V oblasti kolem Pinnacles, které se nachází v Coromandel
Forest Park jsme se pohybovali již několik dní, ale počasí nám bránilo se vydat
se do hor. Konečně rosničky předpověděli pěkný den a vydali jsme se na
dvoudenní výlet. Na začátku jsme se informovali u místních ochranářů a vydali
jsme se na cestu. Odrazovali nás od cesty přes Moss camp. Stále se ptali,
jestli máme dost zkušeností a vybavení. To nás samozřejmě neodradilo a šli jsme
náročnější cestou. Když se zpětně v čase podívám na tu situaci, jsem rád
za to, že jsme se zachovali zodpovědně. Protože jsme dali za okno auta zprávu o
tom, kdy vycházíme a kdy máme dorazit do horské chaty a zpět na parkoviště.
Přeci jenom je to pár dní co zaplatil životem jeden mladý Čech, který podcenil
své zkušenosti. Pár se vydal na cesty místní divočinou, bez toho aniž by dali o
sobě vědět. Zastihla je v horách sněhová bouře, ve které ztratili
orientaci. Každopádně jsme vyšli a čekal nás 8 hodinový pochod a noclech ve
stanu u horské chaty. Ano už jsme to měli domluvené, další pokutu jsme
nechtěli.
Nejdříve byla cesta velice pozvolná a po udržovaném
chodníčku, který vedl rovnou k chatě u vrcholku. Řeky byli přemostěné
lanovými mosty a tak se nemuselo ani brodit. Touhle turistickou cestou jsme se,
ale vydat nechtěli a šli jsme oklikou.
Příjemná stezka skončila a začala ta pravá sranda. Batohy se nám
neustále zachytávaly o liány a párkrát jsme ztratili i stezku. Nutno
podoktnout, že to nebyl moc problém. Protože když spadnul strom, tak se stezka
změnila, ale staré značení zůstalo. To jsem dost nadával, když jsem se chtěl
proplést pod spadlým stromem. Po patnácti minutách a ušlých třech metrech jsme
se těch pár kroků raději vrátili. Všude
byly liány, do kterých jsem se zamotal a uváznul. Cesta se našla a šlo se dál,
trošku to bylo občas spíš horolezení než procházka. Naštěstí byla všude vegetace,
tak jsme se měli čeho chytnout. Po pár hodinách jsme se dostávali
k vrcholu. Každým krokem nahoru sem se těšil na procházku po hřebenu. No
znáte to, prostě ta pohoda, kdy si vychutnáváte to, co jste si pracně vylezli
s batohem na zádech. Nicméně pohoda nenastala a začalo bahno. Jako všude
v okolí byl les zdecimován po těžbě Kauri a jiných druhů stromů a tak
vrchol byl bažinou nežli lesem.
Konečně jsme mohli využít naše trekové hole.
Bezvadně se hodily na odhadnutí toho kam šlápnout. Někde bylo bahno půl metru
jinde méně. A tak to připomínalo spíše chůzi nevidomého nežli pochod po horském
hřebeni. Naštěstí v nejhorších částech byly v cestě dané kusy dřeva,
po kterých se chodilo. Za normálních podmínek by to šlo asi v pohodě. Ale už
měsíc pršelo a tak byli většinou pod bahnem. A když se na ně vstoupilo velkou
rychlostí, tak pohyby připomínaly spíše bruslení než chůzi. Většinou jsem šel
první a vytipovával nejschůdnější cestu. V jednom okamžiku jsem za sebou
zaslechl vykřiknuté sprosté slovo a následně hlasité cáknutí. Ladě uklouzla
bota a našel jsem ji, jak se pokouší vstát z bahna s krosnou na
zádech. Hned jsem ji chytil za ruku a
snažil se jí vytáhnou, ale nemělo to kýžený efekt. Jelikož neměla ani jeden
stabilní bod tak se ještě více propadala do bahna, až z toho dostala
záchvat smíchu. Brodění bahnem pokračovalo asi 3 hodiny. Za tu domu nám bahno
uzmulo všechny koncovky na holích. A také pořádný kus energie.
Konečně jsme dorazili
na konec hřebene a naskytl se nám výhled jak na Pinnacles tak na horskou chatu.
Byli jsme v prdeli. Byla tak daleko! Nezbývaly nám ani dvě hodiny světla.
Adrenalin nám zaplavil každičkou buňku v těle. Vyšli jsme. Musíme to dát
ještě za světla!
(zkus najít chajdu)
Naštěstí nám matka příroda byla přívětivá a bažina skončila.
Konečně jsme se dostali z hlemýždího tempa. Nezastavovali jsme se a rychle
pokračovali koryty potůčků, jimiž vedla stezka. Čekal na nás příkrý sestup do
údolí, brození řeky a následný příkrý výstup. Ještěže jsme byly plní
adrenalinu, vyběhli jsme to během chvilky. Na Ladě bylo vidět, že toho má dost.
Už včera jí nebylo dobře a těžký terén jí dal hodně zabrat. Konec se táhnul a
za každým kopečkem jsme vyhlíželi horskou chatu. Chvilku před západem slunce
jsme dorazili k chatě. Ladu to úplně dorazilo. Chtěli jsme rozbalit stan a
jít spát. Místní ranger zase dorazil mně. Jak ČŮ*** jsem se táhnul se stanem a
Lada s ostatními věcmi. A on mi do očí poví, že nemůžu stanovat, protože
si to někdo zabral přes internet! Ráno jsme se s ním domluvili, že přespíme
nahoře ve stanu. Aneb doba, kde je pár kliknutí na internetové stránce víc než
ústní domluva. Nevím jak vám, ale mně se taková doba nelíbí…
Každopádně jsme přespali v chatě. Lada měla celou noc
horečku. I tak jsme se ráno vydali na vrchol. Počasí nám přálo o něco méně
nežli den předtím. Vrchol byl v mracích. Nahoru jsme museli i šplhat, ale
naštěstí byly ve skále úchyty. Skalnatý vrchol Pinnacles 773m se tyčil nad
okolním lesem. Byla to krásná chvíle. Mraky pluli okolo a olizovali vrchol
hory. Každou vteřinou se nám měnil pohled do okolí. Někde mrak odvál vítr,
jinde zase mrak připlul. Strávili jsme nahoře snad 20 minut, než jsme se vydali
dolů.
Ladě nebylo dobře a
tak jsme šli turistickou trasou. Cestou jsme viděli „dump“ neboli přehradu,
která v minulosti soužila ke splavování dřeva. Dnes v oblasti už
žádné vzrostlé stromy skoro nenajdete. Byl to vcelku smutný pohled. Těšili jsme
se na krásnou nedotčenou přírodu, ale nenašli jsme jí. Lesy byli „mrtvé“
neslyšeli jsme skoro ani ptáčka zpívat. Což je jasný signál, že je tu akorát
spousta zavlečených predátorů. Dole jsme byli jedna dvě. Jeli jsme směrem na
sever okolo rozeklaného pobřeží a obdivovali jsme spoustu ostrovů. Přespali
jsme v hostelu, kde jsme měli poprvé i vyhřívanou dečku, což se hodilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat