Okolí Dalvíku s maminkou

Lada s Ladou se šli projít a já šel do práce. Laděnka vzala mamkou do údolí nad Dalvík. Procházely se okolo potůčku, až došly k vodopádu. Zrovna začínaly kvést lupiny. Kterých je tam požehnaně, moc se jim to líbilo, ale nejen to. Také našli mnoho různých skalniček, které si chtěla mamka odvést zpátky do Čech. Prošly po sjezdovce až k lesíku, kde hnízdilo mnoho ptáků. Potulovaly se tu až do odpoledne, jelikož svítilo sluníčko. Později se stavili v kavárně a Laděnka mamku zasvětila do své pracovní pozice. 

Následně šly na pláž, kde bylo mnoho mrtvých ptáků. Zřejmě je potloukli vlny, protože před pár dny byl silný vítr. Dokonce našly i mrtvého papuchalka. Laděnka si jej schovala pod řasy, jelikož se jí zamlouval jeho pestrobarevný zobák. Večer jsme se sešli všichni doma a já jsem si mohl pochutnat na knedlících, které mamka pro mě uvařila. Večer jsme zakončili partičkou karet a šli jsme spát. Čekal nás náročný den.

Vyrazili jsme do velkoměsta. Akureyri nás oslnilo už z dálky. V přístavu kotvila velká zaoceánská loď. Vytvářela dominantu přístavu, jelikož čněla hodně vysoko nad zástavbu.

Prošli jsme se po centru a dámy chodily od obchůdku k obchůdku. Hodili jsme úlovky do kufru a jeli do Hauganes.

Překvapili jsme mamku a vzali jsme jí na pozorování velryb. Bylo to jen na mě, jelikož Laděnka s námi nechtěla jet. Přijeli jsme tam jen tak tak. Rychle jsme na sebe navlíkli kombinézu a spěchali na loď. Slečna, která nás měla na starosti, nestihla ani výklad o velrybách. Kapitán ji přerušil, jelikož zahlédl první z nich. Vyrazili jsme za nimi. Plavaly ještě hodně daleko. Pomalu, ale jistě jsme se k nim přibližovali.

Bylo těžké stát jen na jedné straně, jelikož velryby byly občas vpravo občas vlevo. Netrvalo dlouho a přiblížili jsme se velice blízko. Pluli jsme od nich asi 20 metrů. Viděli jsme vyrýsované svaly napojující se na ohromnou páteř. Následovanou mohutným ocasem. Ne vždy jsme ho ale viděli. Většinou keporkak zvedl zadní ploutev, když se potápěl na delší dobu pod vodu. Většinou pak lovil šest minut a poté se zase nadechl. Bylo to jako vždy naprosto úžasné. Lady mamka nevěděla, kam dřív koukat. Byla nadšená, jako každý na lodi. Naštěstí jí nebylo zle, a tak si užívala pozorování až do konce. Dvě a půl hodiny utekly jak voda. A my jsme byli zase v přístavu, kde na nás čekala Laděnka a hned se nás ptala, jestli jsme viděli ty delfíny, kteří plavali kousek od pobřeží. Dojeli jsme domů a šli jsme odpočívat. Přeci jenom to na lodi není úplná pohoda.

Další den jsem byl v práci, a proto Laděnky měly zábavu beze mě. Nechaly zkontrolovat auto. Naštěstí bylo vše v pořádku, tudíž jsme byli připraveni na další výlet.  Laděnka vzala mamku do kavárny. Aby ochutnala polévku, kterou Laděnka vařila skoro každý den. Měla štěstí, že zrovna hráli kluci z hudebky pro turisty. Tak to měla i s kulturní vsuvkou. Večer jsme zajeli do údolí na vyhlídku, kde jsme měli vysoké štíty jak na dlani. Cestou k pláži jsme se zastavili u domečků, kde zrovna viseli žraloci. Chatka myla cítit na několik metrů daleko. Poté jsme dojeli na pláž. Laděnka si došla pro svoji trofej. Papuchalka po chvilce hledání objevila a u pižlala mu hlavu. Poté mu ve volných chvílích v kuchyni preparovala lebku. Já jsem se k tomu jen přiblížil a bylo mi hned špatně, jak všude byly různé kusy měkkých tkání. Tady kousek očička a támhle kousek mozečku.

29. 5. - 31. 5. 2019

Mývatn s maminkou

Úsměv na rtech nám dlouho nevydržel. Ráno jsme vzali auto k mechanikovy a ten nám jasně řekl, že s tím už nesmíme ujet ani metr. Něco se nám stalo s brzdami. Byli pořad zapnuté a tím zničily spoustu součástek. Bohužel neměl díly, a tak jsme museli na auto čekat dva dny. Naštěstí v této oblasti bylo spoustu míst v dochozí vzdálenosti. Vzali jsme batoh a vydali se na cestu.

Jako první jsme došli do jeskyně Grjótagjá. Měli jsme štěstí, nikdo tam nebyl. Mohli jsme si tedy onu kouzelnou atmosféru řádně vychutnat. Nekochali jsme se jen vizuálně, ale také nám tam bylo teplíčko. Z vody se kouřilo a nás chvilku neotravoval mrazivý severák. Nemohli jsme tam zůstat navěky.

Vydali jsme se na vrchol vulkánu Hverfjall. Každý metrem jsme pociťovali silnější poryvy větru. Nahoře už to moc příjemné nebylo, tudíž jsme tam dlouho nepobyli. Naštěstí byla krásná viditelnost, proto jsme si vychutnali onen věhlasný panoramatický pohled na celé okolí jezera Mývatn.

Sešli jsme kousek pod vulkán, kde byl Dimmuborgir, ono tajemné místo jsme přivítali s otevřenou náručí. Byly zde nejprve keře, které byly následované několikametrovými stromy. Z ploché země se zvedly bizarní lávové útvary. Některé měly i deset metrů, v kombinaci s místním lesíkem to bylo krásné bezvětrné místo. Konečně jsme se mohli trochu odkuklit a vnímat ono místo. Lady mamka si připadala jako na nějaké obrovské skalce a pokukovala po kytičkách. Líbili se jí i břízky se stříbrnými kmeny, jako by je před chvílí někdo postříbřil. Procházeli jsme oním labyrintem dlouho. Dokonce jsme si i za šplhali. Všude byly krásné lávové útvary a spousta života. Byli jsme rádi, že u vstupu byla restaurace, kde jsme si odpočinuli. Přeci jenom Lady mamka nebyla na takovéto pochody za větrného počasí zvyklá.

Nabrali jsme síly a šli zpátky do města. Občas jsme se zastavili u koní či ovcí. Ale moc jsme se nezdržovali, vítr se nechtěl utišit. V polovině cesty jsme zalezli do jedné farmy, v které byla i restaurace. Koukali jsme přes sklo, jak dojí krávy a z onoho teplého zrovna nadojeného mléka dělali cappuccino. My jsme si dali místní dobrůtky z farmy, uzeného lososa, jehněčí a chléb, který tu pečou v zemi.

K městu už to nebylo daleko. Tentokrát jsme si objednali hostel. Užívali jsme si pohodlné především teplé ubytování. Odpočatí jsme ráno vyrazili k místním lázním. Všichni jsme toužili po troše odpočinku. Přesouvali jsme se z jednoho bazénku do druhého. Já jsem nakonec zakotvil v tom nejteplejším. Dokonce jsme šli i do sauny, tam jsme ale dlouho nevydrželi. Bylo to maso. Začalo nám i trochu sněžit. Kombinace teploučkých lázní a vloček snášející se na naše hlavy, byla dokonalá. Když jsme se pořádně vymacerovali, tak jsme se šli pozeptat k mechanikovy na auto. Naštěstí bylo skoro hotové. Počkali jsme si, zaplatili a vyrazili dál. 

Jeli jsme okolo jezera a odbočili k Höfði, les nás chránil před větrem, a tak jsme si procházku všichni užili. Svěží zelená barva modřínů nám dodávala energii po dlouhých zimních měsících. Na konci nás čekal pohled na hladinu jezera, z něhož ční lávové útvary.

O kousek vedle jsme se zastavili u Skútustaðagígar. Místní krátery, jsou nádherné. Bohužel tu není ani keřík tudíž jsme procházku okolo nich vzali rychle. Už jsme se těšili na postel a teplý čaj.

Cestou domů jsme se akorát zastavili u vodopádů Goðafoss. Udělali jsme si rychlý výstup a pospíchali dál. Najednou zase začali pískat kola. Doufali jsme, že je to jen nějaká nečistota v brzdách. Bohužel nám to pokazilo náladu.

27. 5. - 28. 5. 2019

Východní fjordy s maminkou

Hned po ránu jsme začali projíždět rozeklanými fjordy na jihovýchodě Islandu. Počasí jsme měli krásné, a proto jsme mohli obdivovat různorodé pobřeží. Měli jsme na to dost času. Jelikož projet těmito rozeklanými fjordy je vždy na dlouho. Po pátém fjordu už to trošku omrzí. My jsme měli jeden problém, který nás udržoval v pozornosti. Začali nám pískat zadní kola. Především když jsme jeli pomalu. Byli jsme z toho docela nešťastní, ale rozhodli jsme se jet dál.

Udělali jsme si malou zastávku v malinké rybářské vesnici Djúpivogur. Pozorovali jsme rybáře, jak vykládají svůj úlovek. Bylo to velice pěkné místo, a tak jsme zaskočili i na kávu. Pokračovali jsme dál za stále silnějšího pískání kol. Po mnoha dalších fjordech se strmými skalisky nořících se do moře, jsme dorazili k tunelu. Ten nás nasměroval do vnitrozemí. Moc jsme ani nezastavovali a projeli městečkem Egilsstaðir vstříc pustému vnitrozemí.

Cestička se klikatila podél říčky, až jsme dorazili na planinu bez života. Akorát u malinkých toků byly kousky zeleně, které spásali místní ptáci. Lady mamka byla překvapená onou pustou krajinou bez života. Pro Středoevropana je to opravdu netradiční podívaná. Přitom jsme byli jen 500 metrů nad mořem.

Netrvalo to dlouho a dorazili jsme k nejvýše položené farmě na Islandu. Ano náš oblíbený Möðrudalur. Koukli jsme se na video o erupci Holuhraun, kde vzniklo největší lávové pole za posledních 200 let. Měli jsme krásně, prošli jsme se okolo kostel a pozorovali planinu před námi, z které sem tam vystupovaly hory.

Nářek kol byl čím dál větší, ale zastávku u vodopádů Dettifoss jsme si nemohli odpustit. Nejdříve jsme šli za těmi menšími Selfoss, jako vždy byly krásné. Počasí nám přálo. Slunce svítilo a ozařovalo valící se masu vody.

Kousek jižněji nás sluníčko potěšilo ještě více. Nad vodopádem byla dvojitá duha. Vodní tříšť jí udržovala stále nad vodopádem. Byla tak jasná až to vypadalo kýčovitě. Nutno podotknout, že jsem se rozhodl najít poklad na konci duhy. Bohužel jsem nenašel nic. Pokud tedy onen poklad nebylo následné ždímání bundy.

Už jsme se blížili k Mývatnu a bylo nám jasné, že do Dalvíku nedojedeme. Zastavili jsme se ještě na oblíbené zastávce Laděnky. Z plných plic si užívala sýrové výpary a bublající bahno. Nutno podotknout, že Laděnky mamka s tím neměla sebemenší problém. A tak jsme si spolu mohli užít ono bublající bahénko či páru deroucí se z podzemí.

Po večeři jsme se rozhodli jít na krátkou procházku. Vyšplhali jsme na kopec nad kempem. Byl z něho krásný výhled, jak na městečko, tak i na celé jezero. V klidu jsme se zastavili a pozorovali, jak zapadající slunce si hraje s krajinou plné lávy.

26. 5. 2019

Putování okolo ledovcových splazů

Ráno nás sluníčko nepřivítalo. Naštěstí ale nepršelo. Z Víku jsme jeli kousek nazpátek k poloostrovu. Vyjeli jsme na hranu útesu a obdivovali skalní brány Dyrhólaey, které odolávaly moři. Snad jim to dlouho vydrží. Byl zde i nádherný výhled do okolí především na nekonečnou černou pláž. Poté jsme popojeli kousek níž, kde byly další roztodivné skalní útvary. Nás ale více zaujali ptáci, kteří se pohupovali na neklidném moři. Chvilku jsme bádali, co jsou zač. Ale nory nedaleko od nás utvrdily v tom, že jsou to papuchalci. Chvilku jsme je pozorovali a najedou začali létat okolo nás. Někteří se vraceli do svých hnízd a jiní jen kroužili nad útesy. Byla to nádhera, kterou jsme si všichni užívali.

Co by kamenem dohodil byla pláž Reynisdrangar, bohužel jsme museli objet celou zátoku. Takže to tak blízko nebylo. Naštěstí nám to čedičové skalní útvary zcela vynahradili. Obrovské šestiboké sloupy se zvedaly z pláže a lákali každého. Vylézt si na ně musel opravdu každý. 

Kousek za nimi byla nechvalně známá pláž, která ráda překvapí lidi. Bohužel někdy je to osudné a vlny někomu vezmou to nejcennější. Život. Nás tam zastihlo něco jiného. Indové si dělali na pláži svatební fotky a mě poprosili ať držím nevěstě jednu z vleček. Foukal ledový vítr, prostě bylo hnusně a nevěsta byla polonahá. Vůbec sem jí nezáviděl. Snad jí to stálo za to.

Projížděli jsme sandarem, který měly na svědomí mohutné ledovcové řeky. Monotónní placku přerušilo krásné lávové pole, které bylo pokryté mechem. Tohle mechové království máme moc rádi. Bohužel každým rokem je více znát, jak někteří nedbají zákazů a lezou, tam kam nemají.

Po chvilce jsme už byli v národním parku Skaftafell. Chvilku jsme se rozmýšleli, kam půjdeme. Nakonec to vyhrál ledovec, který byl nejblíže. Procházka to byla krásná a výhledy na ledovec také stály za to. I tady jsme byli s Laděnkou poprvé. Ledové kry pluly jezerem, které za sebou nechal ustupující ledovcový splaz. Mohli jsme si k některým dojít a sáhnout si na ně. Některé zbytky ledu měly úchvatné tvary. Kam se na to hrabe moderní umění.

Následovala zastávka za hřebenem hor. Dojeli jsme k proslulé Diamond Beach. Nejdříve jsme šli k jezeru, které vytvořil tající ledovec. Těžko uvěřit, že před 70 lety zde nebylo žádné jezero. Nyní je zde nejhlubší jezero na Islandu a také jedno z největších. A nadále roste a ledovec nadále ubývá závratnou rychlostí. Měli jsme možnost vidět v zátoce mnoho nádherných ker. Některé byly obrovské. Tuleni mezi nimi vypadali jako malinké rybičky. Na jednu stranu to bylo nádherné a ohromující. Na druhou bylo vidět, jak ledovec rychle taje. Je jen otázka času, kdy ledovec ustoupí natolik, že do jezera nebude padat žádný led. A tato proslulá atrakce, která vábí miliony turistů zmizí.

Přesunuli jsme se k pláži, na kterou vlny vyplavují led. Byla to opět nádhera. Tolik ledu jsme tu ještě neviděli. Černá pláž dodávala kusům roztříštěných ker něco magického. Ten kontrast milují všichni fotografové. Byli jsme tam dlouho. Dokonce jsem si vlezl i na kru. Sice se to nemá dělat, ale byla malinká. Vlny pohazovaly krami velkými jak auto jako, by nic. Bylo to epické. Po půl kilometru jsme narazili na klenot. Led byl vybroušený, tak průhledný, tak oslňující. Světlo se v něm lámalo do všech směrů, Vlny jím pohazovaly a umocňovaly dojem něčeho neuchopitelně nádherného. Slova na některé věci nestačí. Jen škoda, že nám nesvítilo sluníčko, to by se fotky více vydařily.

Projížděli jsme okolo mnoha ledovcových splazů, až jsme dojeli do městečka Höfn. Hned jsme šli do restaurace a dali jsme si vyhlášeného humra norského. Byl sice o dost menší než ty, které známe z obchodů v Čechách, ale i tak byl moc dobrý. Není nad lokální pochoutky.

25. 5. 2019

Maminka nás navštívila na Islandu

Náš pracovní život přerušila návštěva Lady maminky. Po práci jsme zabalili všechno potřebné a ráno vyrazili do Reykjavíku. Neměli jsme toho málo, protože jsme si na ní připravili překvápko v podobě výletu okolo ostrova. Počasí na severu nebylo nikterak přívětivé, ale po pár hodinách jízdy se to změnilo. V Reykjavíku už nebyl ani mráček, hned jsme si udělali procházku okolo pobřeží v Keflavíku, když jsme čekali, než maminka přistane. Na letišti si dámy trošku poplakaly a vydali jsme se do rušných ulic severského velkoměsta. Procházeli jsme se malinkými uličkami, které nás zavedly na vrchol kopce. Zde dominovala místní katedrála.

Poté jsme sešli do přístavu a cestou jsme obdivovali místní upravené zahrádky. Jaro bylo v plném proudu, a tak bylo na co koukat. Dokonce jsme měli štěstí a viděli jsme průjezd nablýskaných historických aut. Procházeli jsme okolo kulturního centra Harpa až k přístavu. Tam jsem pro změnu obdivoval obrovské lodě, které spravovali v doku. Dámám se více líbily obchůdky. Tak to holt je. Co jsme si užívali všichni, byla venkovní zahrádka u radnice. Dali jsme si pivečko či víno a chytali bronz. Bylo to krásné. Trochu nám vyhládlo a zašli jsme si na oběd do krásné restaurace. Já jsem si dal jehněčí a dámy preferovaly mořské plody. Takže si pochutnávaly na předkrmu z krevet a hlavní jídlo měly rybu. Ale ani jeden z nás už neměl místo na moučník. Tak jsme si ho vzali na hotel.

Ráno jsme si vyrazili zařídit pár věcí a následně jsme zašli na kávu ke katedrále. Neváhali jsme a vešli jsme do ní, protože nás lákala varhanními tóny. Opojeni hudbou jsme vyrazili na výlet. Jako první jsme dojeli do národního parku Þingvellir. Bylo obstojné počasí, a proto jsme se zařadili do zástupu lidí, kteří obdivovali místní průrvu. Ta je na rozhraní litosférických desek.

Prošli jsme jí až k vodopádu, který padal do průrvy. Šli jsme okolo toku, až ke kostelíku, u něhož byl první parlament na světě. Cestou jsme obdivovali místní ptáky, kteří se cachtali v pomalu tekoucí vodě. Mnoho času jsme zde nestrávili, protože jsme pospíchali dál.

Jeli jsme směrem do vnitrozemí, netrvalo to dlouho a stanuli jsme před Geysirem. Tento gejzír, který už není moc aktivní, dal jméno všem gejzírům. My jsme pozorovali jeho menšího brášku o kus vedle. Lady mamka byla naprosto fascinovaná. Ani nevím kolikrát jsme ho viděli vytrysknout. Bylo to jako vždy naprosto úchvatné sledovat čeřící se hladinu. Jenž jednou za čas poklesla a následovalo vzedmutí blankytně modré koule, jež explodovala vysoko nad nás. Jedou jsme dostali i solidní spršku příjemně teplou vodou.

Mohli bychom tam stát celé hodiny, ale počasí mělo jiné plány. Rychle jsme se přesunuli k vodopádům Gullfoss a vyšli jim vstříc. Masa vody si prohlubovala koryto jako každý jiný den. My jsme obdivovali onu sílu dunící pod námi. Vydali jsme se i blíže, vodní tříšť byla všude okolo nás. Hukot vody byl všudypřítomný. Černé mraky nad námi nám daly vědět, že už moc času nemáme. Když jsme došli k autu tak začal pořádný slejvák. Nevadilo nám to, jelikož jsme si vychutnávali dobrý český chléb, který přivezla Laděnky mamka. 

Otočili jsme to a jeli zpátky k pobřeží. Počasí se nám zlepšovalo, až do té míry, že jsme neváhali zastavit u dalších vodopádů. To byla pro nás s Ladou také premiéra, na kterou jsme se těšili. Protože se dá za vodopádem Seljalandsfoss projít. Voda padala z vysoké skalní římsy do jezírka. 

My jsme šli okolo něho z pravé strany. Trošku nám foukal vítr, a tak byla vodní tříšť všude. Netrvalo dlouho a byli jsme mokří od hlavy až k patě. Pohled za vodopádem stál rozhodně za to. A ten neskutečný rachot byl naprosto dech beroucí. Udělali jsme pár rychlých fotek, než jsme měli objektiv plný kapek a pokračovali jsme dál. Než jsme vyšli na levé straně, daly se bundy ždímat. Lady mamka by si to dala klidně ještě jednou, ale měli jsme další místa k navštívení.

Kousek vedle byl vodopád Skógafoss. Ten jsme vzali rychle, jen jsme došli blízko padající mase vody. Zase jsme se trošku osvěžili vodní tříští a jeli dál.

Poslední dnešní zastávkou byl Sólheimajökull. Už bylo docela pozdě, ale i tak jsme vyrazili si prohlédnout ledovcový splaz. Když jsme k němu přicházeli, bylo znát, jak ustoupil. Přitom jsme tu byli před rokem. Trošku smutní jsme přešli zákaz vstupu a vydali se k odtávajícímu konci ledovce. 

Byl tam opět všude štěrk, a tak nebyl kluzký. Vzali jsme tedy Lady mamku také na ledovcový splaz. Byla ráda, že se ho může dotknout a koukat na jeho roztodivné tvary. Dojeli jsme do Víku a zakempovali. Já jsem spal v autě a Lada s mamkou byly ve stanu, což bylo pro mamku veliké překvapení. Jelikož naposled spala ve stanu snad někdy na základní škole.

23. 5. - 24. 5. 2019