Úsměv na rtech nám dlouho nevydržel. Ráno
jsme vzali auto k mechanikovy a ten nám jasně řekl, že s tím už nesmíme ujet
ani metr. Něco se nám stalo s brzdami. Byli pořad zapnuté a tím zničily spoustu
součástek. Bohužel neměl díly, a tak jsme museli na auto čekat dva dny.
Naštěstí v této oblasti bylo spoustu míst v dochozí vzdálenosti. Vzali jsme
batoh a vydali se na cestu.
Jako první jsme došli do jeskyně Grjótagjá.
Měli jsme štěstí, nikdo tam nebyl. Mohli jsme si tedy onu kouzelnou atmosféru
řádně vychutnat. Nekochali jsme se jen vizuálně, ale také nám tam bylo
teplíčko. Z vody se kouřilo a nás chvilku neotravoval mrazivý severák. Nemohli
jsme tam zůstat navěky.
Vydali jsme se na vrchol vulkánu Hverfjall.
Každý metrem jsme pociťovali silnější poryvy větru. Nahoře už to moc příjemné
nebylo, tudíž jsme tam dlouho nepobyli. Naštěstí byla krásná viditelnost, proto
jsme si vychutnali onen věhlasný panoramatický pohled na celé okolí jezera Mývatn.
Sešli jsme kousek pod vulkán, kde byl
Dimmuborgir, ono tajemné místo jsme přivítali s otevřenou náručí. Byly zde
nejprve keře, které byly následované několikametrovými stromy. Z ploché země se
zvedly bizarní lávové útvary. Některé měly i deset metrů, v kombinaci s místním
lesíkem to bylo krásné bezvětrné místo. Konečně jsme se mohli trochu odkuklit a
vnímat ono místo. Lady mamka si připadala jako na nějaké obrovské skalce a
pokukovala po kytičkách. Líbili se jí i břízky se stříbrnými kmeny, jako by je
před chvílí někdo postříbřil. Procházeli jsme oním labyrintem dlouho. Dokonce
jsme si i za šplhali. Všude byly krásné lávové útvary a spousta života. Byli
jsme rádi, že u vstupu byla restaurace, kde jsme si odpočinuli. Přeci jenom
Lady mamka nebyla na takovéto pochody za větrného počasí zvyklá.
Nabrali jsme síly a šli zpátky do města.
Občas jsme se zastavili u koní či ovcí. Ale moc jsme se nezdržovali, vítr se
nechtěl utišit. V polovině cesty jsme zalezli do jedné farmy, v které byla i
restaurace. Koukali jsme přes sklo, jak dojí krávy a z onoho teplého zrovna
nadojeného mléka dělali cappuccino. My jsme si dali místní dobrůtky z farmy,
uzeného lososa, jehněčí a chléb, který tu pečou v zemi.
K městu už to nebylo daleko. Tentokrát jsme
si objednali hostel. Užívali jsme si pohodlné především teplé ubytování.
Odpočatí jsme ráno vyrazili k místním lázním. Všichni jsme toužili po troše
odpočinku. Přesouvali jsme se z jednoho bazénku do druhého. Já jsem nakonec
zakotvil v tom nejteplejším. Dokonce jsme šli i do sauny, tam jsme ale dlouho
nevydrželi. Bylo to maso. Začalo nám i trochu sněžit. Kombinace teploučkých
lázní a vloček snášející se na naše hlavy, byla dokonalá. Když jsme se pořádně
vymacerovali, tak jsme se šli pozeptat k mechanikovy na auto. Naštěstí bylo
skoro hotové. Počkali jsme si, zaplatili a vyrazili dál.
Jeli jsme okolo jezera a odbočili k Höfði,
les nás chránil před větrem, a tak jsme si procházku všichni užili. Svěží
zelená barva modřínů nám dodávala energii po dlouhých zimních měsících. Na
konci nás čekal pohled na hladinu jezera, z něhož ční lávové útvary.
O kousek vedle jsme se zastavili u
Skútustaðagígar. Místní krátery, jsou nádherné. Bohužel tu není ani keřík tudíž
jsme procházku okolo nich vzali rychle. Už jsme se těšili na postel a teplý
čaj.
Cestou domů jsme se akorát zastavili u
vodopádů Goðafoss. Udělali jsme si rychlý výstup a pospíchali dál. Najednou
zase začali pískat kola. Doufali jsme, že je to jen nějaká nečistota v brzdách.
Bohužel nám to pokazilo náladu.
27. 5. - 28. 5. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat