Opět jsme měli brzký start. Potřebovali jsme stihnou
loď, která by nás převezla na druhou stranu jezera Pehoé v národním parku
Torres del Paine. Když jsme přijeli k přístavu, chtěli jsme se nasnídat a v
klidu si zabalit. Bohužel zůstalo jen u představ. V přístavu už byl katamarán.
Od mola se táhla dlouhá fronta a také přijížděl jeden autobus za druhým.
Naházeli jsme věci na několik dní do krosen. Natlačili jsme snídani do úst a
spěchali k molu. Chvíli jsme čekali, než nás pustili do lodi, která plula přes
jezero Pehoé. Naštěstí jsme se vešli. Konec fronty takové štěstí neměl. Měli
jsme na spěch. Na odpolední loď jsme čekat nechtěli, jelikož mělo začít v
poledne pršet.
Laděnka jako vždycky trpěla a já lítal po lodi a
fotil. Měli jsme štěstí a viděli žulové věže, které vystupovaly z jezera do
výšky skoro dvou kilometrů. Jejich barva nám brala dech. Světlé skály s černou
špičkou vypadaly tak nepřirozeně. Proplouvali jsme po blankytně modrém jezeře a
já pozoroval vrcholky. Každých pár minut byl úhle trochu jiný a mě připadaly
čím dál vznešenější. Občas jsem šel zkontrolovat Ladu a pak jsem se znovu
probojovával na horní palubu, odkud byl nejhezčí výhled. Naštěstí Laděnka
neblinkala. Dokonce jí stačilo jen pár minut na vzpamatování. Vyšli jsme z
Paine Grande směrem k jezeru Grey.
Cesta to byla smutná. Okolo nás byla spousta mrtvých
stromů. Zdejší krajina trpí hodně požáry. Neopatrní turisté v parku založili
tři. Největší problém je silný vítr. Ten dokáže během pár dní rozšířit požár do
oblasti velké 150 km2. To se stalo roku 1985, 2005 a 2011. Požár
v roce 2005 založil český turista, takže jsme radši ani neříkali odkud
pocházíme.
Nejsmutnější byl fakt, že se les po požáru sám
neobnovoval. Všude byla torza stromů, ale nikde ani semenáček. Asi budou muset
vše vysázet ručně, nebo se pampa rozšíří do nitra hor. Šli jsme pomalinku,
jelikož jsme na zádech měli věci na čtyři dny. Cesta okolo jezera Grey nebyla
jednoduchá procházka. Šlo se nahoru nebo dolů. Po rovině toho moc nebylo. Po
dvou hodinách jsme narazili na vyhlídku, u níž jsme v dáli viděli ledovec. Tam
jsme měli namířeno. Mraky byly čím dál temnější a my jen čekali na první kapky.
Ladu začala bolet záda, ale zatnula zuby a šla dál. Už
jsme nebyli zvyklí tahat tolik kilo na zádech. Když jsme se přiblížili ke
kempu, začal nás obklopovat les. Hned to bylo veselejší. Ptáčkové zpívali a
všudypřítomný vítr nás neotravoval. V kempu bylo narváno. Rychle jsme si šli
najít místo pro stan. Ta nejlepší místa byla zabrána společnostmi, které stany
pronajímají. Po pár okruzích jsme si jedno malé, skoro rovné našli. Postavili
jsme stan a během chvíle začali padat první kapky deště. Laděnce se nikam
nechtělo a já vyrazil na vyhlídku, dokud nepadaly provazy. Po pár minutách
začalo docela pršet. A tak jsem schoval foťák pod bundu. Došel jsem na vyhlídku
a obdivoval ledové kry uvízlé v laguně. Kdybych tu byl v době svého narození
mohl bych si na ledovec vylézt. Teď byl asi tři kilometry dál v údolí. Ještě
jsem se prolezl po skalách a vrátil se do kempu. Nečekaně jsme si dali horkou
sprchu a šli jsme odpočívat do stanu. Začalo nám pěkně pršet.
22. 1.
2020
Žádné komentáře:
Okomentovat