Závěr tříměsíčního putování po Jižní Americe

 

Ráno už akorát zbývalo nastoupit do taxíku. Naposled jsme se projeli po tomto úžasném ostrově. Od vyprahlého pobřeží až k pastvinám pod vrcholem, kde jsme opět zahlédli želvy sloní. Přes lesy na vrcholu až k severnímu vyprahlému pobřeží. Nastoupili jsme na loď, která nás převezla na ostrov Baltra. Nasedli jsme do autobusu a koukali do vyprahlé krajiny. Laděnka zahlédla prvního suchozemského leguána (Conolophus subcristatus), který se schovával ve stínu opuncie. Pak zahlédla dalšího. Já jsem neviděl ani jednoho z nich. Naštěstí jsem také jednoho spatřil ve stínu opuncie. To už jsme byli skoro na letišti. Byli jsme rádi, že se jim daří, když se jim dala druhá šance. 

 

Na letišti jsme si dali naše poslední empanadas a užívali si teplíčko. Naštěstí při odbavení neměli problém s tím, že máme těžší zavazadla, než bylo povoleno. Docela jsme si oddechli. Laděnka si prošla krámky a za chvilku jsme byli v letadle. Let do Guayaquil byl velice příjemný. Pouštěli jsme si filmy, a tak nám cesta uběhla velice rychle. Na letišti jsme opět pozorovali zlaté kapříky. Měli jsme dost času, protože jsme si nemuseli znova odbavovat zavazadla. Každé poponášení krosen bylo velice nepohodlné. Měli jsme spálená záda a hlavně ramena. Než nám letělo letadlo, tak jsme si pustili film. Laděnka mě několikrát vyrušila s tím, že vyvolávají na letišti mé jméno. Odbyl sem jí, že se jí to jen zdá. Nezdálo. Naštěstí to byla jen formalita. Potřebovali doklady, protože jsme přestupovali do letadla jiné společnosti. V klidu se to vyřešilo a nastoupili jsme na dlouhý let přímo do Madridu. Bylo to necelých dvanáct hodin, i když jsme oblétávali nad Atlantikem nějakou bouři. Já jsem se koukl na dva filmy a spal. Laděnce se usnout nedařilo, takže s ní v Madridu nebyla skoro řeč.

 

Než jsme našli místo, kde se vyzvedávají zavazadla, tak jsme museli jít hodně daleko. Dokonce jsme jeli i metrem. Nemuseli jsme vůbec spěchat. Na zavazadla jsme čekali skoro hodinu. Protože pás byl naprosto přeplněný zavazadly z jiných letů. Zlatá Jižní Amerika. Vzali jsme si taxi a dorazili do hotelu. Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili do centra. Laděnce se vůbec nechtělo, ale já jsem si chtěl dát pršut v centru. Patnáct minut od hotelu bylo metro. Vlezli jsme do něj a chvilku se prali s automatem na lístky. Měli to docela komplikovaně vymyšlené. Za půl hodiny jsme vylezli v centru a hledali něco na zub. Zastavili jsme se u pěkného náměstí Plaza de la Provincia, kde je krásná budova ministerstva zahraničí.

 

Výloha s několika velkými kusy sušeného masa nás neomylně přilákala. Sedli jsme si a koukali, jak nám krájí jemné plátky této dobrůtky. V kombinaci s místní bagetou to bylo naprosto vnikající. Kousek odtud jsme zašli na náměstí Plaza Mayor, které je obklopené krásným komplexem budov. Dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali v prozkoumávání města. Nemohli jsme minout Mercado de San Miguel, který nás lákal svojí vůní už z dálky. Na tržišti prodávali všechno možné. Opět jsme neodolali a koupili si pršut do zásoby. Procházeli jsme se po čtvrti La latina a obdivovali nesčetné kostely. Místní budovy se nám také líbily. Především všudypřítomné balkony. Pomalu jsme se proplétali ulicemi a uzobávali pršut.

 

Když jsme dorazili ke katedrále Panny Marie Almudenské, tak už zapadalo slunce. Poslední paprsky dopadaly na její věže a také na nedaleký královský palác Mercado de San Miguel. Prošli jsme okolo nedalekých vykopávek a procházeli čtvrtí Austrias. Párkrát jsme špatně zabočili, ale nakonec jsme našli správný vlez do metra. Do hotelu jsme dorazili za tmy. V posteli jsme uzobávali pršut a připravovali se na brzké vstávání.

 

Sotva jsme usnuli už nám zvonil budík. V půl čtvrté ráno jsme se vyhrabali z postele a ve čtyři už jsme byli na letišti. Docela nás překvapilo, jaká fronta tu byla v takovouto šílenou hodinu. Roušky tu nikdo neřešil. Všichni se chovali jako by žádný virus neexistoval. Přistáli jsme na letišti Stansted v Londýně, kde také nikdo neřešil korona virus. Jenom tu byly cedule pro ty, kterým bylo špatně ať se nahlásí. Museli jsme se přesunout na letiště Luton, odkud nám to letělo na Island. Chvilku jsme hledali, kde si koupit lístky na autobus, ale jinak cesta proběhla rychle. Zato na letišti v Lutonu jsme se hodně nudili, než jsme se mohli odbavit. Měli jsme čas pozorovat lidi kolem nás. Každému druhému teklo z nosu a vypadali, že mají pořádnou chřipku. Raději jsme zapluli do sedaček a nikam jsme po letišti nechodili a na nic nešahali.

 

Let byl klidný, ale počasí na Islandu se nám moc nelíbilo. Bylo tu deset pod nulou a všude byl led a sníh. Tady to na jaro opravdu nevypadalo. Oklepali jsme se z čtyřiceti stupňového rozdílu oproti Galapágám a dorazili do hotelu u letiště. Naházeli jsme věci do pokoje a šli zkontrolovat auto. Tři měsíce na nás čekalo v místních mrazech. Byli jsme smíření, že nenastartuje. Odhrnul jsem z auta slušnou sněhovou peřinu a zkoušel nastartovat. Několikrát to zajímavě zakuckalo, ale nakonec se motor rozběhl. Zatančili jsme si vítězný taneček a byli jsme šťastní, že nemusíme řešit žádné problémy hned po příletu domů. Nechal jsem auto nastartované půl hodinky a pak dorazil za Laděnkou do restaurace. Najedli jsme se a šli spát.

 

Ráno jsme totiž spěchali. Dali jsme si snídaní a potom šla Laděnka vybalit nejteplejší oblečení, které jsme měli s sebou. Já šel znovu odhrabávat sníh z auta. Přes noc vydatně sněžilo a k tomu přicházela sněhová bouře, které jsme potřebovali uniknout. Naštěstí auto znovu nastartovalo, ale chvilku mu to trvalo, než se rozhýbalo. Rychle jsme vyrazili a ujížděli na sever. Přesto nás bouře zastihla. Z hlavního města jsme toho moc neviděli. Naštěstí když jsme projeli podmořským tunelem, tak se počasí trochu zlepšilo. Jeli jsme zasněženou krajinou až do Akureyri. V blízkosti severní metropole začalo sněhu rapidně přibývat. Všude byly vysoké závěje. Říkali jsme si, že tady jaro ještě dlouho nebude. Ještě, že jsme si léta užili dostatečně. Několik týdnů po příjezdu, se zavřely hranice. Byli jsme moc rádi, že jsme si užili cestování ještě před krizí. A také že jsme se nenakazili, protože korona virus už musel být v plném proudu jak v Madridu, tak i v Londýně. Proto jsme se moc nerozmýšleli a naordinovali si dvoutýdenní dobrovolnou karanténu, jen pro jistotu. Během ní jsme vzpomínali, jaké jsme měli krásné tříměsíční líbánky a vraceli se k mnohým okamžikům nezapomenutelného putování po Jižní Americe. 

 

24. 2. - 26. 2. 2020

Barcelona

Vyrazili jsme vstříc historickému centru Barcelony, ale nejdříve jsme se museli posilnit. Jak jinak začít den nežli dobrým pečivem a pršutem. Dopili jsme ranní kávu a vyrazili. Ušli jsme pár bloků a ocitli jsme se mezi starými domy. Uličky nás dovedly k náměstí Plaça de Catalunya, odkud jsme se vydali k pobřeží po bulváru La Rambla. Tržiště Mercado de La Boqueria se nedalo minout. Pršutem nasáklý vchod budovy nás lákal do svého nitra. Všude byla kvanta čerstvé zeleniny, plodů moře, oříšků, ovoce či lahodných pochoutek. Mrzelo nás, že jsme se zrovna nasnídali. A tak jsme si dali akorát čerství džus a vyrazili dál.

Pomalu jsme procházeli bulvárem až jsme narazili na skryté náměstí Plaça Reial. Bylo velice klidné. Na chvilku jsme si sedli pod palmou a rozjímali. Stále jsme si užívali teplíčko. Ten pocit, že nemusíme být venku nabalení. A především to, že si můžeme užívat čerstvý venkovní vzduch, aniž bychom mrzli. Kousek odtud byl přístav, na který shlížela socha Kryštofa Kolumba.

Prošli jsme se okolo a zamířili do gotického centra. Nejstarší část Barcelony měla úzké uličky, které se různě klikatily. Moc se nám zde líbila architektura. Bylo to okouzlující místo. Uzounké uličky musí být v létě příjemně chladné a útulné. Na některých místech bohužel bylo až moc bezdomovců, což onu atmosféru poněkud ničilo. Také byli na každém rohu černoši, kteří prodávali kradené, nebo padělané zboží. Měli ho pěkně vyskládané na dece z jejíž rohů se táhla lana, která držel černoch v ruce. Stačilo jedno rychlé škubnutí rukou a měl sbaleno. Policajti to s nimi určitě nemají lehké, také nám nabízeli drogy.

Uličky nás dovedly do Basílica dels Sants Màrtirs Just i Pastor. Chvilku jsme kostel obdivovali a pokračovali dál. Pár desítek metrů odtud byla Cathedral of Barcelona. Ohromující křesťanský svatostánek nás nadchl. Nebyla to jen surová velkolepá stavba plná pozlacených věcí. Navazovala na ni krásná klášterní zahrada plná ptáků a stromů. Uprostřed dominovala fontána svatého Jiří. Kousek od ní se cachtaly husy s chocholkami a pod nimi plavali zlatí kapříci.

Pár set metrů odtud byl další kostel Santa Maria del Mar. Bylo až neuvěřitelné, jaké bohatství se koncentrovalo na takovém kousku. Chvilku jsme bloudili malinkými uličkami. Nakonec jsme našli metro a přesunuli jsme se z gotického centra.

Vyrazili jsme k Sagrada Família, kterou navrhl slavný Antoni Gaudí. Bylo tu na nás až moc lidí a katedrála, byla stále ve výstavbě. Onen velkolepý monument nás moc neochromil. Takže jsme nešli ani dovnitř. Určitě by bylo zajímavé ji vidět, až bude dostavěna.

Pomalu jsme se blížili zpátky k historickému centru. Cestou jsme viděli další stavby Antoniho Gaudího. Domy Casa Milà a Casa Batlló nás zaujali více nežli katedrála. Ulice byla plná obchodů s přepychovým zbožím. Dlouho jsme se tady nezdrželi.

Měli jsme více času, než jsem čekal. Gotické centrum jsme prošli vcelku rychle. Vyrazili jsme tedy na místní Petřín. Metrem jsme dojeli k zubačce, která nás vyvezla nad město. Byli jsme rádi, že jsme to měli zadarmo. Bohužel navazující lanovka na vrchol už stála dost na to, abychom si to rozmysleli. Šli jsme tedy pomalu dolů. Zastavili jsme se u Hotelu Miramar. Procházeli jsme se po zahradách před hotelem a obdivovali jsme výhled. Nejlepší však byla stará lanovka Estación Miramar, byl to technický zázrak své doby. Došli jsme do hotelu a padli do postele.

29. 11. 2019

Líbánky začínají!

Mísily se v nás všelijaké pocity. S nervozitou jsme sledovali zprávy z Chile, Bolívie a Španělska. V Chile je dost nerovnoměrné rozdělení bohatství mezi lidmi. Stačilo, aby v hlavním městě Santiagu de Chile zvedli jízdné o „pár“ korun. Ve městech začala hořet auta, lidé ničili banky a jiné instituce symbolizující bohatství a konzum. V hlavním městě zničili mnohé stanice metra a stavěli barikády. V Katalánsku probíhaly protesty a sem tam létaly v lepším případě jen gumové projektily.  Do toho utekl prezident z Bolívie, jelikož zfalšoval volby. Armáda a policie mu taktně řekla, že buď emigruje nebo ho zavřou. Jelikož byl oblíbený u domorodých indiánů, tak ti se za něj postavili. Aby ne, byl jeden z nich. A tak to vypadalo, že tam nastane občanská válka. Před odjezdem jsme kontaktovali Alonsa, kterého jsme potkali na Novém Zélandu. Na základě informací od místních jsme každý den vedli dlouhé diskuze, zda jet nebo ne.

Trochu jsme se obávali španělštiny. Nevěděli jsme, jak se domluvíme, až nastane nějaký problém. Oba totiž ovládáme akorát tak španělský body language. Byli jsme tak natěšení, že jsme to brali jako výzvu. Letenky už byly nakoupené, a tak by nás změny plánů docela finančně bolely. Byli jsme připravení se adaptovat podle toho, jak se bude vyvíjet politická situace. Starosti jsme hodili za hlavu. Touha po poznání nás opět hnala vstříc dobrodružství. Droga, které jsme podlehli pomalu začala nahlodávat naši mysl. Na Islandu již měsíc bylo pod nulou a dny se rapidně krátily. O to intenzivněji jsme se těšili na jižní polokouli, kde propukalo léto. Poslední dny se naše mysl toulala v oblacích. Skončili jsme v práci a dobalili věci.

Času jsme měli spoustu. Letadlo nám letělo až další den ráno. I tak jsme vyrazili z Dalvíku brzo ráno. Už jsme chtěli být na cestě. Cítit pomyslný vítr ve vlasech. Naposled jsme se rozloučili s bývalými zaměstnavateli a vyrazili. Vyjet ráno mělo jedno pozitivum. Stihli jsme dojet do Reykjavíku za světla. Dny byly již opravdu krátké. Na počasí jsme měli štěstí. Island se s námi rozloučil krásnými výhledy. Jeli jsme ale opatrně, protože bylo namrzlo. Krajina byla ojíněná. Všude se odrážely ledové krystaly, jako by byla krajina poseta miliony diamantů. Potkali jsme několik aut mimo silnici se stále blikajícími světly. Asi neměli pneumatiky s hroty. Cesta nám uběhla v celku rychle. Za šest hodin jsme byli v Keflavíku. Večer jsme relaxovali v hotelu a připravovali jsme se na první let. Také jsme u hotelu zazimovali auto. Nejlevnější bezpečné parkování, které může být. Poplácali jsme mazlíka a doufali jsme, že až se za tři měsíce znovu setkáme, tak nastartuje.

Ráno jsme si hodili napěchované krosny na záda a batohy na břicho. Vyrazili jsme na letiště. Jen tak tak jsme se vešli do povolených kilogramů. Čekali jsme na letišti. Nervozita a mnohé nezodpovězené otázky se pomalu vytrácely. Nastoupili jsme do letadla a do žil nám začala proudit naše nejoblíbenější droga. Ten pocit, když nevíte, co bude příští den, kde budete spát, co uvidíte, co zažijete.

Lety z Islandu a do jižní Ameriky nejsou tak časté. Museli jsme tedy počkat jeden den v Barceloně. Rozhodně nám byla myšlenka návštěvy kolébky Jižní Ameriky příjemnější nežli některé lety s pěti přestupy. Vzali jsme to tedy přímo ze zmrzlého Islandu do teplíčka v Barceloně. Jsem rád, že jsem našel skvělou kartičku na městskou hromadnou dopravu, která platí 48 hodin. Naprosto ideální pro náš stop over výlet. Bohužel, informace na internetu nejsou vždy spolehlivé. Myslel jsem, že vlezeme do autobusu u letiště a ten nás vezme do centra. Bohužel autobusy z letiště nebyly součástí MHD. Museli jsme tedy jet metrem, které je velice spletité. Trvalo to, ale nakonec jsme dorazili do hotelu. Byla už tma, a tudíž jsme si zašli akorát na večeři. To jsme ještě netušili, jaký krásný zážitek nám Barcelona přichystá.

Nechali jsme na hotelu lyžařské bundy a vyhrabali kraťasy. Pouhé procházení po městě bylo krásné. Konečně teplo! Došli jsme na místo, které nám doporučila paní v hotelu. Ulice Carrer de Blai nás přivítala pěší zónou plnou stolečků uprostřed ulice. Lidé si pochutnávali na sangrii a různorodých pinchos. Pinchos jsou takové jednohubky, na kterých jsou různé dobroty od prošuta, sýrů, grilované zeleniny až po mořské plody. Prošli jsme si ulicí a nasávaly uvolněnou atmosféru. Jak pustá musí být teď, když píšu tyto řádky, když korona virus řádí ve Španělských ulicích. Nicméně jsme neotáleli a sedli si také k jednomu stolečku. Načeš jsme zjistili, že si musíme objednat uvnitř. Vzali jsme si talířek a naložili jsme si několik vypiplaných jednohubek. Popíjeli jsme sangrii a vychutnávali si okamžik. Byl tak krásný, že jsme tam zůstali do pozdních hodin a ochutnali jsme většinu pinchos co v obchůdku měli. Došli jsme do hotelu a šli jsme spát. Jako obvykle jsem měl na další den naplánováno spoustu výletů.

27. 11. - 28. 11. 2019