Vylezli
jsme ráno z chaty a užívali si rudé paprsky dopadající na
žulový masiv před námi. Vyrazili jsme a šplhali co nejrychleji
vzhůru.
Čekal nás výstup na legendární Cradle
Mountain. Bylo
nádherné počasí a svlékali jsme jednu vrstvu za druhou. Moc jsme
se nezastavovali i když údolí pod námi bylo úchvatné.
Dorazili
jsme na vrchol hřebenu, který nás měl dovést na úpatí prudkého
výstupu na vrchol. Již tady jsme se kochali nádherným výhledem,
byly jsme
ve
1200 metrech. Což je na místní poměry úctyhodné. Nejvyšší
hora Mount
Ossa má
nadmořskou
výškou 1617 metrů
a je nedaleko odtud. Měli
jsme výhled i na Barn Bluff, který se tyčil jak věž kousíček
od nás. Užívali
jsme si sluníčko a šli dál. Lada si našla i pár rozkvetlých
kytiček. Ale nejvíce nás zaujal místní endemit Pandani (Richea
pandanifolia).
Šli
jsme dál podél strmých skal vystupujících vzhůru do výše.
Měli jsme nádherné výhledy i počasí. Ale začali jsme
pozorovat, že se pomalu, ale jistě mraky přibližují. Ale vtom
jsem uviděl něco uprostřed malinkatého jezírka. Byl tam
Ptakopysk
(Ornithorhynchus
anatinus)! Bohužel
jsem ho vyděsil a tak zalezl do své nory. Rozhodli jsme se počkat,
až vyleze. Čekali jsme deset minut. Dvacet minut a Lada to
nevydržela a
šla
se kouknout, jestli nevylezl z nory do nějakého jiného jezírka
opodál. A najednou ho uviděla, byl nehybný u vlezu do své skrýše
a v klidu odpočíval. Bylo to nádherné setkání s velmi plachým
tvorem. Měli jsme veliké štěstí. Počasí už tak růžově
nevypadalo a tak jsme vyrazili nahoru.
Vzali
jsme to zkratkou a vystrašili pár klokánků. Šplhali jsme nahoru
vcelku rychle, ale konec byl dost obtížný. S krosnami nám to dalo
zabrat lézt po kamenech velkých, jak menší autobus a proplétat
se mezi těmi menšími. Nahoře už byl i sníh a tak to leckde i
klouzalo. Musíme říct, že to byl dobrý adrenalin, jak by řekli
místní „challenging“. Když jsme už byli nahoře, tak jsme
lezli zase dolů a pak zase nahoru, než
jsme se dostali na opravdový vrchol. V tomto místě bylo sněhu
nejvíce, protože bylo ve stínu. I tak jsme zvládli šplhat po
rozsypaných žulových monolitech nahoru. Odměna stála za to.
Výhled
na severní část jedinečného území, jenž
nenajdete nikde jinde na Zemi. A
také nás hřálo pomyšlení na to, že strejda Vašek lezl na tu
horu 5 krát nežli mu vyšlo počasí, jako nám napoprvé.
Pomalu
nastal čas na cestu zpět. Jak to tak bývá, na horu se leze jedna
dvě, ale dolů už to tak růžové není. V jednom místě mě Lada
docela vyděsila. Pomáhal jsem jí slézat jeden převis a byla už
skoro na stejné úrovní jako já a tak jsem se od ní otočil. V té
chvíli Lada pololežela na prdeli. Naštěstí jí uklouzla noha na
místě, které nevedlo přímo několik set metrů pod horu a od
vážnějšího zranění jí zachránila krosna, kterou měla na
zádech. Následujících pár dní si ztěžovala, jak jí bolí
zadnice. Došli jsme do přístřešku a pokecali s jedním majitelem
místní firmy. Když nás viděl, že dokážeme vynést krosny až
nahoru, chtěl mi dát práci. Nějaké nošení pytlů s krmivem.
Tak uvidíme kam nás osud zavane. Než jsme dohovořili už jsme
byli v mraku. Takže pochod zpátky po plošině pod horou byl dost
nudný. Ale když jsme sešli dolů k jezeru, tak jsme měli i pár
pěkných výhledů. Hora opět dělala zeď mezi hezkým a hnusným
počasím. Odjeli jsme s Bombu na jedno kempoviště blízko od
parku.
Národní
park Cradle
Mountain nás
okouzlil a tak jsme se rozhodli ho
navštívit ještě na jeden den. Počasí nebylo nic moc, bylo vlhko
a zima, ale i tak jsme se dokopali k tomu něco dělat. Vybrali jsme
si proto krátkou odpočinkovou tůru. Aspoň jsme si to mysleli.
Nejdříve jsme nemohli najít začátek. Naštěstí jsme, ale našli
konec tůry, která vedla okolo Pencil Pine Creek. Šli jsme nejdříve
místním
deštným lesem. Převažovali tu stromy Myrtle
beech (Lophozonia
cunninghamii) a stromové kapradiny. My jsme si užívali
všudypřítomné mechy a lišejníky vysíci z každičké větve.
Zanedlouho jsme dorazili k planině plné Button
grass (Gymnoschoenus
sphaerocephalus).
Procházka po takovýchto planinách není úplně nejlehčí,
skákání z trsu na trs není moc bezpečné a šlapání mezi trsy
je zase dost bahnitá záležitost. Šli jsme touto krajinou, která
je důsledkem
intenzivního vypalování. Tyto traviny oheň jen ožehne, a ony se
velice rychle vzpamatují. A díky tomu jsou nyní velice hojné.
Dávalo nám i zabrat značení stezky. Párkrát jsme se i ztratili,
jelikož jsme sešli na vombatí
stezku. Holt
byla líp prošlapaná. Pláně
vystřídalo lezení po strmém svahu, na kterém se držely
Pencil Pine a občas jsme se udrželi i mi. Opět jsme zastavovali
každou chvilku, byli tu neuvěřitelně barevné houby. Byla to
obtížná, ale krásná procházka. Po
procházce jsme se nedivili, že jsme nemohli najít začátek treku,
protože byl dobře maskovaná za třemi spadlými stromy a několika
keři. Tato procházka se dá považovat za opravdový „bush walk“
protože údržba na něm byla dělaná tak před patnácti lety.
Dojeli
jsme do kempu u jezera
Barrington a
udělali si ohýnek. Večer jsme pozorovali zápasící possumi
nad sudem odpadků a jiná stvoření vycházející v noci. Druhý
den jsme si udělali malou zastávku ve městečku Sheffield,
kde mají na každém domě velký obraz namalovaný
na zdi.
Prošli jsme se tímto uměleckým dílem a jeli nasadit výfuk do
Laucestonu. Se správným nářadím to bylo jedna dvě a tak jsme
mohli druhý den pokračovat v naší cestě. Večer jsme si
povídali, co jsme viděli a ukazovali fotky, které
jsme pořídili strejdovy Vaškovi a Juli. Juli
nám udělala zase dobrůtku k večeři.
3.
6. - 5. 6. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat