Tučňák patagonský

Naštěstí přes noc přestalo pršet, ale vítr se rozhodně neutišil. Probudili jsme se na pláži Cabo Domingo pokrytí jemným pískem. Drobný písek si našel cestu přes nedovřené zipy. Moc pěkně nám skřípal mezi zuby a oči jsme jím měli slepené. I tak bylo ve stanu dobře. Vítr neutichal, což ze složení stanu udělalo nelehký úkol. Naštěstí jsem ráno našel kolíky, které v hektickém stavění stanu uletěly. Než jsme odjeli, tak jsme si udělali procházku po pláži. Zkoušeli jsme si u toho dostat z vlasů co nejvíce písku. Prostě po probdělé noci udělat ze sebe zase lidi, kteří jsi jsou aspoň trochu podobní fotkám v pase. Velice se nám ulevilo, když se zabouchly dveře auta. Konečně jsme měli klid od větru. Vyrazili jsme k hranicím. Dostali jsme další razítka do pasu a pak nás opět prohledávali na Chilské straně. Tentokrát i našli něco nepovoleného. Měli jsme v kufru načatou šunku. Naštěstí jsem to vyřešil během pár sekund. Narval jsem si šunku do úst a bylo po problému. K zálivu Inútil jsme dorazili před jedenáctou. Návštěvnické centrum mělo ještě zavřeno. Měl jsem čas přemýšlet, který druh tučňáka uvidíme. Laděnce to bylo jasné. Měli tu vyobrazeného velkého tučňáka, tak uvidíme velkého tučňáka. Nevěřil jsem jí.

Konečně otevřeli. Vyběhl jsem rychle koupit lístky, až jsem zapomněl na kameru a foťák. Aspoň že Laděnka byla v klidu a vše vzala. Vešli jsme do areálu. Všude okolo byly tabule s tučňákem patagonským (Aptenodytes patagonicus). Začínalo mi docházet, že je opravdu uvidím, když o nich začala povídat i místní průvodkyně. Zalil mě pocit štěstí, nadšení a nedočkavosti. Paní nám začala vyprávět o tučňákovi patagonském. Jejich kolonie vzkvétají na ostrovech okolo Antarktidy. Přímo na zamrzlém kontinentu nežijí. Tam totiž žije jejich příbuzný tučňák císařský. Tučňáka patagonského najdeme na ostrovech Jižní Georgie nebo na Falklandských ostrovech. Ohrožený není, jejich celkový počet se odhaduje na dva milióny. Okolo Patagonie se vždy vyskytovali, ale nehnízdili zde. To se změnilo roku 2010, kdy se rozhodlo prvních osm tučňáků zde založit kolonii. Nyní je jich tu necelá stovka. Daří se jim tu dobře. Nemají tu teď tolik nepřátel, jako jsou lachtani, nebo kosatky. Mláďata si musí dát pozor na lišky, racky či introdukované norky. Naštěstí jim majitelé zdejší farmy s predátory trochu pomáhají a dávají na kolonii v zárodku pozor. 

Zdejší oblast je pro ně ideální. Usazují se v oblastech blízko pobřeží s nízkým sklonem nebo mezi travními porosty, jež jsou ideální podmínky pro reprodukci. Nestaví si hnízdo a mají jen jedno vejce. Samec si vejce překutálí na nohy, čímž jej izoluje od chladné země, a pak jej překryje kožním záhybem, jenž je v místě kontaktu s vejcem neopeřený. V sezení na vejci se oba rodiče střídají zhruba v pětidenních intervalech. Po vylíhnutí se mládě skrývá prvních 30–40 dnů pod kožním záhybem na nohou svých rodičů. Reprodukčního věku dosahují mezi třetím a šestým rokem. Reprodukční cyklus trvá mezi 14 a 15 měsíci, takže můžou mít jen dvě mláďata za tři roky. V zajetí se dožívají přes dvacet let.

Živí se rybami, chobotnicemi a některými korýši. V případě potřeby se dokáže ponořit do hloubky větší než 300 metrů. Jejich bílá roztomilá bříška mají svůj účel. Nejsou vidět při pohledu k hladině a mohou tak svou kořist překvapit. Na druhou stranu jejich tmavá záda absorbují sluneční záření, čímž se rychleji zahřívají. Paní nám ještě pověděla o vykopávkách, které zde učinili. Našli zde pozůstatky po tomto druhu staré pět set let. Žili tu společně s indiány kmene Selk'Nam, možná že díky jejich absenci mohou zde opět kolonie vzkvétat. To je jen jeden z možných faktorů. 

Konečně nás vypustila a mohli jsem se rychlým krokem dostat na pozorovatelnu. Byla zde jedna kolonie a tři tučňáci, kteří stáli opodál. Jak jsme dorazili, tak se partička tří tučňáků rozkolébala směrem ke kolonii. Byli to zjevně chlapi, kteří neměli do čeho píchnout. Procházeli kolonií s vyplutou hrudí. Dokonce se do sebe pustili. Byli jsme od nich docela daleko, abychom je nerušili. Museli jsme být všichni ticho. Díky tomu jsme slyšeli, jak plácali jeden druhého křídly. Byly to slušné facky. Pak došlo na souboj se zobáky, které jsou až 13 centimetrů dlouhé. Jsou to úžasní tvorové dosahující výšky skoro jednoho metru a váhy dvaceti kilo. Je to druhý největší druh tučňáka. To je obrovský rozdíl oproti tučňákům nejmenším (Eudyptula minor), které jsme viděli na Novém Zélandu. Ti měli necelá dvě kila.

Někteří tučňáci nebyli spokojeni s větrným počasím. Rozplácli se pod kopečkem na trávu a měli klid. Někteří ale stále stáli. Nemohl jsem kameru využit jako dalekohled, jelikož jsem jí skoro ani neudržel v ruce, jak foukalo. Když jsme se dostali na řadu u dalekohledu, tak jsem zahlédl pohyb mezi nohama jednoho z tučňáků. Byla tam malinká ochmýřená kulička. Hned jak jsem zahlédl první, uviděl jsem další a další mláďata. Některá byla větší a už se do vaku úplně nevešla. Nebo si jen provětrávala zadečky, jelikož malé hlavičky jsme neviděli. Jiní rodiče, měli mladé pečlivě schované v záhybu, nebo tam měli ještě vajíčko. V kolonii bylo i pár mladistvých, kteří se zrovna přepeřovali. Začínali mít pěkné zbarvení, jako dospělí. Mezi pohlavími není rozdíl v barvě. Obě mají záda tmavě stříbřitě šedá a bílá břicha. To nejkrásnější na nich je ovšem kombinace černé a žluté či oranžové na jejich hlavě a krku. Zbarvení také závisí na jejich věku a samci jím lákají samičky v době páření. Netvoří páry na celý život, takže se jim to hodí často.   

Jsou to majestátní a roztomilá zvířata zároveň. Dlouho jsme je pozorovali navzdory větrnému počasí, které jim zjevně nevadilo. Užívali si sluníčko a my si užívali je. Kéž by takový okamžik nikdy neskončil. Došli jsme k druhé pozorovatelně, kde jsme žádné tučňáky neviděli. Nebyl jsem ještě dostatečně nabažený, a tak jsme se vrátil na první pozorovací stanoviště. Koukal jsem, jak se samice sklání ke svým potomkům a čechrají jim peří. Tito tvorové jsou i velice inteligentní. V Japonsku dokonce jednoho naučili chodit s batůžkem na nákup do rybárny. Kdybych to video neviděl, nevěřil bych.

Ještě jsme si šli popovídat s místními ochránci. Povídali jsme si docela dlouho. Dozvěděli jsme se další informace a koupili si pohledy. Za odměnu, jsme ještě dostali krásné odznáčky. Tak jsme jim poděkovali za jejich úžasnou práci a popřáli ať kolonie vzkvétá. Vlezli jsme do auta a jeli na sever. Zastavili jsme se až v koloně několik kilometrů před přístavem. Žádná loď od včerejška nevyplula. Vlny byly moc velké. My věděli, proč se nám blbě stavěl i skládal stan. Měli jsem alespoň čas vstřebat úžasný zážitek. Po pěti hodinách čekání v koloně vítr začal slábnout. Naštěstí jako první převáželi osobní auta. Za další hodinu jsme byli na palubě. Laděnka se opřela do sedačky, křečovitě sevřela opěrky a zatnula zuby. Byl to boj, ale vydržela to bez blinkání. Byla už tma. Popojeli jsme k národnímu parku Pali-Aike a postavili si stan na kraji vedlejší silnice. Okolo nás chodily lamy a my jsme byli spokojení uprostřed větrné pampy.

30. 1. 2020

Laguna Esmeralda

Rozloučili jsme se s úžasným místem na kempování v národním parku Tierra del Fuego a vyrazili do studeného rána. Na vršcích byl čerstvý poprašek sněhu, který sestupoval až k bezlesým rašeliništím. Šli jsme na procházku k laguně Negro. Jezero pomalu zarůstalo. Na jeho březích bylo rašeliniště, které kousek po kousku ukusovalo z břehů jezera.

Nám se líbil místní pabukový les. Na větvích bylo plno indiánského chleba. Tak říkali místní jedlé parazitické houbě Cyttaria darwinii. Některé stromy jí byly poseté. Nebyla jediná, která využíval pabuky. Byla zde i parazitická rostlina Misodendrum punctulatum. 

Popojeli jsme k přístavu Ensenada Zaratiegui, kde začínala cesta okolo pobřeží. Mysleli jsme, že se koukneme jen na kousek této osmikilometrové cesty. Byla tak okouzlující, že jsme ji chtěli vidět celou. Les okolo pobřeží byl velice starý. Opět převládaly pabuky. V některých místech byl rozpylec lékařský (Drimys winteri), který byl na vlhčích místech jako podrost.

Okolo pobřeží byla spousta skalisek. Snažili jsme se zahlédnout nějakého lachtana, který by na nich odpočíval. Bohužel jsem na nich viděli jen kormorány a racky. Potěšilo nás, že jsme viděli nad mořem akrobatický a ladný let albatrosa černobrvého (Thalassarche melanophris). S nadhledem na pobřeží shlížel pán zdejších nebes kondor andský (Vultur gryphus). Byla to nádherná procházka plná úžasných výhledů.

Tvar stromů na pobřeží jasně vypovídal odkud fouká. Už jsme se začínali těšit na sever. Po teplu se nám tolik nestýskalo, ale foukalo tu více než na Islandu. Začínali jsme být smíření, že vydru v chaluhách nezahlédneme. Ale i tak jsme toho na jihu viděli hodně. Došli jsme na silnici a stopli si autobus, který nás vzal za strašný balík k autu. Nechtělo se nám jít po rozbahněné silnici dvě hodiny. 

V Ushuaije jsme jen vyhodili odpadky a nakoupili. Popojeli jsme k parkovišti odkud se vycházelo k jezeru Esmeralda. Velice rychle nám došlo, proč nám o něm v informacích nic neřekli a na mapě byl začerněný. Cesta k jezeru byla jedno velké bahniště. Krásný příklad toho, jak velké množství turistů dokáže poničit velký kus přírody. Když jsme šli lesem, tak to ještě šlo. Rozbahněných bylo asi jen padesát metrů na každou stranu od cesty. Když jsme přišli k rašeliništi, tak bylo naprosto rozčvachtané. Lidé chodili všude, jen ne po cestě. Protože byla někde pod vodou, nebo pod bahnem. Zničený byl rozsáhlý pás přírody. Bylo to smutné. Měli by to tu úplně zavřít, nebo tu postavit nějakou lávku. Dokonce jsem musel z bahna pomáhat jedné paní, když jí bahno pohltilo botu. Kdyby ji Marek nezachytil, tak by se do toho bahna rozpácla.

Došli jsme k vyhlídce na jezero Esmeralda. Jelikož bylo pod mrakem, tak jsme nemohli plně ocenit jeho barvu. Bylo to pěkné místo, ale za tu cestu nám nestálo. Když jsme si dávali svačinu pozorovala nás malá dijuka patagonská (Phrygilus patagonicus), čekala až nám něco upadne. Dobahnili jsme se zpátky k autu a pomalu projížděli krásnými údolími. Byly plné rašelinišť a občas jsme zahlédli i bobří hráz. Odjížděli jsme z hor a čekali, že se na travnatých pláních počasí umoudří. Místo toho začalo pršet a posléze padala nebesa.

Takto jsme odjížděli z místa, které je jen tisíc kilometrů od Antarktidy. Je zajímavé si uvědomit, že Ushuaia je na 55 rovnoběžce. Podobně jako na severní polokouli Kodaň nebo Moskva. Na Islandu žijeme na 66 rovnoběžce, tedy u polárního kruhu. Kdybychom byli na jižní polokouli, byli bychom v Antarktidě. A to mnohem dál, než jezdí většina výletních lodí z Ushuaiji. Ty jedou jen k nejsevernější části Antarktického poloostrova nazývaného Grahamova země. Jen díky golfskému proudu není Island zmrzlý jako Antarktida, kde k jejím extrémním podmínkám přispívá cirkulace, která k ní teplé proudy jen tak nepustí.  

Dojeli jsme opět na pláž Cabo Domingo, kde jsme před pár dny přespali. Počasí bylo extrémní. Jedno z nejvíce adrenalinových stavění stanu v životě. Nejdříve nám plachta málem uletěla, jelikož se kolíky vytrhly z písku, tak jsme do stanu naházeli kameny. Pak jsem musel nanosit asi sto padesát kilo kamení a obestavět stan. Pořádně jsem zatížil kolíky. I přes snahu se nám stan nepodařilo dobře vypnout, takže stále plácala plachta. Moc jsme toho nenaspali.

29. 1. 2020

Národní park Tierra del Fuego

Ranní déšť nás moc nenadchl. Vyrazili jsme do informačního centra a v klidu si ho prošli. Doufali jsme, že se počasí umoudří. Procházeli jsme budovou a koukali na krásné druhy, kterými tato oblast oplývala. Zastavili jsme u části, která byla věnována původním obyvatelům Ohňové země. Sále člověk, může najít jejich pozůstatky ve formě hromádek mušlí u pobřeží. Zahlédli jsme neuvěřitelné fotografie od kmene Selk'nam, který tu žil mnoho tisíc let. Jejich rituály trvaly i několik měsíců, v této větrem bičované krajině, byli nazí. Jejich tělo bylo jen pomalované a nosili rituální pokrývku hlavy. Měli mnoho podob, podle toho, jakou roli v rituálu zastávali. Někteří měli na sobě chmýří z kuřátek a představovali novorozeně. Tyto fotografie, kresby či sošky si může každý koupit v turistických krámcích. Zprvu jsme netušili, koho představují.

Někde jsme četli starou komunikaci bělocha s místním. Ptal se, jestli jim není zima, když byl jen pomalovaný. Odpověděl mu „Mé tělo se stalo obličejem“. O původních obyvatelných je obstojně záznamů. Protože bylo toto území tak odlehlé, dostalo se na řadu jako jedno z posledních. V Ohňové zemi žily tři kmeny. Haush, kteří žili v jihovýchodním cípu ostrova. Zde ještě přežívali, jelikož kmen Selk'nam byl úspěšnější, takže je zabíjel či asimiloval. Selk'nam obývali většinu ostrova a lovili lamy na pláních. Na jihu se na kánoích proháněli lidé Yaghan mezi nesčetnými ostrovy. Byl to nejjižněji žijící kmen na zemi, který lovil lachtany a jiné mořské tvory. Každý kmen měl svoji kulturu a jazyk. Dnes žije jen jedna žena, která je pokrevní Yaghan a umí původní jazyk.

Genocida místních začala na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Ještě v roce 1850 jich byly tisíce. V roce 1930 jich bylo sto. Poslední deportovali na ostrov Dawson a Navarino, kde se jim moc nedařilo. Zbytek kultury zničili misionáři a dnes už neexistuje. Stačilo necelých sto let. S příchodem osadníků z Británie, Argentiny a Chile začal asymetrický konflikt mezi dobrodruhy, zlatokopy, osadníky a rančery na jedné straně a indiány na straně druhé. Rančeři platili za mrtvého Selk'nam. 

Stačilo přinést ruce nebo uši. Antropologické muzeum v Londýně platilo za dovezenou hlavu. Dokonce otrávili vyvrženou velrybu na pobřeží, čímž zabili celý kmen o 500 lidech. Alexander McLennan pozval kmen Selk'nam na mírové jednání. Opil je a pak povraždil 300 lidí. Takto vypadá příchod evropské civilizace před první světovou válkou.

Raději jsme se šli projít. Nejdříve jsme museli vyplnit papír, že jsme fit a připravení. Po výletě, jsme se museli odhlásit, aby nás případně nehledali. Vyrazili jsme k jezeru Acigami, kde bylo všude bahno. Posledních pár dní hodně pršelo. Okolo nás byl starý les složený především z pabuků. Byl krásný a plný života. Našli jsme tu krásnou orchidej (Codonorchis lessonii). Pokračovali jsme do útrob promáčeného lesa. Cesta začínala být uzoučká a proplétala se mezi velkými pabuky. Když začala stoupat, les byl o něco řidší a kmeny byly menší. Sále jsme stoupali vzhůru.

Bylo tu plno hub a lišejníků. Nejvíce se nám líbili žluté koule (Cyttaria hariotii), které parazitovaly na pabucích. Než jsme vyšplhali prvních čtyři sta výškových metrů, tak jsme se řádně zapotili. Odpočinuli jsme si na vyhlídce a poté pokračovali. Naštěstí už to nebylo tak strmé. Stromy byly čím dál menší a pomalu řídly. Pod námi byla klikatící se řeka, jezera a rašeliniště. Na protější straně údolí se začaly shlukovat temné mraky. Radši jsme přidali do kroku. Před námi byla vidět obloha a chtěli jsme stihnout vyšplhat na vrchol.

Les ustoupil asi v pěti stech metrech nad mořem a my jsme se ocitli na podmáčeném rašeliništi. Zprvu jsme šli korytem potoka, ale ten zanedlouho zmizel. Bahnili jsme se do té doby, než jsme došli k suťovišti. Před námi byl závěrečný kopec. Nebylo kam spěchat, posledních čtyři sta výškových metrů jsme nemohli zvládnout, před příchodem mraků.

Pomalu jsme šli vzhůru a doufali, že se počasí umoudří. Začalo sněžit. Opravdu léto, jak má být. Jen doplním, že o dva týdny později, o tisíc kilometrů jižněji na Antarktidě naměřili rekordní teplotu 20 stupňů Celsia. Prostě nám počasí na jižním cípu Jižní Ameriky moc nepřálo. Pomalu jsme šli suťovištěm vzhůru. Nic tu nerostlo. Jen foukal vítr, padal sníh a my jsme se dostali do mraku. S potěšením jsme uvítali, jak se počasí rychle měnilo. Než jsme došli na vrchol, začaly mraky ustupovat. Na vrcholu byla příjemná procházka. Překvapilo nás, že jsme tu objevili pár rostlinek, které tu navzdory podmínkám vzkvétaly. Jednou z nich byla Nassauvia magellanica. Rostla mezi skalami, které ji chránily před prudkým větrem.

Než jsme došli na konec hory Guanaco, jenž se tyčila do výšky 973 metrů, spatřili jsme průliv Beagle. Mraky se roztrhaly, a nakonec přestalo na chvilku i sněžit. Koukali jsme do průlivu, v němž bylo mnoho neobydlených malých ostrovů. Kvůli jednomu z nich málem vstoupilo Chile s Argentinou nedávno do války. Vojenské lodě, často kanálem proplouvaly a ukazovaly si navzájem svaly. Viděli jsme na město Ushuaia, které se choulilo mezi horami a mořem.

Konečně se začaly rozpadat mraky i na horách. V údolí byly oblasti s mrtvými stromy. To byla práce bobra, který okolo toků budoval hráze. Stromy se ocitly pod vodou a zemřely. Ladě začala být zima. Chtěla se vrátit, ale mě se ještě nechtělo.

Obdivoval jsem úžasný lišejník (Usnea aurantiaco-atra). Byl na samém vrcholu a zachytával vlhkost z mraků. Nebýt na vrcholu hory, řekl bych, že je to korál v moři. Přesně tak vypadal. Jeho struktura byla úchvatná. Dohnal jsem Laděnku a rychle jsme scházeli sutí dolů. Než jsme došli k jezeru, začalo zase chcát. Odevzdali jsme lísteček, aby strážci věděli, že jsme v pořádku dorazili. V tom jsme ucítili vůně z místní restaurace. Nakonec jsme tam zůstali až do zavíračky. Laděnka si psala deníček a já zkoumal odkaz indiánů. Když konečně přestalo pršet, vyrazili jsme si postavit stan do kempu.

Ještě nebyla tma, tak jsme se šli projít okolo řeky Lapataia, v jejímž ramenu byl kemp. Původně jsem se chtěl jít vykoupat do řeky, ale byla moc velká zima. Pobavila nás rodinka husic patagonských (Chloephaga hybrida). Rodiče na nás výhružně syčeli. Stavěli se mezi nás a housátko. Housátko střelhbitě využilo nepozornosti rodičů. Rychle uteklo do vody z čehož rodiče nadšení nebyli. Dolétli k němu a pak ho jemnými štípanci nasměrovali na břeh. Konečně se mohli zase v klidu pást. My jsme se také najedli a šli spát.

28. 1. 2020

Ushuaia

Přes noc docela foukalo, takže jsme měli písek úplně všude. Ráno jsme se prošli okolo oceánu. Byl velký odliv. Mnoho ptáků toho využilo a hledalo potravu. Kousek od nás byl útes, na kterém hnízdili. Vyrazili jsme brzo, jak jsme byli zvyklí, když kempujeme na černo. Jeli jsme na jih do města Ushuaia, které je nejjižněji položené město, kam se dá dojet autem. Laděnka se moc dobře nevyspala. Sotva jsme vyrazili už klimbala. Nechal jsem jí spát. Krajina se pozvolně měnila z travnaté pláně v les pabuků. U města Tolhuin začala být cesta zajímavá. Projížděli jsme horami a hlubokými údolími. Bohužel bylo pod mrakem a výhledy nestály za to, abych Ladu budil. Stejně pojedeme tou samou cestou nazpátek. Jiná tu není.

Na první pohled bylo znát, že je Ohňová země osídlenější na Argentinské straně. Od roku 1881 je rozdělena mezi Argentinu a Chile. Když si jí dělili, Chile chtělo mít část podél Magalhãesova průlivu, aby nad ním měla kontrolu. Jinak jí tento kus země moc nezajímal. I dnes je část na Chilské straně zaostalá. Vjeli jsme do krásného města Ushuaia, které bylo vklíněno mezi hory a oceán. Pulzovalo životem. Bylo tu mnoho lidí i zaoceánských lodí. Museli jsem třikrát projet centrem, než jsme našli místo, kde bychom zaparkovali. Tohle město skrývá spoustu možností. Je tu nejjižnější lyžařský vlek, lezení po horách, národní park a hlavě odtud odlétají nebo odplouvání turisté do Antarktidy. Jak já bych tam jel za tučňáky! To by bylo Laděnce hodně špatně, jelikož to jsou dva dny cesty lodí. Především jsme neměli u sebe deset tisíc dolarů.

Vydali jsme se do města a hledali informace. Třikrát jsme se spletli a vlezli do kanceláře, kde nám chtěli prodat výlet. Nakonec jsme získali informace, které jsme potřebovali. Dozvěděli jsme se i o proradných Britech. Uprostřed města byl památník bitvy o Malvíny, která se odehrála v roce 1982. Spíše jsou známi pod jménem Falklandy. Místní to vnímají jako velkou křivdu, s kterou se nehodlají smířit. Přitom ostrovy objevili Britové a většinu doby je ovládali. To jsme v Argentině neříkali. Jen jsme přikývli a šli.

Po dlouhé době, jsem se koukl do průvodce, který mi poradil restauraci a dobře jsme udělali. Za výlohou se rožnily poloviny mladých oveček. Dali jsme si masový tác. Všechny druhy masa, klobásy a jitrnice byly vynikající. Nedokázali jsme to sníst, i když jsme se hodně snažili. Narvaní k prasknutí jsme se odkulili.

Došli jsme k autu, které jsme měli zaparkované u pobřeží, kde byla naaranžovaná ztroskotaná stará loď. Vyjeli jsme z města podél pobřeží do národního parku Tierra del Fuego, který hraničí s Chile. Potěšilo nás, že jsme zaplatili vstup a mohli jsme zůstav v parku tři dny, a ještě k tomu kempovat zadarmo! Měli jsme ještě čas, a tak jsme dojeli na konec silnice k Bahia Lapataia.

I tady se rozkládal Magellanský subpolární les. Nejdříve jsme vyrazili podél pobřeží. Ve fjordu bylo roztroušeno mnoho malých ostrůvků. Bohužel na žádném jsme neviděli lachtana či tučňáka. Výhledy byly pěkné, ale trošku pochmurné. Vypadalo to zase na déšť.

Ve větvích zpíval malý zelený ptáček. Chvilku jsme čekali, ale nakonec jsme ho zahlédli. Na našem nejjižnějším bodu cesty, v podstatě by se dalo říct i v nejjižnější části Jižní Ameriky, jsme viděli papouška smaragdového (Enicognathus ferrugineus). Na konci stezky u Baliza, jsme narazili na pár husic patagonských (Chloephaga hybrida). Vůbec si nás nevšímaly. Po tom, kdy jsme se pokochali pohledem na rozeklané a liduprázdné pobřeží, jsme se vrátili na parkoviště.

Udělali jsme si ještě jeden menší okruh, který nás vedl lesem na vyhlídku. Bylo zde hodě rašelinišť a malých jezírek. Popošli jsme kousek dál a narazili na dílo bobra. Byla tu stará hráz, za níž odumřel les. Bobr tu dělá pěknou neplechu. Vysadili ho sem, aby ekonomicky podpořili oblast. Tedy lovem pro jeho kožešinu. Nějak se jim to však vymklo z rukou. Bobr jim tu kácí lesy, a dokonce i přeplaval na pevninu. Také si tu vysadili nepůvodní lišku, zajíce, králíka a další. I tak oblast působila víceméně netknutým dojmem. My jsme viděli u hráze nutrii, jak si nosí do nory potravu.

Jeli jsme ke kempu a potkali místního rangera. Hned jsme toho využili a popovídali si o ochraně přírody. Byl rád, že si může popovídat s někým, kdo se v oblasti orientuje. Hodně si stěžoval na bobry, tak jsme mu popřáli pevnou mušku a ať je do jednoho vybije. To by rád udělal, ale není to tak jednoduché. Na Chilské straně proti bobrovi nebojují. Když jednoho zabijí, nahradí ho nový. Laděnka jako odbornice na bobry, sním dále vedla diskusi, ale to už jsem se vtom ztrácel. Než jsme dokecali začalo pršet, a tak jsme přejeli do kempu. Nechtělo se nám vylézat z auta. Okolo chodili a žadonili o něco k jídlu karančové jižní (Caracara plancus). Bylo pěkné pozorovat rozdíl mezi pestrobarevně zbarvenými dospělými a mladými, kteří ještě tak barevní nebyli. Lilo tak, že jsme zůstali v autě až do setmění. Když na chvilku přestalo, rychle jsme postavili stan a šli spát.  

27. 1. 2020

Punta Arenas

Ráno jsme nespěchali a v klidu si užívali město Punta Arenas. Šli jsme se kouknout, jestli není náhodou otevřený nějaký obchod, nebo turistické informace. Jako obvykle jsme v neděli moc nepochodili. Rozhodli jsme se alespoň projít po městě, které mělo hezké centru. Vyrostlo tu mnoho nádherných domů, po tom, kdy oblast v polovině devatenáctého století začali osidlovat běloši. Ti zde započali po rozdrcení indiánského odporu ke konci devatenáctého století chovat ovce na vlnu. Za chvilku zdejší travnaté pláně byly zaplaveny obrovským množstvím ovcí, které místním patřičně vydělávaly. Zdejší obrovské rovinaté pláně jsou pro to ideální. Ještě k tomu město leželo na hlavní obchodní trase. Magalhãesův průliv mezi pevninou a Ohňovou zemí, byl jednou z hlavních námořních tras. Poté, kdy se otevřel Panamský průplav po první světové válce, upadla tato oblast skoro v zapomnění. Naštěstí ji teď objevují turisté a oblast ožívá.

Bohužel nám nevyšel výlet na ostrov Magdalena, kde je obrovská kolonie tučňáků. Ti, kteří mě znají vědí, že bych tam za nimi i doplaval. Bohužel se sešly dvě věci, které se nedají snadno ovlivnit. Zavřené kanceláře, kde jsme si mohli koupit vstupenky a nepřízeň počasí v dalších dnech. Mělo být pořádně větrno a hrozilo, že loď několik dní ani nevypluje. Nastal čas změnit plány. Jeli jsme okolo pobřeží, kde se ještě před sto padesáti lety proháněli indiáni z kmene Tehuelche. Koukali jsme na druhou stranu kanálu, kde se nacházela Ohňová země. Byla přes třicet kilometrů daleko. Pozorovali jsme velké vlny a doufali, že trajekt pojede. Jeli jsme k úžině, která je jen čtyři kilometry široká. Tam pendluje jeden trajekt za druhým.

Chvilku jsme čekali, než přijede dost aut. Trajekt přijel a rychle jsme na něj najeli. Vlny byly docela velké. Seděli jsme v autě a Laděnka nervózně sledovala, jak cáká voda vrchem do nákladového prostoru. Naštěstí to bylo jen pár kilometrů. Než jsem se pořádně prošel po palubě už jsme se blížili k molu. Druhá strana vypadala stejně jako pevnina, nudná placka pokrytá trávou. Okolo cesty byl nekonečný plot a všude se pásly ovce. Jediné pozdvižení byl pásovec, který nám přeběhl přes cestu. Zastavili jsme a šli jsme ho hledat. Opět nás překvapil svojí rychlostí. Zmizel někde v nekonečných pláních.

Odbočili jsme z asfaltky a dojeli k zátoce Inutil. Chtěli jsme tu pozorovat tučňáky. Jelikož byla neděle odpoledne, tak už měli zavřeno. Rozhodli jsme se, že místo navštívíme na zpáteční cestě. Vrtalo mi hlavou, proč tam byl obrázek velkého tučňáka. Věděl jsem, že mají být na jihu Patagonie malé druhy. Velký druh na kontinentu? To je blbost, pomyslel jsem si. Ty jsou jen na Antarktidě a na ostrůvcích okolo ní. Nevěnoval jsem tomu dále pozornost. Říkal jsem si, další trik, jak nalákat turisty.

Popojeli jsme jen kousek a pozorovali plameňáky na jezírku. Je neuvěřitelné, jak houževnatý druh to je. Sledovali jsme je od vyprahlých pustin pouště Atacama, až po nejjižnější cíp kontinentu. Dojeli jsme k hranici, která byla zatím ta nejproblémovější. Na Chilské straně byl jen jeden úředník, který si potřeboval svoje komplexy vylít na druhých. Hodinu trvalo, než tam přišel druhý úředník, který začal dělat svojí práci. Chudáci rodiče s malými dětmi, museli tam také stát více jak dvě hodiny. Jak jsme se dostali na řadu, tak jsme za deset minut seděli v autě. Ještě že se nás ujal ten pohodovější úředník. Když jsme přejížděli území mezi státy, tak jsme trochu znervózněli, jestli jsme už nepřejeli Argentinskou hranici. Bylo to hodně dlouhých kilometrů po velice nekvalitní cestě.

Na Argentinské straně to šlo rychle. Jen nám prohledávali auto. Našli pytlíček s maté, který vypadal jako marihuana. Vedle toho měla Laděnka bambucké máslo v kovovém obalu, který vypadal jako drtička. Pohraničníkovi se už zablesklo v očičkách. Myslel si, že nás dostal. Byl pak smutný, když zjistil, že mast je opravdu mast a maté je maté. Než jsme se po třech hodinách dostali přes hranice, byl večer. Popojeli jsme pár desítek kilometrů a zakempovali jsme na pláži Cabo Domingo. Zaparkoval jsem mezi duny, aby nás nebylo vidět. Stan jsme také postavili skrytě mezi dunami.

26. 1. 2020