Dva
dny relaxace stačili a vydali jsme se s autem, které nám strejda
Harry
půjčil na výlet. Vyrazili jsme opět do končin, z kterých nás
musel zachraňovat. Jelo
se nádherně auto řadilo samo,
brzdy
brzdily
a na přepnutí pohonu na všechny čtyři kola stačila jedna páčka.
V nitru národního parku jsme byli za chvilku a udělali jsme si
malý výlet Creappy
creak treck. Tahle procházka nás velice zaujala. Byl
to velice těžce prostupný prales. Spadlé dřeviny Horizontal
(Anodopetalum Biglandulosum) znovu zakořeňovaly
a tak tvořily spleť větví, kterou jsme museli překonávat i když
jsme byli na velice pěkně upraveném chodníčku.
Další
zastávka byla na konci hlavní silnice, která vedla k přehradě
Strathgordon. Opět jsme nepotkali mnoho vzrostlých stromů. Byly
tu převážně mladé lesy, které navíc na sobě nesly známky po
nedávném požáru. Některé
místní dřeviny jsou na požáry zvyklé, takže většina
eukalyptů zkázu přežije a z kmenů jim vyraší nové větve.
Samozřejmě
jsme
tu potkávali všude
Button
grass, která
je na požáry také moc dobře přizpůsobená.
Samotná
oblouková přehrada Strathgordon
nás
ohromila, Její
výška byla obrovská a
dvojité prohnutí hrázní stěny se také jen tak nevidí.
Nebylo moc pěkně, foukalo, ale i tak jsme se vydali na procházku
po přehradě. Údolí které přehrazovala bylo velice strmé. Bylo
to opravdu výborné místo pro takovouto stavbu.
Bohužel
jako každá měla nepříznivé důsledky na místní ekosystém.
Bylo vidět, že v přehradě chybí dobrých 10 metrů vody. Okolo
břehů vystupovaly
mrtvé pozůstatky pralesů, které zatopila. Opustili jsme tuto
přehradu, jenž měla barvu velice dobře vylouhovaného čaje a
jeli zpátky po hlavní cestě. Zastavili jsme se v místním malém
městečku si prohlédnout Huon
Pine (Lagarostrobos Fraklinii).
Tento strom byl starý 2200 let. Tyto velice vzácné stromy se staly
vyhledávanou surovinou kvůli jejich jedinečnému dřevu. A tak
jich mnoho nezbylo. Bohužel celá řada jich také skončila na dně
přehrady. Přejeli
jsme do kempu Teds
Beach
a čekali jsme v autě až přestane pršet. Nepřestalo a ještě k
tomu začal foukat velice silný vítr. Nikdo v kempu nebyl a tak
jsme se rozhodli postavit stan v zastřešené jídelně. Byli jsme
za to velice rádi, protože počasí se stále zhoršovalo. V noci
jsme nemohli usnout, protože vítr nadzvedával plechovou střechu,
která vydávala všemožné pazvuky.
Ráno
jsme vyjeli a pozorovali popadané stromy na elektrické vedení.
Potkali jsme několik skupin opravářů, kteří se snažili obnovit
dodávky energie pro toto odlehlé místo. Mířili
jsme na východní okraj území zapsaného do světového dědictví.
Tam se rozkládal Národní park Mount Field, který je velice
oblíbený mezi turisty, jelikož je kousek od Hobartu. Vyjeli jsme
až k jezeru rozkládajícího se ve výšce 1070 metrů nad mořem.
Udělali jsme si okolo něho procházku a obdivovali Pencil Pine a
vzrostlé
Pandani
(Richea Pandanifolia). Mířili
jsme výš k „lyžařskému středisku“. Našli jsme zde dva
malinké vleky. Neměli tu ani zasněžování. Bylo vidět, že tu
sezóna je jednou za pár let. Když jsme dorazili nahoru, začalo
hustě sněžit a tak jsme se schovali na záchody. Udělali jsme si
ještě malou procházku
v
alpínském pásmu, jenž bylo pokryto čerstvým příkrovem sněhu.
Bohužel počasí se měnilo každých pár minut a nám začala být
zima. Vyšli jsme na vyhlídku a poté se vydali zpátky k
parkovišti.
Procházeli
jsme eukalyptovým lesem Snow Gum (Eucalyptus Coccifera),
který roste i
na vrcholcích místních hor.
Byl
jsem rád za pohon na všechny čtyři kola, protože silnice byla
místy pod sněhem. Zastavili jsme se ještě na pár místech.
Zaujala nás malá procházka alpínským pásmem s popisy místních
druhů dřevin. Ale to už nám byla opravdu zima a tak jsme se
vydali zpátky do nížin. U informačního centra, které bylo také
moc hezky udělané začínala procházka k místním vodopádům
Russell
Falls.
Vodopád měl dva stupně mezi nimiž byla plošina s několika
vzrostlými
stromy. Bylo to nádherné. Vyšli jsme si nad vodopád, ale nebyl
tam tak hezký výhled. Lada vyrazila hledat cestu na plošinu mezi
vodopády. Přelezli jsme zábradlí a šli starou stezkou. Byl to
úplně jiný pohled odtud vypadali nejlépe. Strávili jsme tam
nějaký čas, než jsme byli nasycení oním okouzlujícím
momentem. Netrvalo dlouho a už jsme rozmrzali u strejdy Harryho
a tety Maree.
Zima
nás konečně našla.
20.
6. - 21.
6. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat