První návštěva

Konečně za námi přijel někdo na návštěvu. Adélka s Honzou dorazili ke konci dubna. Tedy v období, kdy se příroda u pobřeží začínala probouzet ze zimního spánku. Hned jak jsme se potkali, zavedli jsme je do kavárny, aby ochutnali polévku, kterou Lada vaří skoro každý den. Dle prázdných talířů jim chutnalo. Po chvíli povídání jsme se vydali na procházku. Vzali jsme je na pláž, kde jsme pokračovali v klidném debatování. Večer jsme naplánovali výlet okolo poloostrova a ráno vyrazili.

Nejdříve jsme si zajeli do našeho údolí. Dojeli jsme k farmě Skeið a vydali se ke stejnojmennému jezeru. Většinu cesty jsme měli bez sněhu. Jen na pár stinných místech odolávala silná vrstva navátého sněhu. Zanedlouho jsme vyšli k jezeru, které bylo z větší části zamrzlé. Počasí nám opravdu přálo svítilo slunce a vítr se ani nehnul.

Hladina jezera byla jako zrcadlo. Honza k tomu poznamenal, že jsme větší kýč ani nemohli vybrat. Bylo to opravdu pohádkové místo. Netrvalo to ani 3 hodiny a už jsme vyráželi opět na cestu. Cestou jsme se posilnili obědem v Dalvíku a vyrazili na sever. Trasou jsme zkusili najít velryby, ale neměli jsme štěstí. Po několika menších zastávkách jsme dorazili do Siglufjörður. Chtěli jsme navštívit museum, ale bylo zavřeno, hold ještě není turistická sezona. Prošli jsme si město a vyrazili dál. Zastavovali jsme na našich oblíbených místech a ukazovali jsme kamarádům zajímavá místa. Na druhé straně poloostrova bylo počasí o něco horší, ale stále nadstandard. Vydali jsme se do bazénu v Hofsós, z kterého je krásný výhled do celého fjordu. Poté, co jsme se dostatečně nabažili horké vody, jsme se vydali do univerzitního městečka Hólar.

Zde se zabývají i koňmi, takže jsme neopomenuli se s nimi seznámit. V Hólaru jsme vzali Honzu a Adélu do drnového domečku a následně do lesa. Ten místní je opravdu velice vzrostlý. A to nemyslím nikterak urážlivě. Konečně jsem se cítil jak v lese, a ne jak v lesní školce.

Zbytek cesty byl již zdlouhavý. Všichni jsme byli unavení, a tak jsme zastavili akorát v Bakki, kde jsme obdivovali strmé skalní štíty. Než jsme dojeli domu tak jsme se dohodli, že si je následující den prohlédneme zblízka.

Večer jsme vyplnili Islandským filmem, jelikož jsme čekali, než se setmí. Doufali jsme, že v jednu ráno bude ještě tma. Bohužel i v tuto hodinu bylo příliš světla na pozorování Aurory. Holt budou muset přijet někdy v zimě.

Ráno jsme se vydali z Dalvíku do Akureyri. Nejdříve jsme si prošli město a kochali se budovami či turistickými lákadly. Měli jsme namířeno na suši, ale nakonec jsme skončili na fish and chips, na kterých jsme si také pochutnali. Zastavili jsme na chvilku v botanické a doufali, že bude jarní květena rozkvetlá. Bohužel kromě brzkých jarních cibulovin se ještě nic neprobralo k životu. 

Vyrazili jsme tedy ke strmým skalám Bakki. Poctivě jsem naplánoval treck, ale jak to bývá plán se během prvních pár minut změnil. Naštěstí k lepšímu. Zajistili jsme, že k jezeru v horách vede značená stezka. To nám usnadnilo prodírání se v nízkém křoví. Po chvilce stoupání jsme narazili na první závěje, které ještě nestihly odtát. Naštěstí se to moc nebořilo, a proto jsme postupovali směle dál.

Špičaté vrcholy se čím dál více přibližovali a nám se na ně naskytl okouzlující pohled. Ale nejdříve jsme museli dojít k jezeru. Došli jsme k potoku, který mizel někde v hlubinách sesuvu, po kterém jsme od začátku šli.

Následovali jsme potok proti proudu až k rozsáhlému jezeru. Bylo zcela zamrzlé. Loďka na jeho břehu nás velice pobavila, když jsme sestoupili až k břehu. Led byl ještě dostatečně silný, aby udržel člověka. Radši jsme to ale ve více lidech nezkoušeli.

Došli jsme pod strmá skaliska, z kterých čas od času spadl nějaký kámen. Měli jsme se proto na pozoru. Sesuvy tu byly běžnou součástí jarního tání. Pomalu jsme procházeli pod skalními výstupy a obdivovali je se zakloněnou hlavou. Svah pod skalisky byl více zastíněn, a proto náš postup zpomaloval sníh. Nebylo to ale nikterak problematické. Do Dalvíku jsme se dostali až večer. Byli jsme docela znaveni, a proto jsme šli docela brzo spát s myšlenkou krásně prožitého dne. Ráno jsme se rozloučili se slzičkami v očích a nám pokračoval opět běžný pracovní rytmus.

23. 4. - 26. 4. 2019

Konečně náznaky jara

Nastal duben a počasí se umoudřilo. Slunce svítilo a vcelku rychle rozpouštělo sníh. Po několika dnech pěkného počasí jsme si mohli užít cestu do práce po nezledovatělé silnici. Dny ubíhaly a slunce stále svítilo. Bylo to naprosto divné. Nikdy jsme nezažili tolik krásných dní vkuse. Lyžaři si to patřičně užívali, dokud měli na čem lyžovat.

Většinu dnů jsme byli v práci, a proto jsme si alespoň užívali noci. Na jasné obloze plné hvězd tancovala polární záře. Bylo to ale jiné nežli v zimě. Museli jsme vyrážet až po půlnoci, jelikož bylo do té doby stále příliš světla. Ale i o půlnoci jsme na severním obzoru zahlédli rudý západ slunce. Naštěstí mnoho světla nevydávalo, a tak jen dotvářel dokonalou symfonii barev na polární obloze.

Náš první kurz islandštiny se chýlil ke konci a součástí byla prohlídka muzea v Dalvíku, které jsme už jednou navštívili. Takže nic nového. Na závěr jsme si dali se skupinou Pizzu v jedné restauraci a příjemně si popovídali. Ale islandsky to stále nebylo. Furt jsme spíše mluvili Anglicky někteří lépe někteří hůře. Jedna holčina z Thajska nás opravdu pobavila. Za prvé tím, že má na Islandu manžela, s kterým se nedomluví ani anglicky ani islandsky. A tak jsme se pousmáli, jak ten jejich vztah založený na „body language“ asi vypadá. Následně jsme se potrhali smíchy, když druhé Thajce řekla „You are fat“ místo full. Tak doufáme, že se s jejím body language někam dostane. Když Thajky odešli, tak jsme si bezvadně popovídali s naší učitelkou. Škoda že takových dní není více.

Po prvních deseti dnech hezkého počasí jsme uviděli první rozkvetlé květiny. Museli jsme si za nimi dojet do Akureyri, kde nebylo tolik sněhu. Konečně jsme měli hmatatelný důkaz, že zimě konečně odzvonilo.

Takhle jsme si ještě příchod jara neužívali. Opravdu bylo co slavit. Na Velikonoce 22. 4.  jsme už měli skoro všechen sníh v Dalvíku roztátý. Květiny kvetly a já se vydal sehnat něco, z čeho by se dala uplést pomlázka. Místní lesík mi dal vše potřebné. Sice to nebyla vrba a ani to nebyly krásné dlouhé pruty. Nicméně jsem něco splácal. Vyšupaná Lada odevzdala krásná vejce a všichni byli spokojení.  

1. 4. - 22. 4. 2019