Dopoledne jsme se probrali a jen tak tak jsme
stihli snídani. Pořádně jsme se nadlábli a šli do pokoje. Pořádně jsme
promazali naše spáleniny a zase usnuli. Odvážili jsme se vyjít z hotelu až
okolo čtvrté odpoledne. Sluníčko už nebylo tak silné a dalo se to vydržet. Ne
že by bylo nějaké velké vedro. Pofukoval suchý vítr a pokožku nám trochu
ochlazoval. Od moře šel studený vlhký vzduch, ale v této pustině moc velký
dosah neměl. Ve městě jsme zařizovali soustu věcí. Někdy to šlo dobře, jindy
jsme měli docela problém. Například v lékárně jsme strávili docela dost času,
než jsme koupili nezbytné věci na spálenou kůži. Byli jsme moc rádi, že jsme
narazili na jednu slečnu z Chile, která žije v Německu. Pomohla nám zařídit sim
kartu. Takže jsme si mysleli, že budeme online.
Cestou jsme se stavili v místním kostele. Na
první pohled byl k nerozeznání od normálního kostela. O to víc nás udivilo, že
měl železnou konstrukci. To, co nás ale odrovnalo byl fakt, že onen kostel
postavil pan Eiffel ještě předtím, než se proslavil věží v Paříži. Tento
litinový kolos vyrobil ve francii a přesunul do Peru. Kostel smontovali v roce
1876 na místě bývalého kostela. Ten padl za oběť velkému zemětřesení v roce
1868. Kostel si moc místní kněží neužili, jelikož v roce 1880 sem přišla armáda
z Chile a podmanila si celou oblast.
U náměstí stála stará lokomotiva. Odkazovala
na průmyslové období, díky kterému Arica zbohatla. Bylo to těžbou ledku, který
byl nezbytný pro zemědělství, do doby, než přišla průmyslově zpracovaná
chemická hnojiva. Kvůli této komoditě začala druhá tichomořská válka. Ale o té
někdy jindy. Došli jsme do hotelu a cachtali jsme se v bazénu. Moc dlouho nám
to ale nevydrželo, na nás byl až moc studený. Šli jsme docela pozdě spát, což
se nám vymstilo.
3.12.2019 5:47 ráno. Tohle datum jen tak
nezapomeneme. Probudilo nás děsivé chvění, z nočních stolků padaly věci.
Nezmohli jsme se na nic jiného, než že jsme se k sobě přitulili a dali si pusu.
Stihli jsme si i říct, že se milujeme. Doufali jsme, že to brzo přejde. Trvalo
to nekonečných 20 sekund. Takové zemětřesení jsme zažili poprvé. Byl to takový
neustálý třes. Jako kdyby celý hotel byl na špičce obřího kanga. Když jsme byli
na Novém Zélandu, tak tam mělo zemětřesní úplně jinou podobu. Bylo to takové
bum sem bum tam. Když jsme se ráno rozkoukali zjistili jsme, že epicentrum bylo
kousek od Ariky se silou 6,1. V hotelu bylo vše v normálu. Pro místní musí být
zemětřesení součástí života.
Nasnídali jsme se, poučili jsme si kola a jeli
jsme okolo pobřeží k jeskyním Cuevas De Anzota. Cesta byla vcelku obtížná,
jelikož jsme neseděli na kole přes deset let. Pozadí nás začalo velice rychle
bolet a z malinkých kopečků se stávaly velehory. Neměli jsme ani kvůli čemu
zastavovat. Pobřeží dominovala továrna na zpracování ryb. Smrad se linul do dáli,
a proto jsme akorát pozorovali moře. Všude byly cedule s varováním před tsunami.
Musíme přiznat, že po silném ranním zemětřesení, jsme se báli. Byly zde strmé
útesy, na které by se nedalo vylézt.
Když jsme dojeli ke konci útesů, tak začalo
pobřeží stát za to. Bohužel, či bohudík jsme narazili na bránu do parku, kde
jsme museli nechat kola. Vyfasovali jsme helmy proti padajícímu kamení a vyšli
na procházku. Mnoho ptáků jsme zde nenašli, přitom jsme mysleli, že útesy jich
budou plné. Zřejmě jsme tu byli ve špatné roční období. Naštěstí jsme tu
zahlédli pelikána chilského (Pelecanus thagus). Nebyl tak obrovský jako pelikáni
v Austrálii, ale o to byl barevnější. Také jsme zahlédli kormorána rudonohého
(Phalacrocorax gaimardi). Pokračovali jsme dál podél útesů, které se začali
formovat za dob dinosaurů asi před 160 miliony let.
Byla zde spousta jeskyní. Některé se daly projít
a toho jsme využili. V jeskyních v tuto roční dobu nebylo nic moc
zajímavého. Zaujalo nás spíše množství guana, které nesmrdělo. Může za to
zjevně zdejší suché podnebí.
Došli jsme na konec turistických cestiček a
pokračovali ještě kousek dál. Vyplatilo se. Na ostrůvku odpočívala skupina
lachtanů. Otočili jsme to a šli pomalu nazpátek. Sluníčko začalo rozpouštět
ranní mraky a nám se začala opět připalovat kůže. Cestou jsme potkali mnoho
lidí, pravděpodobně je sem vypustila zaoceánská loď. Když jsme nasedali na
kola, tak jsme se kochali množstvím velkých ještěrek (Microlophus
quadrivittatus).
Uřícení jsme dojeli do hotelu a zbytek dne
jsme se váleli na lehátku nebo u bazénu. V mezičase jsme léčili bolavá pozadí a
spáleniny. Tak jak to má být na obyčejné dovolené.
Žádné komentáře:
Okomentovat