrukci tvořící střechu. Což bylo zprvu náročné, protože jsme nechávali velké množství větví a Lada musela udělat dodatečný pruning, což jí hodně zbrzďovalo. Někdy k nám přišel i druhý vedoucí Rommy, který nám dával dobré rady, jak zapracovat na rychlosti. Někdy k Ladě přišel a říkal jí další klip a další klip a další klip třeba 2 minuty.

Některé dny byla po ránu „velká“ zima a větve se nedaly přichytávat, protože byly zkřehlé a lámaly se. Proto se Lada také musela chopit nůžek a stříhat.  Ale to ji moc nebavilo, protože malými nůžkami se velké větve stříhaly špatně. 

Museli jsme si dávat pozor i na pohlaví rostlin, protože samci neplodí sladké plody a tak bylo přemýšlení nad tím, jak pokrýt celou oblast těžší. Co ustřihnout co ne. Někde byly větve mrtvé, protože byly napadeny nemocí, jinde se hodně lámaly, protože do nich nakladl nějaký hmyzák vajíčka. U čehož Lada rostla, protože když se jí zlomily třeba tři velké krásné větve, tak si musela s klipováním opravdu vyhrát, aby mezery nebyly moc velké. Někdy se stalo, že když přiklipovala větve, tak je musela odklipovat a znovu přiklipovat.

Na nových sadech, kde byly rostliny mladé, to šlo. Nebyl vtom takový zmatek. Akorát bylo obtížné sundávat liány z provizorní konstrukce. Buď se liána strhla a konstrukce se nechala nebo se klacek s provazy sundal. A začalo veliké rozmotávání. Pokud se spletenec nedal rozmotat, tak se větev musela zkrátit. Museli jsme si ovšem dávat pozor, aby na konci větve byl náznak písmene C.  Ptáte se proč? Důvod je jednoduchý. Když by někdo po nás šel kontrolovat vaši práci, tak vidí, že se větev v tom místě začala kroutit, což je nežádoucí, protože to vysiluje rostlinu.

Pokud byly rostliny staré několik desítek let, tak začínala ta pravá sranda. Na konstrukcích byly zanechané několikaleté větve. Problém byl v tom, že na rostlinách nesmělo být více jak pět větších ran. Další věc byla ta, že pouze jednoleté výhony plodí ovoce a musely se dobře zkombinovat plodící a neplodící větve. Šéf hlavně rostl z lidí, kteří špatně rozeznávali plodící a neplodící větve. Ze začátku totiž hodně lidí ustřihlo krásné mladé výhony a zanechali neplodící. Naštěstí nám se to nestávalo. Ale také jsme obdrželi klasickou radu, když ustřihnete krásnou větev omylem nebo se vám zlomí, tak ji rozstříhejte na malé kousky.

Když jsme pracovali na kontrakt, tak šéfům bylo jedno, jak jsme rychlí a i oni dělali vše pro to, abychom na hodinovce zůstali co nejdéle. Proto se i stávalo, že jsme udělali nějakou část a znova jsme ji procházeli a předělávali některé větve. Také jsme kontrolovali, aby na konstrukcích nebylo přichyceno velké množství úzkých větviček. Které byly tenčí než tužka, a tak musely pryč. Nebo když větev končila mezi dráty, tak musela být na konci připevněna speciální bandáží, aby se při zrání ovoce nezlomila.

První den, kdy jsme začali dělat na kontrakt, jsme si vydělali polovinu minimální mzdy. Furt nás zdržovalo přemýšlení co a jak udělat a šéf nám radil, což nám na rychlosti moc nepřidávalo. Přiběhl, prostříhal nějakou oblast a zase odběhl a my jen na sebe koukali, co to má znamenat. Nebylo hezky ani tři dny v týdnu a tak jsme nemohli dělat. Bylo rozhodnuto. Musíme pryč. Lepší cestovat než dělat tuhle práci.

Poslední dny jsme nepracovali, ale zařizovali „nový techničák“ pro našeho mazlíka. Koupili jsme mu nové zadní pneumatiky, protože vzorek byl stěží vidět. A také proto, že by to přes kontrolu neprošlo. Naštěstí nám udělal mazlík radost a mohli jsme vyrazit na cesty.  Udělali jsme si pár výletů. Jeden byl v Tauranze, konečně jsme vylezli na Mount Maunganui za hezkého počasí.  Odměnou nám byl výhled na město i nádhernou pláž.

Také jsme zašli na nedaleký poloostrov, odkud jsme pozorovali hromadu surfařů, kteří si užívali vlnobití. Cestou byla Lada tak unešená z vln, že hned vytáhla foťák a začala fotit. Ale co čert nechtěl, nevšimla si lavičky a udělala si velký šlinec na holeni.

Turistický průvodce nám prozradil, že v Tauranze je jedna z nejstarších budov na Novém Zélandu a tak jsme se vydali do Elms Tauranga. Roku 1834 zde misionáři postavili první budovu, na kterou postupně navazovali další. Jejím hlavním cílem bylo seznámit domorodé obyvatelstvo se západní kulturou a dovednostmi. A především vírou. Nám se hlavě líbila zahrada. Opět jsme obdivovali, jak rychle zde dokáží dřeviny vyrůst do úctyhodných rozměrů. Chvíli jsme se zastavili u výhledu na město, kde byla umístěna dobová fotografie.  Původně krásný výhled na Tauranga Harbour a Mount Manganui byl k nepoznání. Záliv nebyl skoro vidět, protože pár metrů od misionářského domu postavili několika ti proudový most.

Nastala chvíle, kdy jsme museli sdělit zaměstnavateli, že odjíždíme. Chtěli jsme jít do práce a říct mu to po práci, ale nějak jsme už neměli náladu dělat za pár dolarů na hodinu. A neustéle se koukat na oblohu kdy začne pršet. A tak jsme za ním šli rovnou. Bylo mu jasné, že se něco děje, protože nás viděl poprvé v něčem jiném než v pracovním. Když jsme mu sdělili, že další den odcházíme, tak nebyl rozhodně šťastný. Přemlouval nás, ať zůstaneme, že jsme dobří pracovníci. Nenechali jsme se zviklat ani o den práce navíc. Dokonce nám nabídnul, ať opět přijedeme pro něj pracovat. Snad to nebude zapotřebí a seženeme lépe placenou práci v jiném odvětví. Máme tři měsíce odpracováno v zemědělství. Což nám umožní si prodloužit pobyt na Novém Zélandu o další tři měsíce. Lada poslední den napekla štrůdly a rozdala je lidem, s kterými jsme pracovali a jeden jsme ještě dovezli našemu zaměstnavateli. 

Další zastávkou bylo Bowentown ležící na druhé straně zálivu. Zde jsme přečkali naší první noc v autě. Spali jsme na předních sedačkách, takže jsme se moc nevyspali. Bylo jasno, příště vytáhneme náš nový expediční stan! 

21. 6. - 16. 7. 2016