Ushuaia

Přes noc docela foukalo, takže jsme měli písek úplně všude. Ráno jsme se prošli okolo oceánu. Byl velký odliv. Mnoho ptáků toho využilo a hledalo potravu. Kousek od nás byl útes, na kterém hnízdili. Vyrazili jsme brzo, jak jsme byli zvyklí, když kempujeme na černo. Jeli jsme na jih do města Ushuaia, které je nejjižněji položené město, kam se dá dojet autem. Laděnka se moc dobře nevyspala. Sotva jsme vyrazili už klimbala. Nechal jsem jí spát. Krajina se pozvolně měnila z travnaté pláně v les pabuků. U města Tolhuin začala být cesta zajímavá. Projížděli jsme horami a hlubokými údolími. Bohužel bylo pod mrakem a výhledy nestály za to, abych Ladu budil. Stejně pojedeme tou samou cestou nazpátek. Jiná tu není.

Na první pohled bylo znát, že je Ohňová země osídlenější na Argentinské straně. Od roku 1881 je rozdělena mezi Argentinu a Chile. Když si jí dělili, Chile chtělo mít část podél Magalhãesova průlivu, aby nad ním měla kontrolu. Jinak jí tento kus země moc nezajímal. I dnes je část na Chilské straně zaostalá. Vjeli jsme do krásného města Ushuaia, které bylo vklíněno mezi hory a oceán. Pulzovalo životem. Bylo tu mnoho lidí i zaoceánských lodí. Museli jsem třikrát projet centrem, než jsme našli místo, kde bychom zaparkovali. Tohle město skrývá spoustu možností. Je tu nejjižnější lyžařský vlek, lezení po horách, národní park a hlavě odtud odlétají nebo odplouvání turisté do Antarktidy. Jak já bych tam jel za tučňáky! To by bylo Laděnce hodně špatně, jelikož to jsou dva dny cesty lodí. Především jsme neměli u sebe deset tisíc dolarů.

Vydali jsme se do města a hledali informace. Třikrát jsme se spletli a vlezli do kanceláře, kde nám chtěli prodat výlet. Nakonec jsme získali informace, které jsme potřebovali. Dozvěděli jsme se i o proradných Britech. Uprostřed města byl památník bitvy o Malvíny, která se odehrála v roce 1982. Spíše jsou známi pod jménem Falklandy. Místní to vnímají jako velkou křivdu, s kterou se nehodlají smířit. Přitom ostrovy objevili Britové a většinu doby je ovládali. To jsme v Argentině neříkali. Jen jsme přikývli a šli.

Po dlouhé době, jsem se koukl do průvodce, který mi poradil restauraci a dobře jsme udělali. Za výlohou se rožnily poloviny mladých oveček. Dali jsme si masový tác. Všechny druhy masa, klobásy a jitrnice byly vynikající. Nedokázali jsme to sníst, i když jsme se hodně snažili. Narvaní k prasknutí jsme se odkulili.

Došli jsme k autu, které jsme měli zaparkované u pobřeží, kde byla naaranžovaná ztroskotaná stará loď. Vyjeli jsme z města podél pobřeží do národního parku Tierra del Fuego, který hraničí s Chile. Potěšilo nás, že jsme zaplatili vstup a mohli jsme zůstav v parku tři dny, a ještě k tomu kempovat zadarmo! Měli jsme ještě čas, a tak jsme dojeli na konec silnice k Bahia Lapataia.

I tady se rozkládal Magellanský subpolární les. Nejdříve jsme vyrazili podél pobřeží. Ve fjordu bylo roztroušeno mnoho malých ostrůvků. Bohužel na žádném jsme neviděli lachtana či tučňáka. Výhledy byly pěkné, ale trošku pochmurné. Vypadalo to zase na déšť.

Ve větvích zpíval malý zelený ptáček. Chvilku jsme čekali, ale nakonec jsme ho zahlédli. Na našem nejjižnějším bodu cesty, v podstatě by se dalo říct i v nejjižnější části Jižní Ameriky, jsme viděli papouška smaragdového (Enicognathus ferrugineus). Na konci stezky u Baliza, jsme narazili na pár husic patagonských (Chloephaga hybrida). Vůbec si nás nevšímaly. Po tom, kdy jsme se pokochali pohledem na rozeklané a liduprázdné pobřeží, jsme se vrátili na parkoviště.

Udělali jsme si ještě jeden menší okruh, který nás vedl lesem na vyhlídku. Bylo zde hodě rašelinišť a malých jezírek. Popošli jsme kousek dál a narazili na dílo bobra. Byla tu stará hráz, za níž odumřel les. Bobr tu dělá pěknou neplechu. Vysadili ho sem, aby ekonomicky podpořili oblast. Tedy lovem pro jeho kožešinu. Nějak se jim to však vymklo z rukou. Bobr jim tu kácí lesy, a dokonce i přeplaval na pevninu. Také si tu vysadili nepůvodní lišku, zajíce, králíka a další. I tak oblast působila víceméně netknutým dojmem. My jsme viděli u hráze nutrii, jak si nosí do nory potravu.

Jeli jsme ke kempu a potkali místního rangera. Hned jsme toho využili a popovídali si o ochraně přírody. Byl rád, že si může popovídat s někým, kdo se v oblasti orientuje. Hodně si stěžoval na bobry, tak jsme mu popřáli pevnou mušku a ať je do jednoho vybije. To by rád udělal, ale není to tak jednoduché. Na Chilské straně proti bobrovi nebojují. Když jednoho zabijí, nahradí ho nový. Laděnka jako odbornice na bobry, sním dále vedla diskusi, ale to už jsem se vtom ztrácel. Než jsme dokecali začalo pršet, a tak jsme přejeli do kempu. Nechtělo se nám vylézat z auta. Okolo chodili a žadonili o něco k jídlu karančové jižní (Caracara plancus). Bylo pěkné pozorovat rozdíl mezi pestrobarevně zbarvenými dospělými a mladými, kteří ještě tak barevní nebyli. Lilo tak, že jsme zůstali v autě až do setmění. Když na chvilku přestalo, rychle jsme postavili stan a šli spát.  

27. 1. 2020