Tasman National Park

Čekal nás jeden z posledních výletů na Tasmánii, poloostrov Tasman. Branou pro tento poloostrov je úžina Eaglehawk Neck, která kdysi sloužila jako strážní oblast. Občas to bylo potřeba, když trestanci utekly z nedaleké věznice Port Arthur. Jeli jsme dále na jih na začátek národního parku Tasman. Vyrazili jsme poměrně brzo, ale docela nám trvalo se zabalit. Začátek našeho dvoudenního dobrodružství nebyl náročný. Vyšli jsme tedy z Fortescue Bay, byla to velice příjemná procházka. Většinou tu byl dry sclerophyll forest nebo planiny s button grass. Naštěstí jsme potkali jen ještěrku, ale jinak by to tu bylo v létě plné hadů.

Zanedlouho jsme dorazili k části, která byla nově zrekonstruovaná. Byl to chodníček ze dřeva nebo schodiště z kamenů. Nám to moc nevyhovovalo, protože to byl tvrdý povrch a ještě k tomu byly úplně všude schody. Cesta nás dovedla do turistického sídla u útesu. Opravdu jsme nečekali něco tak velkolepě pojatého. Radši jsme se ani neptali na cenu ubytování a šli dál. Ona nám totiž stačila informace, že celý treck na 3 dny stojí „jen“ 500 dolarů. Nicméně jsme dorazili na konec poloostrova, kde byl náš cíl. Útesy čnící do výše 300 metrů. Útesy sami o sobě byly neuvěřitelné, byly to doleritové kvádry čnící do neuvěřitelné výšky. Šli jsme okolo okraje útesů několik kilometrů a stále jsme se nemohli vynadívat. Od pohledu na útesy nás vytrhli až papoušci sedící na Banksijích. Byli to ti největší, které tu můžete potkat Yellow-tailed black cockatoo (Calyptorhynchus funereus xanthanotus). Pochutnávali si na kvetoucích dřevinách a díky tomu jsme se k nim mohli přiblížit poměrně blízko.

Když jsme se blížili na konec poloostrova k Cape Pillar, tak jsme měli dobrý výhled na ostrov Tasman, který se jak hradby vynořoval z moře do neuvěřitelné výšky. Nedivím se, že jediným přístupem je přílet helikoptérou. Zlatým hřebem byl výstup na výběžek The Blade neboli břit. Na úplném konci byla část pro odvážlivce. Jen dojít úplně na vrchol byl pro nás zážitek. Na úplném konci byl poslední veliký schod. Jak na pravé, tak na levé straně byl sešup přímo dolů oněch 300 metrů do moře. Já jsem měl s tím trochu problém a tak jsem se nedivil, že Lada nakonec ten poslední krok neudělala. Pro mne to byla úžasná výzva.

Už se stmívalo a my jsme měli před sebou ještě dvě hodiny svižné chůze. Byli jsme ale rádi, že jsme si užili tento den za příjemného počasí. Šli jsme po chodníčku zase zpátky okolo turistického sídla až k údolí na jehož konci byl kemp Wughalee Falls. Byla to odbočka od hlavní turistické trasy a tak jsme z chodníku sešli přímo do bahna. Po kořenech to klouzalo a byly špatně vidět. Byla už úplná tma. Když jsme sešli dolů do údolí byli jsme hodně unaveni .Těch pár set metrů nám trvalo víc jak půl hodiny. Postavili jsme stan a šli vařit. Nejdříve jsem chvilku hledal zdroj vody v které bychom si uvařili těstoviny. Sud který sbíral dešťovou vodu z kadibudky mě neoslovil a tak jsme se vydal hledat vodu do potoka. Naštěstí jsem našel úžasné místo pro nabírání křišťálově čisté vody. Lada už začala vařit a já zalezl do stanu. Našel jsem první pijavici na oblečení a hned druhou na karimatce. Prohledal jsem radši všechno dvakrát. Protože tohle stvoření opravdu není dobrý partner do postele.

Ráno jsme vyrazili brzo, jelikož se mělo odpoledne kazit počasí. Prodírali jsme se buší okolo. Všude byly stromové kapradiny, jelikož v údolí byl Wet sclerophyll forest. Šlo nám to hodně pomalu, ale na rozdíl od chodníku na který jsme se zanedlouho dostali nás to bavilo. Když jsme vyšli na chodníček, tak Lada ucítila něco chladného na noze. Našla tam první pijavici. Pak našla další chystající se vylézt po botě. Já jsem našel na botě dokonce dvě, ale i tak jsem neměl na Ladu. Ta jich na botě našla dokonce sedm. Šli jsme dál okolo útesů a pravidelně kontrolovali, jestli nás něco nesaje. Dostali jsme se na konec k Cape Hauy, byl to opět úchvatný pohled na útesy. Byl tu jeden speciální z moře vystupoval kvádr do výšky 60 metrů a šířky jen pár metrů bylo to neuvěřitelné.

Tento sloup zvaný Totem Pole, je oblíbený u lezců. Musí to být opravdu výzva vylézt něco takového, protože na vrcholu prý cítíte, jak se sloup pod náporem vln a větru hýbe ze strany na stranu. Šli jsme rychlím tempem zpátky, abychom stihli dojít na parkoviště za sucha. Skoro se nám to povedlo naštěstí pořádně začalo pršet až poté, co jsme se přesunuli dále od národního parku Tasman. Dojeli jsme do nedalekého Port Arthur, kde bývala věznice. Když jsme viděli obří parkoviště, množství turistů a především cenu, tak jsme se otočili a jeli pryč. Zas taková historie to pro nás není. Našli jsme si kemp na začátku poloostrova a šli si zaslouženě odpočinout.

28. 6. - 29. 6. 2017

Okolí národního parku Hartz Mountains

Nabrali jsme směr na jih od Hobartu. Dojeli jsme k národnímu parku Hartz Mountains. Vyjeli jsme asi do kilometru a pozorovali sníh kolem nás. Bylo hodně hnusně, vítr foukal a padal déšť se sněhem. Pozorovali jsme onu situaci z pohodlí auta a u toho jsme i zůstali. Dnes bychom neviděli na vrcholcích nic. Jeli jsme zase zpátky pod horu a jako obvykle se změnilo počasí během pár kilometrů. Při cestě k místu Tahune, jsme narazili na několik ptáků s peřím jak páv, kteří nám přebíhali přes cestu. Zastavili jsme se a hledali jsme je. Bohužel jsme neměli štěstí. Když jsme dojeli k Tahune, kde je procházka vrcholy stromů, tak nás jako vždy zarazila cena. Bohužel i procházky okolo byly placené a tak jsme se otočili a jeli kousek dál.  

Opět jsme narazili na ony tvory podobným pávům. Snažili jsme je najít v pralese, ale bohužel byl moc hustý a plný neprostupných keřů a ostrých travin. Lada měla štěstí a našla několik velkých ocasních pér. Jeli jsme dál a dali si nedaleko oběd. Zase jsme slyšeli mnoho zvuků ozývajících se z pralesa. A najednou uprostřed našeho oběda před námi proběhl onen zvláštní opeřenec. Hned jsem vzal kameru a vydal jsem se za ním. Došel jsem pár metrů od Lyrochvosta nádherného (Menura novaehollandiae) a on si mě všiml. Lyrochvost neboli Lyrebird přišel ke mně a pozoroval mě ze tří metrů, bylo to krásné shledání.

Vyrazili jsme zpátky do Hobartu. Lada si poprvé zkusila řídit našeho Mazlíka číslo 2. Udělali jsme si zajížďku okolo poloostrova. Když jsme projížděli okolo pobřeží, tak jsem Ladě řekl ať zastaví. Uviděl jsem sněhově bílého dravce. Jedná se o bílou variantu White Goshawk. Vydali jsme se za ním. Byl nádherný. Je velice vzácný, strejda Vašek nám vyprávěl příběh o člověku z blízkého východu, který chtěl White Goshawk (Accipiter novaehollandiae) koupit od místního ochránce přírody za půl milionu dolarů. Dokonce jsme viděli, jak na dravce nalétávají vrány, které mu chtěly vzít úlovek. Byla to neuvěřitelná podívaná.

Dopoledne jsme si udělali procházku u hory Mount Wellington tyčící se nad Hobartem. Vyrazili jsme si na procházku akorát okolo Organ Pipes. Bylo nádherné počasí až na mrak, který se usadil přímo nad námi. Při procházce jsme narazili i na obrovský balvan, který se nedávno uvolnil ze skalního výchozu. Při procházce jsme několikrát zahlédli helikoptéru, která vozila meteriál na opravu chodníků. Neměli jsme moc času a tak jsme jeli na setkání se strejdou Nickem v Hobartu. Vzal nás za svojí dcerou Alison a její rodinou a pak jsem šli na společnou večeři s ním a jeho manželkou Bev. Následně jsme jeli asi 50 kilometrů od Habartu směrem na východ, kde měl rodinný dům u pláže. Ráno jsme vstali brzo a pokračovali dál na východ, kde začínal poloostrov Tasman.

26. 6. - 27. 6. 2017

Klidné dny v Hobartu

Netrvalo to ani dva dny a Harry pro nás měl skvělou zprávu. Dlouhodobý zákazník automechanika Holobrátka se svěřil, že chce prodat auto. A přesně to, co jsme chtěli. Tedy něco podobného našemu Mazlíkovi z Nového Zélandu tedy Hondě CRV. 

Ráno jsme čekali, až zavolají strejdovi Harrymu, abychom se šli na auto podívat. Čekali jsme docela dlouho, ale nakonec paní zavolala. Auto vypadalo skvěle. Nejdůležitější pro nás bylo, že mělo dobrou údržbu. Nechtěli jsme dopadnout jak s naším prvním autem na Novém Zélandu, tedy po 800 km jsme ho mohli hodit z útesu. Chtěli za auto 3500, ale nakonec jsem se domluvili na 3200 dolarech. Což je naprosto pohádková cena za Subaru Forester 2002. Tedy o odst mladší auto, než naše bývalá Honda CRV.

Druhý den nám Harry pomohl znova. Zařizovali jsme pojištění na auto a převod auta. Nebylo to jednoduché a nebýt jeho, zjevně bychom s tím měli hodně potíží. A rozhodně bychom to nezařídili během jednoho dne, jestli vůbec. Ještě jednou tímto děkujeme. Zjistili jsme, že tohle opravdu není jednoduché jako na Novém Zélandu. Odpoledne jsme jeli provětrat našeho nového Mazlíka do historického města Richmond. Koukli jsme se na místní most a já se zkoušel skamarádit se spojkou, jelikož teď jsme měli manuál.

Ráno nás vzal strejda do města a vysadil u Salamanca Market. Začínal jako trh s použitými věcmi a stal se z něho proslulý trh, který je velice oblíbený i turisticky navštěvovaný. Nedivili jsme se tedy, že jsme se nemohli ani hnout. Lada si to užívala, protože měla kolem sebe okolo 328 stánků s místními produkty. Od výrobků ze dřeva, ovčí vlny, oblečení, šperky, umělecké sochy nebo obrazy až po levandulové voňavky. Mě více zaujaly stánky s jídlem. Byly tu i velice roztodivné věci ze vzdálených koutů světa. Lada by se nejraději u každého stánku zastavila a prozkoumala, jaké krási nabízí, ale na to jsme bohužel neměli čas.

Po tom, co jsme se prošli celým trhem tam i zpět jsme zamířili do restaurace New Sydney, kde oslavoval strejda Vašek s rodinou své 70 narozeniny. Příjemně jsme si popovídali s plným stolem příbuzných Lady. Strejda dostal dort se zobrazením jeho oblíbeného modelu letadla. Pak jsme ještě jeli k sestře Vaškovi manželky Juli a povídali si. Poté nás strejda Harry povozil po městě a vyprávěl nám mnoho příběhů o daných částech města. Vzal nás i na vyhlídku.

Další den se mi nikam nechtělo a tak jsem zůstal doma a Lada šla na nákup. V mezičase se stredja Vašek přijel vyzvednout Bombu. Naštěstí s sebou měl jinou baterii, díky které auto hned neskočilo. Měl jsem co dělat. Plánoval jsem výlet po pevninské Austrálii. Nakonec jsem to konzultoval s Harrym, který mě trochu brzdil a nezapomněl mi pokaždé připomenout, že nemůžu pochopit vzdálenosti Austrálie, dokud je neprojedu. A tak jsem vyškrtl nějaké postranní výlety, které měly tisíc kilometrů tam a tisíc kilometrů zase zpátky. Na mapě to nevypadalo tak zle.

Na večer přišla další část rozsáhlé rodiny a povídali jsme si. Večer Lada zavolala své mamince a povídaly si spolu a s tetou víc jak dvě hodiny. Lada byla už umluvená, protože překládala z češtiny do angličtiny a zpátky, aby si mamka Lady a teta Maree popovídaly o všem možném, co se odehrálo za mnoho let co se neviděly. Musím říct že jsme se i nasmáli se strejdou Harrym, když jsme je poslouchali.

22. 6. - 25. 6. 2017