Hned po ránu jsme začali projíždět
rozeklanými fjordy na jihovýchodě Islandu. Počasí jsme měli krásné, a proto
jsme mohli obdivovat různorodé pobřeží. Měli jsme na to dost času. Jelikož
projet těmito rozeklanými fjordy je vždy na dlouho. Po pátém fjordu už to
trošku omrzí. My jsme měli jeden problém, který nás udržoval v pozornosti.
Začali nám pískat zadní kola. Především když jsme jeli pomalu. Byli jsme z toho
docela nešťastní, ale rozhodli jsme se jet dál.
Udělali jsme si malou zastávku v malinké
rybářské vesnici Djúpivogur. Pozorovali jsme rybáře, jak vykládají svůj úlovek.
Bylo to velice pěkné místo, a tak jsme zaskočili i na kávu. Pokračovali jsme
dál za stále silnějšího pískání kol. Po mnoha dalších fjordech se strmými
skalisky nořících se do moře, jsme dorazili k tunelu. Ten nás nasměroval do
vnitrozemí. Moc jsme ani nezastavovali a projeli městečkem Egilsstaðir vstříc
pustému vnitrozemí.
Cestička se klikatila podél říčky, až jsme
dorazili na planinu bez života. Akorát u malinkých toků byly kousky zeleně,
které spásali místní ptáci. Lady mamka byla překvapená onou pustou krajinou bez
života. Pro Středoevropana je to opravdu netradiční podívaná. Přitom jsme byli
jen 500 metrů nad mořem.
Netrvalo to dlouho a dorazili jsme k nejvýše
položené farmě na Islandu. Ano náš oblíbený Möðrudalur. Koukli jsme se na video
o erupci Holuhraun, kde vzniklo největší lávové pole za posledních 200 let.
Měli jsme krásně, prošli jsme se okolo kostel a pozorovali planinu před námi, z
které sem tam vystupovaly hory.
Nářek kol byl čím dál větší, ale zastávku u
vodopádů Dettifoss jsme si nemohli odpustit. Nejdříve jsme šli za těmi menšími
Selfoss, jako vždy byly krásné. Počasí nám přálo. Slunce svítilo a ozařovalo
valící se masu vody.
Kousek jižněji nás sluníčko potěšilo ještě
více. Nad vodopádem byla dvojitá duha. Vodní tříšť jí udržovala stále nad
vodopádem. Byla tak jasná až to vypadalo kýčovitě. Nutno podotknout, že jsem se
rozhodl najít poklad na konci duhy. Bohužel jsem nenašel nic. Pokud tedy onen
poklad nebylo následné ždímání bundy.
Už jsme se blížili k Mývatnu a bylo nám
jasné, že do Dalvíku nedojedeme. Zastavili jsme se ještě na oblíbené zastávce
Laděnky. Z plných plic si užívala sýrové výpary a bublající bahno. Nutno
podotknout, že Laděnky mamka s tím neměla sebemenší problém. A tak jsme si
spolu mohli užít ono bublající bahénko či páru deroucí se z podzemí.
Po večeři jsme se rozhodli jít na krátkou
procházku. Vyšplhali jsme na kopec nad kempem. Byl z něho krásný výhled,
jak na městečko, tak i na celé jezero. V klidu jsme se zastavili a
pozorovali, jak zapadající slunce si hraje s krajinou plné lávy.
26. 5. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat