Mísily se v nás všelijaké pocity. S
nervozitou jsme sledovali zprávy z Chile, Bolívie a Španělska. V Chile je dost nerovnoměrné rozdělení
bohatství mezi lidmi. Stačilo, aby v hlavním městě Santiagu de Chile
zvedli jízdné o „pár“ korun. Ve městech začala hořet auta, lidé ničili banky a
jiné instituce symbolizující bohatství a konzum. V hlavním městě zničili mnohé
stanice metra a stavěli barikády. V Katalánsku probíhaly protesty a sem tam létaly v lepším případě jen gumové projektily. Do toho utekl prezident z Bolívie, jelikož
zfalšoval volby. Armáda a policie mu taktně řekla, že buď emigruje nebo ho
zavřou. Jelikož byl oblíbený u domorodých indiánů, tak ti se za něj postavili.
Aby ne, byl jeden z nich. A tak to vypadalo, že tam nastane občanská válka.
Před odjezdem jsme kontaktovali Alonsa, kterého jsme potkali na Novém Zélandu.
Na základě informací od místních jsme každý den vedli dlouhé diskuze, zda jet
nebo ne.
Trochu jsme se obávali španělštiny. Nevěděli
jsme, jak se domluvíme, až nastane nějaký problém. Oba totiž ovládáme akorát
tak španělský body language. Byli jsme tak natěšení, že jsme to brali jako
výzvu. Letenky už byly nakoupené, a tak by nás změny plánů docela finančně
bolely. Byli jsme připravení se adaptovat podle toho, jak se bude vyvíjet
politická situace. Starosti jsme hodili za hlavu. Touha po poznání nás opět
hnala vstříc dobrodružství. Droga, které jsme podlehli pomalu začala nahlodávat
naši mysl. Na Islandu již měsíc bylo pod nulou a dny se rapidně krátily. O to
intenzivněji jsme se těšili na jižní polokouli, kde propukalo léto. Poslední
dny se naše mysl toulala v oblacích. Skončili jsme v práci a dobalili věci.
Času jsme měli spoustu. Letadlo nám letělo až
další den ráno. I tak jsme vyrazili z Dalvíku brzo ráno. Už jsme chtěli být na
cestě. Cítit pomyslný vítr ve vlasech. Naposled jsme se rozloučili s bývalými
zaměstnavateli a vyrazili. Vyjet ráno mělo jedno pozitivum. Stihli jsme dojet
do Reykjavíku za světla. Dny byly již opravdu krátké. Na počasí jsme měli
štěstí. Island se s námi rozloučil krásnými výhledy. Jeli jsme ale opatrně,
protože bylo namrzlo. Krajina byla ojíněná. Všude se odrážely ledové krystaly,
jako by byla krajina poseta miliony diamantů. Potkali jsme několik aut mimo
silnici se stále blikajícími světly. Asi neměli pneumatiky s hroty. Cesta nám
uběhla v celku rychle. Za šest hodin jsme byli v Keflavíku. Večer jsme
relaxovali v hotelu a připravovali jsme se na první let. Také jsme u hotelu
zazimovali auto. Nejlevnější bezpečné parkování, které může být. Poplácali jsme
mazlíka a doufali jsme, že až se za tři měsíce znovu setkáme, tak nastartuje.
Ráno jsme si hodili napěchované krosny na
záda a batohy na břicho. Vyrazili jsme na letiště. Jen tak tak jsme se vešli do
povolených kilogramů. Čekali jsme na letišti. Nervozita a mnohé nezodpovězené
otázky se pomalu vytrácely. Nastoupili jsme do letadla a do žil nám začala
proudit naše nejoblíbenější droga. Ten pocit, když nevíte, co bude příští den,
kde budete spát, co uvidíte, co zažijete.
Lety z Islandu a do jižní Ameriky nejsou tak
časté. Museli jsme tedy počkat jeden den v Barceloně. Rozhodně nám byla
myšlenka návštěvy kolébky Jižní Ameriky příjemnější nežli některé lety s pěti
přestupy. Vzali jsme to tedy přímo ze zmrzlého Islandu do teplíčka v Barceloně.
Jsem rád, že jsem našel skvělou kartičku na městskou hromadnou dopravu, která
platí 48 hodin. Naprosto ideální pro náš stop over výlet. Bohužel, informace na
internetu nejsou vždy spolehlivé. Myslel jsem, že vlezeme do autobusu u letiště
a ten nás vezme do centra. Bohužel autobusy z letiště nebyly součástí MHD.
Museli jsme tedy jet metrem, které je velice spletité. Trvalo to, ale nakonec
jsme dorazili do hotelu. Byla už tma, a tudíž jsme si zašli akorát na večeři.
To jsme ještě netušili, jaký krásný zážitek nám Barcelona přichystá.
Nechali jsme na hotelu lyžařské bundy a
vyhrabali kraťasy. Pouhé procházení po městě bylo krásné. Konečně teplo! Došli
jsme na místo, které nám doporučila paní v hotelu. Ulice Carrer de Blai nás
přivítala pěší zónou plnou stolečků uprostřed ulice. Lidé si pochutnávali na
sangrii a různorodých pinchos. Pinchos jsou takové jednohubky, na kterých jsou
různé dobroty od prošuta, sýrů, grilované zeleniny až po mořské plody. Prošli
jsme si ulicí a nasávaly uvolněnou atmosféru. Jak pustá musí být teď, když píšu
tyto řádky, když korona virus řádí ve Španělských ulicích. Nicméně jsme
neotáleli a sedli si také k jednomu stolečku. Načeš jsme zjistili, že si musíme
objednat uvnitř. Vzali jsme si talířek a naložili jsme si několik vypiplaných
jednohubek. Popíjeli jsme sangrii a vychutnávali si okamžik. Byl tak krásný, že
jsme tam zůstali do pozdních hodin a ochutnali jsme většinu pinchos co v
obchůdku měli. Došli jsme do hotelu a šli jsme spát. Jako obvykle jsem měl na
další den naplánováno spoustu výletů.
27. 11. - 28. 11. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat